V zahradní restauraci

Když jsem se probudil, bylo již po poledni. Nechtělo se mi tomu věřit, a tak jsem si znovu pro jistotu promnul oči a znovu se podíval na budík. Bylo tomu tak. Plácnul jsem s sebou zpátky na postel a vracel se v myšlenkách zpět k včerejšímu večeru.

Včera jsem se totiž zúčastnil jedné párty. Nevím proč, ale měl jsem celou dobu, co jsem o tomto večírku věděl, takový divný pocit. Tušil jsem, že se tam něco přihodí nebo stane, ale jelikož nejsem jasnovidec, abych uměl pohlédnout do budoucnosti, tak se mě ten pocit nejistoty držel jako klíště a marně jsem se ho pokoušel zbavit.

Ve chvíli, kdy jsem dorazil na místo a přejel očima všechny zúčastněné, jsem se částečně zbavil toho zvláštního tušení, které bylo ke mně přilepené jako moucha k mucholapce. Věděl jsem totiž, že si budu muset dávat od této chvíle na skleničku čehokoliv velký pozor. Zdejší osazenstvo se vyznačovalo tím, že pije tak dlouho, dokud může.

Ten zbylý kousek tušení, který ve mně ovšem zůstal, už nebyl takový dvojaký. Bylo to tušení něčeho zvláštního, zajímavého a já nevím čeho ještě.

Hned u vchodu mi samozřejmě byla vetknuta do ruky sklenička, ke které se ihned naklonila láhev vína a naplnila jí. Nejsem sice znalec vína, ale přesto k němu vždy přičichnu. Poznal jsem v té vůni muškát. Někdo by mohl říct, že je to víno pro ženy, ale to mně nevadí. Mám rád všechny věci, vůně a chutě, které tříbí a povzbuzují smysly. A když jsem ho i ochutnal, začal jsem obcházet a přiťukávat si se všemi známými. Dával jsem si ovšem pozor, aby mi víno vydrželo co nejdéle s již zmíněného důvodu. Upíjel jsem tak pomalu, jak jen to šlo, ale i tak jsem se nakonec dostal neodvratně na její dno. Dlouho poté jsem jí držel v dlani a maskoval tak její prázdný obsah. Marně.

Při jedné vášnivější diskusi jsem uviděl láhev vína, jak mi doplňuje obsah mé skleničky a já se nezmohl na žádný odpor. Přitom jsem spatřil něco, co by se snad dalo nazvat přízrakem. Ne. Přízrak to vlastně nebyl. To totiž zní, že jsem uviděl něco hrozného. To ale nebyla pravda. To co jsem spatřil byl krásný sen. Tím snem byla dívka, která okolo sebe vyzařovala něco, čím se odlišovala od okolí. Měla okolo sebe takovou zářící auru, kterou jsem s největší pravděpodobností viděl pouze já. Pohybovala se jako vánek od jedné výborně se bavící skupinky ke druhé a já se toužil k ní alespoň přiblížit.

Kopíroval jsem jako zarputilý lovec divoké zvěře její stopu, ale ona se pokaždé, jakmile jsem se k ní přiblížil na dosah, vzdálila a já začínal znovu od začátku. Byl jsem naprosto šílený touhou jí alespoň pohlédnout do tváře. Neměl jsem ovšem štěstí. A to jsem dokonce zapomenul na své předsevzetí a s každou další skleničkou se mi ona vzdalovala stále víc, až mi zmizela někde v neznámu jako plachetnice za obzorem. Neochotně jsem tedy rezignoval a začal vážně uvažovat o odchodu. Začínal jsem mít pocit, že má alkoholová únava se blíží k hranici, za kterou by již mohla být společensky únosnou. A s tím by souvisela i celodenní bolest hlavy a tím i zkažený celý příští den.

Nenápadně jsem postupoval ke vchodu a čekal na vhodnou příležitost zmizet. Poprvé se mi to nepovedlo a já musel do sebe obrátit ještě jednu skleničku. Podruhé jsem byl již úspěšnější a vypařil jsem se pryč jako zloděj.

Domů jsem dorazil asi kolem třetí. Sházel jsem ze sebe oblečení a padnul do postele. Na okamžik jsem smutně zavzpomínal na tu dívku, která mi unikla jako voda mezi prsty a okamžitě usnul.

Jakmile jsem se ve svém promítání minulé noci dostal na konec, vstal jsem a odešel do koupelny. Po obvyklé ranní hygieně jsem dostal chuť na kávu. Už jsem stavěl konvici na sporák, když v tom mně bleskla v hlavě myšlenka jít si na ní sednou do nedaleké zahradní restaurace a zároveň trochu posnídat, přestože bylo již po poledni. Zabil bych tak dvě mouchy jednou ranou. Neušpinil bych si nádobí a dostal bych hned dobrou náladu, neboť se má oblíbená restaurace nachází na okraji parku, na který je nádherný pohled. A navíc bylo krásné letní počasí s modrým nebem bez mráčku.

Nezaváhal jsem ani na minutku a za chvilku jsem již vycházel z domu. Všimnul jsem si, že na ulici bylo poměrně málo lidí. Asi to bylo tím, že byla neděle a všichni si možná vychutnávali možnost odpočinku po vydatném obědě. Možná i proto jsem měl štěstí a mohl si v klidu vybrat místo, kde se posadím. Byl jsem tu kromě dvou zamilovaných lidí sám.

Sednul jsem si do stínu v rohu. Bylo to dobré místo. Je z něj vidět na celý park a přitom nehrozilo, že by mě slunce svými paprsky oslňovalo a bránilo mi tak v bezstarostném rozjímání. Číšník se u mě objevil jen co jsem si sednul. Měl v ruce jídelní lístek a těšil se, že si objednám bohatý oběd se všemi možnými předkrmy. No alespoň tak vypadal a jeho pozdější výraz ve tváři byl o to zklamanější, jen co jsem si poručil pouze černou kávu s toasty. V jeho očích jsem naprosto zřetelně četl. “Ty mi tu ale uděláš tržbu.” Jen tak v duchu jsem si něco pomyslel.

Mezitím, co jsem čekal na mé obsloužení, jsem se rozhlížel po okolí. Vrátil jsem se pohledem k těm dvěma milencům. Byl na ně nádherný pohled. Seděli proti sobě u stolku pouze pro dva. Před sebou měli nejspíše pomerančový džus a drželi se za ruce. Dívali si do očí a povídali si. To vlastně není úplně přesné. Mluvila pouze ona. Jemu stačilo se pouze na ní dívat. Občas k ní zvednul ruku, aby jí upravil vlasy, které jí volně splývaly na ramena a přitom si neodpustil malé pohlazení po tváři. Vždy se na něj usmála svým širokým úsměvem, ale přitom se nenechala vyrušit ze svého povídání. Viděl jsem také, jak se něžně mazlí s jejími drobnými prsty a vychutnává si jemnost její sametové kůže.

Konečně se znovu objevil znovu číšník. Na podnose měl mé toasty a kávu. Ta káva byla pro mě teď to nejdůležitější, protože jsem se jí již potřeboval napít, a i to byl jeden z důvodů, že jsem mu odpustil to, že mi to naservíroval způsobem, který by snad odradil i psa. Udělal mi na lístek čárky. Vytušil jsem z jeho pohybů, že by tam nejraději udělal hned pár navíc. Byl jsem proto rád, když zmizel.

S nedočkavostí malého dítěte jsem vzal za ouško hrnek plný horké kávy a pomalu si ho přiblížil k nosu. Vždy to tak dělám. Jen lehce přitom přivřu víčka a dlouze nasaji její vůni. Zcela jasně cítím, jak se celý můj organismus probouzí. Jen lehce usrknu a položím hrnek zpátky na stůl. Na jazyku a vlastně v celých ústech se mi rozlévá ta příjemná, možná až trochu nahořklá chuť, a tak po chvíli znovu zvedám hrnek k ústům. Tentokrát je ten doušek již větší. Pomalu se začínám opět cítit ve své kůži a dávám se pomalu i do toastů. Mizí ve mně po malých soustech. Jsou schválně malé, neboť se mi líbí to křupnutí, když se do nich zakousnu a pak je rozmělňuji zuby.

V tom se na konci parku mezi stromy objeví můj včerejší nedostižný sen. Koukám na něj a přitom jsem stále zakousnutý do kousku toastu, který mi ještě zbývá pozřít. Když se tak na to dívám zpětně, musel být na mě úžasný pohled. Sedět tam tak jako socha, být zakousnutý do kusu žvance jako pes do klacku a přitom užasle zírat před sebe.

Ta dívka, kterou jsem včera marně stíhal, byla oblečena pouze do sněhově bílé, dlouhé a volně splývající noční košile. Byl to nezvyklý úbor, ve kterém chtěla navštívit restauraci, a proto mě to zprvu překvapilo. Pak jsem si to sám pro sebe vysvětlil tak, že to je prostě sen a ten si může přece dovolit vše. Nespouštěl jsem jí z očí a sledoval jsem, jak kráčí bosá měkkým, čerstvě sestřiženým trávníkem přímo ke mně. V tu chvíli jsem to ale ještě netušil. Se zaujetím jsem hltal křivky jejích vlnících se boků, které byly čím dál zřetelnější. Pomalu našlapovala a po každém kroku se svůdně zavlnila. Dávala tak zřetelně najevo svou ženskost. Po pár metrech byla už zřetelná i její tvář. Její ústa se tajemně usmívaly a když na mě mrknula svýma očima, pochopil jsem, že jde ke mně. Toto zjištění ve mně vyvolalo úplný chaos. To, po čem jsem tak toužil, jsem měl už skoro na dosah ruky a najednou jsem nevěděl co dělat. Zmateně jsem se snažil smést drobky ze stolu a přitom jsem málem převrhnul ještě nedopitou kávu.

Až když už skoro vcházela na terasu jsem si uvědomil, že jsem ještě stále zakousnutý do zbytku toastu. Rychle jsem ho položil na talířek a ještě než jsem vyskočil ze židle, abych jí gentlemansky pomohl sednout, jsem si rukou otřel ústa od drobků. S díky se posadila a když jsem totéž udělal já, dala se do řeči tak, jakoby jsme se znali léta. Byl jsem vlastně rád, že tak povídala a ode mě se spokojila s pouze krátkými odpověďmi. Mohl jsem se tak se vzniklou situací vyrovnat a získat pevnou půdu pod nohama.

Za pár minut ve mně získala jistotu i ta přirozená mužská zvídavost, neboť teprve nyní jsem si všimnul, že ten její nezvyklý úbor je lehce průhledný. Začal jsem si jí představovat i bez té noční košile. Celou jsem si jí pomalu svlékal. Ona jako by to vytušila a opřela se tak, aby ty své tvary ještě zdůraznila. To už byl se mnou konec. Už mě lapila do své pasti. Stačilo by nyní říct cokoliv a já bych jí to splnil.

Jakoby nic po chvíli položila ruce na stůl a začala si hrát se svými prsty. Přitom ani na chvíli nepřestala povídat. Vzal jsem je dlaní. Byly přesně takové, jak jsem si představoval. Něžné a jemné. Zkrátka takové, jaké má mít každá dívka a žena. Hladil jsem je. Jen tak lehce jsem se dotýkal její pokožky. Pak jsem je zvedl. Přiblížil jsem se k nim rty a políbil je. Chtěl jsem jí říct jak je krásná, že je jako ten nejkrásnější sen, který člověk může mít, ale dotek jejího prstu mi zavřel rty a nedovolil mi to. Ztichla. Jako ve zpomaleném filmu se začala přibližovat svými rty k mým. Pomalu jsem přivíral víčka a čekal na její polibek.

Poprvé se mě jen tak lehce dotknula a hned se odtáhla. Cítil jsem, že se přitom na mě dívá. Bál jsem se otevřít oči. Bál jsem se, aby tam potom ještě pořád byla a přitom jsem úplně zapomněl, že jí stále držím za ruce a ona mi tak nemůže utéct. Podruhé byl náš vzájemný polibek mnohem delší. Naše rty se do sebe lehce zaklesnuly a já jsem si vychutnával jejich měkkost a vlhkost.

Ze vzájemných intimností nás ale vyrušil ten otravný číšník. Ptal se, zda-li si ještě něco dám, ale nechtěl jsem. Z otráveným výrazem začal počítat mou útratu a já poté zaplatil.

Chtěl jsem ještě počkat, až se vrátí s penězi nazpátek, ale ona se zvednula. Tentokrát jsem již nedržel za ruku já jí, ale ona mě. Podíval jsem se jí do očí, ve kterých bylo napsáno, abych jí následoval. Udělal jsem to rád. Toužil jsem se jí dál dotýkat. Cítit sladkost jejích rtů. Být v její blízkosti. Vyšli jsme tedy z terasy a pomalu mizeli přes park někde v neznámu.