Zloděj

Zlodějíček

 

Než jsem odejel do Karibiku, nevěřil jsem na osudová setkání. Taková jsou věcí literatury a ne života. Manželka se mnou na tuhle dovolenou jet nechtěla. Říkala, že ji poskakování po ostrovech vůbec neláká. Nakonec jsem se na okružní plavbu vydal sám. Po zastávkách na Panenských ostrovech a Antigue jsme zakotvili v Roseau, hlavním městě Dominiky. Na prohlídku subtropického městečka nám dali necelý den.

 

Z přístavu jsem se vydal po hlavní turistické trase. Na zalidněném tržišti jsem ale dlouho nevydržel. Horko a dusno mě zahnalo do klimatizovaného obchodu na hlavním náměstí. Koupil jsem si pivo a usedl ke proutěnému stolku vedle pokladny. Pozoroval jsem mumraj na náměstí a tisknul si k čelu orosenou láhev. Mou pozornost upoutal ruch zpoza regálů.

Dva kluci tam dělali křoví třetímu, který si do kapes cpal čokoládové tyčinky a bonbóny.

 

„Hej! Co to děláte?!“ zakřičel jsem na ně. Děti se rozeběhly ke vchodu a zmizely na ulici. Jednoho z nich jsem ale chytil. Byl to ušmudlaný, asi desetiletý kluk v děravém tričku a špinavých kalhotech. Snažil se mi vyškubnout a křičel na mě něco kreolskou francouzštinou.

 

„Co se děje?“ zeptal se mě prodavač perfektní angličtinou.

„Tenhle kluk vám tady kradl zboží a já ho chytil.“

„Opravdu?“ řekl prodavač, pokleknul na jedno koleno a něco se zápasícího kluka zeptal. Vyměnili si pár vět a prodavač se na mě obrátil: „Můžete ho pustit.“

„To určitě. Jen co ho pustím, uteče. Měli bysme ho odvést na policii.“

„Neuteče. Uvidíte.“

 

Povolil jsem sevření. Kluk se na nás provinile podíval a pomalu z kapes vytáhnul ukradené sladkosti. Prodavač je vzal a ještě mu něco povídal. Chlapec pozorně poslouchal, přikyvoval a tvářil se čím dál sklesleji. Muž ho nakonec poplácal po ramenou, dal mu pár bonbónů a přátelsky ho vyvedl z obchodu.

 

„Proč jste ho nechal jít? Vždyť vás okrádal... Měli jsme ho odvést na policii,“ řekl jsem mu.

„To by bylo to nejhorší. Věřte mi. Tady je příšerná korupce. Nikomu by to nepomohlo.“

„Jak myslíte. Je to váš obchod,“ pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem se sebrat a odejít, ale pak mi to nedalo: „Co jste mu vůbec říkal?“

„Řeknul jsem mu, co už musel slyšet od svojí mámy. Připomenul jsem mu, že krást se nemá, nebo dopadne jako já. Můj příběh je tady celkem známý, víte?“

„Jak to myslíte?“

„Vy jste přijel zaoceánským parníkem na jedno odpoledne, že ano?“

„Na jeden den.“

„Jste si jistý, že chcete kus jediného dne, který máte na Dominice, strávit posloucháním starýho chlapa místo toho, abyste si užil pláže pod palmama?“

 

Američan

 

„Narodil jsem se v jedný malý vesničce nedaleko Porthmouthu tady na severu ostrova. Tenkrát tady byla ještě větší bída než dneska. Prý to tady bylo jak někde v rovníkový Africe. To aspoň říkávala moje nebožka maminka. Ale já si z toho nic nepamatuju. Když mi byly dva roky, našim se podařilo dostat se do Ameriky a moje první vzpomínky mám ze severního Manhattanu. Přestěhovali jsme se totiž do Washington Heigths s imigrační vlnou z Porto Rica a Dominikánský republiky. Když mi bylo patnáct, ulice byly samý drogy a gangy. A já byl dostatečně hloupej a slabej, než abych jim odolal. Aby mě přijali, řekli, že musím něco čórnout z krámu. Moji rodiče byli katolíci a já si neuměl vůbec představit, že bych něco ukradnul. Ale abych to neprodlužoval – chytli mě, vzali k policajtům a napařili sto hodin veřejnejch prací.“

„A proto jste toho kluka pustil?“

„To taky trochu. Ale hlavně kvůli tomu, aby ho někdy nepotkalo to, co mě. Přeci si nemyslíte, že jsem se vrátil na Dominiku dobrovolně.“

 

„To mě nenapadlo...“

„Víte, Amerika byl a je můj domov. Ale musím žít tady na tom prašivým ostrově.“

„Nepřipadá mi prašivý,“ namítnul jsem.

„To proto, že jste neviděl nic jiného než jeho turistickou tvář,“ řekl a opřel si hlavu o ruku.

„Nevadilo by vám, kdybyste mi řekl, proč jste tedy zkončil tady?“

Na tváři se mu objevil bolestný výraz. Podrbal se na hlavě a řekl:

„Odkud vlastně jste? Vaše angličtina má německej přízvuk.“

„Jsem z Frankfurtu.“

„Á, Frankfurt,“ řekl a pousmál se smutně.

 

Rozsudek

 

„Dobrá. Nikdy jsem se s tím netajil. Podívejte – kromě tý jediný krádeže jsem v životě nic špatnýho neudělal. Měl jsem dvakrát pokutu za špatný parkování a překročení rychlosti. Ale jinak nic. Pracoval jsem jako účetní, měl tři děti a pak se rozvedl. Ale řádně jsem platil alimenty a daně a v Americe jsem žil na zelenou kartu a nikdy mě nenapadlo, že bych měl požádat o občanství. Když mi bylo čtyřicet, seznámil jsem se se svojí druhou ženou. Byla z Německa jako vy a do New Yorku přijela studovat. Byla o patnáct let mladší než já, ale zamilovali jsme se do sebe a měli dceru. Když byl naší holčičce jeden rok, rozhodli jsme se, že pojedeme navštívit manželčiny rodiče do Německa, aby viděli svojí vnučku. To jsme už bydleli v Dallasu. Zatraceným Dallasu. Když jsme se vraceli domů, na letišti si mě u celní kontroly vzali stranou a řekli, že mi berou mojí zelenou kartu kvůli nějakým nesrovnalostem. A že prý si mám zajet do Lubbocku, to je asi čtyři hodiny autem na západ, abych si to vyřídil.“

 

„Když jsem přijel na ten imigrační úřad, začali mě vyslýchat a nakonec řekli, že můj imigrační status musí přehodotit soudce, protože mám záznam v rejstříku. Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Vždyť já nejsem imigrant, já tady žiju celej život. Jakej záznam v rejstříku? Moc se se mnou nebavili a zavřeli mě na čtyři měsíce do vězení, do „dočasné vazby“, s ostatníma nelegálníma přistěhovalcema. Prý se změnil zákon, a můj pokus o krádež v mých patnácti letech najednou nedovoloval, abych měl zelenou kartu. Jak to můžete uplatňovat zpětně, ptal jsem se jich. Mě za tu kráděž nikdy nikdo nepopoháněl? Nadávalo to žádnej smysl. Ale nakonec mě soudce vyhostil ze země, chápete z mý vlasti, z Ameriky, sem, do Dominiky, kde jsem od svých dvou let nežil.“

 

„To snad není možné,“ řekl jsem. „To je přeci naprosto absurdní.“

„Jo, pane,“ přikývnul a sešpulil rty. „Taky bych si nemyslel, že je to možný. Aby mě někdo vyhostil retroaktivně za blbost, co jsem udělal v patnácti. Do frankofonní země, která je mi naprosto cizí.“

„To je mi líto.“

„A to ještě neznáte pointu.“

 

Vyhnanství

 

„Protože mě vyhostili, nemohl jsem se vrátit do Ameriky na dalších patnáct let ani jako turista. Svojí matku jsem už nikdy neviděl. Byla příliš nemocná na cestování a umřela, než mi vypršela moje lhůta. A moje německá žena? Snažila se, dlouho se snažila, abych za ní mohl přiletět do Německa a získat tam vízum na pobyt. Ale vy Němci jste přísní a hrajete podle pravidel. Podle americkejch dokumentů jsem byl zločinec a tak jste mi odmítli vízum vydat. A moje žena se za mnou sem na tenhle prokletej ostrov odmítla přestěhovat. Ale kdo by se jí divil? A tak se se mnou nakonec rozvedla. Svojí dceru jsem něviděl od tý doby, co na mě ve vězení jako jednoroční klepala přes sklo během návštěv...“

„Myslím, že už rozumím, proč jste toho kluka pustil...“

 

Doma

 

Po návratu jsem jeho příběh převyprávěl manželce. Poslouchala pozorně a zhruba v půlce vyprávění se rozbrečela a nebyla k utišení. Ani jsem se nedivil. Za týden jsme nechali děti přes víkend u prarodičů. Karin si ke mě po večeři přisedla na sofa a řekla:

„Jsem šťastná, že miluješ i Marii jako svou vlastní.“

„Proč bych nemiloval?“ zeptal jsem se a ona mě pohladila po vlasech.

„Já vím... Když jsem tě před lety požádala, abys ses mě nevyptával na mojí minulost, respektovals to. Byla jsem ti za to vždy vděčná. Dlužím ti ale vysvětlení.“

„Ano?“ byl jsem napjatý.

„Jak se jmenoval ten Američan z Dominiky?“

„Nerozumím.“

„Řekl Ti, jak se jmenuje?“

„Christopher Romerqa.“

Zakryla si tvář rukama a několikrát hluboce vydechla.

„Thomasi, to byl Mariin otec.“

---