ODPAD

Znovu jsem se zhluboka nadechl a zmizel pod hladinou. Moře bylo příjemně teplé a světlé, avšak zdálo se být úplně bez života. Mělké pobřeží se táhlo kam až oko dohlédlo a všude byl jen jemný žlutý písek pokrývající celé dno. Pátral jsem po náznacích života. Projížděl jsem dno křížem krážem, hledajíce malý kousek zeleného slizu uchycený na drobných oblázcích či částečku planktonu plující okolo do ztracena. Nic. Strávil jsem na dně dva metry pod hladinou asi půl hodiny, než jsem se opět musel vynořit. Počasí se změnilo. Začal foukat vítr a nebe se zamračilo.  Nevěděl jsem, co mám očekávat. Jestli přijde bouře, nebo zatažené počasí přetrvá navěky. Můj mozek mi však instinktivně říkal, že přijde bouře. Byl jsem sám uprostřed mrtvého neznámého světa. Nevím, kde jsem se tu vzal, ani jak se dostanu zpátky. Nevím ani kam zpátky.

Vylezl jsem z vody na skalnaté pobřeží. Celý mě známý svět byl tvořený jen mořem s písčitým dnem a světlými skalami podobnými vápenci.  Zanedlouho se ukázalo, že jsem se ve svém odhadu počasí nemýlil.  Vítr přerostl ve vichřici a spustil se hustý liják. Déšť bičoval mé nahé tělo, avšak nepůsobilo mi to žádné potíže. Necítil jsem bolest ani chlad, stejně jako jsem necítil ostré kamínky, po kterých jsem běžel. Běžel jsem instinktivně, prostě jen dopředu. Hledal jsem stopu. Něco, co mi napoví, kde jsem. Kdo jsem? Nepamatuji si nic, co se stalo před tím. Mám vědomí, myšlenky, řeč, city, a najedou jsem se ocitnul uprostřed oceánu, a všechny tyto projevy mé mysli najednou, po letech nečinnosti začaly opět fungovat. Začínám se cítit absurdně. Uvědomil jsem si, že běžím dlouhé hodiny beze smyslu a zastavil jsem se. Stál jsem teď nahý uprostřed kamenné pustiny a neměl nejmenší tušení, co mám dělat. Necítil jsem hlad ani žízeň. Pomalu jsem začal zapomínat jak pocit hladu a žízně vypadá. Z paměti se mi nořila slova, jejichž význam jsem nikdy nezažil, a přesto jsem věděl, že existují a co vyjadřují.

„Jaké pocity to ve vás vyvolávalo?“

Pozvracel jsem se. Ale nebyly to normální zvratky.

„Jak podle vás vypadají normální zvratky?“

Nemám nejmenší tušení. Nicméně jsem stál pozvracený, nahý v dešti uprostřed skal, a pravděpodobně jsem se cítil příšerně. Ale už si to moc nevybavuji. Můj mozek nefungoval tak, jak jsem si myslel, že by měl fungovat. Ztrácel jsem se v realitě. Chvíli jsem si myslel, že jsem ve snu, chvíli, že jsem mrtvý. Je v tom vůbec rozdíl?

„Jak jste se dostal do CEVEO laboratoří?“

To bohužel taky nevím zcela jistě. Po pár dnech jsem začal doslova šílet. Proměnil jsem se ve zvíře a veškeré projevy mé lidskosti zmizely. Nepřemýšlel jsem o minulosti, budoucnosti ani přítomnosti. Nevnímal jsem sám sebe. Stal jsem se červem. Červem co se bez zraku sluchu a čichu brodí neznámým prostorem a přitom nemá nejmenší tušení, co dělá.

Zpočátku jsem obřímu kolosu přede mnou nevěnoval žádnou pozornost. Byl tam. Mé oči ho viděly, ale můj mozek to nepřijímal.  Myšlenka na záchranu nebo vysvětlení mě vůbec nenapadla.  Každopádně jsem se asi dostal do dostatečné blízkosti, aby mě spatřil někdo z personálu. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a běželo ke mně několik postav.

„Ano. To byli naši zaměstnanci. Budu k vám teď naprosto upřímná a chci, abyste za všech okolností zachoval chladnou hlavu. Informace jako tyto se neslyší lehce. Jste člověk uměle vytvořený pro otrockou práci. Společnost, která vás vyrobila, takto produkuje stovky tisíc lidí ročně. Bohužel někteří jedinci jsou vadní a určení k likvidaci. To bude zřejmě váš případ. CEVEO tajně monitoruje činnost této společnosti a zakládá laboratoře na opuštěných planetách, kam jak mi říkáme otrokáři, vyhazují svůj odpad. V těchto laboratořích jsou nefunkční lidé zkoumáni. Původně jste neměl být nikdy zprovozněn. Proč je tomu právě naopak je předmětem šetření. Vidím že jste v šoku, ale tady se nemusíte ničeho bát. Teď už budete v pořádku. Jste živým důkazem o zrůdných činech této společnosti. S vámi je dokážeme porazit. Teď musíte odpočívat. Zavolám zřízence, který vás odvede do vašeho pokoje. Kdyby jste cokoli potřeboval, neváhejte se na nás obrátit. Přeji vám hezký den.“

Doktorka Landstromová vyšla z místnosti a zabouchla dveře. Venku na ni čekal muž.

„Test normality je dokončen, agente. Teď už je váš. Ale příště si dávejte větší pozor. Málem vám utekl. Oddělení manipulace mysli tu není od toho, aby řešilo vaše problémy.

„Děkuji za upozornění, doktorko. Teď můžete jít.