Už jsem se bál, že nepřijdeš

Probudil mě paprsek slunce, který prosvítal mezi žaluziemi. Vůbec se mi to ráno nechtělo vstávat, bylo hrozně brzo. Když jsem otevřela oči, tak mi dávaly jasně najevo, že chtějí být ještě zavřené. Otočila jsem se na druhý bok a chtěla pokračovat ve spánku. Ale to ráno bylo jiné než obvykle. Ve vzduchu byla cítit hniloba a při rozhlédnutí po pokoji jsem zjistila, že je všude kolem hlína a kousky listí. Bylo to velmi zvláštní. Co se vůbec stalo? Je to vůbec můj pokoj? Hlavou mi projíždělo tisíce otázek a nechápavě jsem se pomalu zvedala z pohovky.

Byla jsem nahá, po těle jsem nacházela kousky zaschlého bahna, které ze mě každým pohybem opadávaly. Mé vlasy byly celé zaprášené a na nohou jsem měla zablácené boty. Procházela jsem pokojem a nechápavě jsem zjišťovala, co se stalo. Všude po bytě byly stopy mých bot, které vedly ven z domu. Oblékla jsem se jen do županu a šla po vlastních stopách, díky slunci byly dobře viditelné. Vedly mne po úzké pěšince mezi poli směrem k nedalekému lesu. Z ničeho nic mě oslnil ostrý odraz slunce. Ustoupila jsem krok stranou a pokračovala v cestě.

Cítila jsem, že už se blížím k cíli a tak se má chůze znatelně zpomalila. Když jsem našla to místo, byla jsem v šoku a nemohla jsem tomu uvěřit. Vedle velké hromady hlíny byla vykopaná jáma obdélníkového tvaru, u ní v zemi zapíchnutý rýč. Tak to ty jsi mě oslnil, řekla jsem si a poohlížela jsem se po okolí. Nedaleko této spouště jsem objevila své oblečení, ve kterém jsem včera odcházela z domu a uvnitř jámy má noční košilka s malým polštářkem a dekou.  „Už jsem se bál, že nepřijdeš,“ vyděsil mne mužský hlas.