Noční Smíchov

Pomalu se zvedl a odešel.Byl pozdní večer a venku už byla tma. Anděl osvětlovaly pouliční lampy a matně rozsvícená okna domácností, na kterých se rýsovaly výjevy z televizních pořadů. Těch oken už bylo málo, tak málo že si myslel, že celý Smíchov na noc umře. Ráno se všichni znovu narodí, stejní jako včera, jen o den starší. Pomalu procházel směrem ke Smíchovu. Neony obchodů barevně osvětlovaly nejbližší asfalt chodníků. S klidem v duši se podíval směrem k nebi a uviděl jak lampy osvětlují nejnižší patra činžáků. Zbytek domů byl s přibývající výškou stále temnější a temnější, až se tmavé siluety reliéfů pomalu rozplývaly v kdysi černém nebi, které teď kvůli silnému osvětlení v Praze změnilo svou barvu na šedou až tmavě modrou. Už na něm byly vidět pouze nejjasnější hvězdy. Doloudal se Na knížecí,  ve dne rušné autobusové nádraží, na kterém stávají desítky autobusů. Teď zelo prázdnotou. Byl by to tu ani nepoznal. Za denního světla by se tu nikoho na pět metrů nedovolal. Teď by ho slyšeli i na druhé straně širokého prostranství.

Procházel mezi „Knížecí“ a „Smícháčem“ . Když byl malý kousek před temným a neosvětleným viaduktem, znenáhla na něm projel noční vlak. Po dlouhém tichu, nenavyklý na hluk, sebou mírně trhl. Vlak s rachotem zmizel v dáli a kolem něho se opět rozhostilo hrobové ticho. 

Už se pomalou chůzí dostal až před Smíchovské nádraží. Dostal se až k malému parčíku, k malému ostrůvku klidu a míru uprostřed obrovského koloběhu lidí. Teď byl ale klid a mír všude. Ticho a tma pohltila jinak rušnou ulici. Parčík mu nepřipadal nijak zvláštní svým klidem, ale tím že to byl ostrůvek zeleně uprostřed betonu, oceli a cihel.

Vždy takhle pozdě chodil pomalu. Vychutnával ten zvláštní pocit. Tu  změnu. Ty věci, které ve dne nebyly vidět. Noc na něj působila melancholicky.

Prošel až před samotné nádraží. Na první pohled ho zaujal modrý nápis „Praha-Smíchovské nádraží“, kterého by si ve dne ani nevšiml. Zastřel by ho ruch motorů, lidí.

Procházel místy, kterými procházel každý den. Tudy by vyšel z Metra, zde by čekal na autobus. Teď by čekal marně. Odpočívadlo bylo prázdné, žádný autobus tam nestál.

Nezbylo mu než jít dál pěšky.

Míjel starý lihovar, který byl ,jako ve dne, opuštěný. Kdysi honosná, zajímavá hala lihovaru už dávno postrádala svůj lesk. Omítka byla místy opadaná a prach z ulice ji zbarvil téměř do černa. S prázdnou ulicí a na protější straně probíhající železniční tratí vytvářel lihovar ponurou a tajemnou atmosféru.

Konečně se dostal těsně před cíl své cesty. Došel k odbočce, která napojovala silnici na „Strakonickou“. Bez semaforů by ji nebylo možné ve dne přejít. Už dobrých deset minut, co sem přišel, tu neprojelo ani auto. Pouze malý větřík rozhoupával koruny rostlých kaštanů a topolů, lemujícíh Strakonickou a oddělující ji od Vltavy. Přešel ve dne rušnou silnici a namířil si to přes štěrk, který mu křupal pod nohami. S větrem křupání vytvářelo jediný zvuk, který se rozléhal do dáli. Došel pod dveře s nápisem SK Smíchov a vešel dovnitř.