21.

Sedím tady a nesnažím se,
jako ostatní,
utrácet lacině 
svůj čas.
Lepší je mít prázdné řeči?
Nebo bezcílně
řítit svůj 
nikdy 
znovu vzkřísitelný čas,
do jisté záhuby, 
v barevných
-však zdání klame-
-temných pastí,
nástrah modernizace,
nájemných vrahů
tisíciletí druhého
po Kristu.

Ne vždy se mi dostane
správného chvatu
pro odražení útoku
a můj krk se beznadějně
svíjí v spleti
mědi
vykované v drát
uvnitř kusu plastu.
Historie se opakuje,
avšak místo
drátu ostnatého,
železného,
drží nás
(nebo se držíme sami?)
drát hladký,
měděnný.
Novodobé
okovy.

Nejsilnější ruce
bičují nás biči, 
které sami 
držíme v rukou.
Zatím se nás úsměv drží.
Zamrzne.
Studené uvědomění.
Když už nebude čas,
když už nebude vášeň
nebo bude,
ale nebude člověk,
co by ji přijal
nebo sdílel.