Tři tečky

Žily byly tři tečky. První, Druhá a Třetí. Bylo dost důležité, aby se ty tři tečky držely při sobě. Když se náhodou někdy některá z nich ztratila, ztratil se i smysl toho, aby vůbec byly. Dvě tečky vedle sebe neznamenají lautr nic a dvě tečky nad sebou chtějí něco říct, ale nemají jak. A jedna tečka samotinká znamená prostě konec. To, uznejte sami, není nikterak povzbudivé.

A tak se tři tečky držely pěkně pospolu a nechávaly společně všemu otevřený konec. Mnoho toho nikdy nenapovídaly, ale nikdy se na nikoho nezlobily a nic jen tak pro nic za nic zbytečně neničily a nekazily.

Někdo by o těch třech tečkách mohl říci, že jsou to jen takové puťky a že když se nikdy do ničeho naplno nepustí, tak ani nikdy nic pořádného nezažijí. To by se ale ten případný někdo, kdo by se nechal takto slyšet, pořádně divil. A možná by si utrhnul taky pořádný kus ostudy. Vyšlo by tak totiž obecně na vědomost, že ten někdo vůbec netuší jaký smysl ty tři tečky pospolu mají. A že jim ten smysl ke všemu naprosto stačí a že už jen proto, že jsou a že jsou spolu, jsou nejšťastnější na celém širém světě.

A tak se ani dlouho nestalo, že by se o tečkách někdo jakkoli nehezky vyjadřoval. Až jednoho dne přišla čárka. Nejprve si tečky podiveně prohlížela. Pak se zatvářila povýšeně a triumfálně se vyptávala, kde ty tři ubohé nešťastnice ztratily svůj ocásek. Marně se pokoušely tečky čárce vysvětlovat, že žádný ocásek neztratily a ani ho nikdy neměly. Čárka něco takového prostě nedovedla pochopit. Byla jiná. Měla ocásek. A tak byly poblíž sebe, sice v mírném nepochopení, napsány tři tečky a jedna čárka a povídaly si.
Z čárky brzy opadla počáteční podezřívavost a dala se do pestrého a živého vyprávění ze svých dobrodružných cest. Vyprávěla, jak celé tři kapitoly přeskakovala od jedné samohlásky k druhé a sama tak zajišťovala mluvnickou správnost, dle jejího názoru, epicky rozsáhlého textu! Ba přímo monumentálního!

První a Druhá tečka nadšeně a pozorně naslouchaly čárčinu zajimavému vypravování, Třetí tečce však něco nehrálo. Podivovala se, jak může taková čárka s ocáskem poskakovat od jedné samohlásky k druhé a vůbec jim něco zajišťovat! Vždyť čárky s tím podivným zakrouceným ocáskem přece mají obvykle úplně jiné starosti. Mají seřazovat, členit a vůbec dávat pozor na pořádek ve větách a slovech. Jinak by věty a slova mohly mít úplně jiný význam, než bylo původně myšleno. A taky si to Třetí tečka nenechala pro sebe a čárky se na to přeptala. Ta se jen blahoskloně usmála a začala svou o tom, že Třetí tečka ještě nic neviděla a nezažila a že vůbec neví, jak to chodí, třeba v takové Poezii. Že tam čárky na pořádek mezi slovy a větami pozor vůbec dávat nemusejí, že se tam o pořádek v prvé řadě ani náhodou nejedná a že když občas taková čárka přijde na návštěvu do Poezie a má chuť do práce, tak pro ní básník vymyslí jiný způsob jak být co k čemu.

Třetí tečka zaváhala, protože v Poezii vážně nikdy nebyla a s tázavým pohledem se obrátila na své sestřičky. Ty na ní jen pokývaly s přivřenýma očima a už zase naslouchaly, co kde čárka dále prožívala...