Zápisky cestovatelů v čase

Zápisky cestovatelů v čase

Černá tma se pomalu rozpouštěla, nicota začala opadat a v nevelkém okénku typicky anglické telefonní budky se zhmotnil starý svět – svět roku 2013.

„Tak kterýho grázla jdeme zneškodnit dnes, strýčku?“ zeptala se asi pětadvacetiletá dívka.

Vysoký muž s prošedivělými vousy, který stál vedle ní, začal cosi lovit v kapse. Po chvíli vytáhl zmuchlaný, umaštěný papírek.

„Někoho z Ústavu vědeckého pokroku. Vynalezl molekulární transport dříve, než bylo třeba. Vládci to přijde ukvapené. Hnědé vlasy, jizva asi pět centimetrů na pravé straně tváře. Centrála se ani neobtěžovala dát nám jméno.“

Povzdechla si. Tahle rutinní činnost ji provázela od dvanácti let. Napravovat chyby z minulosti, které měly zdánlivě příznivý dopad na přítomnost, ale v budoucnu vedly ke katastrofálním událostem.

„Musíme ho zrovna zabít?“

„Ano.“

„Proč, strýčku?“ vlastně to ani nebyl její strýc. Jen obyčejný agent s dost pochybnou minulostí – přes nelogičnost tohoto slova, v této situaci. Ale ujal se jí, když neměla kam jít, a tak dělala, co jí řekl.

„Prostě proto.“ Další zásada. Na nic se neptat, on vede misi. On musí vše vědět nejlépe, ať se jí to hnusí jakkoliv. Přála si z nekonečného kolotoče smrti uprchnout, ale nebylo kam, v celém vesmíru, prostoru i čase neexistovalo jediné místečko, kam by se mohla schovat před těmi, kteří měli možnost ovládat spletité kolo času. Snad krom záhrobí.

Konečně zastrčil útržek zpět do kapsy a začal se rozhlížet. Ona udělala totéž. Nacházeli se na malém vlakovém nádraží. Všude okolo se míhala změť pospíchajících osob různého vzezření. Pachy kořeněného jídla z čínského bistra přetlačovaly i odér nemytých těl a všudypřítomných výparů vlaků. Na opačném konci nástupiště tahal malý kluk za ocas bílou kočku. Ta to nesla velice nelibě a chlapec tak za chvíli pelášil s brekem pod sukně své mámy.

„Kam teď?“ zeptala se konečně.

„Na náměstí, severním východem, kolem zlatnictví, rovně, doleva a měli bychom být tam.“ Jako vždy mluvil pomalu, aby se ztratily všechny nedostatky jeho řeči způsobené irským přízvukem. Mělo to tu nevýhodu, že nikdy nepoznala, jestli mluví vážně, nebo žertem. Tedy pokud toto slovo vůbec znal.

Cestu ven našli poměrně jednoduše. Stačilo jen sledovat proud lidí, kteří se hemžili jako mravenci, jen aby se co nejdříve dostali ze zapáchající změti uliček a průchodů.  Procházeli kolem otrhaných žebráků. Někteří jen klečící, jiní s kytarami, ale všichni měli společnou svou bídu a utrpení. Raději se na ně nedívala, nechtěla si zvykat. V budoucnosti byly všechny společenské třídy pečlivě odděleny a přechody mezi hranicemi jednotlivých částí města byly vysoce trestány.

Ven z nádraží vedly zašedlé schody plné zašlapaných žvýkaček, které paradoxně lemoval pár majestátních lvů, s meči u nohou.

„Neřekl jsi mi, že je to „tohle“ nádraží.“ Řekla, když se jí na mysl začaly vtírat vzpomínky.

„Ty ho snad znáš?“ odpověděl a skryl tvář pod lem kabátu. Jedním z jejich pravidel bylo zůstat nepoznáni. Zvláště, když se nacházeli v relativně nedávné minulosti.

„Já tu vyrůstala.“

„No výborně. Nerozhlížej se tolik, ještě tě někdo pozná a jsme v háji!“ Na konci věty nebývale zvedl hlas a vystrašil tak několik producírujících se holubů, kteří se s poplašeným máváním křídly vzdálili do nebeských výšin, kam se měl během pár hodin odebrat i nejmenovaný vědec.

Už o něco opatrněji otočila hlavou a přejela pohledem přes obří tabuli, která v negativním slova smyslu zkrášlovala historické centrum města.

14 stupňů celsius, slunečno, 12. Září 2013, 11:59.

To datum jí něco říkalo, ale nebyla si schopna vybavit co.

V nedalekém kostele zvony začaly bít poledne. Hluboký tón, který znala z dětství, se linul městem. Byl jí tak důvěrně známý, jako starý přítel co po letech zaklepe na dveře a zeptá se, jestli smí dál. A přesto mu v dobách svého dětství téměř nevěnovala pozornost.

Najednou ji ale něco vyrušilo.

Byl to úplně jiný zvuk, mnohem vyšší a disharmoničtější. A jí také povědomý, snad ještě více. Prudce se otočila. Pár metrů za ní stál mladý muž v černém kabátu, který mu byl moc velký a k jeho věku nepasoval. Za sebou vláčel malou holčičku, která se mu vší silou vzpírala.

„Nech mě!“ vřískala na celé kolo, až vzbuzovala pozornost postav s aktovkami spěchajícími na oběd.

„Víš, že tam musíme jít, tak už konečně pojď!“ a snažil se ji táhnout dál.

Strýček před ní si uvědomil, že ho nenásleduje. „Tak už pojď, přijdeme pozdě, už nemáme čas!“

„Vydrž minutku.“ Zamumlala napůl nepřítomně a několika kroky se přiblížila k dohadující se dvojici. Byli jí strašně povědomí. Ne… Vlastně věděla, kdo jsou.

A strýček si té podobnosti všiml také.

 „Sakra co si myslíš, že děláš? Všechno pokazíš!“ Vztahovačně po ní natáhl ruku, ale ona ji setřásla. Ta malá holčička… Bylo to tak dávno, že to snad ani nemohla být pravda…

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ křičelo děvče.

„Nemohl jsem. Víš, že maminka by to tak chtěla…“

„Ale maminka tu není! Už tu nikdy nebude! Je mrtvá!“

Poslední slova pronesla spolu s malou holčičkou. Pálila jí na jazyku, zmítala se jako klubko dvou soupeřících hadů, bolela, zraňovala. Začaly jí po tváři stékat slzy. Stejně jako dívce.

„Okamžitě se vrať!“ hřímal strýček za ní. „Tohle už není tvoje starost! Máš důležitější povinnosti!“

Důležitější. To slovo v ní zapálilo oheň, který jí vzplál i v očích. Tohle je její boj.

Holčička se muži konečně vytrhla: „Jsi lhář, máma nás měla ráda!“ Děvče se otočilo a dalo se na úprk přes rušnou ulici.

„Ne!“ ozvaly se dva výkřiky a dvě postavy se daly do pohybu.

Uprostřed silnice se holčička zastavila. Nedalo se jít dopředu, nedalo se vrátit zpět. Několik aut zaráz se pokusilo o úhybný manévr.

„Tati!“

„Stůj!“ zařval její otec, kterému se právě podařilo dostat se k ní a nyní ji kryl vlastním tělem.

To ne… Tohle se nesmí opakovat… Tati, ty si zasloužíš život… Jednou to stačilo, ještě pár kroků…

Cítila vítr ve vlasech, které jí vlály ve zběsilém úprku. Její tělo se střetlo s těly dvou lidí. Povalila je a odmrštila stranou. Těžce dopadla na zem a už jen čekala na konec. Zachytila pohled strýčka, který si zakryl tvář. Jeho tělo ztratilo tvar i hmotný stav a on se vytratil. A pak to přišlo.

 

 

Myslela, že přijde strašlivá rána, ale vlastně nic necítila. Jen zachvění v její mysli. Obrysy města se ztratily a všechno pokryla snově bílá barva. Čilý hluk města vystřídalo absolutní ticho. Naprostý klid. Jako…

„Mami?“

Pomalu vstala. Stála před ní, zahalená v matném plášti, který byl téměř nepatrný, stejně jako ona. Plášť vlál, přestože necítila ani slabý závan vzduchu.

„Mami?“ promluvila znovu.

Postava se usmála.

 „Klid maličká, už je to v pořádku. Už jsme zase spolu.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

-Konec-

---