Ne-přítel

Řekl jsi mi, že to nikdy neuděláš, že nebudeš jako on. Věřila jsem ti. Ale ty jsi byl přesně jako on. Když se na to zpětně podívám, byl jsi jeho kopie. Z jedné věže jsem utekla a do druhé jsi mě zavřel. Dělala jsem pro tebe, co jsem ti na očích viděla. Chtěla jsem, aby jsi byl šťastný a spokojený. Ale bylo ti to málo. Ani jeden z nás neměl ideální dětství, prožili jsme si dost zlého a museli jsme toho hodně zvládnout. Myslela jsem, že když nás toto spojuje, že v tom bude naše síla. Ne, naše síla v tom nebyla. Jen tvoje. Znal jsi mou slabost, věděl jsi, co mi ublíží a tak jsi to dělal. Když si vybavím slova, které jsi dokázal vypustit z úst, tak stále bolí. Měl jsi mi být mým nejbližším člověkem, nejlepším přítelem, mým štěstím a přitom jsem byla jen zajatcem na tvém hradě.

Řekl jsi mi, že to nikdy neuděláš, že nebudeš jako on. Ale ty jsi to udělal. Byla to neděle, nesnáším neděli. Neměla jsem ke komu jít. Moc dobře jsi to věděl. Rozpustila jsem si vlasy a nasadila brýle – nikdo nic nepoznal. Šla jsem na autobus, věděla jsem, že musím odjet. Při cestě na zastávku jsem potkala pár známých tváří, z dálky jsem je pozdravila a šla dál. Bylo mi tak zle, že jsem ani nedokázala říci řidiči, kam chci jet. Na přestupní stanici jsem čekala asi hodinu a kouřila jednu cigaretu za druhou a stěží jsem zadržovala pláč a pocit na zvracení.

Po hodině čekání jsem nastoupila do vlaku, nebylo si kam sednout, všude bylo obsazeno a ulička byla také plná lidí. Stoupla jsem si tedy do uličky mezi ně a koukala z okna. Bylo mi hrozně. V ten den se mi zhroutil svět. Dvě hodiny a čtyřicet minut jsem stála jako opařená a nevnímala okolní dění. Pamatuji si, jak jsem nastoupila a za 159 kilometrů vystoupila – jinak nic.  Po vystoupení z vlaku jsem nebyla schopna chůze, sedla jsem si na nejbližší lavičku a čekala jsem. Na co? To doteď nevím. Seděla jsem a seděla, začínalo se stmívat a bylo mi už chladno a tak jsem se zvedla a šla domů. Odemkla jsem dveře od prázdného bytu a okamžitě jsem si sundala všechno oblečení. Strašně mě stísňovalo, měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Bylo na čase ze sebe smýt tu špínu nedělního dne. Začala jsem si napouštět vanu a v tu chvíli mi zazvonil telefon, který upozornil na přijatou zprávu. Nechtěla jsem tomu věnovat pozornost. Chvíli jsem váhala, zda si ji mám přečíst, ale nedalo mi to.

 „Snad jsi měla krásný den, máme tě moc rádi, dobrou noc.“

„Měla, děkuji. Dobrou.“