Hoření

Kde prach se v hvězdy navrací 
kde těla se v prach obrací
jsem
a jsme   
my z prostorů tančíme tango s ženami vlčích máků
k večeru když vyhasíná televize
a oblohy jsou podobny odvráceným stranám zrcadel
jako i my se podobáme rybám
když u hladin se kamsi odrážíme tak stříbrně
šťastni ze svých domů, aut a antidepresiv 
že ani krev, kterou jsme kdysi cítívali ve spáncích 
se nepohne, ani neusíná 
jak kdysi v hlínu 
a v jakých neslyšnostech se bavíme 
že odpovědí je strach 
a slovem šepot myček a zpěv lednic
jež jak plačky kvílí svými programy 
nad námi a elektrickými proudy  
až jablka na větvích propadají v hmotu 
kterou dychtíme vzít do dlaní a rozlomit 
jako sami sebe
aniž bychom tak okusili jak sladce chutná stín ženy
když neví, že je součástí prozření a snu 
jehož smyslem je chvět se jak vlákno žárovky
setiny vteřin před zhasnutím 
abychom neviděli 
na stránky, věci a ňadra 
a smrt 
je jakési léto
a světlo jeho je i mým světlem 
jako je mé tělo i tvým tělem 
když podobni stéblům natahujeme ruce za hlasy 
jimiž se milujeme i lžeme 
protože pravda je jako oheň 
a tak i noční motýli a můry
mohou vlétnout do plamenů i blízko sodíkových výbojek
abychom se i my 
otočili za jejich hořením