Zahrada

V myšlenkách se vracím do chvíle, kdy jsem vešla na tu krásnou zahradu u toho zlého domu, obklopenou nádhernými různorodými stromy. Každý strom měl svůj příběh a každý byl zasazen s láskou a touhou v lepší zítřky. Jen tak sedím ve stínu pod slunečníkem s nohama na stole, snažím se těm stromům naslouchat a na chvíli zastavit tok svých myšlenek. Je modrá obloha, sem tam nějaký mráček. Svítí slunce. Je příjemné teplo, které je doplněno jemným větrem. Je mi krásně. Mám zavřené oči, slyším nedaleký potok, slyším každé jeho žbluňknutí a na těle pociťuji letmé pohlazení od větru. Slyším šum stromů. Užívám si ten klid a pohodu. Usmívám se. Čerpám do těla tu neuvěřitelnou energii slunečného dne a toho neobyčejného místa.

Z ničeho nic mne osloví mužský hlas a řekne: „Už by jsi měla jít domů!“ Ale já jsem tady doma, povzdychla jsem si. Muž se na mě s pochopením a lítostí podívá a já beze slov odcházím. Bosýma nohama procházím čerstvě posekanou trávou, cítím její vůni a to jak mě jemně šimrá do noh. Konečky prstů se dotýkám každé květiny, každého stromu, to je naposledy, co procházím tou zahradou a tou vrzající brankou. Je mi smutno. Jdu po cestě plné ostrých kamínků a každý krok mne bolí. V ruce držím boty, ale nemám sílu si je obout. Jdu se sklopenou hlavou a vím, že je po všem. Ještě naposledy se ohlédnu a jdu. Kam? No přece domů.