Přízrak mé osoby

   Ulice byla liduprázdná a velmi tichá. Osvětlovaly ji jen pouliční lampy. A i ty občas pomrkávaly. Jako by se něčeho bály. Chtěly se dostat pryč a zhasnout. Nechtěly vidět, to co nebylo vidět, ale bylo to tam. Rozlehlou ulicí se ozýval klapot mých bot. Tento zvuk se rozléhal v dálce. Lampy mrkaly. Stále rychleji a pak jako by se unavily, nechaly své oko otevřené. Zadíval jsem se do výšky, nahoru do oslnivého oka a spatřil stín. Ihned jsem hlavu sklonil a mé oči pozorovaly cestu a nohy, které se střídaly. Levá klap, pravá klap, levá klap a stále dokola.

  Sledoval jsem chodník a najednou periferním viděním na levé straně spatřil náznak pohybu. Nezastavil jsem. Mé srdce se rozbušilo. Pomalým pohybem jsem otáčel hlavou směrem k místu, kde jsem spatřil pohyb. Nic tam nebylo. Jen tma, domy, stromy a auta. Vše bylo v pořádku. Nikdo tam nebyl. Byla to jen má představivost. Najednou se zablesklo. Zadívám se opět nahoru na mrkající lampy. Nic se nestalo.

  Jsem stále v pohybu. Mé srdce se uklidnilo, Opět pozoruji chodník přede mnou. Klap klap. Pozoruji můj stín. Stín, který je obrazem mého těla. Světlo lamp vytváří tento stín. Je mým společníkem. Je mým ochráncem. Z pusy mi vychází pára. Je zima a má pokožka je studená. Jsem stále v pohybu. Zabočuji za roh. Můj stín se ztratí. Je za mnou pomyslím si. Světla mrkají. Boty vydávají stále stejný zvuk. Najednou cítím nějaký zvláštní pocit. Někdo mě sleduje pomyslím si. Rozhlédnu se kolem sebe. Nikoho nevidím. Jen můj stín se opět zjevil přede mnou. Obklopuje mě chlad. Zírám do země na svůj stín. Přicházím na přechod. Pomalu se zastavuji, protože jdu podél domu a mohlo by jet auto. Zamrazilo mě. Nemůžu uvěřit svým očím co vidím. Žaludek se mi stáhl a hlava mi začala vibrovat. Roztřásl jsem se. Opouštěl mě. Můj stín se právě oddělil ode mě a pokračuje dál přes přechod. Mé ztuhlé nohy se nemohly zvednout. Chtěl jsem jít dál. Ale nemohl jsem. Pozoroval jsem svůj stín jak jde dál až došel na konec přechodu a zůstal na kraji druhého chodníku. Najednou se začal zvedat ze země. Už nebyl stínem rozplácnutým na zemi. Byl to stín mé osoby v reálném světě. Zhmotnil se přede mnou a stáli jsme naproti sobě. V hlavě mi to vibrovalo. Tělem mi projíždělo nesnesitelné mrazení. Mé zuby se dřely o sebe a zdálo se, že chtějí vyskočit z dásní a opustit mě. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal někoho živého. Lampy opět pomrkávaly. Stín stále stál na místě. Černý přízrak z temnoty. Už nevypadal jako stín. Podobal se stínu, ale byl tvořen jakousi mlhovinou, která se na jeho okraji mírně tetelila. Jako když koukáte na velký oheň a krajina za ním byla zvlněná. Po chvíli naprostého ticha se stín pohnul. Srdce se mi sevřelo a málem jsem upadl. Stín se zavlnil a tetelil se směrem ke mně. Nohy jsem měl jako gumu. Klesal jsem k zemi. Padl jsem na kolena a pozoroval stín.

  Můj život je u konce pomyslel jsem si. Zavřel jsem oči a čekal. Z ničeho nic se z dálky se ozval zvuk. Připomínalo vrčení starého psa. Čím blíže se blížilo, uvědomoval jsem si, že je to zvuk motoru. Motoru od auta. Záchrana, pomyslel jsem si. Přibližovalo se zezadu. Zadoufal jsem, že to brzo skončí. Ale neskončilo to. Ještě ne. Ještě zdaleka ne. Auto se přibližovalo a světla ozářila prostor, ve kterém jsem klečel. Doufal jsem, že zastaví. Chtěl jsem otočit hlavou. Ale neznámá síla mi v tom bránila. Stín se mezitím stále blížil ke mně. Světla mě osvětlila, také zdi a věci okolo. Chtěl jsem vykřiknout. Ale v krku jsem měl sucho a i když jsem si myslel, že křičím, nevyšla ze mě ani hláska. Chtělo se mi brečet. Auto projelo. Řidič v něm si musel myslet, že jsem nějaký pobuda, co se hodně opil a válel se na zemi. Stínu si vůbec nevšiml.

  Stín, který mi naháněl hrůzu. Můj stín, který byl mou součástí. A teď se tady vlní přede mnou a já mám šílený strach. Ucítil jsem jak se mi vrací cit do nohou. V hlavě se mi uspořádaly myšlenky a mohl se jsem přemýšlet. Ruce se opřely o cestu a vyšvihl jsem se zpátky na nohy. V hlavě mi ale stále hnízdil ten vtíravý a znepokojující pocit. Udělal jsem krok vpřed. Směrem ke stínu. Nohy jsem měl ještě stále slabé, málem jsem opět klesl k zemi. Sílou vůle jsem se udržel. Koutkem oka jsem opět zahlédl pohyb. Pak záblesk. Za mnou se ozvali šustění. Podíval jsem se za sebe a ucítil jsem pohyb. Napadla mě zlá myšlenka. Rychle se zase otočil a opět se ozvalo šustění za mnou. Teď bylo hlasitější než předtím. Světla od lamp opět mrkala a bylo neklidné ticho. Stín se tetelil přede mnou. S námahou jsem zvedl nohu o pár centimetrů a přesunul ji pravým směrem. Stín udělal to samé. Přisunul jsem si nohu na původní místo a sledoval svůj stín, který udělal to samé. Připravil jsem se na nejhorší. Rychle jsem se vymrštil a proběhl kolem stínu. O ruku se mě nepatrně dotkl mlhavý okraj stínu. Zamrazilo mě po celém těle. Chtělo se mi zvracet a už jsem myslel že skončím opět na zemi.

  Utíkal jsem dál a vyrovnával rovnováhu. Ozval se známý klapot mých bot. Ozvěny se rozléhaly v okolí a byly stále rychlejší. Utíkal jsem vpřed a nemohl jsem popadnout dech. Na čele mi vyrazil pot a stékal mi do očí. Neviděl jsem na cestu. Slyšel jsem jen rytmický klapot mých bot a šustění za mnou. Hřbetem ruky jsem si protřel oči a spatřil můj dům. Dveře byly ale tak vzdálené. Rukou jsem hrábl po klíčích v kapse. Tiše zacinkaly. Odvážil jsem se ohlédnout a spatřil jsem stín jak se žene za mnou. Klíče mi cinkaly v upocené ruce. Klouzaly ale udržel jsem je. Stále jsem běžel. Připadlo mi, jako bych běžel celou věčnost. Dveře už byly na dosah. V hlavě se mi najednou ozvalo nesnesitelné zvonění. Před očima se mi zamlžilo. Dunělo mi v hlavě a má napadla mě myšlenka, že mi každou chvíli praskne. Dopadl jsem před dveře na všechny čtyři a klíče mi vypadly z ruky. Někam odletěly. To je můj konec zhrozil jsem se. Stín se přibližoval a kdesi v hlavě se ozval hrozivý smích. Šmátral jsem po klíčích v trávě, nemohl jsem je najít a nevěřil jsem jak se to mohlo stát. Spatřil jsem třpyt v trávě. Bezmyšlenkovitě jsem je uchopil do ruky a strčil do klíčové dirky. Ozval se skřípavý zvuk odemykaného zámku. Dveře se uvolnily. Postavil jsem se na nohy, stěží a s námahou. Vkročil jednou nohou do domu a ohlédl se. Stín byl už jen kousek. Vkročil jsem druhou nohou do bezpečí a stín byl už mně. Zavírání dveří mi připadalo neskutečně pomalé. Zradily mě a stín se protáhl a pohltil mě.

  Zakřičel jsem hrůzou, ale ulice byla stále tichá, Cítil jsem, že mě to roztrhá na kousky. Tlak v hlavě byl nesnesitelný. Světlo, které mě oslepilo bylo všude. Ocitl jsem se v bílém prostoru. Srdce mi bušilo a já stále křičel. Nakonec se světlo proměnilo v temnotu a vysvobodilo mě z utrpení. Stín se opět stal mnou.