O Vrance a Rezkovi

I.

Bílá Laňka smáčela své štíhlé nožky ve sněhu, lehce poskočila a sklonila hlavu. Větev nad ní se zachvěla a začalo z ní sněžit, bílá srst se zatřpytila a moudré hnědé oko mrklo. Byla to čtyřnohá bohyně, tak křehká a tak důstojná, stála a její něžné pysky okusovaly kořínky, které nepohřbila Zima. Hluboko v lese křičela hladová ptáčata, jejihž matku donesla svým dětem kostnatá Vlčice, aby nepomřely. Mráz byl krutý a nedělal mezi svými oběťmi rozdíly. Laňka se zachvěla a plaše se ohlédla. Pak se sníh zbarvil krví a klenutý krk se zhroutil na zem. V dáli zahřměl pochvalný jásot lovců. Budou mít čím nakrmit své syny a potěší ženy běloučkou kožešinou, až přinesou kořist domů. Bohyně zatím umírala blízko Země, která jí krmila a ze které vzešla. Nyní jí byla chladným pohřebním lůžkem a sníh pod ní jí zvonivě zpíval poslední píseň. V oku Laňky se zaleskla jediná velká slza a dopadla do závěje.

Moje první vzpomínka. Byla tam Laňka a najednou byla pryč. Tělo krvácelo a Bytí odplulo na zimním větru tam, kde jsou bohové. Přišli Železní muži, byli velcí a silní a měli ostré čepele. Zvedli to, co zůstalo a přivázali ke koni. Jeden se mu posadil na hřbet a potom zmizeli. Laňku táhli za sebou sněhem. Její hlava se za mnou smutně dívala. Oči bez ohně. Nezapomenu.

Narodila jsem se v Lese. Jsem Les a budu. I když zemřu, i když moje tělo roztrhají psi. Ti, kteří patří k velkému Srdci, nikdy neumírají. Ani jejich vzpomínky.

Přišlo Jaro. Sníh se rozpouštěl a stával se jedním se svým druhem, stříbrným potůčkem. Odcházel a odhaloval daně, které si mrazivá Sestra vybrala v době svého panování. Zůstala zašedlá tráva, bodláčí a mrtvá těla čtyřnohých bohů a bohyní, kteří se vzdali své moci a raději podlehli moci Země. Vlčata protáhla své nohy a vybatolila se z doupěte tak důstojně, jak jen dovedla. Byla vyhládlá a ve vzduchu cítila lov.

Zima je zlá. Vzala si Matku. Tu, která mi darovala kus svého Bytí a měla stejnou krev. Měla šedou barvu jako mrtvá tráva a páchla Lesem. Vyhrabala jsem jámu a prázdnou Ženu jsem do ní svalila. Věděla jsem, že mi neřekla všechno. Naučila mě o jídle a lovu a také o kouzlech Lesa. Něco chybí. Neznám to. Jak jsem se sem dostala? Tajemství života. Musím se učit. Ještě hodně rostu.

Zpívalo bzučení lesních včel a květy byly všude kolem. Květy pro Matku a její bůžky. Z drobných vajec se líhly nové životy, které se hlásily o slovo v hnízdech. Malí zajíci se honili na kraji Lesa, občas zvědavě nahlédli mezi stromy a moc, kterou spatřili, je natolik vyděsila, až se raději vrátili na louku. Jako by se před Zemí mohli skrýt. Rodilo se mnohé a na to, co zemřelo, už se nevzpomínalo. Les žil dál.

Vypadám jinak. Mám rudé vlasy jako krev Laňky a oči jako její slzy. Čichám k bílým květům. Jsem delší a vlnitější. Hodně jím všechno, co mi Les dává. Když ulovím Zvíře, říkám díky a doufám, že vítr odnesl jeho Bytí k bohům. Něco je jiné. Vím to. Krev, spousta krve. Často ji vidím v lůžku, když se probudím. Nevadí mi to. Mám jí hodně. Je tu něco nového. Něco mi chybí. Mám velké Chtění. Moje Srdce volá. Nikdo neodpovídá. Jsem sama.

Jsem stínem v polích
Který líbá žitné klasy

Jsem bodlákem
Vykvetlým bez okrasy

Jsem mlžnou peřinou a za mnou
Ve sněhu liščí stopy
Tekoucí oblohou

Jsem narozena z živé hlíny jako my
V ohni zemřeme
A z prachu uhněteme naše syny

Jsem ukryta v skořápce od ořechu
V lůně stromu
Svým tělem prosím o útěchu.

II.

Bláhoví jsou lidští synové, když se ženou na svých hřebcích Lesem. Přeskakují kořeny a zabíjejí všechno, čemu tluče Srdce. Laňky prchají a Vlčice se bojí. Les je však klidný. Ví, že jeho čas přijde. Možná ne hned, ale jednou jistě. Je trpělivý. Pomalu, ale jistě pomstí své mrtvé děti, bohya bohyně. Chlapec, který spadne z koně, pohlédne do očí svému Bytí, které mu bude bez vyjímky odňato. Tak to chodí, život za život, krev za krev. A lidská kůže je tak křehká.

Přišli Železní muži. Křičeli a koně měli strach. Plakali divoké slzy. Železní muži ale neznají oheň v očích. Chtějí a touží. Hledají živá Zvířata. Bijí
a vraždí. Neděkují mrtvým. Matky je učí zabíjet. Neumí dávat svoje Bytí. Koně zchromli strachem. Velký bůh padá i s bratrem. Muži křičí. Mají přeražené nohy. Už nepoběží. Ani nezabijí. Krev za krev. Musí to tak být. Mám Ostří. Dala mi ho Matka. Je to docela jednoduché. Podívám se na vystrašenou tvář. Má vousy a špatnou duši v očích. Vezmu Ostří. Ponořím ho do srdce. Jeden zbývá. Jeho duše je dobrá. Vidím oheň. Je tu. Nesmí.
Je to Železný muž. Mladý. Musí zemřít. Je to snadné. Zvednu Ostří nad hlavu. Nedokážu to. Nemůžu.

Křičím. Nenávidím a bolí to. Teď znám Ničení. Zavřu oči, ale nepomůže to. Vidím tvář Druhého. Měl zemřít. Udělala jsem chybu. Žije. Dýchá můj vzduch. Les není spravedlivý.

Ten, který padne do rukou divokým lidem z Lesa, může očekávat rychlý konec. Nemají slitování s těmi, kteří nosí železné košile a zabíjejí pro potěšení. Chrání bohy a bohyně, bojují za každou Laňku. Znají staré síly, starší, než je lidský rod. Šeptá se, že se klanějí zvířatům a pijí krev těch, kteří zabloudí mezi kmeny starých stromů. A Les nad nimi drží stráž svým vševidoucím okem.

Železný muž spí. Leží v mojí skrýši. Je zle potlučený. Bude žít. Musí. Nedokážu ho zabít. Umím ho uzdravit. Nerozumím. Má oheň. Les ho přijal pod ochranu. Je můj. Otevírá oči. Dávám mu pít z dřevěné misky. Dívá se na mě. Vidím duši. Je krásná. Dotknu se vlasů. Černé jako peřeje řeky daleko
v Lese. Sleduje mě. Neublíží. Promluví. Dlouho jsem neslyšela hlas. Zapomněla jsem. Probouzím se. Už nejsem zvíře. Nejsem ani člověk. Kdo jsem? Kdo je Železný muž?

Staré vědmy říkají, že získat srdce divoké ženy nedokáže žádný muž. A kdyby přece jen, draze by zaplatil. Jsou jako Laňky, něžné a volné. Jsou také jako Vlčice, podlé a hrdé. Jejich duše nelze polapit. Zatímco líbají, svírají prsty kolem hrdla. Lákají lidské syny mezi keře, aby je svedly. Tam se s nimi milují zvířecím způsobem a když dostanou, co chtějí, zabíjejí. Když přijde čas, rodí děti, které uprostřed noci odkládají na cestách do vesnic. Nedokážou milovat. Les je příliš krutý, než aby mohly myslet na druhé.

Čas mizí v rokli. Je teď. Co bylo, není. Železný muž žije. Je můj. Loví jako já. Děkuje za teplé maso. Mluví hodně. O lidech. O Vesnici. O Matce.
O bratrech. Nejsou jako on. Zabíjejí. Nechce se k nim vrátit. Také mluvím. Jde to špatně. Nevzpomínám si na slova lidí. Znám řeč stromů a ptáků. Rozumím větru. Učím se. Lidé dávají jména květinám. Nerozumím tomu. Květiny jsou. Nemají jména. Jen jsou. Železnou kůži zahodil do jámy. Není Železný. Je jen Muž. Chci být vedle něj. Chci se dívat do jeho očí. Vidět oheň. Zpívám a tančím. Proč? Mám horečku.

Stmívá se. Ve skrýši hoří Oheň. Pijeme z dřevěné misky. Muž zpívá. Dívám se na něj. Ztichne. Dotkne se mojí ruky. Trhnu sebou. Přestane. Zlobím se. Chci, aby to udělal znovu. Nakloní se ke mně. Jeho rty se dotknou mých. Nevím, co se děje. Neznám slovo, které lidé říkají. Nerozumím mu. Milovat. Znamená rty na mých rtech. Znamená ruce, které mě pevně svírají. Pokládám ruku na silnou hruď. Muž mě pokládá na kožešiny. Jeho tělo se dotýká mého. Cítím bolest. Pak necítím nic. Jsem on. On jsem já. Všechno už vím. Láska. Tak tomu lidé říkají.

Velebím tvé kosti
Když rozprostírám svoje tělo darem
Vezmi si mé strachy
Co zůstane, jednou zajde žárem

Zpívám tvým rtům
Když líbají mé zasněžené křivdy
Čeho ses horkou kůží dotkl
Nestalo se nikdy

Celá se otevírám
A ty se stáváš tělem
Vzdávám se bílých květů
Své přání volím před údělem

Jsme jedním plamenem
Budiž muž, budiž žena
Do pohoří tvých stehen
Navěky vkořeněna.

III.

V divočině nečeká nic, říkají matky svým dětem. Kdo se vydá mezi stromy a přijme jejich krev za svou, nikdy se nesmí vrátit. Kdo nezabije divého člověka, zradil svého otce i krále a čeká na něj jen samota a smrt. Hloupí jsou ti, kteří očekávají od Lesa záchranu. Les nedává, jen bere. Bere Mužům, Zvířatům i duchům. Není nic. Jen nezvratný osud. A ani synové lidí ho nemohou být ušetřeni.

Jsme jedno. Muž a já a také Syn. Přijde. Vím to. Žijeme, dýcháme. Les je tak milosrdný. Laskavý. Lidé jsou krutí. Jsou blízko. Hledají nás. Utíkáme. Oni nás najdou a zabijí.

Bolím. Zemřu brzy. Železní muži nemají oheň. Nemají ani hrdost. Vzali dítě. Muž bojoval. Nemohl. Mnoho zlých duší. Proč? Opustil bratry. Zradil otce? Otec zabil. My nezabíjíme bezbranné. Jen bohy a bohyně. Abychom nezemřeli. Děkujeme za krev. Oni přicházejí a berou. Hledali Muže. Chtěli nazpět jeho Bytí. Našli. Vzali Dítě. Moje tělo krvácí. Leží samo v trávě. Les mě uzdraví. Proč je Les krutý?

Matky z Lesa nepláčou pro své děti. Nedovedou milovat, jen křičí, když jim někdo vezme, co jim patří. Nechtějí se dělit. Potom se mstí za všechno, co jim bylo odňato. Krev teče proudem a barví Zemi. Pošetilí chlapci, kteří dali syny divokým ženám.

Běžím. Nejím a nespím. Volám po Smrti. Ať si vezme můj Oheň. Nechci. Dítě je pryč. Muž je pryč. Proč? Kde je? Volám. Mám strach. Prosím krutý Les. Láska. Je to hloupost. Láska není. Lidé o ní mluví. Nemají lásku. Je Bolest a Krutost. Vzali mi moje Bytí. Bez Muže nejsem. Zapomínám slova. Nemluvím. Křičím řečí divé zvěře. Nemám tvář. Tělo se rozpadá. Padám ze srázu. Život pálí. Vytrácí se. Brzy zapomenu. Vzpomínky nezahynou. Je tu Les. Zpívá moje slova. Chci, aby mlčel. Smrt není dobrá. Je to křik vzpomínek. Navěky. Znovu. Nebýt. Co patří Lesu, nemůže odejít. Jsme Jedno. Já a Les. Není Já. Jsou bohové a vítr. Utichám. Oheň zhasíná.

Zemřel jelen v širém lese
Kde se strouha v mechu ztrácí
Laňka bolest neunese
K prameni se do hor vrací.

Tam, kde potok pramení, srdce v skálu vkamení.
Tam, kde skví se širá louka, slzy vplynou do potoka.
Tam kde chladný vítr kvílí, tělo přestane žít v chvíli.
Tam kde prach se v prach obrátí, tam se duše navždy ztratí.

IV.

Bílá Laňka smáčela své štíhlé nožky ve sněhu, lehce poskočila a sklonila hlavu. Větev nad ní se zachvěla a začalo z ní sněžit, bílá srst se zatřpytila a moudré hnědé oko mrklo. Byla to čtyřnohá bohyně, tak křehká a tak důstojná, stála a její něžné pysky okusovaly kořínky, které nepohřbila Zima. Hluboko v lese křičela hladová ptáčata, jejihž matku donesla svým dětem kostnatá Vlčice, aby nepomřely. Mráz byl krutý a nedělal mezi svými oběťmi rozdíly. Laňka se zachvěla a plaše se ohlédla. Pak se sníh zbarvil krví a klenutý krk se zhroutil na zem. V dáli se rozplakalo dítě. Jeho matka hluboko v Lese na něj naposledy zavolala, než se její dech zastavil.