Němě řečeno

Poetický příběh z jednoho večera za druhé světové války o jizvách, které umí život udělit, o síle naděje a o dvou lidech, kteří chtěli prostě jen věřit..

Ležela na posteli nahá a bezbranná. Za okny zvolna padal první sníh. Vločky měkce zářily pod žárovkami pouličních lamp. Byla chladná noc, ale sem do vyhřáté ložnice nic z toho neproniklo. Dívka v rudých pokrývkách se schovávala v tiché bublině zdánlivě zcela odtržená od reality.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Nevykonala jediný pohyb, aby se zahalila. Věděla, kdo přichází. On vždycky klepal stejně.

Černovlasý muž za sebou zavřel dveře. Na ramenou mu tály bílé vějičky sněhu. Byl unavený, přesto se mu při pohledu na světlou kůži zadrhl dech. Roztržitě si začal svlékat kabát.

Dívka zvedla hlavu. Jevila se spíše jeho opakem, drobná a křehká s nepolapitelnou krásou motýla. A stejně jako toho okřídleného stvoření, i jí se černovlasý bával dotknout v obavě, že se roztříští a odnese ji vítr.

Mokrý kabát dopadl na zem Zbylé oblečení ho následovalo ve stále rychlejším tempu. Černovlasému dunivě tlouklo srdce. Postel zavrzala, jak mu jeho milovaná dělala na lůžku místu. Vpletl prsty do jejích vlasů.

"Jsi tak krásná," vydechl. Usmála se a vtiskla mu něžný polibek do mozolnaté dlaně. Věděl, že jiné odpovědi se nedočká. Ani ji nevyžadoval. Miloval ji i s její němotou, ač věděl, že mluvit umí, to když v divokých nočních snech vykřikovala panickým hlasem neznámá jména. Přesto jí nic nevyčítal. Nepátral po důvodu. Jeho láska si někde v sobě nesla svíravé tajemství, které ji obalovalo pavučinou mlčení jako černý pavouk.

Pomalu sjížděl druhou dlaní po oblině boku. Rád se mazlil s jejím tělem a ona, ač z doteků jiných lidí měla hrůzu, se v těch něžných hrátkách vyžívala. V jejím hrudníku rozevírala křídla touha.

Natáhla ruku a nehty obkreslovala kontury jeho tváře. Obočí. Oči. Nos. Linku vousů. Když se dostalo ke rtům na okamžik zachytil její prst zuby. Jen jemně, nebolelo to. Byla to hra.

Natáhl se k její tváři. Cestičkou z drobných polibků se propracoval dolů ke krku a pokračoval dál na vrchol jedné z něžných oblin ňader. Jazykem obkroužil temný obrys bradavky, než ho jemně vsál mezi rty. Dívka se prudce nadechla. Její tělo se v odpověď propnulo jako luk. Přesto se tam muž dlouho nezdržel, klouzal jazykem níž a níž po břiše. U pupíku se zastavil. Zvedl oči. Měl zvláštní pocit, jakoby noc, v níž už přestalo sněžit, skrývala víc, než by byly hvězdy ochotny přiznat.

Dívka ho nad tím nenechala dumat. Jediným elegantním pohybem se mu dostala za záda a objala ho kolem ramen. Zatímco si o něj opírala hlavu, prsty se rozeběhla po jeho těle jako vrcholný virtuos po klávesách klavíru. Laskala se sním, něžně a provokativně až na svět venku zcela zapomněl. Oči se mu samovolně přivíraly slastí. Klečeli na posteli, oba napnutí, oba milující, oba milovaní.

Jednou rukou mu sjela do klína. Vykřikl. Síla toho okamžiku přehlušovala veškerou ohleduplnost ke spícím sousedům. Byl jen on a jeho dívka, tichá jako malá mořská víla když opustila moře.

Otočil se k ní čelem. Pousmála se, sklonila hlavu a vzala ho do úst. Zaťal zuby. Většinou si hrával hlavně on s ní, to jen dnes díky jeho chvilkovému zamyšlení převzala iniciativu. Tím více ho udivovala zkušená jistota jejích doteků, to že velmi dobře věděla, jak laskat mužské tělo a ještě lépe si byla vědoma toho, že to umí. Přitom on jediný na světě mohl s jistotou prohlásit, že je stále pannou. Tím víc ho to mátlo. Znovu si trochu melancholicky připomenul, jak málo ví o její minulosti. Rychle si takové myšlenky zakázal. Žádné otázky tímto směrem neměly smysl, zbytečně by ji rozplakal. Jen tušil jak moc je svým životem zraněná a že někde  v těch ranách je důvod jejího ticha a nejspíš i tohoto okamžiku, ve kterém se snažil nerozsypat pod jejími rty a vstřebat všechny dojmy světa, který se s ním bláznivě točil. Znovu tlumeně zasténal. Zdálo se, že už víc nevydrží, že v oslňujícím jasu vybuchne, že se změní v pouhý rej jisker.

V tu chvíli přestala. Otevřel touhou rozevřené oči. Byla jiná než ji znal, smyslná a tak přitažlivá. Nedokázal jí a ani nechtěl odolat. Chtěl ji mít úplně celou už mnohokrát, ale až dnes si byl jistý, že chce i ona. Položil jí ruce na ramena a jemným tlakem dívku zvrátil do podušek. Nebránila se, sama mu vycházela vstříc, touha zcela pohřbila strach způsobený dlouholetým mnohdy až surovým obtěžováním starším bratrem, od kterého utekla, sotva dosáhla plnoletosti.

Když do ní pronikl, zabolelo to. Přesto neucukla, jen zrychleně zamrkala a zatnula zuby, jakmile se hluboko v ní začal pohybovat. Oba hnalo víc než vzrušení, byla to touha hluboká a živočišná, pud dvou lidských bytostí chtít si být tak blízcí jak jen je to možné. A to splynutí lámalo bloky, drtilo překážky a pokořovalo bariéry. Nespojili jen těla, provázali i své duše. Nikdy předtím si nebyli tolik blízcí, jako tu noc, kdy na chodnících ležel první sníh.

Bylo po všem. Na prostěradle zůstala rudá skvrna. Drobná dívka ležela na hrudi černovlasého muže a ten jí zlehka hladil po zádech.

"Lásko!" Vydechla takřka šeptem. Ztuhnul. Jedno slovo, jedno jediné, ale od ní znamenalo víc než sebedelší báseň řečená jinými ústy. Byla to cesta, pro něj i pro ni. Brána do budoucnosti plné jejího měkkého hlasu i jindy než v nočních můrách.

Pevně ji objal. V této poloze oba usnuli, tak šťastní, tolik si jistí, že zítřek bude lepší.

O hodinu později začali německé Dorniéry město bombardovat. 

---