Stará říše 1

Letopočet se blíží magickému číslu 3000 a lidstvo si spokojeně hoví. Během své expanze potkalo dvě mimozemské rasy. Zotročené Chunky a bojovné Krasse. Setkání s Krassy přineslo lidstvu téměř zkázu, ale stejně jako jiné krize, nakonec i válku s Krassy přečkalo, ba vyšlo z ní silné. Impérium pod vládou dynastie Palailogovců dlouhá léta vzkvétalo, ale nyní spokojeně klimbá. Pod spokojenou skořápkou se ovšem dává do pohybu spousta sil... ambice šlechty, separatistické tendence některých regionů, nespokojenost porobených ras... a další boláky hrozí propuknutím krize, kteá může Zlatý věk zničit...

KRASSIE

Xokloth nervózně vyhlédl škvírou ve stěně uměle zbudované jeskyně, aby se ještě jednou podíval, zda je opravdu venku takový klid, jak si jeho svědomí žádalo. Výhled na monumentální kaňon ho jako vždy nadchnul. Rozeklané, stovky metrů vysoké, rudé skály vrhaly dlouhý stín, ve kterém se po silnici vedoucí na dně dávno vyschlé řeky plazil jediný kamion. Jeho cílem byla pravděpodobně základna okupačních vojsk v osmdesát lex vzdáleném údolí. Ještě jednou pohledem projel vrcholy skal, aby se ujistil, že nikde nic nehrozí, uhladil si neposlušné bodliny na temeni šupinaté hlavy a spokojeně vykročil ke dveřím.

 Dobře, asi o nás opravdu neví. Uklidnil se.

Po pár desítkách metrů cesty úzkou chodbou vstoupil do velké místnosti osvětlené pouze několika škvírami. Tady na něj už čekali jeho spoluspiklenci, zástupci nejpočetnějších hejn západního kontinentu. Jakmile se ukázal mezi dveřmi, všem osm ještěrů se podívalo jeho směrem. Xokloth sice patřil k malému hejnu, ale všichni jej respektovali jako moudrého vůdce. Díky jeho skvělému organizačnímu smyslu to ostatně dosáhl na pozici, kterou mu spousta Krassů mohla závidět, stal se zástupcem vedoucího poštovního střediska celé provincie.

 „Mí krajané, děkuji vám, že jste se zde sešli v takovém počtu. Vím, že dostat se sem bylo hodně náročné.“ Oslovil je.

„Doufám, že to za to riziko stálo, proč jsi nás svolal, bratře Xolothe?“ zasyčel nevrle Qlapss, tajný a skutečný vůdce hejna Strážců kamenné jehly.

„Bratře Qlapssi, myslím, že tohle setkání opravdu důležité je, ale posaďme se, popijme spolu pohár vody,“ vyzval je. Xoklothovi společníci se posadili na připravené trojnožky kolem stolu, zatímco on zůstal stát.

Škoda, že nemáme vyvinutou mimiku jako mlíčňáci, sakra rád bych věděl, jak se cítí.  Pomyslel si. Inu, jdeme na to!„Vážení bratři, za pět dní tomu bude padesát oběhů, co nás lidé porazili ve Velké válce. dvě sta dvaatřicet lidských let nás okupují, dvě sts dvaatřicet lidských let jsme jejich otroky.“

 „To jsme si mohli spočítat sami a doma!“ Přerušil nadechujícího se Xoklotha zástupce Temných oblázků, kterému se rozčilením naježily bodliny.

„Dobrá, vím, že chcete slyšet něco nového, bratři, budu tedy stručný,“ pokračoval nevzrušeně. „Mlíčňáci si myslí, že jsme poslušní. Jsou přesvědčení, že jsme ztratili svého hrdého ducha, že pro ně budeme pracovat navždy, ale to se musí změnit. Ne, to se změní!“

„Bratře Xoklothe, jestli myslíš na povstání, tak odsud odcházím. Nemáme nic než nástroje, se kterými pracujeme. Kde bys vzal zbraně? Uvědomuješ si, že na planetě jsou tisíce jejich bojovníků? Pomyslel jsi na to, že v našem systému jsou trvale umístěné jejich lodě? Když se o něco pokusíme, Krassie bude ještě rudější planetou, jak se zbarví naší krví. Tohle nebudu poslouchat. Už jenom to, že jsem tady, by mohlo ohrozit mé hejno.“ Zareagoval Qlapss, zatímco ostatní souhlasně pokyvovali hlavami s otevřenými tlamami.

„Nemluvím o ozbrojeném odporu, bratře Qlapssi,“ zareagoval okamžitě Xokloth. „Mezi lidmi je spousta takových, kterým není okupace Krassy po chuti. Jedním z nich je i vedoucí mého střediska. A právě ten mě inspiroval. Na planetě Zemi, odkud, jak všichni víme, lidé pocházejí, žil  mudrc jménem Mahátmá Gándhí. Žil v zemi, která byla okupovaná a stejně jako já s tím chtěl něco udělat. A stejně jako já věděl, že násilí nebude ta správná cesta. I když, uznávám, on násilí odmítal. A tento člověk hlásal myšlenku pasivního odporu. Myslím, že tahle cesta je ta správná. Bratři, využijme pravidel mlíčňáků. Jejich nařízení říkají, že máme být v určitý čas na pracovišti, ne, že máme pracovat. Využijme toho. Představte si, kdyby všichni Krassové přestali pracovat, z naší planety, slovy mlíčňáků zlatého dolu by se stalo místo, ve kterém utopí obrovské množství prostředků. Samotná okupace je stojí nemálo jejich peněz, když jim je nevyděláme, budou krvácet ze svých zdrojů, aniž by vytekla jediná kapka opravdové krve. Blokujme jejich dopravu, vznášejme protesty, zdržujme jejich úředníky, co budeme moci. Víte, že okupace není mezi lidmi zrovna populární.“

„Bratře Xoklothe, tohle je jistě dobrý plán, ale oni použijí násilí. Víme moc dobře, že je to stejně násilný druh, jako byli naši předkové.“ Ozval se dosud mlčící Qrapletz, zástupce Lidu od vodopádů.

„Použijeme proti nim jejich média, už takhle neustále referují o nespravedlivosti téhle okupace. Podle nich jsme už za Válku zaplatili dost. Ukažme jim, že jsme mírumilovný lid, který si přeje jedinou věc, svobodu. Nenechme je na pochybách, že nechceme nic jiného. Rád bych, abychom tuto mnou navrhovanou politiku přednesli zástupcům tisku. Nejsme ve správě žádného šlechtice a jak víte, v císařských državách je svoboda tisku garantovaná. Naše volání po svobodě pronikne k uším všech, kdo je budou chtít poslouchat,“ oponoval ihned ohnivě Xokloth. „Bratři, nechci vás zdržovat moc dlouho, už to, že jste tak daleko od svých hejn by mohlo vzbudit podezření, pojďme hlasovat.

„A proč bychom měli hledat inspiraci u Mlíčňáků? Máme přece sami bohaté dějiny, všichni známe příběh o povstání velkého Ssoloxe, kterým svrhl váhavého tyrana Mussaqsse. Ssolox byl přece slabý, jako jsme teď my, bratři. Jenže Mussaqss váhal tak, jako budou váhat Mlíčňáci.“ Ozval se dosud mlčenlivý a vše klidně pozorující Xolunth, příslušník už téměř vyhynulého, ale svojí bojovností v minulosti proslaveného Hejna rudých kopí.

Všichni se podívali jeho směrem, zatímco zaskočený Xokloth hledal slova k reakci. „

Napadejme je, bodejme do nich, až budou krvácet,“ pokračoval. „Když jsme lovívali Qatuny, byli také větší a silnější než my, ale pod sprškou našich ran, pro něj možná malých, se vždycky nakonec skácel i ten nejsilnější. Utahejme je jako starého smrdutého Qatuna, už toho jejich panování bylo dost. Říkal jsi, bratře Qrapletzi, že naši předci byli bojovný druh. A správně jsi použil slovo byli, jenže v našich žilách koluje jejich krev. Ne krev filozofů, ale krev válečníků a hrdinů. Vždyť když nadešel čas Tahu, celá galaxie se třásla strachy.“

Xokloth konečně nalezl správná slova a spustil: „Ano, byli jsme velcí válečníci, ale naše sebedůvěra a naše roztahovačnost přinesla i naší záhubu. Lidé jsou strašný nepřítel. Jistě, bylo nás víc a samozřejmě, byli jsme stateční, ale lidé nás porazili svojí houževnatostí a chytrostí. Způsobili jsme jim strašné ztráty, vždyť jsme je skoro zničili prvním úderem, ale bitva za bitvou se měnila ve stále větší jatka Lidu, na to jsi zapomněl?“ „Ale já nechci umlčet Tvůj hlas, ani ho nechci překřičet, pojďme tedy hlasovat o obou návrzích, ať vyhraje ten lepší.“

Kolem stolu se ozvalo souhlasné syčení.

Když hlasování skončilo a ještěři se začali houpavým krokem rozcházet, přitočil se k prudce rázujícímu Xolunthovi Xula, zástupce Pastevců a zašeptal: „Šest ku třem není zase taková prohra, bratře. Oba známe příběhy o bitvách, které dopadly mnohem hůře. Nechme Xoklotha provádět svůj plán a připravme zatím vlastní. Není to tak špatný nápad, ale vítězství bude naše, nemůžeme dovolit, aby náš lid vedl takový změkčilec, pokud uspějeme. Náš lid má hrdiny ve velké úctě, musíme Lidu ukázat, že jsme naši zemi Mlíčňákům vyrvali, abychom mohli být opět hrdým národem.“

 „Tvé myšlenky jsou dobré, Xulo,“ otočil se na něj hlasováním rozmrzelý válečník, opírající se o sukovitou hůl.

„Spojím se s tebou, ale teď mě nech jít mou cestou, nemám už náladu na řeči.“

 

SCIENTIA - měsíc planety IMPERIA

„Tak se loučíme, Vaše Výsosti.“ Prohlásil Jean-Marc teatrálně a spiklenecky mrkl na svého spolubydlícího. Oba, syn alesijského obchodníka s obuví Jean-Marc Laribe a druhorozený syn jeho císařského veličenstva Izák Palailogos právě balili své věci, aby se zavčasu vzdálili z pokoje koleje Císařské univerzity. Izák se zle podíval na svého nejlepšího přítele, o hlavu jej převyšujícího modrookého blonďáka se slovy:

„ Až se jednou stanu císařem, nechám Tě setnout, aby ta tvoje nevymáchaná huba konečně přestala chrlit nesmysly, kamaráde.“

„A můžeš mi říct, kdo by pak držel to tvoje urozený ego při zemi, Izzy?“ opáčil Jean-Marc, marně se snažící narvat chumel kalhot do své torny.

„Víš moc dobře, že šance, že se ještě někdy setkáme je úplně minimální. Pochybuju, že budu mít čas polítávat si po bezvýznamných planetkách, otec mi určitě program naplní víc než dost, i když jsem až číslo tři v pořadí.“

„Hele hele, moje planeta ovládala slušnej kus vesmíru v době, kdy to vaše rodinný impérium kšeftovalo s odpadkama, takže se o ní laskavě neotírej.“ Zareagoval okamžitě Izák.

„No jo, pane patriot, už se ti o Alesii otírat nebudu, když se kvůli tomu musíš hned čílit. Pověz mi radši co tě vlastně čeká, až se dostaneš domů? Určitě už něco na rozdíl ode mě víš.“

Jean-Marc se s posmutnělým výrazem rozhlédl po pokoji, který s přítelem sdílel poslední dva roky a přemýšlel, kde vlastně začne s výčtem své budoucnosti.

„Dneska ráno mi přistál ve schránce mail od děkana nějaký nový fakulty na Alesii. Chtějí mě, ubohýho magistra historie, abych jim přednášel vojenský dějiny. Asi budou mít sakra podstav. Chápu, že lidí, co vystudovali Císařovnu, na Alesii moc není, ale že si vybrali zrovna mě, to mi hlava nebere.“

Na chvilku se odmlčel, aby nabral dech a pohledem zkontroloval police, zda na nich nic nenechal.

„Každopádně za dvacet tisíc měsíčně bych byl blbej, kdybych na to nekývnul. Mám nastoupit za týden.“

„Počkej, linková loď letí na Alesii dobrejch devět dní, kdyby se čirou náhodou nikde nečekalo,to nestihneš.“ Odpověděl Izák s hustým obočím tak svraštělým, že vypadalo jako srostlé.

„Hele asi mě fakt chtěj, protože mi zajistili místo ve VIP kajutě na pošťáku, kterej letí přímo. Jenom doufám, že mi to pak nestrhnou z gáže, tahle letenka stojí dobrou čtyřicítku.“

 „Sakra chlape, jak ty to děláš? Odpromuješ s červeným diplomem, rovnou najdeš místo… a ještě k tomu expresní cesta. Já sednu na raketoplán, přistanu doma a pak budu čekat, až si mě otec milostivě přivolá na audienci, kde mi řekne, že jsem si zastudoval a odteď nebudu dělat vůbec nic. Skončím jako ségra. Najdou mi manželku a budu se celej život trmácet po paláci, abych čekal, jestli na mě náhodou nepřijde řada. Adrian je sice čtvrtej v pořadí, ale protože se s ním jako s budoucím císařem, moc nepočítá, zažívá si aspoň nějakou srandu v námořnictvu. Ne, že bych mu tedy ten dril nějak záviděl,“ prohlásil rezignovaně Izák.

„Co ty víš, třeba z tebe udělají protektora na Alesii a já se za Tebou občas připlazím do paláce na pivko, jako správnej červ z periferie,“ prohlásil Jean-Marc ve snaze zlehčit loučení s nejlepším přítelem.

Vyšli společně z místnosti a za nimi se naposledy neslyšně zavřely dveře. Jean-Marc pohlédl příteli do očí s napřaženou pravicí. „Tak sbohem, princátko, třeba se ještě potkáme.“

Potřásli si rukou.

„Čeká na mě raketoplán na odvrácený straně, Jean-Marcu, takže jdeme každý jiným směrem.“ „Opatruj se tam na venkově,“ mrkl spiklenecky Izák. Pak se rychle otočil a odcházel, následován autonomním pojízdným kufrem. Jean-Marc se za ním chvíli díval, jak mizí v tmavozeleném moři obleků Císařské akademie, smutně pokrčil rameny, nasadil si svůj batoh a vydal se směrem k zastávce vlaku.

Na nástupiště dorazil právě v okamžiku, kdy se tiše přihnal magnetický vlak, aby vychrlil stovky studentů, sjíždějících se z různých koutů měsíce Scientia. Hlavou se mu mihla myšlenka, že tady moc míst, nepočítáme-li kampus Filosofické fakulty a zábavní centrum, neprošel. Rozhodně se nikdy nebyl podívat na odvrácené straně, zasvěcené výzkumným provozům.

Historik holt si vystačí se stolem a databází, pomyslel si mírně sebekriticky.

Dav konečně opustil vlak, takže Jean-Marc mohl projít dvojitými dveřmi a usadit se do tradičně nepohodlného sedadla s bůhvíproč naprosto svislým opěradlem. Cesta do jediného přístaviště na měsíci trvala dobré dvě hodiny a Jean-Marc vystoupil patřičně rozlámaný. Přístaviště raketoplánů bylo poloprázdné, protože život na Scientii se řídil standardním čtyřiadvacetihodinovým časem, a právě teď bylo kolem osmé hodiny večerní. Chvilku se rozhlížel, než v dálce spatřil již stovky let notoricky známý symbol pošty, černou trubku ve žlutém poli.

Uvnitř strohé haly bylo šestnáct přepážek, z nichž fungovala jediná. Vyplnil čtyři formuláře s tradičně obskurními názvy, z nichž jej nejvíce pobavil podací lístek, na kterém bylo nutné zaškrtnout kolonku pasažér. Pošta prostě žila stále ve svém, staletí zaběhnutém systému. Divím se, že mi na čelo nedají razítko, pomyslel si a nejistě se po třetím neúspěšném pokusu o vyplnění usmál na nevrlou ženu středního věku pozorující jej s patřičně ironickým úsměvem.

Bezpečnostní prohlídka byla velmi rychlá a během čtvrt hodiny už seděl spolu s pěti dalšími „balíky“ uvnitř raketoplánu, rychle stoupajícího k netrpělivému poštovnímu klipru. Klipr,  stometrová štíhlá loď, tvarem připomínající psací pero nebyl vybaven hangárem, zato však disponoval čtyřmi extra výkonnými motory a kompenzátory vojenské třídy. Raketoplán po pár desítkách minut zakotvil u přechodové komory a Jean-Marcovi, který létání zrovna nemiloval, se lehce zavlnil žaludek.

Otevřely se dveře, a na šestici pasažérů se usmála kyprá blondýna v žlutočerné poštovní uniformě.

„Dobrý večer, pánové, jmenuji se Agniezka Sosnowská a vítám vás na palubě PS-318 Během následujících čtrnácti dní budu vaší stevardkou. Loď odlétá během hodiny, takže prosím pojďte se mnou, ukážu vám vaše kajuty a společné místnosti.

Prohlídka nevelkého pasažérského oddělení se šesti kabinami, jídelnou a společenskou místností zároveň a jednoduše vybavenou tělocvičnou zabrala chvilku a Jean-Marc, který byl vždy spíše samotářský typ se těšil, jak stráví většinu plavby o samotě čtením nepřečteného a přípravou neznámého.

Kajuta byla opravdu spartánsky vybavená. Na poštovních kliprech se neplatily tak horentní sumy za pohodlí, kvůli kterému se lidé plavili spíše na velkých mezihvězdných linkových lodích, ale kvůli rychlosti. Nábytek, vyrobený pravděpodobně pro vyvolání zdání exkluzivity z pravého dřeva byl však elegantní. Postel byla až nekřesťansky pohodlná, byť pro Jean-Marcova záda příliš měkká, psací stůl měl dostatek odkládacích ploch a klávesnici šikovně zabudovanou v dřevem krytém propadlu, které Jean-Marc s dětským potěšením několikrát vyzkoušel. Po vyložení věcí do ve zdi skryté skříně, prozrazující svoji přítomnost jen chromovanou klikou, se nový cestující dal do studia „olejomalby“ na stěně, znázorňující neodmyslitelný dávný čajový klipr v bouři, kterým byla samozřejmě legendární Cutty Sark. Jean-Marc s pobavením zapřemýšlel, zda je stejný obraz i v ostatních pokojích. Z přemýšlení byl vytržen zapraskáním kdesi ukrytého reproduktoru, ve kterém přísný hlas kapitána Hathawayové oznámil, že se právě vydali na cestu. S potěšením kvitoval, že si nevšiml žádného trhnutí a loď plula naprosto hladce. Čekalo je čtrnáct hodin plavby k expresní bráně, sloužící provozu menších plavidel, vojenských kurýrních člunů a právě poštovních kliprů.

Ze čtení jej během vnitrosystémové plavby vytrhla pouze stevardka, jež mu donesla malou svačinu ve formě obloženého talíře s čerstvou bagetkou. Pak se ozvalo již jen stručné hlášení stejně přísným hlasem prostým jakéhokoliv zabarvení, ve kterém kapitánka posádku i cestující upozornila na blížící se bránu. Displej nad psacím stolem automaticky ožil. Zatímco levá polovina ukazovala pohled z přídě lodi, pravá zobrazovala záznam pohybu ostatních plavidel v oblasti. Vesmír je příliš obrovský prostor na to, aby mohl Jean-Marc doufat, že pouhým pohledem z okna spatří některou z mnoha obřích nákladních, či osobních lodí čekajících ve frontě u standardní brány.

Ta se jeho plavidla ovšem netýkala, Beta byla samozřejmě jednou z těch šťastnějších planet, které byly vybaveny branami obojího typu, a do expresní brány měla poštovní plavidla zajištěn automatický vstup při nejbližším možném termínu.

Expresní brány sice sloužily ke vstupu do naprosto stejného podprostoru, jako ty běžné, ale díky takřka nepatrné odchylce frekvence  mohly být umístěné ve stejném systému. Daní za to byly pouze jejich omezené rozměry. Loď širší pětačtyřiceti metrů se do nich zkrátka nevešla. Jean-Marc žasl nad rychlostí, se kterou se maličká bílá tečka zvětšovala do podoby stanice s obří elektrárnou, střediskem řízení skoků a konstrukcí brány. Co to je asi za lidi, kteří v šestihodinových směnách tráví dvacet let svého života opakováním ustálených frází stovkám lodí denně, napadlo jej při představě života skokového dispečera. Doslova se otřásl pomyšlením na tak jednotvárný život.

PS-318 zpomalila v bezprostřední blízkosti brány na pouhých pár metrů za sekundu a blížila se k bráně, což byla v podstatě obří kruhová konstrukce o průměru padesáti metrů. Kormidelník zvolil naprosto kolmý kurz k bráně, a když byli ve vzdálenosti pouhých několika set metrů, objevil se uprostřed brány mohutný fialový záblesk, který se postupně rozlil v jednolitou stěnu světla. Jakmile se špice lodi stěny dotkla, rozběhly se po jejím trupu nepravidelné bílé výboje. Loď pokračovala v letu a jednoduše ve fialové stěně zmizela. Zrovna tak zmizel pohled na známý vesmír z Jean-Marcova displeje i okna. Byli v podprostoru, tmavě fialovém vesmíru plném… ničeho. Někde v dáli se občas objevily tmavší, někdy až černé šmouhy, o kterých nikdo nic nevěděl. Senzory, vyjma lidského zraku v podprostoru zkrátka nefungovaly, a optické dalekohledy nedávaly obraz, který by se od pohledu pouhým okem nějakým způsobem lišil. Navigace v podprostoru možná nebyla, pokud loď vstupovala bránou, tak jednoduše „vytočila“ adresu své vzdálené „kolegyně“ a bylo hotovo. Taková loď byla ovšem v případě, že z podprostoru vypadla, ztracena. Nestávalo se to vůbec často, ale vesmír byl neúprosný a čas od času k tomu došlo. Posádku pak čekala dlouhá cesta podsvětelnou rychlostí, která však pro ni byla často smrtící. I pouhému vysílání o pomoc trvala cesta k nejbližší základně Impéria několik let.   Velké vojenské lodě, nebo lodě pasažérské s sebou vozily energeticky velmi náročné jednorázové brány fungující na třetí možné frekvenci, při jejichž použití stačilo loď natočit patřičným směrem a provést spoustu výpočtů. Při podprostorovém skoku bez použití brány pak bylo nutné ještě měřit čas a v ten správný okamžik spustit ESST emitor, který způsobil vypuzení lodě z podprostoru. Tento proces byl ovšem materiálně a odborně tak náročný, že jej využívaly pouze explorery, lodě určené k výzkumu vesmíru, nebo budování nových bran.  Systém byl zoufale neefektivní a přes významnou pomoc v podobě expresních bran se v soustavách tvořily dlouhé fronty.

 

LANGUEDOC

Fregata Rose, postarší plavidlo třídy Flower, byla jednou z lodí doprovodu těžkého křižníku Rossija v rámci médii i spoustou senátorů tolik kritizované císařské iniciativy k rozšíření říše. V rámci 1. kolonizační eskadry měli vyčkávat v blízkosti brány planety Languedoc, dokud explorer James Cook neobjeví v jednom ze svých cílů opravdu obyvatelnou planetu, nepostaví bránu a nepošle zpět kurýrní člun s výzvou ke kolonizaci. Von Schleicherova eskadra kolem Rossije měla kolonizaci zajistit proti možnému nebezpečí.

Císař si uvědomoval, že Říše poněkud zahnívá. Vláda škrtala výdaje na průzkum okolního vesmíru, armádu i námořnictvo velmi dlouhými tahy pomyslným perem a soustředila se hlavně na zajištění sociálních výhod obyvatel, které rok od roku ukusovaly větší díl imperiálního rozpočtu. Společnost stagnovala a ekonomický rozvoj byl prakticky ve znamení požírání menších firem většími. Zdrojů byl dostatek, lidstvo rozhodně nehladovělo, jen se natolik zaměřilo na své pohodlí, že jako celek neustále ochabovalo. Bylo třeba dát mu impulz pro skutečný rozvoj. Tím impulzem měla být nová kolonizační kampaň, jejíž průzkumná část byla financovaná přímo Dvorem. Byla sice rozsahem malá, ale měla dát spoustě lidí možnost rozvoje. Růst nových kolonií měl podle císařových poradců přinést oživení ekonomiky a hlavně, alespoň podle císaře, měl přinést Impériu závan čerstvého vzduchu. Šlechta, obávající se možnosti zlepšení císařské pozice, proti plánu vystupovala poměrně intenzivně, upozorňujíc na jeho celkovou nákladnost. „Císař sice zaplatí průzkum, ale samotná kolonizace bude stát příliš mnoho, lidstvo další planety nepotřebuje, má jich dostatek“, opakoval neustále vévoda z Piemontu, vůdce konzervativců. Média se předháněla v líčení různých nástrah, které kolonisty čekají a stránky novin se až prohýbaly pod příspěvky různých  „odborníků“, varujících před vším možným. Tajnými vládními programy na vzdálených světech počínaje a kritikou dětinskosti císaře, hledajícího novou hračku konče.

Adrian Palailogos, druhý důstojník Rose ležel na posteli ve své kabině a na obrazovce visící na pouhý metr a půl vzdálené stěně sledoval, jak se James Cook odpoutává z orbity a míří k bráně. Mohutné plavidlo, připomínající tvarem francouzskou hůl polepenou několika krabicemi se těžkopádně natočilo čelem k bráně, brána se aktivovala a James Cook, jeden ze dvou provozuschopných explorerů, obklopený tradičními záblesky začal pomalu mizet v jejích útrobách. Adrianovi bylo líto, že se na jeho palubu nedostal, kapitán Liebermann byl známý dobrodruh a lákadlo neznámého bylo velmi silné. Ale uznával, že explorer mířící do neznáma potřebuje velmi zkušenou posádku. A on, se čtyřmi odslouženými roky, z nichž na můstku strávil zatím pouhé tři týdny, zkušený opravdu nebyl.

„Poručíku, Palailogosi, v 18:00 mě doprovodíte na večeři u hraběte, sraz je samozřejmě v hangáru.“ Oznámil Adrianovi hlas kapitánky z komunikátoru. Byl stručný a autoritativní, jako vždy. Protože zbývalo necelých pětadvacet minut, začal Adrian s rychlou přeměnou zevnějšku. Několika rychlými pohyby holicího strojku zbavil tvář náznaků jakéhokoliv vousu, shodil teplákovou soupravu a rychle si oblékl slavnostní uniformu sestávající z bílé košile s černou vázankou, černého saka a černých kalhot se stříbrným lampasem.

Pyšně si prohlédl stříbrnou hvězdu na nárameníku, která nahradila dřívější dvě drobné pecky stejné barvy. „Neboj, brzy ti pořídíme kamarádku.“ Zamumlal si pro sebe s úsměvem. Úsměv ale nahradil výraz paniky, když si všiml svých bot, které měly k požadovanému lesku pořádný kousek cesty. Rychle se jal boty čistit, rozhlížeje se, kam že položil čepici. Brigadýrka stejné barvy jako zbytek uniformy naštěstí ležela připravená na nočním stolku, takže ji po odhození čistící soupravy rychle sebral, nasadil a nasměroval svůj poněkud nepatřičně rychlý krok k výtahu.

Sotva se otevřely dveře do hangáru, rychle pohlédl na hodinky, aby zjistil, že dorazil jen tak tak. Další pohled mu ale vyrazil dech. Nikdy o komandérovi Mirelle Tenescu, kapitánce, třímající otěže válečné fregaty jeho Výsosti Rose rukou vpravdě železnou, nepřemýšlel jako o ženě. Jenže ta nalíčená, i na vzdálenost dvou metrů nádherně vonící,   modrooká bruneta ve slavnostní uniformě doplněné sukní po kolena, obepínající dokonalá stehna byla prostě nádherná. Sledoval ji se zatajeným dechem, než si uvědomil, že na ni vlastně zírá a zakoktal něco ve smyslu: „Jsem zde podle vašeho rozkazu, madam.“

Přísně zúžila kočičí oči, „Už jsem myslela, že to nestihnete, Palailogosi.“ Pak se ale zářivě usmála a se slovy „No, ostudu mi neuděláte.“ na něj mrkla levým okem. Následně mu pokynula, aby ji následoval a oba slezli po žebříku do připravené pinasy.

 

Malá, hbitá pinasa, tvarem připomínající hranatého delfína  se ladně odpoutala od lodi a zamířila k planetě, na níž tvořilo souš pouhých třináct procent povrchu, takže se zdála být enziánově modrou kouli s občasným kazem tvořeným pevninou. A na největší ostrov, zvaný Limousin plavidlo vysunující křídla pro lety atmosférou mířilo.

Po velmi hladkém přistání, zakončujícím sedmnáctiminutový trhavý sestup, se otevřely dveře a dvojice důstojníků vystoupila na pevnou zem. Adrian po mnoha měsících nasál přirozený planetární vzduch a přemýšlel, zda mu voní, nebo páchne.

Z přemýšlení jej vytrhl pohled na dva příslušníky Languedockého námořnictva, kteří jim kráčeli v ústrety. Důstojníkům oděným v světle šedivých uniformách zdobených zlatými šňůrkami vyletěly ruce k bílým képi, aby perfektně zasalutovali. Adrian a kapitán pozdrav opětovali.

„Vítejte v St. Lucas, jsem kapitán Fouchet, tohle je podporučík Pinot a dnes vám budeme dělat průvodce,“ zazubil se vyšší muž s knírkem.

„Jsem komandér Tenescu a tady můj doprovod, poručíka Palailoga jistě znáte z novin.“ Odpověděla s nečekanou vřelostí kapitánka.

Po krátkém společenském hovoru obsahujícím nezbytné popichování ohledně úrovně obou námořnictev a shodu v otázce nepohodlnosti slavnostních uniforem zamířila celá skupinka k připravenému vozidlu. Adrian, laskající pohledem ladné retro tvary černé limuzíny značky Bentley – Royce ozdobené vlajkou císařského námořnictva a hrabství Languedoc se přiblížil ke kapitánce a zašeptal:

„Nechtěl bych vás nějak urazit, madam, ale  nečekal bych, že kvůli zástupcům jedné fregaty pošlou limuzínu, asi tady nemají návštěvy moc často.“

„Nedokážu uvěřit, že mi jako druhého důstojníka přidělili někoho tak natvrdlého, možná na těch pověstech o degeneraci urozených něco bude.“ Opáčila kapitán.

„Madam?“

„Snad si nemyslíte, poručíku, že je tu ten auťák kvůli mně? Víte snad dost dobře sám, čím synem jste.“

 

Oba nastoupili do otevřených dveří a posadili se do hříšně pohodlných kožených sedaček. Adrianovi neušlo, že se kapitánčina sukně posunula směrem vzhůru. Nedívej se tam, pitomče, nedívej se tam, všimne si toho, prolétlo mu hlavou, jako nejintenzivnější myšlenka mezi těmi všemi míhajícími se pocity. Jako kdyby tušila, kam se zadíval, zeptala se:

„Líbí se vám výhled, poručíku? Byl jste někdy na Languedocu? Slyšela jsem, že je to na poměry periferie civilizovaná planeta.“

„Kdepak, madam, tohle je vlastně první planeta mimo jádro, na které jsem.“

„Tak se dívejte, má rozhodně svoje kouzlo.“

Podíval se z okna, sledujíc, jak jejich vozidlo míří po téměř opuštěné čtyřproudé dálnici k výraznému útesu. Na vysokém útesu, stála dokonalá napodobenina středověkého hradu. Kýčovitou úchvatnost té scenérie dokreslovalo zapadající slunce, vytvářející za hradem sytě oranžovou záři. Scéna byla jako vystřižená z nějakého historického velkofilmu, pokud si tedy člověk odmyslel moderní budovy stojící na úpatí znělcového pahorku.

„Začínali jsme jako imperiální vojenská základna, než nás od císaře koupil spolu s titulem první hrabě Ludvík. Od té doby se soustředíme na starý dobrý průmysl. Naše stroje snesou srovnání s alesijskými a osobně si myslím, že je rozhodně překonávají.“ Ozval se zpředu hrdě kapitán Fouchet.

„Toho jsem si vědoma, kapitáne, naše fregata má motory od Equistaru a rozhodně si na ně nestěžujeme, tedy až na mého vrchního inženýra, ale ten by si stěžoval i na dvoukolák, že má jenom dvě kola,“ opáčila vlídně kapitán.

 

Bentley-Rolls zastavil u bočního vchodu hraběcího hradu a ihned k němu vykročil sluha, aby otevřel dveře.

„Vítejte na hradě Lilion.“ Spustil okamžitě a jen co vystoupili, pokračoval: „Vaše výsosti, kapitáne, pojďte prosím za mnou, dovedu vás do salónku za dalšími důstojníky.“

„Jsem poručík, a doprovod tady dělám já,“ prohlásil poněkud příliš rozhořčeně Adrian, unavený z neustálého zdůrazňování jeho původu.

„Jistě,“ dostalo se mu suše v odpověď.

 

METROPOLIS

Izák se na setkání s otcem dlouho připravoval. Přeci jen byli posledních pár let víceméně pouze v písemném kontaktu, jehož část byla dle Izákova podezření stejně spíše dílem císařské kanceláře, než otcovým. Seděl na nekřesťansky pohodlném sofa potaženém bílou kůží v čekárně před úřadovnou Michaila IV. a pozoroval, jak se stín kyvadla staromódních křišťálových hodin hbitě míhá po krémových tapetách s liliovým vzorem. V rukou držel rudý tubus s diplomem z Imperiální akademie, kterým si jemně klepal po stehně do rytmu. V čekárně trávil posledních dvaačtyřicet minut, jelikož otec měl nečekané jednání s baronem Mountcastlem, prezidentem Imperiální tajné služby.

Konečně se  masivní ebenové dveře rozevřely a z nich vykročil svižným krokem vysoký proplešatělý šedesátník s tváří zdobenou bujným stříbrným plnovousem se slovy:

„Zdravím vás, Výsosti, velice se omlouvám za zdržení, ale jistě chápete, že řízení Impéria se sedmdesáti miliardami obyvatel, třemi protektoráty a spoustou skrytých, známých i neznámých nepřátel si zkrátka žádá občasnou přepadovou schůzku s tak otravnými státními úředníky, jako je má maličkost.“

„Samozřejmě, že chápu, barone. Už tu ostatně nečekám, aby mne otec pochoval na klíně, soudě podle způsobu pozvání mě asi také čeká nějaká ta úředničina.“

„Nemůžu říci, že bych o tom nic nevěděl,“ zazubil se Mountcastle.

„Ale teď mě prosím omluvte, musím už běžet zkontrolovat, zda jsou všechny nitky mé sítě v pořádku, jako každý správný pavouk.“

Izák mu nabídl ruku na rozloučenou, potřásli si a baron stejně svižným krokem odkráčel do chodby.

 

Po přivítání s otcem se Izák usadil a pochlubil se svým diplomem. Císař Michail tubu otevřel a opatrně z ní vytáhl srolovaný diplom, starosvětsky tištěný na papíře.

„Vždycky jsem si říkal, že historie není zrovna obor, na kterém bych si svého syna představoval, Izy.“ Promluvil vážně císař. Izák se už nadechoval pro patřičně temperamentní odpověď, ale otec pokračoval: „Ale zdá se, že se možná stane, že Tvé znalosti budeme potřebovat.“

 Princ se na císaře ohromeně podíval, předklonil se v pozlaceném křesle dopředu s výrazem napjatého zaujetí.

 „Teda  tati, musím uznat, že jsi mě překvapil. Jaké využití máš na mysli?“

Císař, usazený v křesle si přehodil nohu přes nohu a spustil: „Vždycky mě bavilo, že jsi jediný z mých dětí, kdo mi kdy říká tati. Popřemýšlejme spolu o tvých milovaných sourozencích, co na to říkáš?“ „Tvůj nejstarší bratr Andronikus je arogantní namyšlený suchar, který už se vidí na trůně. Chvála Bohu, že v okamžiku, kdy se na něm jeho císařská zadnice uvelebí, bude ta moje už patřičně studená v rodinné hrobce,“ uchechtl se ledově monarcha. „Je stejně schopný, jako Ty jsi manuálně zručný. Tvá předrahá sestřička Adéla  tráví celé dny dvorským klevetěním a výlety se svým pofiderním manžílkem, lordem z Albietty. Tvůj nejmladší bratr Adrian je na nějaké, ani už nevím jaké misi na své lodi. Ano, mohl bych ho odvolat, jsem přeci jenom vrchní velitel toho cirkusu, kterému Vrchní velení říká námořnictvo, ale je příliš nevyskákaný, abych mu něco svěřil. A pak jsi tu ty, synku. Jsi uvážlivý znáš dějiny lidstva lépe než kdokoliv z mé vlády a moc dobře si uvědomuješ chyby, které jsme v minulosti.“

 Izák si nervózně poposedl.

„Ano, četl jsem tu tvou sžíravou diplomku, neboj se,“ pokračoval císař, přičemž svraštil čelo tak, až se mu mohutné šedé obočí slilo v jedinou tlustou linii a naklonil se ke stolu.

„V Krassii se daly do pohybu věci, které jsem víceméně na rozdíl od mé do sladkého klidu uhoupané vlády předpokládal. A já tam potřebuji poslat někoho, na koho se můžu spolehnout a zároveň někoho, kdo bude dostatečně reprezentovat, že mám o ten problém hluboký zájem. Musí to tedy být někdo z mých dětí, protože tvému věčně opilému strýčkovi Tobiasovi takový úkol svěřit nemůžu a Jan by byl schopný Krassii tak maximálně rozstřílet. Ze všech mých nejbližších příbuzný jsi mi zbyl ty, synku.“

Izák začal otvírat pusu, ale otec ho rázně přerušil.

„Já vím, že ses chtěl zahrabat někde v císařské knihovně, ale jsi členem nejdůležitější rodiny ve známém vesmíru a to ti prostě už z podstaty věci  dává určité povinnosti a ty jim dostojíš, i kdyby se ti sebevíc nelíbily. Jsi princ!“

„Dobrá, otče, řekni mi tedy prosím, co po mně vlastně chceš, a já zvážím, jestli se toho zúčastním.“ Zareagoval lehce podrážděně Izák.

 V otcových očích se zlostně zablýsklo, ale zachoval ledový klid, pomalu vstal, poodešel k oknu lemovaném těžkými temně fialovými závěsy s hustým zlatým vyšíváním znázorňujícím dva  proti sobě stojící lvy, znak rodu Palailogů. Chvilku postál, předstíraje, že pozoruje úchvatné panoráma Galapole a spustil:

„Předpokládám, že jsi, synku, nečetl poslední zprávy z Krassie. Mezi Krassy se začal rozmáhat odpor. Nejde o nějaké ke zkáze předem odsouzené útoky teroristických skupinek, ani o žádné masové povstání. Oni jen… přestávají pracovat. Každý den v poledne si prostě sednou a několik hodin sedí. Místní orgány se je pokoušely zavírat, dokonce je, pitomci,  bili. To se samozřejmě dělo v přítomnosti televize. Hnutí za opuštění Krassie je nebývale silné a já, jako císař mu samozřejmě musím naslouchat a poslouchám je rád. Vždycky jsem si, jak jistě víš, myslel, že okupace cizího druhu je nesmysl. Kdysi nám možná Krassie vydělávala spoustu peněz, ale v současnosti nám zadělává spíše problémy.“

Pán známého vesmíru se vrátil za svůj stůl, opřel se lokty o jeho desku a upřeně se podíval na svého prostředního syna se slovy:

“ Prostě tě vysílám, jako svého osobního emisara na Krassii. Je to císařský protektorát, do kterého nemá vláda co mluvit, jenom já rozhodnu o tom, co s Krassií bude. A ty, synku, budeš já, budeš mluvit mým hlasem. Srovnej místní správu do latě a najdi vůdce toho poklidného odporu. Domluv s ním nějaký kompromis, je mi jedno jaký, ale ať z toho Říše vyjde s čistým štítem. Nechci do dějin vstoupit jako nějaký katan.“

 „Ale tati, vždyť já nejsem žádný diplomat, sotva jsem dokončil školu, nemám žádné zkušenosti, vždyť já Krassa viděl naživo naposledy jako dítě.“ Oponoval nesměle Izák.

Císař se zhluboka nadechl a zvolal: „Jsi syn císaře Galaktického impéria, už to tě dělá dostatečně kompetentním a je na čase, abys přispěl svým dílem do toho velkého stroje! Nerozuměl jsi mému zdůvodnění, proč jsi na tuhle misi ten nejlepší? Tvůj otec tě o něco žádá a Tvůj císař ti to samé přikazuje. Já nejsem tvůj pradědeček Jan, abych tam poslal armádu a srovnal ty ještěrky do latě. Nejsem a ani bych nechtěl být.“

Imperátor otevřel zásuvku uprostřed stolu, vytáhl z ní převázaný stočený list papíru opatřený císařskou pečetí a podal jej synovi se slovy: „Tady je tvá pověřovací listina, jakmile dorazíš na Krassii, prokážeš se jí protektorovi a budeš jednat mým jménem. Teď si dojdi sbalit věci, protože za tři čtvrtě hodiny tě vyzvedne tvá asistentka Lucia Fernandézová a odletí s tebou na Krassii.“

Izák se podíval otci do očí, pak sklonil zrak, vzal listinu do ruky, jemně se usmál a řekl: „Dobře, máš pravdu, je asi vážně čas abych začal jednat jako princ, i když se mi to ani trochu nelíbí.“ Vstal, zpříma se na otce podíval a tiše prohlásil: „Pokusím se tě nezklamat, táto.“

Císaři viditelně zvlhly oči a odvětil: „Mě zklamat nemůžeš, synku.“ Pak ale s výrazem smíšených obav a důstojnosti dodal: „Ale Říši, tu zklamat nesmíš.“

Izák se pomalu vydal k sněhobílým vysokým dveřím, u kterých se otočil a prohlásil: „Drž mi palce, táto.“

Prošedivělý, který právě vypadal o pár let starší, než když Izák vstoupil, se na něj povzbudivě usmál a odvětil: „ To víš, že budu, šťastnou cestu a hlavně se mi vrať celý, i kdyby půlka galaxie hořela.“

 Dveře se jako na povel otevřely, princ za nimi zmizel, ale jeho Výsost Michail II. Palailogos, císař Galaktického impéria, Ochránce lidstva, Pán lordů a… otec čtyř zcela rozdílných dětí se na ně ještě dlouho díval, než na sebe opět nechal spadnout chomout povinností a ponořil se do písemností úhledně srovnaných na příručním stolku.

„Už teď vím, že to zvládneš lépe, než bych to dokázal já,“ řekl potichu směrem k již opuštěnému křeslu, skloněný nad hlášením o neúrodě na Germanii.

 

 

„Letí na Krassii!“

Řekl Sebastian Blair, vcházeje tiše do kanceláře Donalda Sarkoziana, druhého efora imperiálního senátu a významného činovníka konzervativců.

„Kdo, pro Kristovy rány Boží, letí na Krassii?“ Otázal se vztekle Sarkozian, který si leknutím polil svou světle modrou košili temně rudým lávovým vínem.

„Princ Izák, vaše excelence, mé zdroje mi to právě sdělily“, pokračoval staccaticky na své poměry překvapeně rozrušený Blair a mířil k Sarkozianově stolu.

„Posaďte se, Blaire, uklidněte se, a řekněte mi sakra, jaké zdroje a co vám vlastně prozradily,“ mírnil jej korpulentní efor.

Vychrtlý Blair, obdařený ostrými rysy tváře a orlím nosem dosahujícím netušených rozměrů, se rychle posadil na židli po levé straně dubového stolu, zkřížil ruce na prsou a vrhl na svého zaměstnavatele liščí úsměv.

„Popisy cest, kterými se ke mně mé vždy zcela zaručené informace by vás jistě nudily, vaše excelence, zajímavá je pouze informace jako taková.“

„Tak tedy spusťte,“ vyzval jej efor, bojující za pomoci samočisticího ubrousku se skvrnou připomínající krev.

„Před necelou hodinou opustil princ Izák císařský palác v limuzíně. Ta vjela za vrata vedoucí k přístavu osmnáct, ve kterém shodou okolností ráno přistál křižník Pluton, který se má dnes vydat na hlídkový turnus do soustavy Krassie.“ Vrhl na Sarkoziana nacvičený nevinný pohled a otázal se: „Máte vaše excelence pocit, že bych měl pokračovat?“

 Mocný konzervativec zbrunátněl, mrskl ubrouskem vedle odpadkového koše v rohu místnosti a sekl po svém agentovi pohledem.

„Jistě že má má excelence pocit, že by se pokračování hodilo, nehrajte se mnou ty vaše konverzační hry, Blaire.“ Odpovědí mu byl hraně dotčený obličej.

 „Mé zdroje z paláce říkají, že si včera jeho císařská výsost prince pozval do své kanceláře a strávili spolu několik hodin. A to prosím pěkně včetně večeře, kterou jinak císař vždy, jak sám víte, absolvuje ve společnosti své kurtizány.“

„No to musela být ta děvka celá bez sebe štěstím,“ prohlásil Sarkozian medovým hlasem s ironickým podtónem.

„Má snad můj vážený chlebodárce na mysli tutéž baronku z Larissy?“ Zeptal se stejně medově Blair.

Sarkozian, maje na paměti zapuzení jím nastrčené předchozí císařovy společnice, po něm jen sekl pohledem.

„Každopádně, jestli byl Izák vyslán na Krassii, aby se ujal problému s náhlým odporem Krassů k práci, máme problém. Potřebovali jsme něco trošku krvavého, aby císař pochopil, jak pevnou oporu má v sídelních lordech a ten kluk je všechno, jen ne dravec. Je až moc inteligentní a hlavně až moc smířlivý. Mohl by se pustit do nějakého mírového řešení a to vážně nechceme. Máme možnost udělat něco před tím, než princ na Krassii dorazí?“

„Pluton letí běžnou cestou přes Qulaq, což jí potrvá nějaký měsíc, posel s nevinným dopisem to stihne určitě minimálně o týden dříve. Za tu dobu se našim lidem na Krassii jistě podaří vyrobit nějakou krvavou šarvátku, vaše excelence, “ přispěchal s plánem Blair, pověstný mezi těmi málo lidmi, kteří mohli alespoň částečně říci, že jej znají, svou schopností rychlé improvizace.

„Blaire, máte vy vůbec přehled, jak široká ta vaše síť agentů je?“ Otázal se efor s kulatou tváří zdobenou spokojeně sebejistým úsměvem.

„Nikoliv, vaše excelence, mám jenom přehled o tom, že má přehled někdo jiný. Když tvoříte mozaiku, zajímá vás, jak každý jednotlivý kousek zapadá, ne jak se jmenuje osoba, která ho pro vás vytvořila. Leč troufám si tvrdit, že můj přehled je dostačující, mí lidé jsou motivováni více než dostatečně.“ Odpověděl.

„Vím, že je na vás spoleh, Sebastiane a náš mecenáš si to uvědomuje také, tím si buďte jistý. A teď mě omluvte, musím si připravit patřičně kritický projev o té krasské lapálii. Senát by si už taky měl konečně uvědomit, že nemůže nechat císaře hrát si s ještěrkami, jak je mu libo a návrh na zřízení dodatku o senátní správě protektorátů přijmout. Alesijci a Chunkové jsou sice jako beránci, ale oba víme, jak rychle se domečky z karet hroutí, když do jedné pořádně strčíte.“

 

 

---