Velrybí měsíc

                Kryštof se vrátil znechucený z brigády. Dělal v jedné z poboček místního fastfoodu. Bylo mu zle, protože měl té práce plné zuby.

Den co den musel obsluhovat samé tlusté lidi. Jsou jiní, než ti hubení. Ví, kolik hranolků má být v jedné porci extra velkého menu, jak velké má být kolečko okurky v cheeseburgeru i kolik litrů kečupu mohou vypít, aniž by se z toho poblili a posrali.

                Rozhodl se, že své nenávisti k tlustým lidem dá fyzickou podobu. Napíše knihu, ve které všechny ty špekouny zesměšní a třeba tím dosáhne toho, aby si uvědomili, že by měli zhubnout. A když ne zhubnout, tak klidně něco jiného.

                Dal se do díla. Každý večer po příchodu z práce měl novou inspiraci a tolik zlosti, že si mohl dovolit napsat kapitolu.

                Celkem jich bylo 31. Dílo pojmenoval „Velrybí měsíc.“ Udělal vše potřebné. Připravil korekturu, navrhnul obálku. Do všech možných nakladatelství poslal hotové umělecké dílo.

                Několik dní se nedělo nic a pak to začalo. Zděsil se, když začaly chodit odpovědi. Nemohl uvěřit tomu, že dílo nechtějí nikde vydat. Rozhodl se tedy zajít za svým učitelem českého jazyka. Poprosil ho, jestli by si nemohl přečíst jeho knihu a zhodnotit mu ji, případně mu pomoci ji zlepšit tak, aby se mohla líbit nakladatelstvím.

                Učitel mu po týdnu knihu vrátil s tím, že se mu líbí a po formální stránce je dokonalá. Tak, jak ji četl, by ji prý, rovnou nechal vydat – kdyby mohlo být po jeho.

                Kryštof nelenil. Vydal se do jednotlivých nakladatelství. Musel to s nimi prodiskutovat. Jaké překvapení to pro něj bylo, když přišel. Kdekoliv totiž - každý redaktor i korektor – všichni byli tlustí jako dobře krmené svině.