Kvetoucí

Prosklenými dveřmi svého mládí

koukám ven

a višňovými květy zakrývám si tvář.

Proč havrani mi z nebes lunu svádí?

Zhasnout jen

a nespatřím již nikdy vlídnou slunce zář.

 

Jak toužila jsem dotknouti se světla

všech tvých měst.

Já marně snažila se najít správný klíč.

Vždyť magnolie na mém srdci kvetla!

Píseň hvězd

mi rudým štětcem v prachu nakreslila chtíč.

 

V očích zrcadlila se mi rosa

z jabloní

a tlukot křídel ptáků s ozvěnou si hrál,

když stávala jsem v lesní říčce bosa.

Sny voní.

Já nikdy nebudu tak blízko jak sis přál.

 

Růže z šípků vyplétám si z vlasů

v naději.

Ty neslyšíš mé v skrytu plaché prosby.

Snad poslechnu rad těch zoufalých hlasů.

Zloději.

Jak daleka jsem tvé smrtící hrozby?

 

Tak tiše rvu si květy bezu z duše

Krvácím.

A u mých nohou hoří květy šeříků

Odcházíš? Já stojím zde stále a suše.

Padá stín.

A kapky deště smývají sny z pestíků.

 

A tak roztříštila jsem své dveře

výkřikem.

A uvítal mne oheň – nenávistná věta.

Tys nechal uvadnout všechny mé keře.

Před vznikem.

Já zemřela jsem pod sekyrou světa.

---