Svatební

Poprvé za sedm let byla Dáda daleko od domova, od rodičů, mladší sestřičky a ročního brášky. Hrdinka,
co zvládne tři sta kilometrů bez slziček. Karolína s Alexem přijeli z druhé strany republiky, aby si ji převzali
na půli cestě někde u Humpolce na parkovišti. Přijeli na minutu přesně, byla ještě tma. Radovali se všichni, babička, Dáda i její tatínek. Ten Karolu objal a políbil na tvář. Zázrak! Po tolika letech se i on nechal obejmout. Byl úplně naměkko, takový silák, co hrubým slovem bodne ani neví jak, najednou bezradně stál a utíral si slzy. Svěřoval jí kus sebe, sice jen na pár dní, ale i tak mu to rvalo srdce, když dobrovolně dával svoji krev. Dlouho se se ženou rozmýšleli, jestli k ní dívenku pustit.
„Vždyť je taky moje!“ řekla Karolína.
„Babičko, tu pusu ti dal tatínek ze strachu, aby ses o mně dobře starala.“ řekla malá hned jak vystoupila z auta.
„Já vím, zlatíčko, znám svýho syna dobře, trvalo mu, než pochopil, že se o tebe nemusí bát. Nedám tě, budu tě opatrovat a chránit, jsi můj nejdrahocennější poklad.“
Rozloučili se. Obě mávaly za starým Volswagenem, než se koncová světla ztratila v zatáčce. Rozednívalo se.
Dáda překvapením a radostí už nepromluvila, připnula pásy v sedačce vedle krysaříka a po chvíli únavou usnula. Slunko se houpalo v síti větví nad potokem, když přijížděli k chaloupce.

Odpočinuly si po dlouhé cestě a vyrazily do města. Vedle pohřební služby se ve výkladní skříni leskly modré
a bílé svatební šaty.
„Babičko, já bych ti chtěla jít za družičku!“
„Ale děťátko, co to povídáš, já už se vdávat nebudu!“ odpověděla Karolína vnučce, ale vůbec netušila, co se ještě může přihodit.
„Předloni bylas za družičku mamince, teď si musíš počkat na tetu Kamilku nebo na Nikolu."
Uběhlo pár dní, Dáda už byla po jarních prázdninách zase doma. Karolína seděla u počítače, muž sledoval nějaký romantický film. Bylo už pozdě, když si k sobě lehli do postele. Alex se přitulil ještě blíž a nakousnul větu, kterou nedořekl. V půlce se nadechl.
„Co se stalo?“ ptala se Karol, vypadalo to na vážný rozhovor, ale tak pozdě problémy neřešili.
„Počkej, já musím pomalu“ znovu se nadechl „musím nabrat sílu“. Chci si tě vzít za ženu! Už jsme spolu dva roky, nechci, aby ses tu cítila jako bezdomovec. Já vím, že si jméno měnit nechceš, na tom vůbec nezáleží, můžeš si nechat svoje.“
Nevěděla, co na to říct. Taková nabídka v půl dvanácté v noci, zničehonic.
„Víš, já vždycky, když vidím takový film, tak si uvědomím spoustu věcí“ šeptl.
„Tak asi budeme včas vypínat televizi“ poznamenala Karči. „Já a bezdomovec? Mám kde bydlet, mám dům
na Moravě, tady jsem, protože chceme být spolu. Ale ty sis za celý rok nenechal přepsat trvalé bydliště ani občanku, co jsme se přestěhovali z garsonky!“
„To kvůli exekutorům“ odpověděl.
„Kvůli exekutorům si mě chceš vzít za ženu? Jeden a půl milionu dluhů mi nabízíš jako jistotu, abych se tu cítila doma jako tvoje žena, ne družka? Ani ses nezeptal, jestli tě chci za muže nebo nenavrhnul, že bysme se mohli vzít, ale rovnou tak natvrdo. To chtělo teda pořádnou sílu a odvahu.“
Ani se nebál, že ho Kara odmítne.
„Vážím si tvé nabídky, no spíš rozhodnutí, slovo chlapa, žádny sladky mazání, ale radši bych s tím ještě nějakou dobu počkala, co říkáš?“ zeptala se Karolína, ani nemusela čekat, co jí Alex odpoví. Jen mlčky přikývl hlavou. Každý si přemýšlel o svém, než usnuli.

Přehouply se Velikonoce, všechno rozkvetlo a vonělo, čarodějnice odletěly na březových metlách, ráno se dlouho probouzelo, sem tam paprsek slunka řízl do skla.
„Dnes bychom se měli políbit pod rozkvetlou třešní“ připomněla Kara, aby neuschla, kdyby na to chtěl Alex náhodou zapomenout. Vybavila si článek, který si nedávno přečetla, že v tomto období se uzavírala zkušební manželství na jeden rok a den. Pokud svazek nefungoval, po té době se rozešli.
„Co kdybychom se dneska vzali? Jen jako, na rok, s prstýnkama z trávy…“
Aspoň zčásti chtěla napravit to nedávné skoroodmítnutí, ani nevěděla, jestli jí odpověděl.
Jel ještě něco zařídit do města a nakoupit, zdržel se dýl, než předpokládala. Déšť mlátil na římsy, bouřka
se plížila do vsi.
„Dnes bude čočka!“ podívala se na něj, když přinesl krabici s chlebem, vínem, sýrem a pomeranči. Pustil si nějakou pohádku, Karolin pozorovala liják za oknem.
„To nám prší boží požehnání.“ řekla nahlas a vyběhla na zahradu natrhat zablácené pampelišky. Opatrně je opláchla ve dřezu a upletla z nich věneček. Na posvátné místo chodili pravidelně.
„Mohla jsem si aspoň oholit nohy, když je tak sváteční den. Ále, na to už není čas, obleču si ty silné punčocháče a sukně po kotníky schová zbytek.“ pomyslela si. Ladila do oranžova, trochu retro styl, do dírek zasunula naušnice s andílkem. Rty přejela starým leskem a soukala se do bot.
„Myslela jsem, že si vezmeš sako nebo něco lepšího než špinavé gatě, roztrženou bundu a boty, ne špinavé kecky!“ mrzutě se podívala na ženicha.
„Vždyť jdu po černu!“ trochu odsekl, „taky můžu zůstat doma.“
„To můžeš, ušetříme si cestu“ zabrblala za ním Karol.
Před parkovištěm si utrhla sedm pampeliškových květů do kytičky, bez ní to přece jenom není ono. Po pár metrech na ni z příkopu vykoukly modré pomněnky. Pomni, nezapomeň! vybavovaly se jí řádky z květomluvy
a několika snítkami dozdobila svatební kytici.
„Kde se teďka budeme líbat!?“ zeptal se bezradně.
Nedávný liják a kroupy strhaly všechny květy na zem. Jedna jediná koruna v třešňovém sadu prosvítala jako nevěsta mezi ostatními. Tak přece, teď už se tomu nevyhne, usmála se na Alexe Karolína.
„Na chodníku ne, pěkně pod stromem!“ a couvla do mokrých kopřiv.
„To bys měl všecko moc jednoduchý!“ chtěla se ho chytit za ruku, ale nabídl jí rámě jako pravé dámě.
„Tak přece vodí ženich nevěstu, ne?" zeptal se už sám sebe.
 Znovu se na něj mile usmála. Drobný pejsek poslušně cupital vedle nich. Už zdálky bylo poznat, že kráčí k oltáři.
„To poneseš jenom tak?“ zeptal se Alex a zarostlou bradou kývl na chudobnou kytičku.
„No, a jak bych to měla nést?“
„Co si ti lidi budou myslet, co je to za hovado!? zeptal se rozčíleně.
„Co, že mi na starý kolena nekoupíš pořádnou kytku?“ Odkdy máš strach, co si o tobě budou lidi myslet, uvažovala dál už potichu, včera lítals v dlouhé barevné suknici s pérem na klobouku a v zelených dětských zrcadlovkách po městě jak čarodějnice, předváděl se jak puberťák a dneska si hraješ na džentlmena.
Zastavili se u statného dubu.
„Tady se vyfotíme jako svobodní a u kostela, až budeme svoji.“ chtěla Karol dotáhnout svůj nápad do konce se všemi náležitostmi. Na okraj bednění položila fotoaparát. Zapomněla dobít baterku, tak ještě na chvíli vypnula tlačítko, zničehonic se tam najednou promenádovala spousta kolemjdoucích. Usmívali se, když prošli okolo a otylejší paní dokonce zůstala stát v záběru. Hergot, to mi ta baterka chcípne úplně! Běž už, proboha nebo mi ten můj zdrhne! S věnečkem na hlavě posunovala paní ze schodů dolů aspoň očima.
„Nechcete vyfotit?“
„Ne, zvládne to sám, má samospoušť, ale děkujůůů.“ slušně odpověděla Karola a přitáhla si budoucího manžela k sobě.
„Máme dvanáct vteřin“ poznamenala. Usmáli se na sebe a pak na červené světýlko. Ještě jim několikrát zahřmělo na cestu. Bůh se na nás asi zlobí, ale spíš na mě, pomyslela si.
Zrovna, když vcházeli do brány mariánského kostela, ozvaly se trumpety. Asi ne na uvítanou. Několik lidí před nimi, co přicházeli a za nimi, co už se vraceli, se překvapivě ohlédlo.
„Prase!“ pomyslela si Karolína a navenek zachovala dekórum. Několik schůdků vyšli každý zvlášť.
„Nechápu, co tady dělá ten pes, uvaž ho!“ naštvaně poručil Alex.
„Jde mi za svědka“ s cukáním koutků se otočila a nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. „Bobíka nedám!“ hájila si svoje.
„Psi do kostela nesmí!“
„Prasata taky ne!“ odsekla.
„Tak já do kostela nepůjdu!“
„Nechoď!“ otočila se na podpatku svatebních střevíčků a pomalu se vracela zpátky. Ještě si prohlídla pozlacené věže, sedla si na lavičku a zadívala se na dřevěný oltář, který tam zůstal po sváteční mši.
Když procházela ven hlavní branou, zvon jedenkrát uhodil. Čtvrt. Ani nevěděla, jestli po čtvrté nebo po páté hodině. V polovině pěšinky vedle schodů v parku uviděla křížek. Kytičku položila vedle zhasnuté svíčky, sundala věneček z hlavy a pověsila ho na jeho kovové rameno.
„Generálka se nevydařila,“ špitla psovi, když s ním procházela sama kolem jejich rezavého auta „příště bez plánování a na koních!“
S prázdnými kapsami šli pomalu z kopečka, kočičí hlavy osychaly a nad korouhvičkou na střeše průmyslové školy se z roztrženého nebe usmívalo sluníčko. Na procházce se psem ani nic jiného nepotřebovala. Domů to měli ještě daleko, když si na chodníku Kara všimla pohozené papírové růže se stříbrným okrajem. Usmála se na ni a pomyslela si – komedianti!