Franz K. a ženy

Franz Kafka a ženy

 

 

Přečetla jsem několik interpretací vztahu Franze Kafky k ženám. Je jistě obtížné objektivně hodnotit vztahy kohokoli včetně svých vlastních, ale přišlo mi, že většina těchto interpretací jsou spíše dezinterpretace, které Franze Kafku staví ve vztahu k ženám do nepříliš lichotivého světla. Proto jsem došla k závěru, že vám zde některé texty Franze Kafky, sice vyňaté z kontextu, ale jistě autentičtější než jakákoli zprostředkovaná interpretace, předložím. Raději ať promluví Franz K. sám, řečí hrdiny svého románu, protože teprve v autorových slovech se ocitáme nejblíže jeho duši i srdci.

Nechci čtenáře zatěžovat mnoha fakty, která mu jsou jistě známa. Sestavila jsem koláž pocitů hlavní postavy nedokončeného románu Zámek – pocitů zeměměřiče K. (alias Franze K.?).  Čtenář si tak může udělat jistý úsudek sám. Jen bych ráda připojila nástin svého názoru na vztah Franze Kafky k ženám. Franz Kafka byl muž, který se o ženy intenzivně zajímal a miloval, vyrůstal jako nejstarší syn mezi samými ženami – sestrami a služkami, které rád pozoroval při práci. Jeho představy fyzické lásky byly až perverzní.  Svůj život žil skrze životy milovaných žen a literaturu; rodinu, ženu a děti považoval za vrchol všeho, čeho by mohl v životě dosáhnout. Ale jako velice senzitivní pozorovatel tíživě vnímal momenty, kdy pociťoval, že pro svou vyvolenou není tím pravým, především na základě úvah o své nedostatečné fyzické konstituci, mužnosti, neuzpůsobenosti pro manželství, obavami ze ztráty tvůrčí svobody. Tím je vysvětlována jeho „vrtkavost“ ve vztahu k ženám, čehož důkazem je zasnoubení a zrušení zásnub s židovskými dívkami - svou první velkou láskou  Berlíňankou  Felice Bauerovou, nekomplikovanou, veselou a praktickou dívkou (se kterou se zasnoubil dokonce dvakrát),  později také s veselou a bezstarostnou Julií Wohryzkovou, prokuristkou, dcerou správce synagogy v Praze, s níž „prožil chvíle pohoršlivého smíchu“.

Pokud byl zamilovaný, tak byl šťastný a veselý, žil a radoval se ze života, nakolik mu to jeho křehké zdraví, časté bolesti hlavy, nespavost, psychické výkyvy a  poslední roky života tuberkulóza dovolovaly. S většinou svých lásek, protože byly z daleka, si především dopisoval (Felice napsal během sedmi měsíců na 700 stran korespondence. Jedině tak se byl velice uzavřený Franz schopen otevřít a vyznat ze svých citů a nadějí.). Ke skutečnému setkávání s milovanými ženami ale docházelo zřídkakdy (Ač s přáteli údajně navštěvoval nevěstince.).

Následující koláž je výběrem z textů popisujícího vztah zeměměřiče K. k ženám v románu Zámek, který Franz Kafka začal psát necelé dva roky před svou smrtí, vědom si své těžké nemoci, zbaven můry úřadů, institucí a úředníků, v době již bez ambic, kdy se rozešel s vdanou novinářkou, mírně excentrickou Milenou Jesenskou, v době před seznámením se s jedinou ženou, se kterou skutečně žil, i když jen necelý rok, s Dorou Diamantovou, polskou židovkou, opatrovatelkou židovských dětí z Východu; se kterou byl, dle názoru nejbližších přátel, niterně šťastný, a která ho dochovala. Zemřel ve čtyřiceti letech, 3. června roku 1924.)

 

********

 

…hovořila tiše a jaksi důvěrně, cesta s ní byla příjemná …tomu příjemnému pocitu se bránil, avšak pocit zůstával

 

.. uchopil ji za paži, aby tam těm lidem vysvětlil svou přítomnost ..

 

---- Frída. Nevzhledná, drobná, světlovlasá dívka se smutnýma očima a pohublými tvářemi, která však překvapovala svým pohledem, v němž byla zvláštní převaha. Když tento pohled padl na K., připadalo mu, že tento pohled již vyřídil záležitosti, jež se ho týkají, a o jejichž existenci on sám ještě vůbec neví, o jejichž existenci ho však tento pohled přesvědčoval

 

--------- sám nevěděl, jestli jí jen lichotí, nebo jestli si ho už tak podmanila. Její ruce byly, pravda, malé a jemné; ale také slabé a nic neříkající

 

..není přece ostuda zajistit si pomoc nepatrného, málo vlivného, ale stejně zápasícího muže

 

--- bylo v ní něco veselého

 

…..“Můj miláčku! Můj sladký miláčku!“šeptala, ale ani se K. nedotkla, ležela na zádech, jako by láskou omdlévala, a rozpřahovala ruce, před její blaženou láskou byl čas asi nekonečný ..

..Objali se, drobné tělo žhnulo v K-ových rukou, převalili se několik kroků dál v mrákotách .. a zůstali ležet v loužičkách piva a všelijaké nečistotě, jež pokrývala podlahu. Tu uplývaly hodiny a hodiny společného dýchání, společného tlukotu srdcí, hodiny, v nichž K. neopouštěl pocit, že bloudí nebo se ocitá v tak vzdálené cizině jako ještě nikdo před ním … proti jejímu nesmyslnému vábení se přesto nedá dělat nic než jít dál, dále bloudit. … byl příliš šťastný, že drží Frídu v rukou, příliš úzkostně šťastný, neboť se mu zdálo, že opustí-li ho Frída, opustí ho vše, co má.

 

--- jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve svých tělech; a bezmocně, zklamaně, aby ještě nabrali zbytek štěstí, přejížděly chvílemi jejich jazyky široce druhovu tvář. Teprve únava je utišila a naplnila vzájemnou vděčností.

 

…její statečnost, její prozíravost, její moudrost, její obětavost pro rodinu

 

--- naoko dobří, dětinští, veselí, nezodpovědní chlapci, k tomu trocha vzpomínek na dětství, to všechno je už přece k pomilování, obzvlášť když já jsem asi tak pravý opak toho všeho, ..

… Když jsem byl po ruce, ovládaly tě někdy ty tvé přeludy nebo ještě něco živějšího .. byly doby, kdy jsi ode mne odvrátila zrak, kdy jsi zatoužila někam napůl do neurčita .. a bylas ztracena, podlehla klamu, .. po pravdě opovrženíhodná překážka našeho konečného spojení

---- jako se někomu zdá, že na hnojišti zahlédl kdysi ztracený drahokam, ačkoli ve skutečnosti by ho vůbec nikdy nenašel, i kdyby tam opravdu byl - přesto jsou to jen chlapíci toho druhu jako pacholci ve stáji

 

„Kdybychom byli hned tu noc odešli pryč, mohli jsme být někde v bezpečí, pořád spolu, tvá ruka vždycky tak nablízku, aby se dala uchopit; jak mám zapotřebí tvou blízkost, jak jsem od té doby, co tě znám, opuštěný bez tvé blízkosti, tvá blízkost je, věř mi, jediný sen, který sním, žádný jiný.“

 

---