ZOO

   Nebaví mě ZOO. Buďto je to z faktu, že chození nahoru a dolů, aniž by Dole (nebo Nahoře) nečekala zmrzlina, mě nebaví nebo proto, že ve čtvrťáku jsem tam byla třikrát během dvou měsíců, jelikož učitelka neměla nervy na to chodit s bandou postpubertálních "kryplů" jinam, než mezi bandu zvířat.

    Nebaví mě ZOO, protože tam parta Lemurů sedí na větvi a vůbec nedělá "I like move it, move it". Tučňáci se tam plácaj na bíle natřeným betoně, místo aby si nasadili ke smokingům cylindry a stepovali do rytmu. A v pavilónu opic to fakt smrdí jak v pavilónu opic, i když jsou oddělený plexisklem.

   Nebaví mě ZOO. Je tam miliarda cestiček, co vedou nikam. Ani k tý pitomý zmrzlině, která by sice stála jako menší rodinej karavan, ale za to jediný světlo na konci tunelu, tedy na konci Nikamnevedoucí uličky, bych to i dala. Je tam lanovka. Teda je tam pár papundeklovejch sedaček, který eště zažily Dinosaury jako vrchol evoluce, který jsou zavěšený na laně, ale i můj zakrnělej pud sebezáchovy začne varovně kvílet, když jen vidí obrys lana mezi stromy.

   Nebaví mě ZOO. Je to poutní místo všech matek s dětma, které vstupní bránu Zoo berou jako práh do světa "Kdo bude nejvíc a nejdýl řvát, bude kingem mezi plenama". Zřejmě mě ty tři roky učitelské profese ve školce zdegenerovaly, ale ... U vchodu hafo dětí a všechny potřebujou tu nálepku s Tapírem, což samozřejmě musí konstantně opakovat každých 25s. Prolezeš vchodem, ale kemping se nekoná. Protože tady je bufáč, což znamená další sešlost největší sluchové katastrofy - dětských hlasů. Každej "počebuje" pájek v rohlíku, cukjovou vatu a nebo to, co má tamten chlapeček. A počebujou to hned a okamžitě. A při každém nesplněném požadavku zvyšují hlasitost i náběh na brek. Pět minut prostý návštěvník tráví tím, že se skupinou matek s kočárkama, matek s dětma, matek hledajících děti, matek peskujících cizí děti, proplétá, než se dostane ven. Jenomže tam lední medvědi. Patli patli na plexisklo, kdo ho opatlá nejvíc, kdo? A mlátíme pěstičkama do skla, třeba nám ten medvěd pošle vzdušný polibek. A plácáme cukrovou vatou okolo sebe, aby měl každý kolemjdoucí šanci si zahrát na Ninju a vyhnout se jí. A nezapomínáme řvát ve vysoké frekvenci své další požadavky. Děti jsou tu zkrátka všude. U fontány, na záchodech, vedle výběhu bůvolů, ve výběhu Kabibar ... Všude. Je to jako mor, který zaživa trhá na kousky vaše bubínky a narušuje obě hemisféry. A člověk jim nemůže říct "Uhni, ty rozmazlenej plode sebedesktrukce tvý matky, teď čumim na lenochody já". Nemůže, protože tím by si podepsal ortel lynčování, protože slovně pokárat cizího fakana, je jako rozeslat mezi všechny přítomné matky sms: Bitka vedle výběhu pakoňů "Přijďte nás podpořit".

   Nebaví mě ZOO ... A dokud tam budou cesty nahoru a dolů bez zmrzky, hejno fakanů a netrsací Lemuři, tak mě bavit nebude ... Teda asi, páč jsem v nějakým opileckým deliriu slíbila, že tam zítra půjdu ...