Záhada rozluštěna 22.díl

Záhada rozluštěna 22. díl

Napsala: katt-chan

Povidkyodkatt.blog.cz

Sice se to snadno řekne, ale taky nemam odvahu to zkusit, třeba to ani nezabere přesvědčuju sama sebe, ale stejně to nakonec udělám. Přiblížím se ještě víc k Sasukemu a roztřesou se mi ruce. Co to se mnou je, vždyť nechci udělat nic hrozného a spíš se na to těším. Jaké to bude na poprvé? Asi zvláštní jako je vše co je spojeno se Sasukem. Vzdálenost mezi námi se zkracovala, až jsem se dotkla svými rty těch jeho semknutých a jemně je pohladila jazykem, když se nic nedělo víc sem se přimáčkla a prohloubila polibek, teprve pak párkrát zamrkal a vytřeštil oči. Hned na to se vzpamatoval a odstrčil mě z dosahu jeho rtů. Hřbetem ruky si otřel ústa a v tom pohybu jsem zalitovala, že jsem to vůbec zkusila. Odvrátila jsem se ke zdi a sledovala kalendář, který nebyl ještě otočený na správné datum a tak jsem ho bezmyšlenkovitě otočila na další stránku. Pořád bylo v kanceláři nepříjemné ticho a ani jeden z nás se nechtěl chopit prvního slova. Neměli jsme si co říct a vznikla mezi námi propast to by si všiml i slepý jak jsme najednou jeden od druhého daleko. Sasuke si kolem sebe zase vybudoval silnou nepropustnou zeď, ale má to marný já se přes ní dřív nebo později dostanu a pak to teprve schytá  ty facky mu byli asi málo. Normálně by si zasloužil nacpat do děla a vystřelit do vesmíru, ignorant jeden ješitnej. „Sakuro diky, probrala jsi mě.“ To je to poslední co bych od něj čekala, ještě mi děkovat, ale že mě pak odstrčil to bych si mohla vyložit různě, nejlepší bude na to teď nemyslet, přeci jen mě čeká důležitý úkol.

Ona mě dala pusu? Asi jsem byl hodně mimo, když si nic kromě toho polibku nepamatuju, ale co mám Sakuře říct, určitě čeká, že se přiznám, ale já vím svoje. Stejně proč mi dala pusu? Znova mě tím zahnala do kouta a moje čerstvě nahozená zeď obrany spadla jako by byla z papíru. Jak se jí to vždycky podaří, úplně mě vykolejit ze zaběhnuté dráhy, která nemá odbočky a nikde nezastavuje, přitom v jejím případě se vždycky objeví nějaká zatáčka, kde si můžu vybrat kam bude má cesta směřovat. Nikdy předtím, než jsem potkal Sakuru jsem tu možnost volby neměl a to si uvědomuju, až moc, protože toužím po svobodě a volnosti. Tady v kanceláři si připadám tak svázaný a deprimuje mě hlavně papírování, kterého stále přibývá. Dlouho se rozhoduju jestli nepůjdu na jiné oddělení, kde se specializují hlavně na boj se zločinem, ale od doby co jsem zjistil, že Sakura pracuje se mnou mi to přišlo nějak zbytečný. Připadal bych si nějak prázdný jako celý ty roky co tady pracuju, ale se Sakurou to konečně dostává nějakou formu a já se na každý den v práci těším a nejvíc mě vytáčí jak se mnou mluví a pořád si mě dobírá. Jako kočka s myší, kolikrát si připadám jako ta myš  zahnaná do kouta. Stejně nevím jak Sakuře říct, že za to co se stalo její rodině já nemůžu, jak mám přesvědčit někoho ,kdo si stojí na svých slovech a nehodlá ustoupit ani o krůček. Tohle negativní myšlení mě jednou zabije a to už jsem si myslel, že si v poslední době začínáme rozumět a ona to tady na mě vybalí jen tak, ani mi nedala možnost.  Vůbec jsem nebyl připravenej na takovej  proslov, kterej se mi zaryl hluboko do srdce ani jsem nevěděl, že se mě to tak dotkne, nikdy jsem si chyby nepřipouštěl, ale tohle bylo rozhodně šlápnutí vedle.

Sakura podupávala nohou a čekala co ze Sasukeho mimo omluvy a poděkování ještě vypadne, ale opět vypadal hluboce zamyšleně a vůbec si mě nevšímal. Najednou trhnul hlavou a snažil se zaostřit oči, ten pohled směřoval přímo na mě. Docela jsem se lekla, ale hned na to se uklidnila, protože v jeho očích nebyla vidět žádná hrozba. Chytil moji ruku a chtěl mě někam táhnout, ale to mě teprve přimělo zastavit se a zůstat na místě, přece se ke mně nebude chovat jako k hadroví panence. „Sasuke dokud se nedozvím kam jdeme tak se ani nehnu!“