Matrjoška 5/7

Duben 1995, Mělník              

Počkali do tří do noci. Přes den objeli vesnici, zjistili únikové cesty a pak střídavě chodili pozorovat dům. Uvnitř se celý den pohybovali tři lidé. Než se setmělo, přišel do domu muž. Bylo pro ně špatné, že dům se zahradou sousedil s dalšími. Sousedi by mohli dělat problém.

Vyšli z auta, rozdělili se a zase se setkali až na temném rohu naproti domu. Voloďa měl Škorpion s tlumičem a Medvěd pistoli s tlumičem. Nabili a odjistili. 

„Chceš tam jít sám?“

„Kdybychom tam šli oba, byl by to zbytečný risk. Hlídej u zahrady, a kdyby z domu vylezl někdo jiný než já, tak ho odkrágluj,“ řekl Medvěd a vyšel.

Voloďa si stoupnul kus od hlavních dveří a hlídal. Prst na spoušti, se kterým mohl rozpoutat jatka. Medvěd šel dovnitř dveřmi od sklepa. Jak věděl, nebyly zamčené. Pozvedl před sebe pistoli s tlumičem, přizpůsobil oči větší tmě a šel. Pomalu, jemně našlapoval. 

Sklep byl vesměs vyklizený. Našel schody nahoru a vyšel do domu. Dostal se do chodby mezi kuchyní a obývákem. Kuchyň byla prázdná. Využíval se zde jen sporák a dřez. Všude hrozný nepořádek. Poznal, že tohle obývají skutečně nějací narkomani nebo druhořadý gang. Otočil se a pomalu nakráčel do obýváku, přitom si kryl schody vedoucí do dalšího patra. 

V místnosti, kde bylo nejvíce krámů, hrála televize. Muž, který vešel na večer do domu, seděl na gauči a hleděl do obrazovky. Sledoval porno na kazetě a masturboval. Třicet let, šusťákovka, holá hlava jako ti chlapi od Broumova. Muž byl tak zabraný do filmu a ruční práce, že Medvěd mohl klidně přijít až k jeho zádům. Než zabraly mužovy instinkty a otočil se, Medvěd mu přiložil pistolu ke spánku a zmáčkl.

Zasyčení. Medvěd vzal nábojnici a otočil se ke schodům.

Tři pokoje. V jednom opět krámy, v dalším spal jeden člověk a v posledním dva. Jelikož měl obavy z velkého chlapa spícího ve spartských podmínkách v rohu na matraci, přešel nejdřív k němu. Dvě zasyčení a muž se prospal na celou věčnost. Sebral nábojnice a šel do posledního pokoje. Vše šlo lehce. Všude ticho.

Poslední místnost byla nejčistší z celého domu. Skříně, křeslo a manželská postel. A na ní spal mladý pár. Asi dvacetiletá dívka v noční košili objímala svalnatého Ukrajince, jemuž bylo tak třicet. Tohle byl šéf celého klanu.

Medvědovi bylo už jasné, že tady likviduje jakousi rodinu, podobnou té jeho. Ukrajinský gang si na rozdíl od většiny svých krajanů, kteří makali na stavbách, v barech nebo bordelech, zvolil jinou cestu. Cesta krádeží, prodeje drog a loupeží byla jednoduchá a rychle se na ní dalo vydělat. Ovšem když jste se nachomýtli do obchodu nesprávným lidem, dostali jste zadarmo lístek do pekel.

Natáhl ruku se zbraní na hlavu muže. Jenže se zpoza rohu místnosti u křesla ozval podivný zvuk. Něco se tam hýbalo. Slyšel takové mňoukání. Medvěd se tam zadíval a znejistil. A v tom ten zvuk zaregistrovala i dívka. Zvedla hlavu a lehce otevřela oči. A podívala se přímo na Medvěda.  

Jakmile se chystala zvednout a zakřičet, dostala dvě rány do hrudi. Spadla z postele. To probudilo spícího muže. Ale Medvěd byl rychlý a zase ho položil do polštáře střelou do hlavy.

Zpanikařil. Popadl zbraň do obou rukou a rozdýchal se.

Obešel postel k ženě. Ta ještě žila. Dostala zásahy do plic a dusila se nyní potichu vlastní krví. Snažila se doplazit k rohu, odkud šel ten zvláštní zvuk. Tichý výstřel do oka jí zbavil utrpení.  

Přešel k rohu. Myslel, že tam kňučí štěně nebo zkrátka nějaké zvíře.

Jenže tam, kam šlo světlo z měsíce, ležela kolébka. Ona to nebyla ani kolébka, jako spíš papírová krabice a v ní malé dečky a polštář. A pečlivě zabalené tam spalo malé dítě. Novorozenec.

Dítěti se něco špatného zdálo a tak ve spánku lehce zavzlykalo. Mladá matka to díky svým zostřeným instinktům uslyšela a vzbudila se. Mateřský pud jí zabránil umřít pokojně ve spánku.

Medvěd se zarazil. Podíval se na mrtvé tělo ženy a pak zpátky na dítě. Zkurvená práce. Ale tak to prostě chodí. Zbývala už jen poslední otázka: Co udělat s tím uzlíčkem masa, co jako poslední živý v domě zbyl?  

Zvedl pistoli a namířil zbraň na dítě. V hlavě mu zněl hlas Cara, který říkal, že musí všechny zabít. V domě nikdo nesměl zůstat naživu. Malý život, co teprve přišel na svět, se opět vrátí na druhý břeh. Měl hnusnou práci, ale musel jí dělat. Zatlačil prstem na spoušť.

Miminko se pohnulo znovu. Malýma ručkama odhodilo deku. Viděl růžová líčka, hlavu bez vlasů, malé prstíky, které se škubaly. Byla to holčička. A najednou jen tak otevřela oči a podívala se na něj. Neplakala. Zornice se jí modře zaleskly. Klidně ho pozorovala.  

Něco se v něm zlomilo. Nevěděl, čím to bylo, ale prst se mu zarazil. Prostě to nemohl zmáčknout. Ta malá osůbka před ním byla jediná z domu nevinná. Nikomu nic neudělala. Jen žila. A navíc ty její oči. Nádherné oči.

Posbíral nábojnice. Zajistil zbraň, ale do kabátu si jí nedal. Opatrně vzal do volné ruky dítě a položil si jí na hruď, přitom jí přidržoval pistolí. Párkrát s ní lehce zakýval a holčička opět zavřela oči.  

Dolů sešel pomalu a potichu, ale už to nebylo tím, aby nerozrušil oběti. Nechtěl jí vzbudit. Díval se na ni a přemýšlel.

V kuchyni zapnul všechny plynové vařiče na plný výkon. Chvíli počkal. Pak našel starý topinkovač, nastavil časovač na maximální dobu a zapnul ho. Místo topinek do něj dal staré noviny. Noviny se zapálí a s nimi se vznítí i plynem nasycená kuchyně. Lehký způsob jak zničit barák.     

Ven vyšel opět přes sklep a zamířil si to přímo k Voloďovi, který jakmile ho spatřil, opustil pozici a vydal se k autu. K vozidlu došli každý zvlášť. Vesnice poklidně spala. I holčička spala.

Voloďa se klidně sedl za volant a už se chtěl usmívat nad dobře a rychle odvedou prací. Jenže když si k němu sedl Medvěd, uviděl co má v ruce.

„Co to, kurva, je?!“ vyštěkl překvapením. 

„Nekřič. Probudíš jí,“ řekl Medvěd klidně, přitom nespustil z holčičky oči.  

„Tys z tama vzal děcko? Co, kurva, blbneš?! Car řek, že tam maj všichni zůstat! Co blbneš?!"

„Pšt! Je to jenom dítě. Ta nikomu nic neudělala.“                                                

„Tobě úplně hráblo! Co s tím chceš dělat?!“

Medvěd se podíval na dům a zase se zamyslel. 

„Vezmu jí domů."

„Duraku, duraku, duraku! To bude průser! Hoď to někam do popelnice!“  

„Ne, to není smetí!“                                                   

"Ne? Tak to utopíme v řece jako koťata. Nikdo se nic nedozví… Nebo to můžem hodit někam před kostel!“

„Ne.“

Voloďa vyšiloval, ale nějak po něm nevyskakoval. Kulil oči a nevěřil jim. Medvěd pozoroval spící dítě a ignoroval ho. Nevěděl, co se to s ním stalo.  

Odhadl okamžik výbuchu a ještě předtím lehce přikryl holčice uši. Kuchyně domu se vyvalila ve žlutém záblesku do ulice. Výbuch nebyl zas tak hlasitý, jak čekal. Oheň se ihned dal do celého domu. Vesnice se začala probouzet s blikajícími okny po domech.

„Jeď,“ vyzval parťáka.

„To přece nemůžeš, Medvěde!“ řekl Voloďa už poněkud odevzdaně.

Pohlédl na něj. Voloďa se zarazil. Takový pohled od něj nikdy nedostal. 

„Věř mi. Jeď, ať jsme už ráno doma.“ 

Kolem nich proběhl muž v pyžamu a papučích. Voloďa ani nezapínal světla a schovaný v noci vyjel z vesnice. Cestou minuli jednotku hasičů, ale žádné podezření nevzbudili. A holčička stále spala.               

 

---