Pan Strašák

  „Stalo se něco?“

  Žádná reakce.

  „Jste v pořádku?“

  Žádná reakce.

  „Úplně jste zblednul, je vám špatně nebo…?“

  Žádná reakce.

  „Vnímáte mě?“ Lehké poklepání po ruce.

  Záškub v levém koutku úst.

  „Co se děje?“

  Byl tam. Pan Strašák se rozvaloval za protějším stolem a pochutnával si na špagetách; bral jednu po druhé z talíře a labužnicky si je z výšky spouštěl do úst s vykotlanými, zažloutlými zuby. Odrbaný slamák měl šoupnutý do čela, takže malá rudá očka, zářící jako žárovičky, nebyla skoro vidět. Nepřehlédnutelný byl však jeho dlouhý špičatý nos, za nějž by se nemusel stydět ani Pinocchio v největším lživém zápalu. Chodidla měl pan Strašák také nebývale protáhlá, a pouze se třemi mohutnými prsty; oproti tomu na každé ruce měl prstů šest. Jako oblek mu jednoduše posloužil starý proděravělý pytel. A to, co pan Strašák pojídal, vlastně nebyly špagety. Těstoviny přece nejsou tak slizké a nemrskají sebou.

  „Já… omlouvám se. Trochu se mi zatočila hlava. Musím si odskočit.“

  „Samozřejmě, jistě.“

  Rozechvělý muž prudce vstal a zamířil k toaletám; při té cestě ovšem musel nutně projít kolem místa, kde seděl pan Strašák. Umínil si, že na něj za žádnou cenu nepohlédne, avšak zrak se mu oním směrem samovolně stočil. Pan Strašák si nadzvedl klobouk a uličnicky se zašklebil. Velcí odporní červi na talíři se s chřestěním začali rozlézat po celém stole. Muž si přitiskl k ústům kapesník a zrychlil krok.  

  S rukama křečovitě se opírajícíma o umyvadlo čekal, kdy to přijde. Už, už… Hrtan se napjal skoro k prasknutí, ozval se táhlý dávivý zvuk, avšak ven nic nevyšlo, až na několik slin, které se spojily na dolním rtu a pozvolna skanuly na bílý porcelán. Nešlo to, ten úlevný proud nepřicházel. Je to tak lepší, ještě bych si ušpinil sako, napadlo ho mimoděk. Otočil modrým kohoutkem a umyl si ruce; pak nabral trochu chladivé vody do dlaní a smočil v ní obličej.

  „Stalo se vám něco, pane?“ ozval se za ním klidný a tichý hlas.

  „Ne… nic. To je v pořádku.“     

  „Já to znám. Někdy to přijde, žaludek se vám sevře, ruce se začnou potit a jako byste ztrácel půdu pod nohama. Taková závrať. V tu chvíli se cítíte bezmocný, jako tuňák nabodnutý na hák. A zdá se vám, že to bude trvat věčně.“

  Muž pomalu zvedl hlavu a pohlédl do vzorně vypulírovaného zrcadla před sebou. Spatřil tam čtyřicátníka s kulatým obličejem a nezadržitelně ustupujícími hnědými vlasy, v tmavě šedém saku a bílé košili s kravatou. A za ním postavu ve slamáku s dlouhým špičatým nosem.

  Výkřik, jenž se ozval z toalet, zmrazil krev v žilách všem návštěvníkům restaurace.

 

   Doktor Kouba si přejel hřbetem ruky po bradě s dvoudenním strništěm. Jeho pohled na okamžik spočinul na zarámované fotografii visící na stěně, jež zachycovala přísnou tvář muže s vysokým čelem a pečlivě zastřiženým bílým plnovousem, a pak se vrátil k papírům rozloženým na stole. Pan Strašák. Toho chudáka, kterého přivezli nepříčetného a k smrti vyděšeného, musel ten přízrak pořádně potrápit. V hlubinách lidské mysli číhají opravdu roztodivné věci, a bohužel ne vždycky příjemné. Každý holt nemá štěstí. 

   Doktor Kouba se pousmál a opět pohlédl na portrét Sigmunda Freuda. Rysy zakladatele psychoanalýzy se začaly vlnit, rozostřovat, až se nakonec slily do jednoho černého proudu, který přetekl přes rám a po stěně se pomalu sunul k podlaze. Na zemi vytvořil malou loužičku.

   Náhle se tmavá tekutina prudce rozzářila a vystřelil z ní oslňující sloupec světla. Doktor Kouba si předloktím zastínil oči; z hrdla se mu přitom vydral slabý vzdech. Po několika vteřinách záře zeslábla, doktor nechal ruku volně klesnout a blaženým výrazem se zadíval na postavu před sebou.

   Paní Víla se vznášela několik centimetrů nad podlahou a jemné ševelení jejích velkých duhových křídel znělo jako tiché volání mořské panny na otevřeném moři. Štíhlé tělo bylo úplně bílé a hladké, bez jakýchkoliv pohlavních znaků. Kolem hlavy paní Víle povlávaly dlouhé stříbřité vlasy a pohled mléčně zakalených očí zasazených do dokonale symetrické tváře jako by pronikal až do nejskrytějších koutů duše.

  Uchvácený muž klesl na kolena, ruce složené na hrudi, ústa lehce pootevřená. Zavřel oči a čekal. 

---