Ženich bez vocasu

Šly dvě holky na trávu
srpem posekávat,
jedna druhý povídá,
že se nechce vdávat.

Prý to s mužem bolí moc,
učiněná muka,
některý má inštrument
tlustý jako ruka.

Jestli to chce vyzkoušet
kamarádce praví,
tak že jí to udělá
jenom stéblem trávy.

Jedna lehla na záda,
druhá stéblem píchá.
„Ach, to bolí, přestaň už,“
první při tom vzdychá.

Postrašilo jí to dost,
že ta potom ani
slovíčko už nechtěla
slyšet o vdávání.

Že prý na to vdávání,
vždycky je dost času,
že by muže nechtěla,
leda bez vocasu.

Ivan je však zaslechl,
ty dvě kamarádky,
a hned dumal, jak se k ní
dostat do zahrádky.

Po ulici jednou šla,
Ivan k ní stál zády
a přitom si povídal
zrovna s kamarády:

„Vy se všichni oženíte,
blaze, chlapci, je vám,
co si ale počnu já?
Žádný vocas nemám.“

Radostí si uchcala
ona hloupá panna,
od té doby myslela
jenom na Ivana.

Rodiče se divili,
co se s Valjou stalo:
„Že by ji snad, tatínku,
vdávadlo už bralo?

Jídlo nechceš, bledá jsi,
bylas jako růže,
možná, milá dceruško,
potřebuješ muže.“

„Maminko a tatínku,
jsem zamilovaná,
za jiného nevdám se,
nežli za Ivana.“

Tatík bouchl do stolu:
„Co tě fantas chytá?
Vzala by sis chudáka,
jsi snad příliš sytá?

Jistě někdo bohatší
měl by zájem o tě,
to chceš radši s Ivanem
chodit po žebrotě?“

Holka, že prý ne a ne,
oči uplakané,
že si něco udělá,
když ho nedostane.

Když to tatík uviděl,
že ji nepřemluví,
klobouk vzal a sebral se
rovnou na námluvy.

Ivan boty spravuje,
před chalupou klečí,
pantáta jde okolo,
že dá s ním kus řeči.

Při tom přišlo, že by dal
dceru za manželku,
za měsíc jim celá ves
přišla na veselku.

A když pak šli do lože,
bylo to už k ránu,
Ivan na ni hnedka vlez
a propích jí blánu.

Valja v duchu myslí si:
Jsem to hloupá nána,
nebát se, tak mohla jsem
mít většího pána.

„Ivánku, kde vzal si chuj,
kterým mě teď jebáš?
Vždyť jsi tenkrát říkal, že
žádný vocas nemáš.“

„To je pravda,“ na to on,
„nemám vocas sice.
Půjčil jsem si ho však dnes,
to od svého strýce.“

„Tenhle vocas není tvůj?
To je teda škoda.
Tak se strýčka pozeptej,
jestli ti ho prodá.

Víš, mně by se tenhle chuj
doopravdy líbil.“
Tak, že tedy poptá se,
Ivan ženě slíbil.

Na příští den tvářil se
vážně, domů přišed,
strýc prý o tom obchodě
nechce ani slyšet.

Snažil se ho umluvit,
no to je věc jistá,
strýc si ale potom řek
zlatých nejmíň tři sta.

„Tak to vidíš, jak to je,
strýc mě zkrátka převez.
Kde bych já vzal najednou
pro něj tolik peněz?“

„Tak víš, co já udělám,
Ivánku můj zlatý?
Peníze si vyprosím
od našeho táty.“

Peníze si vyprosila,
odnesla je strýci,
takže si dal nakonec,
přece jenom říci.

Ivan sňatkem s Valjušou
jistě neprohloupil,
za peníze od tchána
vlastní vocas koupil.

Teď má chuj i peníze,
to je konec vlastně,
od té doby do smrti
šoustávali šťastně.

(na motivy ruské lidové povídky)

 

---