První letní odpoledne

V ruce americkou literaturu 
a neprůhledné brýle,
aby nikdo neviděl
moje slzy.
Nepláču smutkem.
Možná ani radostí.

Čupěla na čerstvé trávě
a skládala 
prsten z kopretin.
Opodál
v ohyzdném doskočišti,
stál a mlčel,
Deštěm zničený
a uplakaný,
nicotný hrad
z písku.
Prsten byl hotov.
Dívám se na ni,
řekla:
"Mám ho pro tebe"
a já s úsměvem
odpověděl:
"Dej ho sobě,
chlapce kytky hyzdí"
Mám pocit,
že jsem viděl,
malinký záblesk
smutku v jejích očích.
Nechala ho
ať odpočívá
v kytkách před
svatostánkem.