Dopis Mahuleně

Výsledek mého trápení nad tématem jedné seminární práce. "Napiš dopis osobě z literatury 19. století" =)

Sbohem.

Na stokráte a stále poprvé píši sbohem, neposkvrněná.

Hvězdoví, jenž haleno korunami dubů, buků i stromů jiných opadavých, upadá mi v nevědomí. Jak krůpěje luny, rozprostřené po asfaltové černi, stékající po lících oblohy, tak po stráních retů mých třpytí se karmínové perly slzí.

Utopen v mlze byl ten strom, u nějž ležící, otevřel jsem svá víčka. A skrze ně, naplněn bázní, spatřil jsem.

 Tančila jste.

Zmámen tou vidinou nadpřirozena, snad sama Diana tu srny hlídá?

 Bílým šatem oděná, v kol se točí, zvonivým smíchem zdraví les. A sbory ptactva, vprostřed noci probuzeny tou krásou,  vysokým altem jí odpovídají.

 Artemidin pohled hrdě se blyští v diamantech rosy, jež odlétá od jejích bosých nožek. Ach, ty alabastrové nohy.

Kde byl Michelangelo, kde byl Botticelli? Žádný z nich nedokázal by zachytit ten vzdech. Žádný z malířů nedokázal by umíchat tak temnou barvu, jako onyxové korálky, jež Nejvyšší zasadil jí do tváře. Černé, doutnající uhlíky, prosící o rozdmýchání.

Tančí.

Krok vlevo, kopretiny kvetou. Krok vpravo vánek se tetelí.

Snad bludička, snad Pallas ze závisti podtrhá jí nohu.

Bezhlesně padá, mlčící les utichá.

Chci jí pomoci! Nohy mé těžké. Zmámen vidinou, nemohu se pohnouti.

Louka opět utápí se v mlze. Byl to pouhý přelud, pouhý sen. Vždyť louka opět prázdná zdá se být.

V šelesti druhého břehu, té nekonečně vzdálené strany luk, mihl se stín. To jest ona! Proč prchá mi?

Nemohla mne spatřit. V údivu omámen, nevypustil jsem jediné slůvko z úst, přestože srdce bije jako o závod, v hlavě tisíce hlasů křičí její jméno. Zpěv můj však neschopen naň se rozpomenout. Běloskvoucí? Nedotčená.

Ne. Sen to byl. Pouhý sen. Nezměněná mýtina na okraji šerého hvozdu spí. Ztěžka oddychuje.

 Hle! Přec jen stín vynořil se z keřů. Neomylně se blíží k posvátnému místu, obklopenému bdící okvětou. Ta konkláva něhy uprostřed chladných moří mechem porostlých stromů, polomů, světélkujících tůní. Je stále blíž a blíž.

V mé mysli stahují se mračna. Haníce louku svými kroky těžkých bot kráčí v střed. Celým tělem probíjí strach. Kdo právo dal stínu znesvětit ten úkaz? Srdce se na roky dlouhou sekundu zastaví, když zdvihá ji ze země. Jak nebesa mléčné dráhy ty šaty vlají v nočním vánku.

Zahřměl hrom.

Na nebi však jediný korálek. Všechny jsi je posbírala a navlékla na náhrdelník, jenž stín ti teď spíná. Mlčení mé rezonuje s mlčením trav a uspává probuzené kopretiny,k dyž slzy mé snoubí se s rosou. Ulehám na místo, kde upadla jsi.

 

 

V reziduu tvé přítomnosti,

v tůních tvojí něhy.

S tváří matnou od hořkosti,

verši šiji stehy.

 

Tak muž, jenž zasažen byl v boji, s úsměvem gaskoňského kadeta pokleká v zem. Však čepel, proti níž vlastní zvednuta nebyla, okusí víc, než-li jen tělo…

 

Drahá. Gaskoňské mé srdce není,

 nejsem rodu Jutského.

Dante matný v zapomnění.

Přec cítím mnoho lidského.

 

… Podobna meči Artušovu, samý lesk a kovu zář, protíná smysly, city i touhy. Protíná bělavé kouře nejistot, odnímá vůlím vlastní boj. Proniká vším. A v náhlém okamžiku. Dunivým nárazem odskočí od rudého plamene se zlatavým štítem nadějí…

 

Tak podťat ležel voják bez erbu.

A žár mu v hrudi hřál.

Ctící voják zhasil lucernu.

A sám se tiše kál.

 

…  Na mechových polštářích, skví tmavomodrý krepdešín a v něm popel se zlatavým štítem.

 

Pře šarlatovým západem

tma přikryla svíce.

Můj je, drahá Mahuleno,

stesk, že netančíš už více.

 

Opět už jen hvězdoví, jenž haleno korunami dubů, buků i stromů jiných opadavých, upadá mi v nevědomí. Jak krůpěje luny, rozprostřené po asfaltové černi, stékající po lících oblohy, tak po stráních retů mých třpytí se karmínové perly slzí.

Ni pohled nestřetl se, ni slůvko pro Vás mlhou nedoplulo, přesto píši:

 

Sbohem, drahá Mahuleno.

 

 

 

                                                                                                                                             Reinmar Von Bielau

---