8. červen

Nikdy si neodpustím, že jsem v tu noc nebyla na jiném místě. Následujícího dne mě vzbudil telefonát z neznámého čísla se známým a smutným hlasem, který mě prosil o pomoc.

První kroky na zahradu toho domu byly váhavé, byla z nich cítit nejistota a strach. Ruce se třásly, ale nakonec dokázaly tu bránu otevřít. Na prstu mi zůstal otisk krve, který byl pozůstatkem té noci. Chodník lemovaný krásnými stromy byl toho dne plný smutku a jako by mi říkal, nechoď tam a uteč. Krvavé otisky chodidel, které vedly od toho domu, mi nenaznačovaly nic jiného. Ruku jsem si utřela do kalhot a sbírala jsem odvahu jít dál. Vlastně ani do teď netuším, kde se ve mně vzalo tolik síly. Možná jsem ani neměla na výběr.

Mé oči do poslední chvíle nevěřily tomu, co vidí, braly to jako zlý sen. Po otevření hlavních dveří do toho domu mi došlo, že to sen není. Ten pach krve a surovost toho dění mi daly jasně najevo – prober se! Tato situace mě na chvíli uzemnila a nemohla jsem se ani hnout. Ale věděla jsem, že klika, která je již tolik let rozbitá, vydává specifický zvuk a pánu domu oznamuje, že někdo vešel. V tu chvíli jsem byla ostražitá a očekávala neočekávané. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela ty poslední dveře.

Na ten pohled nikdy nezapomenu. Místnost, která byla obvykle místem pohody a dobrého jídla, se změnila k nepoznání. Zadržela jsem pláč a udržela si chladnou tvář i mysl, věděla jsem, že v tom domě nejsem sama.