Smrtelná kulka

omlouvám se za chyby, vím že tak jsou. :( Prosím berte ohled na to že jsem měla příjmačky, byla jsem ráda že s tíhám psát. Ale i tak se moc omlouvám. 

Peklo na zemi

 

Tmou pronikali do okolí barvy policejních a záchranářských majáčků, které ještě doplňovali barvy hasičských. Všude byl cítit ostrý pach benzínu a všudypřítomný písek. Dostál se úplně všude. Byl rozesetých na okolních střechách domů, na zahradách, prostě všude.

  Marek seděl v sanitním voze. Kolem něj pobíhali spousty doktorů, vyptávali se ho jestli ho něco nebolí, ale on je pokaždé odbyl máchnutím ruky. Nemohl jim přece říct, že jediné co ho bolí je jeho srdce. Odvezli by ho rovnou na psychynu. Se skelným pohledem upírajícím k sutinám domu se pomalu zvedl i přes protesty ostatních a pomalým, šouravým krokem se vydal k místu kde ještě před chvílí stál dům. Jejich dům. Výhled se mu zamlžil, když se mu oči začali plnit slzami. Nikdo si ho nevšímal.Všichni měli co dělat s uhašením požáru po explozi. Už byl skoro u  policejní pásky, která označovala místo po výbuchu, když mu někdo položil ruku na rameno. Ohlédl se a uviděl jemu dobře známý obličej policejního komisaře.

 „Je mi to líto. Nejdřív dcera a teď bývalá žena a děti“. Ale Marek ho už nevnímal vrátil se do doby těsně před výbuchem.

 

 Před půl hodinou:

Nasedal právě do auta, když uslyšel nejprve zesilující syčení a potom následnou ránu. Ozářilo ho jasná světlo. Nejprve neviděl nic, ale oči si pochvíli začaly zvykat.

Když se rozhlédl, všude kolem byli rozesety trosky domu. Dřevo pokrývalo skoro celou silnici a sklo vypadalo jako ranní kapky rosy. Vyšel z něj sténající vzdech, právě takový jako vydávají hladoví vlci čekající na svou mámu vlčici, která se ale už nikdy nevrátí. Právě takový byl. Zpětně si teprve uvědomil, že tak byli lidi. Jeho rodina. Rozběhl se k troskám domu a začal odhazovat velké kusy. Musel se je pokusit najít. Živé. I když v hlouby duše si byl jist, že tohle nemohli přežít. Prostě nemohli. Ale nehodlal se s tím smířit.

   V jednu chvíli měl pocit, že šláp do vody, ale když se pozorně podíval uviděl na zemi kaluž krve. Zvedl se mu žaludek, ale potlačil zvracení a pokračoval dál. Někde u té kaluže přece musí být zdroj z čeho ta krev vytéká. Zamrazilo ho, když na to pomyslel. Přinutil se pokračovat a netrvalo dlouho botou znovu narazil do něčeho, co zdánlivě připomínalo odštíplý kus dřeva. Ale při podrobnějším zkoumáním zjistil, že je to vlastně tělíčko malé Nely. Tentokrát se nesnažil zadržet zvracení. Když se mu ulevilo od žaludku, odvážil se znovu se podívat na tělíčko. Zbytek tělíčka….

 Je nejen zbytečné říkat jak asi vypadala. Zbylé cáry, které nebyly poznat co ještě před výbuchem byli. Když to nebyla jeho dcera tak jí měl rád. Bylo to přece dítě. Bože proč?!

Klesl na kolena a rozplakal se. Nebyly to nejen slzy smutku, ale i vzteku, bezmoci a pocitu viny. Když vlastně nevěděl za co a proč se obviňuje. Asi po deseti minutách strávených nad Nelou, konečně vstal. Stlačil jí očička pohladil jí po tvářičce. Byl konec. Rychlým krokem  procházel ze strany na stranu a odhazoval věci. Byl si jistý, že Sabinu najde. A nechtěl  pomyslet na to, že třeba už vůbec nežije.

Asi po hodině hledání, kdy byl už úplně vysílený a to nejen fyzicky, ale i psychicky, jí konečně našel. Ležela zkroucená pod mohutným trámem, který jí tlačil na hrudník.  Rychle k ní doběhl a snažil se ho odstranit. Nešlo to. Byl tam sám. Bylo dost nepravděpodobné, aby sám utáhl velký a těžký trám. Zdrceně a s pocitem beznaděje si k ní klekl. Zadíval se na ní, a   hlavou mu proběhli tisíce vzpomínek.. Nejprve setkání, první polibek, zasnoubení a následná svatba, narození dcery a nešťastný rozvod.

Nechtěl právě na to vzpomínat. Zakroutil hlavou, aby odehnal zlé vzpomínky a pohladil jí po tváří. „ I když jsme nebyli zrovna šťastný pár, tak přesto tě mám moc rád.“ Sabině stekla po tváři poslední slza a pak zavřela oči.

 Byl konec.

 

---