Take me to the place...

Stačí si dát a všechno je jiné...

 

Sedím vedle Tebe, mám trochu strach, protože nevím, co se stane. Vytahuješ z kapsy obálku, ve které jsou schované dvě tabletky. Je na nich otazník.

Poslední hluboký nádech. Strkám tabletku do úst a polykám. Usměju se na Tebe a ty uděláš to samé.

Naše společné lítání na vlně toxinů začíná.

Jsem nedočkavá. Pořád si v hlavě promítám, jak to asi bude vypadat. Nohy nemám v klidu, neustále musím přešlapovat, nebo se aspoň pohupovat v kolenou. Jdeme dopředu k pódiu a Ty se mě ptáš, jestli něco cítím. Dívám se kolem sebe. Zatím nejspíš ne. Jen stan nad námi ztratil střechu a já vidím přes modrou celtu hvězdy.

Točí se Ti hlava. Dřepneš si na zem a já se o Tebe hrozně bojím. Začínám si říkat, že jsem hloupá - že jsem si to ani vzít nechtěla.

A v tom to přijde. Boom. Tlaková vlna mi projede celým tělem a padá na mě stan.

Vidíš, že mi není dobře. Jdeme si sednout a já se k Tobě tisknu. Nechci, abys mě někdy pustil. Musíš mě držet už navždycky.

Vidím zkoumavé pohledy lidí kolem a je mi to jedno.

Nemůžu dýchat a potřebuju ven. Potřebuju Tě cítit u sebe. Potřebuju si sednout. A hrozně potřebuju pít.

Sedím. Z dálky slyším Tvůj hlas: „Leničko, nikdy tě neopustím, budu tady s tebou zlatíčko, jak dlouho budeš chtít, neboj se.“

Stromy přede mnou se rozmazávají v  nekonečnou, zelenou šmouhu a hučí mi v uších. Padají na mě hvězdy a zem se propadá do kráteru. Nedýchám.

Pak to přejde. Jsi tady se mnou a já nechci nic jiného, než se tě dotýkat. Pořád na mě mluvíš a mě přijde legrační, že se ti pusa hýbe tak rychle. Mám hroznou žízeň a miluju, když mi říkáš zlatíčko.

Další vlna. V hlavě mi běží scénář toho, jak teď umřu a ty se mnou budeš sedět v sanitce. Přemýšlím, jak rychle mi to můžou dostat z těla. A čím vlastně? Mluvíš na mě hrozně z dálky a já si necítím nohy. Nejsou moje. Tma.

Zase vnímám. Strach trochu povolil a já si na vlny té hrůzy zvykám.  Lidi chodí okolo a najednou mají všichni barevné ocásky. Nejčastěji růžové a žluté. Snažím se ti to říct a ty se směješ, že mám halucinace.

Hrozně chci sahat na tvou tvář a bundu. Moje prsa jsou hebká, stejně jako nohy, které mi nepatří. Pořád jsi se mnou a já Ti chci dokola opakovat, jak mě mrzí, že to na mě nepůsobí, tak jak má.

Máš hrozně veliké oči a nikdy nechci, aby tenhle okamžik skončil.

Na zemi nefunguje gravitace. Když se snažím udělat krok, nohy mi lítají jako na Měsíci. Zvedají se vysoko a pomalu dopadají na zem. Když skáču, tak to nefunguje, a tak jsem zklamaná.

Celý svět je hrozně hebký. Mám mokrý zadek a potřebuju čůrat. Taky mám pořád strašnou žízeň. Cítím se hrozně důležitě, že se o mě bojíš a hrozně mě mrzí, že si ten pocit nevychutnáváš. Chci, abys mě nechal jít samotnou pryč a šel tančit. Dík, že odmítáš.

Dvě hodiny ubíhají za pět minut. Asi bychom měli jít. Gravitace začala zase trochu fungovat a ty bys měl říkat zlatíčko a miláčku častěji, prosím.

Milujeme se. Všechno je pořád hrozně hebké, strašně krásně se na Tebe sahá. Cítím Tě v sobě jako nikdy před tím a pulzuje mi celé tělo. Před očima mám duhové ohňostroje a chci Tě navždycky pevně držet.

A pak vystřízlivím. A všechno kolem mě je mdlé. Stejně jako ty.

Musím si to začít dávat častěji.

…

 

---