Cesta

                Pomalu jedu po dálnici. Užívám si klidu, kterej mi tahle cesta nabízí. Pokaždý, když řídim, mám nejvíc prostoru a nálady na přemejšlení.

„Kamaráde..“

„Co zas,“ už ztrácim koncentraci.

„Myslím si, že už to stačí. Že bychom s tím měli přestat.“ zase Kárl. Ví, že když řídim, chci ticho, obzvlášť po práci.

                Tak od začátku. S nejlepšim kámošem sme se po střední rozhodovali, co dělat. Jít na vysokou byla dobrá cesta, ale nikam nás nevzali. Inteligence nám nescházela, prostě to nevyšlo. Z velký části proto, že bez prachů na školný to nejde, z velký části proto, že nám nescházela lenost.

                Rozhodli sme se pro dobře placenou a lehkou práci. Myslim, že není potřeba vysvětlovat, co se dělo, než nás vzal Šéf. Chlap, pro kterýho sme vybírali zpátky prachy, který pučoval.

Vlastně – abych pravdu řek, nekejvli bysme, kdyby se Kárloj po pár letech s jeho starou nenarodily skoro naráz dvě decka. Navíc, jeho matka byla po mrtvici, nevnímala a jediný, co potřebovala, byly drahý služby, který Kárl cáloval.

                Mělo to 2 problémy. Zaprvý, Kárlova stará netušila, co děláme, zadruhý, Kárl měl pořád nějaký morální trable. Říkal sem mu, že je to průser těch lidí, který si pučej a nemůžou to vrátit. Že to nemá řešit. Nějak mu to pořád nešlo do hlavy. Byl to prostě strašnej slušňák.

                Seknout s tim, to nešlo. Byli jsme vděčný za práci, kterou v tý době nešlo sehnat, eště bez titulu. Navíc, Kárlova rodina by doma chcípla hlady a já bez cigár a chlastu na abstinenci.

"To kurva nepřipadá v úvahu, jasný?!“ zvýšim hlas, to pomůže.

"Vím, na co narážíš, ale pochop mne. Jak mám být dobrým otcem a hlavou rodiny, když musím lhát ženě? Když musím vychovávat děti a přitom dělám takovou práci. A nechci, aby máma na sklonku života měla za syna grázla..." odmlčel se, jako by čekal, že mu budu schvalovat jeho myšlenky. Cejtim, že má pravdu a tim spíš musim držet hubu. Nesnášim, když má pravdu někdo jinej, než já.

"... Když jsme dnes pořezali obličej té ženy, protože jí nebylo co vzít... Navíc to byl dluh jejího muže... Představil jsem si, že by to mohla být Lucie. Své ženě bych tohle také nebyl schopný udělat. Nechápu, kdy a proč jsme se takto změnili.“

"Děláš si prdel? Je to naše práce, když ty lidi nebudou mít strach, myslíš, kurva, že budou cálovat? Už takhle to bude průser u Bosse, že nic nevezem." Musim mu vymluvit morální dilema. Obzvlášť proto, že s nim souhlasim, a je pohodlný to vymluvit i sobě. V týhle hnusný práci nehodlám zůstat sám.

"Já tohle už nechci dělat! Vykašlu se na to a klidně tě v tom nechám, jestli neskončíš se mnou! VYSERU se na to, protože už z nás nejsou lidi, jsme zvěř!" tohle je pro něj nezvyklý. Klepe se a to to normálně zvládá v pohodě. Nikdy neřve, možná dokonce poprvé. Nemyslim si, že je to kvůli rozřezanýmu ksichtu tý ženský, spíš už to na něj po těch dvou letech padlo. Věděl jsem, že to přijde, ale ještě to musim oddálit. Teď prostě ne.

"Nechovej se jak děvka, zase je z tebe posera! Seš jak ufňukaný dítě! Buď, kurva, trochu chlap!"

"Nevidíš, že už toho mám dost? Nevidíš, že už stačí? Nevidíš to, proboha?!"

Otočil jsem se a jednu mu vlepil: "Chováš se jako ženská! Kdyby nebylo tvojí starý, děcek a mámy, kterou vyživuješ i když už je několik let chcíplá, tak máme pokoj a nemusíme se topit v těhle psychosračkách! Když jsme začali, nemůžem jen tak skončit, protože ti upadly koule!"

Kárl už nic neřek.

Přemejšlel sem, co mi to vypadlo z huby. Minimálně jeho matku jsem měl vynechat. Na omluvy nejsem dobrej, ale teď mu jednu dlužim. Otočim se na něj, držíc volant v jedný ruce a druhou ho chytnu za rameno.

„Sor..." Kárl vyvalil oči a otevřel pusu. Asi na mě chce zař…

                …probírám se. Bolí mě břicho, hlava křičí, Kárl ne. V místnosti sem sám. Nejsem, společnost mi dělá infuze. Vyhrnu peřinu, chci vstát. Omdlim.

                Probírám se znova, znova vodhrnu deku. Nohy tam vážně nejsou. Vchází sestra. Podívám se na ni a říkám: „Kárl?“

                Otočí se a odchází.

---