Vražda rozvodového advokáta

Asi žádné ženě by nevadilo, probudit se vedle těla svého manžela. Ovšem jen málokterá by zářila radostí, kdyby tělo nebylo po vášnivé noci příjemně teplé na dotek, nýbrž… Mrtvolně chladné.

Sedím na židli u kuchyňského stolu s poslední kapkou Whisky ve sklenici a přemýšlím, zda si naleji znova, nebo mrštím sklem o zeď. Po našem… Vlastně nyní jen mém, bytě se prochází desítka policistů a dva detektivové. Je ráno jako každé jiné. Měla bych se obléci a jít do práce, ale zabraňuje mi v tom ta téměř nepatrná kulka v hlavě mého manžela.

„Paní Ternerová?“ vytrhuje mne z letargie mužský hlas. Zvedám oči a vidím vysokou postavu v dlouhém hnědém kabátu se strništěm na tváři, svědčícím o absenci ženské ruky v jeho domácnosti. Ostatně výběr kravaty také mnohé prozrazuje. Očividně jen zakomplexovaný muž, co si chce hrát na Sherlocka Holmese.

„Jsem detektiv Karel Hejs.“ Suché sdělení. Jen ze zvyku.

„Předem vám chci vyjádřit nejbližší soustrast.“ To určitě. S tou kamennou tváří to vypadá jako druhá nejméně pravděpodobná věta.

„Mám na vás pár otázek.“ Pokračuje, očividně vyveden z míry mým mlčením. Nechce se mi to prodlužovat, jen přikyvuji a stáčím zrak zpět k poloprázdné sklenici.

„Měl váš muž nějaké nepřátele?“ Pokládá mi první otázku.

„Byl rozvodový právník, detektive, měl tucty nepřátel.“ odpovídám první, co mne napadne. Respektive to, co bývá ve filmech.

„A když přišel včera domů, nebyl rozrušen? Neměl nějaké divné otázky? Cokoliv, co by mohlo naznačit, co se v noci stane?“

„Byl vyveden z míry. Ztratil manžetový knoflíček.“ Odpovídám po chvíli. Detektiv vytahuje zápisník a několika rychlými pohyby ruky si něco poznamenává. Pravděpodobně, že vdova Ternerová je blázen. A nebo, že by chtěl mít moji paměť na detaily, to už je jedno.

„Paní Ternerová,“ pronáší klidným hlasem a snaží se se mnou navázat oční kontakt. „Nejsem si jist, zda si uvědomujete vážnost situace.“

Náhle se ve mně cosi láme. Jak si ten Hejs může dovolit se mnou takhle mluvit?

„Vážnost situace.“ Opakuji. Vrhám na něj vražedný pohled. Chvíli mlčím a bojuji se sebeovládáním. Marně…

 „Vážnost situace!“ Zakřičím a jako blesk vyletím ze židle. Můj pohyb je doprovázen tříštěním se skla. Po novém koberci se sypou střepy a mísí se s alkoholickým nápojem.

„Vážnost situace si neuvědomujete vy!“ už ani nemám sílu na to, aby se mi klepal hlas. Zatínám pěst a cítím, jak mi po ruce stékají kapky krve, stejné, jaké před několika hodinami stékaly do prázdných očí mému manželovi. Detektiv se ani neobtěžuje mne mírnit. Jeho pohled, stále stejně klidný, je upřen někam do prázdna, mezi hranu stolu a osmou dimenzi.

„Víte, vy vůbec jaké je žít s mužem, co přichází domů v devět hodin večer a puntíčkářsky kontroluje bílou rukavičkou prach na krbové římse? Máte vůbec ponětí jaké…“ náhle se musím zastavit. Detektiv na mne poprvé pohlédl. Samozřejmě… Tohle ho zákonitě musí zajímat.

„Paní Ternerová. Nevíte náhodou o smrti svého manžela něco více, než se nám snažíte říci?“ promlouvá ke mně, takřka řečnickou otázkou. Ale já jeho slova již nevnímám. Tříští se o mne jako ledové rampouchy, co bolestně projedou kůží, ale stopu nezanechají… Můj pohled je prázdný, má mysl také. Ale najednou…

„Ty hajzle!“ křičím a vrhám se na detektiva. Poprvé v jeho výrazu vidím nějakou emoci – zrnko překvapení, střídané špatně potlačovaným děsem. Povaluji ho na zem, nehty se mu snažím dostat pod kůži. V hlavě mám jediné – ať zemře. Ať za smrt mého manžela někdo zaplatí. Ať někdo platí za utrpení manželství bez lásky.

„Ženská, nechte toho!“ řve na mne detektiv a snaží se mne ze sebe strhnout. Ujíždějí mi ruce, naše těla se setkávají na zemi, ve víru bezcitné gravitace a mé prsty náhle naráží na tvrdý předmět – policejní zbraň. Už nevím, co dělám. Ale najednou se mi vybavuje krásná vzpomínka. Dávná, sladká, uklidňující.

Letní rozkvetlá louka. Vůně šeříku a kopretin se mísí s barvami pampelišek. A uprostřed nekonečné přírody a lásky jen mi dva… Tak dávno… Tak dávno jako by se to nikdy nestalo. Ale přece to musela být pravda. Kdysi.

Vytrhávám z pouzdra detektivovu zbraň. Nabitá. Matně slyším křik policistů. Snaží se ke mně dostat. Nemohou to stihnout. Nemají na to právo. Zvedám pistoli k obličeji.

Už jdu za tebou, lásko. Brzy budeme spolu. Jen mi dva, jako tehdy…

Výstřel. Tlaková vlna mne povaluje na zem. Necítím bolest. Jen smutek.

A pak se propadám do tmy. Ale ještě před tím spatřuji obličej detektiva Hejse, který má… Radostný výraz.

„Pane, není vám nic?“ vytrhla detektiva slova mladého strážníka z dlouhé myšlenky. Seděl na koberci a otíral si krev ze škrábanců, které mu způsobila ta mrcha od rozvodového advokáta, kterého zavraždili dnes v noci.

„Ale ne. I takové věci se v našem povolání stávají, strážníku.“ Promluvil směrem k zelenáči, který s mrtvolně bílým obličejem vyběhl z místnosti. Před ním ležela již druhá mrtvola tohoto dne, nyní s jeho služební zbraní v ruce. Mrtvé oči se na něj vyčítavě upíraly. Mezi nimi ležela propast způsobená jedinou kulkou malé ráže, která ukončila její život.

Vstal a vytáhl si z ruky střep ze zničené sklenice. Pak vyšel z bytu – místa činu – na malý balkon s výhledem na park. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret, zapálil si a vtáhl uklidňující kouř do plic.

„Tak co, vražda vyřešena, Karle?“ ozval se za ním hlas jeho kolegy.

„Podle toho, co mi ta ženská řekla před sebevraždou, ano.“ Odpověděl a vypustil z úst obláček smrtícího kouře.

„Poslyš, ten právník, co ho zabili, nebyl to ten, který tě rozváděl?“

„Představ si, že jo. Oškubal mne jak husu. A děti už jsem dva roky neviděl.“

„A jen tak mimochodem, včera večer si měl bejt na služebně a nedorazils.“

„Jo, já zapomněl. Chceš mne snad hlásit?“

„Ježiš, co blbneš. Já jen, že ten právník byl zavražděnej stejnou ráží zbraně, jakou máš ty.“

Karel Hejs se jen usmál. Stočil zrak ke svému kolegovi a nabídl mu cigaretu. Ten ji přijal.

„To víš, zvláštnosti se dějí. Ale já jsem policie. Já jsem čistej…“

 

 

---