No představa, no cíl

V pokoji se mísí zvuk Indie a Liverpoolu versus Kodaň, venku životní prostředí rezignovalo úplně na všechno, smrad, smrad, Smradi, smrad. A Cole vypálil. Taky bych vypálil, ale jsem líný. Jsem tak strašně líný, že kdyby mě nenaučili, že je to špatně, byl bych nejšťastnější člověk na světě. Minimálně musí zůstat pudy, protože pak by vás klidně mohl zabít mravenec. A to, i když vím, že se mi nic nechce, nechci. Jsem kontaktní, vyřčeno jednou holkou sice ne o mě, ale na mě to taky sedí. Někde sem zase čet, že nejhorší na světě je být pilný. To by znamenalo, nejenom to, že lenost není špatná ale, že jsem i fajn.

Jsem na louce a dýchám, dýchám opravdu čistý vzduch, je tak čistý, že jsem nikdy takovou svěžest nepoznal. To proto, že neexistuje, ale tohle by řekl jen skeptik. A to já nejsem. Jsem optimista, jenom na mém náhrobku bude stát – upřemýšlel se k smrti – to je prý taky špatně. Jenže já vím, proč to tak je, mám pocit, že přicházím na to, proč je někdo třeba psychologem nebo koučem, proč ten samý člověk, není třeba byznysmenem nebo politikem. Chtěli byste to vědět? No víte, já to nemám ještě úplně chytlé, takže vám to neřeknu (taky proto, že bych se mohl mýlit). Ale mám pocit, že tu rozhodně něco smrdí. Proč si je někdo jistý a někdo se nenávidí, prý je to schované v mládí, ve vzorcích nejbližších lidí, kteří vás obklopovali, když jste začali jezdit na kole. Něco na tom bude, ale jen něco, protože když budete sedět na Měsíci a dívat se na Zemi, musíte dostat pocit moci, že můžete všechno, když se vám tahle koule vejde do dlaně. Někteří se dokážou na ten Měsíc dostat, tak asi proto jsou v klidu, ale já tomu stejně nevěřím. Já věřím v mozek. Věc, kterou nejsem schopný uchopit ani z pěti procent. Mozek se dá vytrénovat jako sval. Je ale otázka, jestli svalnatý mozek je dobře. Podle mě ty svaly ubírají barvu. Tzn. barevnost by mohla být lepší. Barevnost je zajímavá, svaly jsou stálejší. Svaly jsou dané a vyjadřují jistotu. A jistota je podle mě úplně největší průser. Je to ten největší nesmysl na světě. A dá se pěkně zlomit, na každou jistotu se prodávají praky. A každý si občas rád vystřelí. I já. Liška vždycky nakonec převeze medvěda. Mám svůj mozek celkem rád, ale nejsem si jistý, jestli on mě, občas totiž pracuje tak, jak zrovna nechci. Ale rodinu máme mít rádi, takže ho snáším, i když mě někdy pěkně sere. Bez mozku to nejde, máte sice pořád ještě srdce, ale to nestačí, nestačí mít jen rád, někdy je třeba být i zlý. Pokud to máte naopak, něco s tím dělejte, protože být dobrý fakt znamená, být dobrý.

Ležím a cítím seno, cítím slunce na zavřených víčkách, cítím hlínu, cítím toho mravence, kostelní zvon. Voní to. A cítím nejistotu svoji i ostatních. Hlídejte si ji, je dobré ji mít, potom budete víc líní a postavíte méně dálnic, budete méně chytří a vědomostmi nezničíte svoje děti, budete víc pomalejší, ale zase bude líp vidět. To co potřebuju, tady už dávno mám, a začalo mi to stačit. Nebudu šíleně uklízet celý život jen proto, že nedosáhnu orgasmu. Nebudu chtít něčeho dosáhnout, jen abych uspokojil potřebu mých rodičů v mém mozku. Nikomu nedovolím říkat, že když něco chci, tak toho můžu docílit. Já nic nechci, všechno jsem dostal, už když jsem se narodil a celý, zbylý život si to snažím nezasrat dospělostí. Ať žije dítě, nejchytřejší tvor vesmíru.