Zavonět

Jdu jenom a tady jsem
městu vidím na domy
a v nich jak svíčky za oknem
se tváří svítit záclony.

Uvnitř jsou těl černé díry
dolů padá schodopád
světelný rok dlouží stíny
a dech prosí o návrat.

V stéblech hoří dávné ráno
jihne ženou černá zem
a je mi být ještě dáno
a zavonět ti popelem.    

Rty svými já obejmu tě
ňader v dlaních bílé břehy
hodin čtyři věčné čtvrtě
pěna vlasů moře něhy.

Do kořenů mojí řeky   
vtéci právě smíme zas 
a nebi z hvězd řezat šperky  
do kamejí vrýti čas.