Hodiny kreslení

V moderním světě je těžké žít, to vám povím. Tedy, ne že bych byl jako malý veden k tomu, abych se stal Ludditou, kdepak. Ani si nevzpomínám, zda jsme doma měli někdy knihu, která by podobné slovo obsahovala. Rozhodně se o chladných půlnocích nevkrádám do obřích skleněných kancelářských budov s klackem v ruce a nesnažím se s ponožkou na hlavě třískat do nevinných monitorů. Na to bych neměl žaludek. Nemám rád násilí na žádných lidských bytostech či přístrojích. A co zvířata? Ještě jsem vám nezmínil, jaký mám s nimi vztah? Představte si obrovskou hostinu. Honosné talíře, krásné ubrusy, drahé oblečení. Na pozadí hraje klavír. Když už se omylem dostanu do takové společnosti, často se stává, že jedna z přítomných dam, většinou ta, která má nejjasněji zařící šperk na svém vrásčitém krku, má s sebou také svého zvířecího miláčka. Většinou psa. Vždy čistokrevného. Je samozřejmě zvykem, že všichni přítomní tohle stvoření musí během večera pohladit, podrbat za ušima, na břiše a prostě tak, jak se to dělává. Já si ho nevšímám. To víte, jsem z malého města a pokud je na takové sešlosti něco k snědku (nestalo se mi, že by nebylo), tak se oddávám hlavním chodům a zákuskům. Více než samotným hostům, které stejně neznám a oni mi nezájem rádi opětují. Mimochodem, nikdy se nezapomenu na takovou hostinu řádně připravit. Před příchodem dobré dvě hodiny nejím. Je pravdou, že v autobuse se mi motá hlava a je mi špatně od žaludku. Kdybych měl automobil, nebylo by to o nic lepší. Spíše naopak. Strest a hlad se řádně doplňují. Ještě bych někoho při té jízdě srazil nebo naboural do jiných aut, stromů a plotů. Takže si asi dokáže představit, s jakou úlevou vystupuji na zastávce v cílové destinaci a svižným krokem mířím na onu velkolepou slavnost. Musím přetrpět pana hlídače, který mi nevěří, že mám pozvánku. Když už mě pustí, tak to pouze pod podmínkou, že brzy odejdu. Mířím, jak jsem naznačil, rovnou ke stříbrným podnosům, porcelánu a sklenicím bílého vína (červené nepiji, stejně jako kávu). Sotva se zakousnu do velké a šťavnaté porce kuřecího stehna, nikdy jsem nezjistil proč tomu tak je, tohle honorované zvířectvo, které je jinak po celou dobu u své paničky, se velkým skokem vrhne mým směrem. Štěká, vrčí. Celý sál se zastaví a kouká, kam pes letí. Teprve v této chvíli si všimnou nízké postavy v saku po dědovi, která se cpe u malého stolku. Na něm stojí papírová cedule, která na celý sál září velkým hůlkovým písmem s nápisem „Cukřík, Chlupáček nebo Fousáček — nesahat“.

V moderním světě je těžké žít, to vám povím. Nejnovější věda nám představuje různorodé teorie. Zrovna před měsícem, ve čtvrtečních novinách, jsem četl o tom, jak každé lidské pokolení má různé „idiosynkratické vlastnosti“. Tak třeba lidé z kořeny v Africe jsou na tom atleticky mnohem lépe, jelikož jejich pánev je užší, než je například u typických Evropanů. Asiaté mají pánve zase nejširší (trvalo mi chvilku, než jsem zjistil, že oblíbená kulinářská sekce je o několik stránek dále). Ohledně asijských kolegů tam bylo zmíněno leccos. Článek pokračoval, že tito lidé jsou na tom v průměru nejlépe ve vizuálním myšlení. Že prý jsou přeborníci v mentální rotaci. V tom jsem se zhrozil! Stačil jsem si totiž spočítat statistiky posledního sčítání lidu jednotlivých asijských států a řekl jsem si, že sice nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté Asiaté jistě využijí těchto rotací a převrátí nám svět naruby. A to vše pouhou myslí! To jsem nemohl dopustit. Začal jsem studovat knihy. Poprvé v životě mi místní knihovna vystavila legitimaci. Nesla pyšně mé jméno. Zápis mě ihned učinil o několik let moudřejším. Registrovat jsem se ale odhodlal až po několika týdnech.

V naší rodině se o knihovně moc nemluvilo. Představivost mého mladého já si domyslela, že je to instituce, kam se zavírají lidé, když jsou nemocní. Kde lidé nemluví, neslyší a jsou nuceni číst knihy, které jsou nesrozumitelné. Tím si knihovna zajistí, že její oběťi nebudou schopné komunikovat s normálními občany, ale pouze s knihovníky a přísně vypadajícími knihovnicemi. Jaký to začarovaný kruh! Ale jak se ukázalo, knihovnice nejsou tak zlé. Spoustu z nich jsou mladé a svěží slečny. Při prvních krocích v té prostorné budově jsem byl ohromen množstvím knih a jejich vůní. Knihy i vůně se linuly v přízemí i v prvním patře. Dokonce si myslím, že byly cítit z mého oblečení a nejspíše si to mysleli i lidé v autobuse, kterým jsem musel jet zpátky domů. Sotva jsem mohl chodit pod tíhnou všech knih, které jsem si půjčil. Bylo mi doporučeno mnoho titulů na téma kreslení, které je údajně nejlepší metodou, jak cvičit vizuální myšlení. Začal jsem číst. Začal jsem tvořit. Byl jsem nadšen pro věc. Dokonce jsem agitoval i naprosto všechny své přátele. I když ze začátku nechápali, proč jsem si knihy vypůjčil. Musel jsem jim vysvětlit naléhavost mého činu a též jsem několik hodin vykládal o tom, že nás Asiaté mohou kdykoli přepadnout. A tak jsme všichni tři, Honza a Petr a já, začali kreslit. Přibližně po dvou měsících to vypadalo, že se mi daří ze všech jednoznačně nejlépe. Kromě kruhu a čtverce jsem jako jediný zvládal zcela s přehledem i elipsy. Uvědomoval jsem si, že čas letí a protože mentálně hýbat předměty mi zatím nešlo, rozhodl jsem se přihlásit na opravdový kurz kreslení. Na ten jsem se musel řádně připravit. Sestavil jsem si seznam věcí, které budu potřebovat. V práci jsem si vzal noční, abych další den mohl uskutečnit nákup potřeb a odpoledne navštívit první hodinu. V papírnictví mi paní prodavačka pomohla vybrat štetce, gumy a tužky od B4 po H4. Člověk zdarma obdrží i blok, pokud toho hodně nakoupí. Byl jsem plný očekávání. Na první hodině se mě ujmul nadějný student ávéú. Zadal mi nakreslit scénu. Hranol, koule a skleněná lahev, to byl můj úkol.

Než stačil odejít, zaskočil jsem ho svou připraveností. Vyndal jsem totiž veškeré své pomůcky a rozložil je postupně na vedlejší stůl. Mé štětce, pastelky a barvené tužky zářily na starém mohutném dřevěném stole novotou. Když byla večer kresba úspěšně dokončena, byli jsme dohodnuti, že mou práci ohodnotí. Jelikož mi student ávéú neřekl zhola nic, pokládál jsem to za důkaz, že bylo vše v pořádku. Mé zamazané ruce byly známkou tvrdé a poctivé práce. Šel jsem si je umít na druhý konec ateliéru. Procházel jsem místností, ve které jsem si všiml, že přes den také probíhala výuka. Náhle jsem se zastavil. Nemohl jsem dýchat. Přede mnou stálo sedm pláten s hotovými kresbami vousaté a důstojně vypadajícího mužské tváře. Byl to nádherný pohled. V životě jsem neviděl nic krásnějšího. Netuším, jak dlouho jsem tam stál, čas jakoby se zastavil. Po velmi dlouhé době se v místnosti objevil student ávéú. S úsměvem na tváři pozoroval respekt a nadšení v mých očích. „K, kk, kk, kdo to nakreslil?“ Vykoktal jsem. Student odpověděl že děti, které se dostavily na odpolední lekce. „Ty, které tu odpoledne pokřikovaly, že nikdy více nechtějí vidět nějakého Sokráta?“ Student pokývl. Náhle mi bylo do pláče a smíchu zároveň. Pomalinku jsem se dobral ke svému pracovnímu místu a začal si skládat veškerou svou výbavu. Při loučení se student zeptal, jestli se příští týden uvidíme. Úzkost a napětí, které jsem poslední týdny cítil, byly pryč. „Již nebude potřeba“ odpověděl jsem a vyšel z ateliéru. Slunce mi svítilo do tváře. Zamyšlení lidé se cestou z práce mihotali před mýma očima. Já však nemyslel na nic jiného, než na sedm perfektně nakreslených hlav neznámého muže plného důstojnosti a jistoty. I já si byl jistý. Jako nikdy dříve. Jsme zachráněni. Bude mír. Tiše jsem si oddychl a vydal se směrem domů.