Bytost č.21: Ghi (3)

Vyšla ven, jakkoliv to bylo pro ni nemyslitelné. Sháněla svým omezeným jazykem takového tvora, který by ji porozuměl alespoň natolik, aby viděl její vnitřní strach. Sedávala celé hodiny venku před domem s malou lstí - divnorost se totiž táhl za ní ven z domu.

Chvíli se Ghi i smála.

V tom se k ní připlazil malý hodný hlemýžď. Měkkýš se ji přátelským hlasem představil jako Helix, a řekl, že to, co roste z jejího domečku je nesmírně vzácná plíseň, kterou s velkým potěšením bude požírat. Prý mu dodá zvláštních schopností a delší život. Ghi by Helixe objala, kdyby ji to nebylo divné.

Tak každý den Helix přišel a vyžral velkou část černoty, a to pořád větší, jelikož spolu s hltáním rychle rostl. Ghi visela v tichých snech, ve kterých padala všechna voda z temných mraků a odekryla se pomalá vesmírná zář. Helix byl naopak velmi komunikativní. Povídal ji o spoustě zajímavostí vnějšího světa, od kterého byla tak vzdálena.

Až jednou přišel zvláštní den - na konci zimy, kdy se přežraný Helix již nemohl málem hnout.

“Končím!” vyhlásil přes přerostlé břicho. “Už ani hlt.”

Ghi viděla zcela čistý domeček, nikde nebylo temné tečky a Helixovi moc a moc děkovala. Němo objímala jeho velké slizké tělo jako vyjádření vděku, který jinak neuměla. Pak s chvěním přistoupila k tajemné krabici a nakoukla dovnitř, aby ji zkontrolovala. S hrůzou tam zpatřila zůstatek živého jádra. Chvíli ji v hlavě zvonili hlasité zvony. Ukázala svůj strach hlemýžďovi, no on odvětil, že víc už nemůže ani nesmí, a že s tím zbytkem si bude muset poradit sama.

“Mohu od teď přicházet na přátelské posezení u čaje, milá Ghi; a u toho si trochu tvého pokladu vždy rád zobnu, ale víc ne. Snad budeš mou společností potěšena, já tvojí určitě.”

Ale …

Ghi se jeho návštěvám těšila, ale černá temnota ji začala obroustat srdce odznova. Chlupatý organismus živil všechny její myšlenky, všechny její emoce a ždímal všechno světlo. No Helix byl nemilosrdný a k požírání se nevracel. Vždy jen lehce uždibl. Divnorost tekl po zdech jako předtím a Ghi jen zoufale hleděla na nečinného měkkýše. Nemohla pochopit proč přirozený pojídač té černé zrůdy najednou přestal. A kdo jiný by ji mohl pomoci, pokud ne ten, pro kterého měla být ta plíseň stvořena? Nikdo!