Velká dobroružství, malého hrdiny. (celá polovina příběhu)

 

Ozvěny minulosti

 

Z části sklopenými roletami pronikají do pokojíčku pruhy hřejivých paprsků, v kterých poletují třpytivé částečky prachu. První pohled patří budíku na nočním stolku. Malá ručička je na půli mezi sedmičkou a osmičkou a velká ručička ukazuje na šestku. Je půl osmé. Prvního července, prázdniny.

Z kuchyně se line zápach škvařícího mléka. Nejspíš k snídani mělo být kakao. A určitě ji připravuje tatínek. Kterému jako vždy ukáplo mléko na plotnu. Nejlepší táta pod sluncem i pod měsícem, ale Gabrielek je mnohem radši, když vaří maminka.

Chvíli nato co se Gabriel vzbudil, přišla maminka: „Vstávat, den už dávno začal a ty marníš čas v postýlce, dobré jitro broučku.“

„Dobré ráno, mami,“ odpověděl Gabrielek. „Co máme ke snídani?“ 

Ale maminka už ve dveřích nestála. Gabrielek vstal a pomalu se začal oblékat. To byla jedna z mála věcí, která ho nesmírně štvala. „Stále se jen oblíkat, svlíkat a převlíkat, až vyrostu koupím si neopren. Kluci ve škole říkali, že je to skvělá věc. Jsem zvědavej jak takový věcy z neoprenu vypadají a jak se asi nosí? Určitě to musí být náramně pohodlný. Je to z jednoho kusu látky, jen se to navlíkne a jde se. A skvělé je, že se v tom může i do vody! Když skočím nebo spadnu do kaluže, tak se musím hnedka jít převlíknout. Furt dokola! Taková otrava,“ bručel si pro sebe během oblékání. Oblečený odešel do kuchyně a posadil se ke stolu.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho tatínek.

„Ahoj tati,“odpověděl Gabriel už s úsměvem, který mu na tváři vykouzlila tatínkova zástěra. Červená s bílým srdíčkem, v němž bylo napsáno: Láska prochází žaludkem.

„Jakpak si se vyspal?“ optal se tatínek. Ale odpovědi se nu nedostalo.

Gabrielek se s chutí zakousl do rohlíku s máslem, který mu tatínek namazal. A jak víme, s plnou pusou se nemluví. Tatínek na odpovědi ani netrval a mlčky mazal rohlík mamince. Než ho namazal i pro sebe Gabrielek dopíjel kakao.

„To byl ale výjimečně fofr. Někam spěcháš?“ zeptal se ho překvapený tatínek.

„Jsou prázdniny, tak asi něco podnikneme? Pojedeme na nějaký dobrodružný výlet?“

„Vzhledem k maminčinu stavu jsem nic nenaplánoval,“ odpověděl tatínek očekávaje, že synek bude zklamaný.

„Můžu jít teda alespoň ven? Do oběda?“ prosebně se podíval i na maminku.

Ale ta na něho maminka koukla velice přísně se zkříženýma rukama na hrudi.

V tu chvíli mu svitlo. Tak jak to odkoukal od dospělých, zvedl se ze židle: „Omluvte mne prosím, musím ještě vyřídit jednu neodkladnou záležitost.“

Maminka jen přikývla a usrkla kávu ze svého šálku. Gabriel si odešel umýt zuby.

„Zuby! Jak jsem mohl zapomenout! Jo to by mněl Zubejda, Kazizub a Tlustý Pavel radost, stačilo by jen jednou zapomenout a ….“ A strčil si svůj červený kartáček s bílou peprmintovou pastou do úst. Zubejda, Kazizub a Tlustý Pavel? Tak to byl jeden z mnoha nápadů tatínka, který říkal kdysi dávno mamince: „Proč bych ho měl nutit, každý den? Když nakonec může on napomínat mne, že jsem zapomněl.“ A s úsměvem odešel. Večer toho samého dne Gabrielkovi vyprávěl před spaním pohádku o třech skřítcích. Kteří po nocích se zlou písničkou na rtech kouzlí a ukládají ošklivá kouzla na všechny potraviny a hlavně na sladkosti. Protože člověk jíst musí, je jediná obrana proti těm kouzlům, třikrát denně si čistit zoubky. Zubejda byl, podle tatínkova vyprávění, skřítek v panské čepici s vypelichaným dlouhým perem, dlouhým pláštěm a ošklivě křivými zuby, protože jako malý nechtěl nosit rovnátka. A teď nenávidí všechny ty, co nosili rovnátka a mají zuby rovné. Kazizub nikdy nemluvil, přes bolesti ani nemohl. Měl neustále šátek převázaný přes hlavu a pod ním na tváři kapesník. „Jo zkažené zoubky ty bolí synku, moc bolí!“ Dodal tehdy uprostřed vyprávění tatínek. A proč Tlustý Pavel? Při téhle postavičce si vzpomněl na strýčka Pavla. Skřítek, který měl kalhoty často záplatované kostičkovanými záplatami, od toho jak mu pokaždé prsknou kalhoty při usedání. Úsměv měl jako plot, plaňka mezera plaňka, zub mezera zub. Prostě na tohohle skřítka si tatínek moc vymýšlet nemusel, byl to celý strýček Pavel. Tlustý Pavel se jak jinak soustředil hlavně na zaklínání sladkostí. Protože to byla nejtěžší kouzla ze všech, musel Tlustý Pavel často odpočívat. Strýček Pavel se také při odpočincích vymlouval na obtížnou práci, pracovat jako noční hlídač je skutečně fyzicky vyčerpávající práce! A při odpočincích oba Pavlové pochopitelně velmi vydatně cpali, nejlépe sladkostmi.

A tak měl Gabrielek pochopitelně strach z kouzel Zubejdy, Kazizuba a hlavně Tlustého Pavla. Strýčka Pavla od té doby podezírá, že je maskovaný zlý skřítek, který místo hlídání po nocích zaklíná sladkosti.

Hotovo, zoubky vyčištěny. Gabrielek se s náležitým úsměvem, aby zdůraznil krásu svých zubů, vrátil do kuchyně. Maminku s tatínkem jeho triumfální návrat pobavil. Maminka vzala utěrku, utřela mu pastu z koutku rtů a dala pusinku.

„Tak copak se ti dnes zdálo hezkého?“ zeptal se Gabrielka znovu tatínek.

„Hezkého nic. Ale zdálo se mi, že jsem ve sklepě rozbil to starý zrcadlo. Sice zůstalo sklo v rámu, ale udělal se na něm pavouk. Ale něco v něm chybělo, co to nevím, protože jsem se probudil.“

„Zajímavé. Až pojedeme k babičce, tak ona ti ze svého snáře přečte, co ten sen mohl znamenat,“ řekl tatínek a zakousl se do rohlíku s máslem.

 „Ale nejprve potřebuji, abys došel nakoupit,“ vložila se do rozhovoru maminka.

„Já půjdu nakupovat? A úplně sám?“ vyjekl Gabriel.

„Ano, sám samotinký,“ odpověděla maminka. A v očích se jí přehnal mrak mateřského strachu. Zbytečně.     

Tatínek si toho všiml a tak převzal iniciativu za slzící maminku. „Dojdeš na sídliště do obchodu a koupíš chleba, minerální vodu, deset vajec a droždí. Nebo vajíčka nekupuj, já je koupím u Procházků společně s mlékem,“ řekl tatínek a nenápadně mrknul na Gabrieleka. Neboť to nebyl první samostatný nákup, ale o tom maminka neměla tušení. Tatínek chtěl, aby se Gabrielek co nejdříve naučil samostatnosti. Tak kdykoliv šli nakoupit bez maminky, tatínek stál před obchodem a Gabrielek nákup, pokud nebyl velký, obstaral sám.

„K Procházkům? Můžu jet s tebou, tati? Prosím, já dojdu do obchodu hned jak přijedeme, můžu, mami, prosím?“ prosil Gabrielek, protože k Procházkům jezdil zřídka, ale vždy moc rád. Tatínek souhlasil. Maminka nic nenamítala.

Procházkovi mají malé hospodářství v tři kilometry vzdálené vesnici. Jejich dům se pyšní číslem dvě. Padesát metrů za značkou oznamující vjezd do obce tatínek sjel na úzkou vedlejší cestu, projel kolem třech rodinných domků po pravé straně. Přejel malý most přes bezejmennou strouhu a za mostem odbočil vpravo. Cesta Gabrielkovi zas připadla o něco užší. Doleva obtáčela rodinný domek, po jehož dvorku pobíhal německý ovčák. Po pravé straně do výšky tří pater čněl domek, v němž žijí Čichoňovi, Gabrielkovi bývalí sousedé, kteří se sem před rokem odstěhovali. Cesta esíčkem stoupala mezi domky. Tatínek ostražitě sledoval zatáčky, do nichž pomalu vjížděl a dával pozor, aby se nesrazil s něčím nečekaným v protisměru. Poté co minul poslední domek, odbočil vpravo a jel podél pole pět set metrů až do otevřené brány Procházkovic hospodářství. Gabrielek si připadal jako princ, který si jede pro Popelku. Tatínek nechal stát auto kousek za branou. Uprostřed dvorku rostla velká statná lípa. Po pravé straně stála stodola. V níž Procházkovi nahoře skladovali seno, dole obilí, řepu nebo to co bylo zrovna potřeba. Na stodolu plynule v pravém úhlu navazovala další patrová budova rozdělená čtyřmi klenutými oblouky. Budova, převážně z pískovcových kvádrů, toho jistě hodně pamatovala. Pod prvním ozdobeném klenutí byla vrata od garáže, plné temných zákoutí, pavouků a neobjevených pokladů. Tak si Gabrielek garáž, v které nikdy nebyl, představoval. V dalším oblouku byl chlév pro čtyři kravičky a dvě telátka. Na kravičky se s prsty na nose Gabrielek vždy rád podíval. Do dveří v třetím oblouku pokaždé jen mrknul. Domov prasátek mu až moc zapáchal.  Ale ze všeho nejvíc se těšil na vyprávění starého pana Procházky, který mu svými příběhy krátil dlouhou chvíli, než tatínek vyřídil, co potřeboval. Tatínek šel za panem Procházkou mladším, který hospodářství vedl. Víc si Gabrielek tatínka nevšímal a rozeběhl se za panem Procházkou starším, který odpočíval na lavičce před domem. Obytný dvoupatrový dům poslední budova, která uzavírá dvůr.

„Dobrý den, pane Procházko,“ pozdravil.

„Ahoj chlapče,“ odpověděl pan Procházka, aniž by zvedl oči od knihy, kterou si narychlo otevřel. Věděl, co bude následovat. Také už měl rozmyšleno, co bude vyprávět a rád. Už proto, že Gabrielek je dobrý a bystrý posluchač. Ale ten nevšímaví postoj zvolil schválně, chtěl totiž nedočkavého Gabrielka trochu poškádlit.

Ale Gabrielek si všiml, že pan Procházka ač má otevřenou knížku a hledí do ní, nepohybuje očima sem tam. Tak jako tatínek, když mu čte pohádku před spaním. Tak si mlčky sedl vedle a vyčkával.

Pan Procházka nevydržel nastalé ticho. „Ty nechceš dnes slyšet, žádné vyprávění?“

„Ale ano chci,“ rozzářil se Gabrielek. „Jen jsem Vás nechtěl rušit.“

„Vidíš tu Lípu?“ pan Procházka ukázal na strom uprostřed dvorku.

„Ano, je veliká,“ Gabrielek si změřil úctyhodné rozměry stromu.

„Je to vzácná Lípa, je poslední svého druhu.“

„Ale takových jsem už viděl hodně a Vy určitě ještě víc.“

„Ano, Lip už jsem viděl hodně. Ale tenhle strom je už jen jeden. Je to Měsíční lípa. O každý takový strom se staral pár stříbrných veverek.“

„Stříbrné veverky?“ podivil se nevěřícně Gabrielek.

„Jak říkám, stříbrné veverky. Říká se, že byly bílé, ale při úplňku zářili stříbrně. Ale jak já vím, tak se za dne nedají spatřit. Pouze za úplňkové noci. Tak si lidé nejspíš jen myslí, že byly bílé.“

„Byly?“

„Ano byly. Před mnoha a mnoha lety lidé stromy vykáceli. Prý kvůli nějaké věštbě.  A se stromy zmizely i veverky. Zůstaly jen obyčejné Lípy a na těch žijí jen obyčejné veverky. Sice i obyčejné Lípy mají svou sílu léčit, na to se můžeš zeptat tuhle babky kořenářky.“ Pan Procházka se posměšně podíval na procházející paní Procházkovou. Ta jeho vtipnou narážku slyšela, ale neřekla nic, jen se na manžela zamračila.

S úsměvem se obrátila na Gabrielka: „Potom si přijď do kuchyně pro buchtu, Gabrielku. A ty starý blázne, mi tam nelez!“

Gabrielkovi se líbilo vzájemné pošťuchávání starých manželů, tatínek s maminkou občas dělali totéž. Gabrielek se zadíval na Lípu uprostřed dvorku a jeho přirozená bystrost, která mu v budoucnu při studiu a při práci usnadní život, mu vnukla otázku, která postrčila vyprávění pana Procházky zas o kousek dál. „Pane Procházko, nechcete naznačit, že tahle lípa je jedna z těch, které obývaly stříbrné veverky?“

„No,“ pan Procházka se šibalsky usmál. Pokaždé na Gabrielkovi zkoušel nové příběhy, na které si vzpomněl nebo, které si vymyslel. Věděl, že je to čistá neposkvrněná dětská duše. Tak byl Gabrielek vždy ten první, který nové vyprávění slyšel a pokaždé panu Procházkovi nějakou tu mouchu vychytal. Ale tentokrát šlo o vyprávění, které jeho vnoučata slyšela už mockrát.

„Když mi bylo osm let,“ pokračoval pan Procházka, „od otce jsem dostal dřevěnou vyřezávanou krabičku, která se v rodině z otce na syna dědila již několikátou generací, když jsem ji dostal já, tak jsem se na rozdíl od předků rozhodl, že její obsah zasadím. Udělal jsem důlek nohou uprostřed dvorku. A od té doby zde roste. Víš Gabrielku, lidé věří, nebo věřili, že každý z těch stromů má své poslání a poté co ho splní tak uschnou a veverky zahynou.  Ale občas pochybuji, že je to skutečně ten strom! Že je to opravdová Měsíční Lípa, protože jsem zde nikdy neviděl bílé nebo stříbrné veverky. A to jsem pozorováním a vyčkáváním na veverky věnoval dostatek času.“

Gabrielek jen seděl a s napětím poslouchal vyprávění pana Procházky. Ale dnes mu nebylo dáno vyslechnout celý příběh. Protože ve chvíli, když se pan Procházka nadechnul, aby mohl plynule pokračovat, vyšel tatínek s mlékem v pet lahvi. „Tak pojedeme Gabrielku. Hezky se rozluč.“

„Neshledanou,“ rozloučil se bez otálení.

„Ne Gabrielku. Na brzkou shledanou!“ pousmál se pan Procházka.

„Tady máš ty buchty od paní Procházkové. Ani sis neudělal čas si pro ně dojít, jak tě paní Procházková pobízela. Příště jí budeš muset pěkně poděkovat. Dneska jsem to udělal za tebe,“ kázal s úsměvem tatínek. Cesta zase rychle ubíhala. Gabrielkovi bylo líto, že si pro ty buchty nestihnul dojít sám. Líbila se mu totiž velká pec v kuchyni. Od první chvíle co ji uviděl, snil o tom, že se na ní jednou vyspí. Tak jak na ní spávali kluci a holky v dávných dobách.

„No pěkně jsme se zdrželi, to už si maminka asi došla nakoupit sama. Ale zítra tě to nemine synku,“ řekl tatínek Gabrielkovi, když byli zpět ve městě.

 „Tam to je Harísek!“ vykřikl Gabrielek s ukazováčkem mířícím do hloučku dětí, které zrovna pouštěli po přechodu na druhou stranu ulice. „Můžu jít ven tati?“ zaškemral Gabrielek.

Tatínek jeho andělsky prosebnému pohledu neodolal, zastavil auto u kraje chodníku. „Ale do oběda budeš doma, jedeme potom k babičce a dědovi. Víš přeci, co jsme babičce slíbili?“

Gabrielek místo odpovědi jen kývl hlavou a vystoupil na chodník. Věděl moc dobře, o čem tatínek mluví. Když dědečka přivezli z nemocnice, tak babičce slíbili, že je budou navštěvovat mnohem častěji!

Gabrielek vystoupil z auta na chodník. Počkal, až tatínek odjede, rozhlédl se a přešel po přechodu na druhou stranu ulice. Harísek už mu šel naproti.

„Ahoj, kdes byl? Stavoval jsem se u vás, ale tys nebyl doma,“ spustil rázně Harísek.

„Byl jsem s tátou pro mlíko u Procházků. Věděl jsi, že ta lípa co tam roste na dvorku je…. .“

„Tady byla velká legrace,“ skočil mu do řeči. „Půjčili jsme si s klukama toho černého pejska paní Šatylové. S tím, že se s ním proběhneme. Víš to je ten, co mu říkají Hlupáček.“ Gabrielek kývl hlavou, že ví a Harísek pokračoval: „Vzali jsme toho pejska na pláž a tam si s ním hráli. Kluci mu házeli klacíky. A on je krásně aportoval. Potom mu je házeli za plot. Hlupáček se pokaždé rozeběhl a vyskočil proti plotu. Pochopitelně se na něm rozplácl jak dlouhý tak široký. A tak to zopakoval několikrát, jako by ten plot neviděl. Byla to legrace. Škoda, že jsi nešel taky.“

„Já jsem rád, že jsem tam nebyl. Chudák pejsek! Půjdu domů. Chudák Hlupáček. Tak by se měli jmenovat ti, kdo ho takhle dokážou trápit.“ Gabrielek zesmutněl. Na chvilku v myšlenkách utekl do dob, kdy žily stříbrné veverky na svých lípách. Představoval si, jak asi lidé v té době žily. Jaké hry hrávali kluci, jako byl on a Harísek. Jestlipak také trápili ubohé pejsky. Uvědomil si, jak rád by uviděl živého rytíře. Takového jací jsou nakreslení v knížkách o středověku. Jak rád by si potěžkal skutečný meč. Krásný, lesklý, bohatě zdobený, jako ty co vídává v televizi. Z chvilky zamyšlení, cestou domů, Gabrielka vyvedl až známí hlas.

„Harísku, pojď domů na oběd,“ zavolala na Haríska jeho maminka z okna ve třetím patře.

„Co to děláš, neslyšel si? Maminka tě volala!“ Podivil se Gbarielek, který ani nepostřehl, že ho Harísek celou dobu mlčky doprovází.

„Neprozraď mě prosím, mě se ještě domů nechce,“ odpověděl šeptem Harísek.

„Háro, já myslím, že tě tvá maminka vidí. To křoví je totiž menší než ty.“

Harísek se nadále krčil za malinkým křovím před domem a zamyšleně se mračil. „Ty děláš, jako bys neznal zákony optiky,“ při těch slovech zapomněl, že se schovává a postavil se. „No a jsem prozrazenej,“ zamračil se Harísek. „Přeci je to tak jednoduchý, když já nevidím maminku, tak maminka nemůže vidět mě. Kdybys tady nestál a nezíral na mě, tak bych máminýmu pohledu utekl.“

Gabrielek jen s úsměvem řekl: „Něco na tom je, tedy na té tvé optice.“

„Ty mi nevěříš? Předvedu ti tedy důkaz. Zavřu oči, tak a já tě teď nevidím. Vidíš snad ty mě?“

„Jak bych mohl, když ty nevidíš mě,“ odpověděl Gabrielek. A snažil se zadržet smích.

„A teď zavři oči ty Gabrielku.“

„Vidíš mně Háro?“ zeptal se Gabrielek se zavřenýma očima.

„Ano vidím,“ odpověděl Harísek a zapochyboval nad svou domněnkou.

„Já tebe ne. Asi mám špatně zavřený oči,“ řekl se smíchem Gabrielek.

„Háro, budeš to mít studený,“ ozvala se z okna opět maminka.

Harísek se zachmuřenou tváří podíval na Gabrielka. „Asi budu muset nad svojí teorií optiky během oběda zapřemýšlet. Po obědě ti Gabrielku řeknu, kde se stala chyba. Teď už musím jít, tak zatím ahoj.“

„Já odpoledne jedu k babičce a dědovi, dědeček je nemocný.“

„Aha, tak až zítra. Já jdu ráno mamince nakoupit, tak až se vrátím, tak se pro tebe stavím.“

„Já jdu taky na nákup, měl jsem jít už dneska, ale byli jsme s tatínkem u Procházků pro mlíko, tak jsem to nestihl. Mohly bychom jít spolu Háro.“

„Já tady na tebe v osm hodin počkám. Zatím ahoj Gabrielku.“ Rozloučil se Harísek a zmizel v domě.

Harísek byl oproti Gabrielkovi o něco mladší a jeho dětská naivita byla někdy až do nebe volající. Ale uměl skvěle malovat, hlavně rytíře.

 Z oken se začala linout vůně obědů. Vůní bylo moc. Dokonce v jednu chvíli Gabrielek ucítil zápach spáleného čehosi. Že by tatínek vařil? Pomyslel si a šel domů, tak jak to slíbil.        

Vyběhl po schodech, zul si boty a odemkl vlastním klíčem, který měl na šňůrce kolem krku. Maminku s tatínkem slyšel v kuchyni. Zaběhl do koupelny si umýt ruce.

„Ano mami, přijedeme. Víš …. Ale….. Dobře. A může ….. Mami prosím tě pust mě taky ke slovu! Děkuji. Chtěl jsem se jen zeptat, může má manželka přijet také? Jak která! Mami už s tím přestaň!“

Tatínek zrovna telefonoval, když se Gabrielek vrátil domů.

„Zavěsila. Jako pokaždé,“ konstatoval tatínek.

„Neboj se, taťko. Však zavolá zpět. Jako vždy, když se takhle hloupě ptáš. Každý máme své mouchy. Ale svým způsobem mám tvou maminku velice ráda. Je to žena pevného postavení. Když si něco myslí, tak si za tím stojí, děj se co děj. Není jako ostatní. Kam vítr tam plášť. A to se mi líbí, i když mě nemá moc ráda. Ale znáš mě, když na mě někdo kamením, já na něj chlebem. Je pravda že, je občas ten chleba staršího data. Každý máme své mouchy!“ Maminka se na tatínka šibalsky pousmála a pokračovala ve vaření.

„Jaký mouchy? Jakej vítr a plášť. Co je s chlebem?“ Gabrielek nechápal ani slovo z rozhovoru, který zaslechl. Ale nebylo poprvé, kdy tohle slyšel. Tatínek se ptal babičky, pokaždé, může-li maminka přijet také.

Byl už převlečený a umytý. A tak šel do kuchyně s tím, že poprosí o vysvětlení. „Ahoj rodičové.“ Posadil se ke stolu. Před ním ležel polévkový talíř a lžíce. Uprostřed stolu stála porcelánová mísa s kouřící polévkou. Tatínek stále u telefonu. „Tati, můžu se…“

„Psst, teď ne Gabrielku. Bude volat Babička,“ řekla maminka s prstem na rtech.

Dvě vteřiny nato zařinčel telefon. Tatínek ho zvedl a beze slova přiložil k uchu. Chvíli poslouchal a poté bez jediného slova hovor ukončil. „V pořádku můžeš drahoušku přijet také,“ řekl tatínek mamince. Poté se obrátil na Gabrielka: „A cos potřeboval ty synku?“

Ach ten svět dospělých. Pomyslel si Gabrielek. „Proč nemá babička maminku ráda?

„Ale babička má maminku ráda jen to nedává najevo.“

„A proč?“

„Víš Gabrielku, když jsem se seznámil s tvojí maminkou a začal s ní chodit, tak všechno bylo v pořádku. Ale po půl roce přišel zvrat. Jedna osoba. Nemůžu blíže určit kdo. Ale mám své podezření. Tak dejme tomu, že jedna osoba ošklivě pomluvila tvoji maminku před tvojí babičkou. Maminka měla tehdy říct něco nepěkného o tvých tetách. No a tahle hloupá lež udělala velké zlo. Ublížila mnoha lidem. A babička přestala mít maminku ráda. Nebylo to jednoduché, ale vše dobře dopadlo.“

„Jak to dopadlo?“

„Narodil ses ty. A teď bys mohl dojít do sklepa pro nějaký kompot.“

„Třešně?“

„Ano a vezmi i meruňky. Jsou na spodním regálu.“

Gabrielek si obul boty a sešel po schodech do sklepa. Odemkl si dveře a stiskl spínač světel. Rozsvítila se pouze část žárovek a to jen u oplocených boxů na pravé straně.

„Zas to budu muset hledat potmě. Doufám, že nepřinesu místo třešní okurky,“ postěžoval si Gabrielek.

Šel klidně ke dveřím z ocelového rámu vyplněného pletivem. „Jauu!“ ozvalo se do ticha. „Je tu někdo?“ vystrašeně se zeptal Gabrielek. Ale nikdo se neozval. Tak sám sebe přesvědčil, že se mu to jen zdálo. Ale i přesto se mu ruce začali chvět.

Trocha světla dopadala z pravé strany, takže odemknout zámek nebyl zas až takový problém.

Ale najít ty správné sklenice už tak jednoduché nebylo. Třešně Gabrielek naše rychle, věděl přesně, kde jsou. Ale najít meruňky, tak jednoduché nebylo. S každou sklenicí, kterou Gabrielek nahmatal, běžel na světlo, podívat jestli se trefil. Podařilo se mu to na třetí pokus. Vzal obě sklenice. Při odchodu zhasl světlo.

Když v tom zaslechl tichý hlas: „Gabrieli!“ Položil sklenice na zem a vrátil se opatrně do sklepa. Rozsvítil světla na pravé straně. A malými krůčky šel po hlase, který stále zesiloval: „Gabrieli!! Gabrieli!!!“ Až teď si všiml zrcadla v rohu. Bylo prasklé. Stejně jako v jeho snu. A opět něco chybělo. Gabrielek nevnímal hlas, který ho přivedl zpět. Jen hleděl do zrcadla. Ano to je ono. Tohle tam chybí. Ale kde to je? Pomyslel si. Uprostřed zrcadla v místě, kde dopadl předmět, který zrcadlo rozbil, chyběl malý střípek. Musí tady někde být. Gabrielek začal v pološeru střípek hledat. Á tady je. Teď si opět uvědomil hlas, který ho přivedl zpět. Ten hlas zněl stále, ale chvíli ho ignoroval, byl až příliš zabrán do rozbitého zrcadla. Ale teď zas vnímal zcela jasně volání: „Gabrieli! Gabrieli!!“ Gabrielek se sklonil nad střípek, který našel. Leknutím odskočil. To co zahlédl, mu vyrazilo dech. To není možné! Lapaje po dechu se zvedl z podlahy. Hlas zněl jasněji a neustále volal: „Gabrieli!“ Ten hlas vycházel z toho malého střípku. Gabrielek se uklidnil a znovu se naklonil nad střípek. Výjev, který ho prve vystrašil, uviděl znovu. Ale tentokrát se tmavého a hlubokého oka, které na něho hledělo v tom kousku skla, nelekl. Sevřel levou ruku v pěst, přimhouřil oči, zatajil dech a pravou rukou střípek zvedl a zasadil ho do prasklého zrcadla.

Nevěděl přesně, proč to udělal. Ale poté nepřestával vycházet z údivu. Se stále zaťatou pěstí, zatajeným dechem. Ale vytřeštěnýma očima koukal, jak se zrcadlo zavlnilo, jako vodní hladina. Společně s vlnkou se zacelovaly praskliny. Až bylo zrcadlo opět jako nové. Hlas zmizel. Po oku nebylo ani památky. Tak Gabrielek sebral veškerou svou odvahu, kterou ve svém rozechvělém těle našel. Se stále vytřeštěnýma očima. Udělal krok blíž, ten krok, o který před chvilkou leknutím odskočil. Nevěříc svým očím se ukazováčkem dotkl chladného skla. Sklo bylo pevné. Koukal na svůj odraz a přemýšlel, jestli se mu to jenom nezdá. Stále se celý chvěl, když si všiml, že něco není v pořádku. To, že se rozbité zrcadlo samo zpravilo, mu začalo připadat, jako běžná věc vůči tomu co uviděl, když se pohledem odpoutal od svého odrazu a podíval se na své okolí. Prudce se otočil. Chtěl se schovat, ale nešlo to. Už se nechvěl. Teď jako by zkameněl. Projel jím mrazivý chlad. Místo krve mu v žilách proudily krystalky ledu. Najednou už nebyl ve sklepě. Stál u zrcadla ve velkém rudě červeném stanu.

Rozvěšené lucerny na žebroví ozařovaly celý stan. Jedna velká vysela nad dlouhým stolem překrytým velkými ručně malovanými mapami. Bohatě zdobené polstrované křeslo, za nímž vysel erb s lipovým květem. Další lucerna vysela téměř nad Gabrielkem. Také ozařovala mohutnou postavu muže, který pomáhal oblékat brnění majestátně vyhlížejícímu muži, jehož hlavu zdobila zlatostříbrná koruna. Oba muži stáli přímo před Gabrielkem a hleděli do zrcadla. Ale koukali skrz, jako by ho neviděli.

„Gabrieli! Gabrieli! Archanděli Gabrieli! Zvěstoval si narození Páně a Jana Křtitele. A mě bylo vyloženo, že jen ty spasíš mou bídnou duši, která se provinila sama proti sobě. Všichni svatí stůjte dnes při nás všech! “ Klidným hlasem zvolal muž s korunou na hlavě.

Druhý muž v černém bohatě zdobeném brnění, korunovanému upevňoval pancíř na hrudi: „Svatí již nepomohou, výsosti. Již je pozdě obracet hlavu vzhůru a žadonit o pomoc či slitování. Už je příliš pozdě! “ 

Gabrielek se zahleděl do očí korunovaného. To je to oko ze střípku a tem hlas co mě volal i přesto, že zvolání nepatřilo mě. Pomyslel si Gabrielek.

„Rytíři Tibore! Važ slova! Uvědom si, s kým mluvíš! To, že jsi nejvěrnější, neznamená, že jsi nejdůvěrnější!“

„Jeho výsost má pravdu. Teď bych měl mlčet, když jsem mlčel i ve chvíli, kdy jste se dopouštěl osudové chyby, můj Králi.“

 Slova rytíře Tibora hluboce zaplula do králova srdce. „Víš, Tibore, máš pravdu. Byla to pošetilost. Jsme tu pár mil od sídla mého podlého bratra. My zde a bratr za kopcem. Za chvíli se strhne krvavá bitva, jistě ta poslední, o tom není pochyb. Ale vyrvu své děti tomu, tomu….,“ král křečovitě stiskl pěsti a zhluboka se nadechl: „tomu svému bratrovi ze spárů ať to stojí cokoliv. Uvědomuji si, že mohou být už mrtvé, ale doufám v opak a doufat nepřestanu. Ale to není jediná příčina mé nespavosti. Trápím se také pro mladého prince Jana. To jediné bylo špatné rozhodnutí. Tibore, vím, že z těch podzemních míst se ještě nikdy niko, nevrátil, ale vyber pět z gardy a pět nejlepších mistrů těžby, ti se vyznají v temnotě podzemí. Pošli tuto skupinu zpět. Princ Jan musí žít! Jestli se skupina vrátí bez prince, tak nebude vytažena na povrch. To je můj rozkaz! Tibore, tak jim to řekni. Ale pokud se z nich někdo skutečně vrátí, tak mají mé nevyřčené svolení je vytáhnout i bez prince, nemusí už nikdo další trpět za tuto mou chybu.  Teď jdi, ať se vojsko zformuje.“ Jak král dořekl poslední slovo, udělal krok dopředu. Gabrielek se lekl a couvl. Při pohybu zpět se dlaní dotkl studené skleněné plochy zrcadla.

Mžikem se prostředí změnilo. Už nestál uvnitř stanu. Stál na louce, na velice rozlehlé louce. Netušil, že se tu ještě nedávno pásla velká stáda koní. Netušil ani, že stojí na tak rozlehlé louce. Nic totiž neviděl. Obklopovaly ho mohutné postavy rytířů na koních. Kopí měli zdvižené do oblak. Meče u pasu. Přilby se sklopeným hledím. Štíty s erby rodů, z nichž pocházeli. Opět ho nikdo z nich neviděl. Všichni stáli a vyčkávali. Bylo slyšet jen odfrkování koňů, hluboké oddychování rytířů. Třepotání praporců, které nesli panoši vznešených pánů. Začalo se čeřit i přesto, že slunce teprve vyšlo. Mračna přitáhla a z krásného rána se počalo vytvářet zatažené dopoledne. Krvavé dopoledne a truchlivé odpoledne. Gabrielek přestal být vystrašený. Měl sice strach, ale začal brát vše, co vyděl, jako film, který sleduje v televizi. Vystrašený kůň před ním couvl. Gabrielek se lekl a udělal také krok zpět. Velmi živý film. Zády se opřel o výplň zrcadla, tentokrát zvlnění jeho studené hladiny neviděl, ale změny svého okolí si nevšimnout nemohl. Bitva byla v plném proudu. Všude ležela zkrvavená těla. Rytíři, sedláci, kováři, ševci, učedníci, … všichni ve zbrani. Z jejich těl trčely šípy, nože, meče, sekyry. Ani koně neunikli zkáze. Před Gabrielkem se shlukla skupina těžce oděných pěšáků. Byly celý v černém. Asi nějaká speciální garda či co.  Pomyslel si Gabrielek. Muži velice účinně odráželi útoky nepřátel. Až pochvíli si Gabrielek všiml, že chrání na zemi klečícího a raněného krále. Král tápal rukou po zemi, až nahmatal svůj meč. Sebral jej. Pevně uchopil. A s obtížemi se vzpřímil. Chvíli oddychoval, ale poté se rozeběhl, obklopen svými ochránci, vstříc nepříteli. Gabrielek se chtěl rozeběhnout za nimi. Ale jeho plány mu překazil šíp, který prolétl kolem jeho hlavy a roztříštil za ním stojící zrcadlo. V tom okamžiku se Gabrielek ocitl ve sklepě. Zrcadlo bylo opět rozbité. Nechápal nic z toho, co se v několika předešlých minutách událo. Zmateně přemýšlel o všem, sebral kompoty, zhasl světlo, zamlkl a vyšel po schodech domů. Doma odevzdal kompoty, aniž by vnímal okolí. Umyl si ruce a usedl ke stolu. Po celou dobu oběda si dokola promítal zážitky ze zrcadla. Ani na chvíli nezaváhal, když se sám sebe ptal, byly to halucinace? Byl přesvědčen o skutečnosti svých zážitků.

Dojedl, aniž by vnímal co jí. Odsunul talíř a koukal do prázdna. Nevšiml si, že maminka s tatínkem mají uvařenou kávu a hledí s údivem na něj. Po chvilce ticha tatínek kývl na maminku. V jeho očích byla otázka. Nevíš co s tím klukem je? Maminka tatínkovu nevyřčenou otázku pochopila a odpověděla pokrčením ramen. Tak to teda nevím. Tím skončila neverbální komunikace. Tatínek nechtěl naléhat a tak v duchu přemýšlel: Nemá cenu naléhat! Jestli má Gabrielek problém ví, že mu velice rádi, ať já nebo mamka, pomůžeme, jak jen budeme moct. Bude lepší, když už pojedeme. Tatínek se vytrhl z přemýšlení a koukl na dno svého hrníčku. Maminka si toho všimla a tak se zeptala: „Pojedeme?“

„Ano jedeme. Babička s dědou se nemohou dočkat,“ tatínek se obrátil na Gabrielka: „jedeme za dědou!“

Gabrielek po dlouhé době vytrhl z přemýšlení. Usmál se na rodiče a vstal. Během cesty si na zrcadlo ani jedenkrát nevzpomněl. Za velkého přispění tatínkových vtipně upravených a značně zkrácených pohádek, které vyprávěl celou cestu. Svým jemným smíchem se přidala i maminka, která takové mrzačení lidové prózy neměla v lásce.

 

Gnosis

 

Tatínek projel kolem značky oznamující začátek obce. Už před několika set metry začal snižovat rychlost a kolem nápisu Mimoň projížděl už padesáti kilometry v hodině. „Tak za chvilku jsme tam,“ řekl, prolomil tak nastalou chvilku ticha.

Ale maminka s Gabrielkem nezareagovali.

Projeli téměř celým městem. Hlavní třídou až na most přes Ploučnici. Most vzbudil již dávno Gabrielkovu pozornost. Jednou, když se na procházce koukal s dědou a babičkou, jak most rekonstruují. Dědeček vzpomínal nahlas. Vždy si dával pozor a vyprávěl Gabrielkovi jen hezké příběhy. Ale tenkrát vlastně ani nic nevyprávěl, jen nahlas vzpomínal na druhou světovou válku. Kdy jedna zbloudilá bomba dopadla právě na ten most, který teď přejížděli. Tenkrát město ovládlo zděšení. V troskách dobrovolníci našli jen prst s prstenem. Dědečkův tatínek v tom prstenu poznal prstýnek své sestry. „Ach,“ povzdychl si tehdy dědeček, „z tetičky zůstal jen ten prst s prstýnkem. Osud je prostě potvora!“ Gabrielek litoval, že dědečkovy myšlenky vyslechl. Vždy, když most se sochou Krista na kříži uviděl, vzpomněl si na dědečkovu tetičku. 

Přejeli most a odbočili po pár set metrech z hlavní silnice směrem ke staré továrně. S velkým nápisem na komíně: FALKON. Naproti minuli samoobsluhu, kde pracovala babička. V té samoobsluze Gabrielek pokreslil nejeden balicí papír. Hnědý papír, do něhož se balilo maso, byl jako stvořený na kreslení velkých bitev s rytíři a koňmi. Sedával v místnosti, jejíž malá okna byla při stropu samoobsluhy. Z těch míst je vidět na celou prodejní plochu. A tak, když domaloval, pozoroval, jak lidi nakupují.

Hned za rohem v polovině ulice je činžovní dům o třech patrech a půdou. Nevešli vchodovými dveřmi, ale brankou vedoucí na dvorek. Babiččiny okna mířila do lehce se svažujícího dvorku ve tvaru pravoúhlého trojúhelníku. Jedno rameno tvořil prkenný plot, naproti se táhlo několik zděných kůlen včetně dědečkovi kůlny na dříví a uhlí. Dědeček tam kromě hromady harampádí, uhlí a dřeva, sušil i kůže z králíků. Králíkárna stála v dolním rohu dvorku postavena podél dřevěného plotu.

Vešli do domu zadním vchodem. Po schodech jako první vyběhl Gabrielek a zazvonil na zvonek u dveří po pravé straně. Mezitím vyšli těch pár schodů vedoucích do přízemí i maminka s tatínkem. Otevřít přišla babička. Ozval se cinkot zvonečku, který vždy při otevření zavadil o horní okraj dveří. Na babiččině tváři se rozjasnil velký upřímný úsměv. „Á kdopak přišel navštívit starou bábu? Aha její oblíbený vnouček.“ Babička Gabrielka objala a zdvihla. „Uf, to je tíha. Pojďte dál, dědeček se už nemůže dočkat.“ Byt byl v jedné přímce. Za dveřmi malá předsíň s regály na potraviny, které halil závěs. Na předsíň navazovala kuchyně. S malou kuchyňskou linkou, lednicí, stolem a židlemi. V rohu, v létě nepoužívaná, malá kamna. Gabrielek se zálibou dědečka pozoroval, když nožem nařezával třísky na rozdělání ohně. Za kuchyní malý pokojík s mohutnou dubovou skříní, na níž ležela dědečkova tahací harmonika. A s pohodlným kanapem. Poslední místnost tvořil obývací pokoj. Od dveří napravo stála prosklená obývací stěna plná skleniček, malovaných hrníčků a také řadu suvenýrů z častých cest do Německa. Gabrielek párkrát s dědečkem a babičkou v Německu byl, převážně u moře. Také největší část suvenýrů zabíraly mušle a miniatury lodí. Ale byl i v Berlíně, kde ho nejvíce zaujala vysoká rozhledna, jejíž skleněná maketa stála také mezi suvenýry. Místnosti dominovala sedací souprava, na níž seděl právě dědeček a na konferenčním stolku měl kromě hrníčku s čajem i rozebraný budík, který se snažil opravit. Do místnosti pronikaly paprsky sluníčka z okna, pod kterým stál dřevěný stůl a za tmavým kostičkovaným závěsem, srolovaným podél okrajů okna, byl velký barometr. Z něhož babička vždy velmi přesně věštila, jaké bude počasí.

„Tak proč tam tak stojíš? To nedáš dědovi ani pusu?“ ozval se dědeček zaražený Gabrielkovím podivným chováním. Gabrielek se usmál a vběhl dědečkovi do náručí a políbil ho na tvář.

„Tak jak ses měl?“ zeptal se dědeček, když si Gabrielek sedl vedle něho na pohovku.

„Ahoj tati.“ Tatínek se nahnul přes konferenční stolek a podal dědečkovi ruku.

„Buď zdráv synku. Copak je mému milovanému vnoučkovi?“

„Abych řekl pravdu, to bych také moc rád věděl,“ řekl tatínek a posadil se do křesla. Ještě si s dědečkem vyměnili pár gest, než je přerušil Gabrielek: „Výš dědo, dneska se mi stala divná věc. Viděl jsem něco neskutečného i přesto, že to bylo skutečné.“ Gabrielek se odmlčel. Přemýšlel, jestli se má svěřit? Dědeček na něho tázavě pohlédl, bělmo měl nažloutlé od nemoci. „Viděl jsem….,“ v tom se Gabrielek zarazil a odstoupil od svého záměru se svěřit. Věděl, že něco načal, tak to musí dokončit. Začal přemýšlet, co by jen řekl. Vysvobodila ho maminka, která vstoupila se stříbrným podnosem, na kterém byly čtyři šálky s čajem. Za maminkou babička nesla krásně vonící bábovku. Obě usedly, rozdaly šálky a nakrájenou bábovku. Gabrielek se s chutí zakousl a usrkl čaje. „Dědečku,“ spustil s plnou pusou, „slíbil si mi, že mi budeš vyprávět o králi Gabrielovi.“

Všichni se věnovali bábovce a čaji a tak dědeček činil, jak slíbil a vyprávěl: „Je mnoho různých hrdinů. Není hrdina jako hrdina. Není král jako král. A sedlák přestane být sedlákem, když skloubí se hlad se strachem. A možná, že zrovna strach zapříčinil sled událostí, které stvořily tento příběh.

Ze země odešla zima. Tvrdá a nelítostná zima. V sýpkách bylo na dně, jen na zasetí. Hlad chudiny začínali na svých talířích pociťovat i bohatší střední vrstva, ba dokonce i šlechta. Nad království se začaly stahovat mraky. Nejprve to byly jen šedivé obláčky, ale když měla příroda rozpuknout v jeden krásný jarní květ a vše se mělo začít probouzet, přišly mraky temné jako noc. Zakryly oblohu. Sluneční paprsek za dne nebylo vidět, v noci ani svit měsíce nepronikl temnotou mračen. V té tmě nic nerostlo, nedalo se sít, pokud by bylo co sít. Nebylo co jíst. A lid se začal bouřit. Požadovali po králi, aby otevřel plné královské sýpky. Ale ten tak neučinil. A hledal jiné řešení. Našel ji ve věštbě tří sudiček. Král nevěděl má-li věštbě věřit či nikoliv. Ale v hlavě se mu začal klubat nápad. Tak nechal najít a zajmout cizince v černé kápi, který chce svými čáry zahubit celé království. Cizince, s kterým měl podle sudiček přijít černý mrak, hlad a strach.

Nechal cizince předvést před svou královskou milost, aby jej vyslechl.

Král seděl na svém zlatém trůnu v trůním sále. V mramorové vyleštěné podlaze se odrážela každá postava, která na ni stála. Zrcadlily se v ní i portréty královských předchůdců v životní velikosti rozvěšené po celém obvodu sálu. Okna byla vysoko a velice malá, i kdyby přes ta mračna pronikly nějaké paprsky, dovnitř by jich proniklo jen málo. I přesto v sále tma nebyla, osvětlovaly jej svíce a pochodně.  K trůnu vedla ulička po stranách oddělená sloupořadím. Mezi jednotlivými sloupy stáli ozbrojené stráže z královské gardy, které od obyčejných vojáků odlišovala jen černá přilba a tvrdší výcvik. Dva členové gardy doprovázeli cizince v černé kápy, kterého zajali nedaleko vykáceného Měsíčního háje. Šli pomalu směrem k trůnu. Za sloupy a vojáky stály hloučky dvořanů, mudrců, rytířů a šlechticů. Sálem se nesl jejich šepot. S králem hovořil jeden z rádců.

Deset metrů od trůnu povalili stráže cizince na zem. Ten se ani nepokoušel vstát, podřídil se a zůstal klečet. Nechápal, čím se provinil, ale doufal, že se to ujasní a on bude propuštěn.  Je to velký omyl, ničeho jsem se nedopustil. Pomyslel si vkleče. Ale věděl, jak se má chovat, tak mlčel a počkal, až bude tázán. 

Král ukončil rozhovor se svým rádcem. Pokynul rukou a šumění šepotu v sále utichlo. Povstal. Šaty v červené barvě vyšívané zlatem. Nejkrásnější výšivka zdobila hruď. Květy Měsíční lípy vyšité zlatou nití. Na sponě opasku stejný symbol ve stříbře. Vysoké černé holínky. Jinak nic, žádný honosný dlouhý rudý plášť plazící se po zemi. Žádná koruna, nebo jiné symboly moci, jen na ukazováčku levé ruky prsten s velkým granátem. Nač symboly moci, když ta moc z toho člověka přímo vyzařuje. Pomyslel si cizinec.

Skutečně králi plál v očích oheň moci spalující poddané, oči rozdávající smrt se stejnou lehkostí s jakou dávají lásku. Mocné oči mocného monarchy. Zasazené do ostrých rysů obličeje s hustým obočím a havraními vlasy. Hlava spočívala na širokých ramenech mohutného a silného těla muže v nejlepších letech. Pokořující autorita v živé formě. Přesně ta potlačovala cizincův vzdor, tak jen mlčky klečel a vyčkával.         

„Ty!“ udeřil králův hlas jako hrom. Zvučný a ostrý jako kostelní zvon. Všudypřítomný jako vzduch, před kterým se člověk neschová. Až cizinci poposkočilo leknutím srdce a zrychlil se tep, zůstal stále v kleče, schován pod kápí. Oči, z pod kapuce, upřené stále na krále. Na postavu mířící naň ukazováčkem.

„Povstaň! Ač jsi již byl shledán, vinný zkázonosný cizinče, i přesto ti dáváme šanci prosit o odpuštění před námi a Bohem. Nuže?“ král usedl.

Cizinec povstal a shodil kápi. V sále zavládlo mrazivé ticho štípající do uší. Dvořané zkameněli v údivu. Jako by se celý sál vnořil mimo čas a prostor.

Nehybný vzduch rozproudil až král: „Cože ty?“ Králi se na okamžik vytratila z očí veškerá autorita. Jeho myšlení nebralo konce. Uvědomoval si, že nemůže svůj rozsudek, na kterém se s rádci shodl, vzíti zpět. Uvědomoval si také, jaké následky tento čin nejspíš bude mít. Zřel ve svých myšlenkách i skutečnou hrozbu věštby, která celou tuto situaci sehrála. Ale jeho rozum nenašel řešení. A tak pokračoval v tom, co již jednou svou krátkozrakostí spustil.

„Princi Jane, čekáme na tvou odpověď!“

Princ Jan, syn Krále západních plání…

Abys Gabrielku chápal, tak starý král Alfréd, otec obou našich příběhových králů. Kdysi velkou a bohatou zemi rozdělil. A každému ze svých dvou synů odkázal jednu polovinu. Ale králové již jako princátka stále soupeřili o větší náklonnost svého otce a především o královskou korunu. Tato rivalita přerostla v nenávist. Která se ze skrývaného pocitu probudila v otevřený postoj, ve chvíli zklamání nad rozhodnutím krále Alfréda rozdělit zemi na dvě menší království.

Princ Vilém zdědil Západní pláně. Princ Gabriel část země rozprostírající se okolo vyhaslé sopky Ralsko. Král Alfréd toto konečné rozhodnutí učinil až na smrtelném loži. Do té doby hledal jiné řešení. Ale žádné nenašel. Tímto rozhodnutím o dělení dědictví jen znásobil nenávist mezi svými syny. Vilémova země byla bohatá na pastviny, úrodná pole a dokonalé koně, ale trpěla nedostatkem dřeva, uhlí a železné rudy. Právě suroviny, kterými oplývala země krále Gabriela. A tak kdysi velká země, bohatá ve své jednotnosti, byla rozdělena nenávistí dvou mužů, které zplodila.

Po řadě let bojů přišel den, kdy na nátlak svých poddaných, začali bratři vyjednávat o míru a spolupráci pro blahobyt budoucnosti. Vyjednávání se vleklo. Bylo zdlouhavé a úmorné. Než si králové byli schopni dojednat jedinou mírovou schůzku, uběhlo i několik měsíců. A to hašteření o maličkosti! Gabrielku, vážení vládci! A oni se na schůzkách, hádali jako malý kluci o kuličky! Ale to vše je v mém příběhu dávná minulost. Mírová smlouva byla uzavřena již dva roky. Ale vše nebylo tak, jak si to vladaři naplánovali.

Dva krušné roky neúrody a dvě obzvlášť kruté zimy zapříčinily hlad i v zemi krále Viléma, vždy tak bohaté na potraviny. A tak nemohli posílat jídlo na oplátku za dřevo a uhlí.

Nedocházející potraviny nejvíce znepokojovali krále Gabriela. Jen těžko uklidňoval svůj lid. A tak, jak už jsem Gabrielku říkal, vyslechl věštbu tří podlých sudiček o zkázonosném cizinci. Audienci pochybných dam dlouho odkládal. Ale po vyslechnutí věštby dostal nápad, který se mu sice příčil, ale nic jiného ho nenapadalo. Tak jen aby uklidnil bouřící se lid a nemusel otevřít vzácné královské sýpky, udělal z cizince vinného či nevinného obětního beránka. To, ale netušil, kdo ten cizinec je.

„Ničeho jsem se nedopustil a ničím se neprovinil. Chtěl jsem jen pár lístků z Měsíční lípy pro mou sestru. Stoná již celé měsíce. A pokud je zde starost o blízké považována za zločin, jsem vinen. Králi, jaký je tvůj ortel?“ řekl hrdě princ Jan.

„Lžeš! A víš to moc dobře, chlapče! Nechtěl jsi náhodou utrhnout květ Měsíční lípy, abys mohl z něho připravit lektvar na uspání stráží a unést mou dceru, pro nekalé plány svého otce?“

„Vaše veličenstvo, chtěl jsem jen pomoci mé sestře. Nechápu nenávist, která panuje mezi Vámi a mým otcem. Měl jsem nejprve požádat o povolení přejít přes Vaše království, tím jediným jsem se provinil. Utrhnout květ či list může kdokoliv, kdo jej potřebuje jako lék. Měsíční háj nepatří žádnému království, žádnému smrtelníkovi, nýbrž… .“

„Ušetři nás báchorek o malém dřevěném mágovi, kterého nikdo nikdy nikde nespatřil. Což znamená jediné, neexistuje! Měl jsi příležitost prosit o odpuštění.“ Král vstal a zvučným hlasem vyřkl ortel, na němž se shodl s rádci: „Princi Jane, byl jsi shledán vinným a budeš trestán za vykácení Měsíčního háje. Tímto činem jsi přivedl bídu a utrpení do života Mého lidu. Tímto činem jsi přivolal tmu, která nás sužuje. S přihlédnutím k tvému urozenému původu nebudeš za své činy potrestán katovým mečem. Tvůj původ ti zaručuje život, ale tvůj trest nebude mírnější. Zbytek života strávíš v nejhlubší temnotě kobky hradu Ralsko. Stráže!“ Pokynul rukou a stráže v černých přilbách odvedli prince Jana.

Noc ještě strávil v královském vězení, ráno byl spoután okovy a odvezen na strážný hrad Ralsko. Stráže, které prince spouštěli na lanech do hlubin temnot, byli poslední lidé, kteří Jana spatřili. Prince spustili do hluboké bývalé studny, jejíž dno byl jediným vchodem do prostor, které nikdo ze smrtelníků dobrovolně nikdy nespatřil. A ti, kteří nedobrovolně spatřili, co se skrývá v hlubinách, ti nemohli vyprávět o místě, odkud není návratu. Princ Jan ze dna zvolal: „Sám král Gabriel mne odsud jednoho dne propustí. Neboť jeho duše od dnešního dne nebude mít klid.“ A víckrát už Jeho výsost princ Jan s nikým nikdy nepromluvil.

Král Gabriel věděl moc dobře, co se stane, až se král Vilém dozví o uvěznění svého syna, tak se začal připravovat na obranu hranic.

Ale král Vilém v téže době zorganizoval únos Gabrielových dětí. Netušíc jaké poslání si zvolil jeho syn princ Jan. Unesl mladého prince Eduarda a princeznu Světlanu. Obě děti byly i s doprovodem na cestě od své tety kněžny Isabely, kam je král Gabriel poslal před dvěma roky. A nyní kvůli vdavkám princezny Světlany se sourozenci vraceli zpět. Ale domů stejně jako princ Jan nikdy nedojely.

II.

To co se stalo poté, nejlépe vystihuje básnička, kterou mi vyprávěl můj dědeček. Ale má paměť už není to, co bývala. Snad by nám mohl zarecitovat tatínek, že Gabrielku?“

„Tatí prosím. Ať vím, jak to dopadlo,“ prosil Gabrielek tatínka.

Ten s přimhouřeným pohledem zapátral v paměti po onom dni, kdy mu příběh jeho otec přesně takhle vyprávěl. „No já nevím, jestli si vzpomenu. Když tak mě dědeček opraví nebo doplní.

 

Černý král

Mračna padají k zemi,
to nelíbí se mi,
něco zlého se sem žene,
ze západu zlo vane.
K zemi pln strachu,
tisknu se brachu,
ani nevím proč,
ale radím také na zem skoč,
hlavu si kryj,
odlož mocný kyj,
teď ti nepomůže,
teď nehraj si na muže.
Poslechni svůj vnitřní hlas,
hněv v srdci pro teď has,
pokus se zůstat na živu,
rozum do hrsti, povol tětivu,
jen to zkus, vystřel
a nezachrání tě ani přítel.
Chceš zachránit svou rodinu?
Tak nehraj si na hrdinu!
Jen živí zachráníš své děti,
to měj na paměti.
Mrak už pryč přešel,
teď tvůj čas nadešel,
tak ukaž nejrychlejší běh,
skákej z břehu na břeh.
Zapomeň na Bohy
použij jen své nohy.
Seber své věrné vojáky,
teprve s nimi táhni do války!
Ať ulice nebo divočina,
život je stejná pavučina,
když praskne jedna nit,
tak jiné se chyť,
ale musíš stále kupředu,
smůlu má ten kdo je pozadu.
Zapomeň na hněv v tuhle hodinu
a zachraň svou rodinu.
Tas svůj meč,
vrhni se v seč,
probij se tucty nepřátel!
Děs po tváři přeletěl.
Ač raněn nemůže ti být zima!
Vždyť mučí tvého syna!
Nepřítel bez srdce, temná mysl krutá,
pach strachu a krve mu chutná,
ta představa vevnitř tě ničí,
nad hlavou tucty šípů fičí
a ty tu ležíš jak troska,
vždyť jich je jen hrstka,
ne víc než tisíc,
v krvi už se třpytí měsíc,
v krvi tvé družiny,
trvalo to jen čtvrt hodiny,
už jen pár tvých věrných
v přilbách černých
drží se na nohou,
ti však vyhrát nemohou,
ne bez tvého velení!
Rychle dřív než přijde zatmění.
Alespoň v kleč
seber svůj meč
a veď je do vřavy,
tnout nepřátelům hlavy!
Unaven, zalitý krví a potem,
probil jsi se až nadosah k dětem,
do tábora nepřítele,
na pláni se to ještě mele.
Stráže byly hračka.
Snad to není jen léčka?!
Nasaď si korunu
a vstup do toho stanu.
Sedí tam král Západních plání,
po stranách erby s dvouhlavou saní.

"Vrať mi rodinu po právu,
nebo setnu ti tvou hlavu!"
s těmi slovy vešel černý král.
Král západních plání s křikem vstal:
"Až ty vrátíš co vzal jsi nám,
pak co náleží ti dám."
Černý král dál stojí v zamyšlení,
jako ten kdo dějiny lidstva v tu chvíli mění,
ale svůj osud zastavit nedokáže,
jak když mu nikdo nepomůže.
Až doteď byl vážný černý král,
teď koutky do šířky jako by se pousmál,
mysl mu temnota zahalila,
zlá vzpomínka rty zkřivila,
od té doby ze všeho nejvíce,
se snaží zapomenout na mladého šlechtice,
který zemřel v jeho strašlivém vězení,
jen pro hloupé znamení,
pro znamení prokletých sudiček,
pro kroky osudu do slepých uliček.
"Králi, vím co bolí srdce tvé,
ale nemohu probudit mrtvé!"
Ticho. Král Západních plání usedl,
zpříma na Černého krále pohlédl:
"Já jsem král a ty jsi král,
a tak víme, že osud s námi špatně hrál!
Ty jsi zabil mého syna,
za tebe zaplatí tvá rodina!"

Supy právě přilétají,
svůj záměr netají,
obloha rázem ztemněla,
jejich křídla slunce přikryla.
V tu chvíli zmrzla veškerá pýcha,
ustala bitva a do absolutního ticha,
zasvištělo ostří prudce,
jílec meče svírajíc v ruce,
černý král ve svém hněvu,
setnul bratrovu korunovanou hlavu.
"Pomstím svou rodinu,
v tuto temnou hodinu.
Chci vidět jen krev,
chci cítit všude jen hněv.
Pobijte je všechny, žádné zajatce!
Ať celý národ visí na oprátce,
pleňte města a citadely,
ať zažijí hrůzu, kterou nepoznali.
Můj hněv nechť zahoří,
od plání až po pohoří!"
To nařídil král ve svém hněvu,
víckrát zde nebylo slyšet zpěvu,
zbytek jeho věrných
v přilbách černých,
nenechali nikoho na živu,
už nemá kdo napnout tětivu,
už nežijí rytíři,
zahynuli i pastýři.
Před ostřím meče,
nikdo nikam neuteče!
Krutost pohltila tu zemi,
už není živáčka mezi všemi.

Teď už nejsi hrdina, ale stvůra,
vylíhla se z tebe noční můra.
Neutečeš před svými činy,
v celém rozsahu jsi vinný,
už je tomu tak,
králi Gabrieli, ty jsi ten černý mrak!“

 

Gabrielek poslouchal celý veršovaný příběh s vytřeštěnýma očima.

Poté co tatínek dovyprávěl, začal si dávat dohromady příběh s tím, co se mu přihodilo před obědem ve sklepě. A všechno přesně zapadalo. Dědečkův popis seděl na krále, kterého vyděl ve stanu. Poté ta hrozná bitva. Stále ponořen do svých myšlenek si polohlasně opakoval to, co říkal král o princi Janovi: „Tibore, vím, že z těch podzemních míst se ještě nikdy niko, nevrátil, ale vyber pět z gardy a pět nejlepších mistrů těžby, ti se vyznají v temnotě podzemí. Pošli tuto skupinu za ním. Princ Jan musí žít! Jestli se vrátí bez prince, tak nebudou vytaženi na povrch. To je můj rozkaz!“

„Co jsi to povídal, Gabrielku?“ obrátil se od bábovky a čaje dědeček.

Jejich pohledy se setkaly.

Gabrielka dědečkův pohled vrátil do přítomnosti. „Chtěl jsem se jen zeptat. Uspěli při hledání prince Jana?“

Dědečka ta otázka překvapila: „Já jsem se, ale o tom nezmiňoval. Jak o tom víš? Tatínek už ti to vyprávěl?“ Podíval se tázavě na tatínka, ale ten jen zavrtěl záporně hlavou.

Gabrielek stále váhal. Má se svěřit? Nakonec se rozhodl, ale jen dědečkovi. Jemně naznačil, že chce všechno povědět jen jemu. Dědeček pochopil a nastavil Gabrilkovi své levé ucho. Babička s maminkou a tatínkem napjatě pozorovali měnící se výraz v dědečkově tváři. Gabrielek došeptal a tázavě hleděl na dědečka. Ten však zdánlivě nezareagoval na to, co mu vnouček vyprávěl. Kouknul jen po tatínkovi: „Synku uděláš prosím něco pro svého starého otce?“

„Co potřebuješ, tati?“

„Vezmi si klíče od půdy a najdi tam tu starou truhlu, kterou jsme zdědily po mém otci. Je tam taková zabalená věc v kůži. Přines mi ji, prosím.“

„Gabrielku,“ spustil dědeček poté, co tatínek odešel, „dokážeš si vzpomenout, jak vypadal meč, který měl král Gabriel u boku? Byl takový krátký, zdobený, úzký až na délku, spíš vypadal jako rapír. Lesknoucí se jako stříbro.“

„Toho jsem si nevšimnul. Bylo to moc narychlo.“

Dědeček jen pokýval hlavou a zadumal se. Nastalo ticho. Maminka s babičkou nechápali, o co tu běží. Tak se maminka obrátila na babičku: „Jestli se mohu zeptat, jek jste se seznámila s vaším mužem?“

„Děvče milé, jsem zvědava, kdy mi přestaneš už konečně vykat.“

„Promiň mi, Eliško,“ omluvila se maminka.

Babička s úsměvem začala vyprávět, jak ji dědeček na poslední chvíli zachránil před vypadnutím z vlaku špatně dovřenými dveřmi. Jak se jí poté dvořil. Obě se zabraly do historky tak, že ani nepostřehli tatínka, jak z půdy přinesl cosi podlouhlého zabaleného v kůži. „Tak Gabrielku teď ti něco dám,“spustil dědeček, když mu tatínek podal předmět, „chtěl jsem ti to dát, až budeš starší, ale podle toho co jsi mi vyprávěl si myslím, že nadešel ten pravý čas.“

Dědeček nezklamal, věří mi! Pomyslel si v duchu Gabrielek a rty se mu protáhly v úsměv.

„Je nespočet legendárních mečů,“ pokračoval dědeček při rozbalování kůže, „například Excalibur krále Artuše nebo Rolandův Durandal, či z jiného konce světa Dešťový drak soudce Ti. Ale existuje mnohem víc méně známých mečů. A přesto často krásnějších z dílen starých mistrů, kteří jim nedali jen fyzickou krásu, ale vnukli i nadpřirozené schopnosti. Vím, že bys rád Gabrielku namítl, že Excalibur je také krásný a s nadpřirozenými schopnostmi. Ale máš ho snad na půdě? Rozdíl mezi Excalibrem a tímto mečem je v tom, že tenhle není jen ve slovech, v legendách, ale leží zde před tebou.“ Dědeček odkryl poslední kousek kůže. „Dovol Gabrielku, abych ti představil meč Gnosis. Je to výjimečné dílo. Skvělého benediktinského mnicha a teologa Augustina. Byl to velice chytrý a sečtělý člověk, ale honba za snem mu zamlžila úsudek. Snil o tom, že kromě modlení a práce, vytvoří i jakési velkolepé dílo. Nedařilo se mu nic. Začal s kouzelnými amulety, poté zkoušel další řadu nejrůznějších kouzel a zaříkadel. Nakonec ztratil zcela rozum a spolčil se samotným ďáblem. S jeho pomocí vytvořil z černé rudy zkázonosný meč. Bohužel v té rudě byla uvězněna duše temnoty. Duše temného pána, na kterého byl Bůh krátký a samotné peklo se ho bálo. Garyl! Garylova duše se začala po dokončení meče probouzet. Augustin se svého díla polekal. Nebylo to zrovna splnění jeho snu. A tak ve strachu ukryl v jedné jeskyni na hoře Ralsko černý meč a hledal radu v modlitbách v Měsíčním háji. Modlil se a o odpuštění, prosil Boha. Neprosil však o záchranu své hříšné duše. O té věděl, že je nenávratně ztracena. Prosil o radu, jak má zničit zlo, které nevědomky osvobodil. Ale Bůh neodpovídal. A Augustin seděl v hlubokých modlitbách pod nejstarší ze stříbrných Líp řadu dní a nocí. Lípa pod tíhou jeho žalu uschla. Mnicha vyrušil až pád stromu za jeho zády. Otočil se a pohlédl do jámy, která zůstala po vyvráceném stromu. V té chvíli, snad to bylo boží vnuknutí, věděl, co musí udělat. Z jámy vykopal rudu a ve výhni ze dřeva odumřelé Lípy ukoval právě tenhle meč. Pojmenoval ho Gnosis. Ale lidé mu spíš říkají Měsíční svit.“

„Proč Gnosis? Co to znamená?“ zeptal se Gabrielek stále hledíc na meč.

„Tak to není tak jisté. Nejčastěji jsem slyšel, a také nejvíce sedí, myšlenku o vysvobození či záchrany lidské duše z vězení hmoty a těla poznáním (řecky gnosis) vztahů mezi lidským a božským. Už při vytasení, meče protivníků se lámou. Odpor v srdcích nepřátel se mění v pokoru. Mrazí nenávist. Ale jeho sílu může ovládat jen prozíravý, duševně silný a vyrovnaný jedinec. Ale to je jen pověst. Uvidíš sám, jestli to není jen kus železa.“

„A jak člověk pozná, že je právě takový?“ zeptal se tatínek. S trochu zaskočeným výrazem, neboť tuto historku slyšel od svého otce poprvé. Na chvilku mu problesklo hlavou, že ten vyvolený je nejspíš jeho syn a proto historku slyší poprvé. Ale ve stejné chvíli myšlenku zapudil, jakožto pošetilou a hloupou. Vždyť je to jen pohádka. Dosti nepřesvědčivě, v duchu, přesvědčoval sám sebe.

„To člověk prostě pozná. Jedno je jisté, ten kdo položí takovou otázku, si může být jist, že takový není,“ ušklíbl se dědeček na tatínka.

„Co to tu je vyryto?“ vmísil se Gabrielek.

„Durum est negare, cum superior supplicat,“ tatínek přečetl rytinu a podíval se na dědečka tázavým pohledem.

„Těžko je odepřít, když prosí mocnější,“ odpověděl s úsměvem dědeček.

Venku se zatím setmělo. Babička s maminkou v kuchyni připravovaly večeři.

Gabrielek si pořád prohlížel meč. „Dědo?“ promluvil po několika minutách mlčení. „Kdo nechal vykácet Měsíční háj? Princ Jan to nebyl, i když za to byl trestaný. Pan Procházka tvrdil, že háj nechal vykácet Černý král, tedy král Gabriel. Ale to se mi nějak nezdá. Kdo tedy?“

„Je mnoho variant. To co mi říkal můj tatínek a jemu jeho tatínek a tak dále… Měsíční háj prostě jednou zmizel. Beze stop po vykácení. Prostě zmizel. Někteří vtipálkové říkají, že si stromy vzaly veverky na záda a odnesly na jiné místo. Prostě jedou, zmizely. Ale teď už se jdi najíst, dobrou chuť.“

Tatínek v obývacím pokoji Gabrielkovi nachystal spartakiádní lehátko spací pytel a polštář. Chlapec v kuchyni chleba se sýrem, vypil hrnek kakaa a šel se umýt, převléknout a šup do spacího pytle.

Babička se ještě podívala za závěs na barometr a se slovy, něco nehezkého se k nám žene´ odešla do kuchyně.

Gabrielek ulehl. Šepotu dospělých v kuchyni si nevšímal. Měl z celého dne pěkně těžkou hlavu a tak se stále jen převaloval z boku na bok. Pod víčky se mu stále zjevovala postava krále Gabriela. Krvavá bitva v pozadí královi postavy nedovolovala Gabrielkovi v klidu usnout.

Maminka vytušila, že její synek stále nespí, tak si přišla pro odpověď proč tomu tak doposud není. Posadila se na kraj lehátka a pohladila Gabrielka po vlasech. „Pročpak ještě nespíš, broučku? Mám říct tatínkovi, aby ti přišel vyprávět nějakou pohádku?“

Gabrilek se podíval vděčně mamince do očí, ale neodpověděl. Vzpomněl si, jak se maminka ptala babičky, jak se seznámili s dědečkem. „Mami, jak jste se seznámili s tátou?“

„Takže ti mám na noc výjimečně vyprávět já?“ pousmála se maminka. „Tak na to si pamatuji moc dobře. Tady kousek odtud je zahrádkářská kolonie a mí rodiče tam měli zahrádku. Občas jsem tam své mamince pomáhala a tatínek sem tam, jakoby náhodou prošel okolo. Jednoho krásného dne konečně sebral odvahu a bezeslova prošel brankou. Poklekl ke mně, podíval se mi do očí, až mě zamrazilo. Nebyla jsem schopná jediného slova. Ale zato tvůj tatínek. Gabrielku však ty víš, jak si tatínek dokáže krásně vymýšlet. Tenkrát to nebylo jinak. Nevím, jestli to dokážu převyprávět přesně.“

V tom k maminčiným nohám přiklekl tatínek, který už pěknou chvíli, nikým nezpozorován, stál v pokoji. Tatínek se podíval zdlouha mamince do očí a poté zopakoval, to co říkal již před několika lety: „Je až neuvěřitelné, že je člověk někdy tak slepý! A nevidí! Nevidí!! I do očí bijící, nevidí. Jak je jen možné, že člověk, tak dokonalá bytost, pán tvorstva, tvůrce čočky, dalekohledu, mikroskopu, Hablova teleskopu,… .

Stará zeď podél cesty do práce. Zarostlá popínavými rostlinami, obrostlá keři, drolící se pod náporem deště a větru. A kolem ní chodí náš vidící slepec. Stejná cesta, stejná zeď dvakrát denně. Ráno cestou do továrny a odpoledne cestou z továrny. Už několik let ta samá cesta, ta samá zeď. Na jaře pučící květy, v létě zelená, na podzim halená padajícím šatstvem stromů, v zimě s bílou sněhovou čepičkou. Tak už několik let vnímá tuhle obyčejnou zeď. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo přemýšlet co je asi za pískovcovými kvádry. Vždy myslí jen na to co je k obědu, kdo hraje večer se Spartou, jak ušetřit na daních, kam na dovolenou, … .

Ale najednou přijde den, kdy náš vidící slepec nemyslí ani na svou titěrnou osobu a kouká kolem sebe, vnímá cvrlikání ptáků, vrčení motorů, vůni květin, zápach nedaleké stoky. Prostě vnímá všechny ty krásy, které dnešní moderní město může nabídnout. Dokonce si všímá i naší zdi. Kdo to sem jenom dal? Táže se náš človíček při pohledu na starou rezavou a pootevřenou branku ve středu zdi. Té jsem si nikdy nevšiml! A jak bys mohl, slepče!

Branka zavrzala. Vešel. A neuvěříte, co spatřil. I náš milý neuvěřil. Nespatřil obyčejnou a zanedbanou zahradu. Spatřil zakázaný ráj! Skutečně několik let chodil kolem ráje a netušil zhola nic. V té chvíli nebyl schopen slova, pohybu. Jen tak stál. Motýl se vznesl z květiny a usadil se mu na rameni. Tygřice se mu jako domácí kočička otřela o nohu. Slon na něho mrkl. Svěžest ho prostoupila na kost. Jeho duše se zmocnil klid a srdce zachvátila láska. Pach i hluk města zmizel. Nohy povolily a tak se chtěl rozeběhnout po zahradě. Nemohouc se nabažit té přemíry krásy. Netušil zda má sedět, ležet, běhat bez cíle. Nakonec zůstal stát. Bál se, že tu krásu pošlape, poničí. Bál se utrhnout květ, bál se dotknout překrásné a vábící Evy. A tak se stalo, že se otočil a odešel, kudy přišel. Zavřel za sebou s vrznutím branku.

A chodil dál po té cestě kolem zdi, za jejímiž pískovcovými bloky je schován ráj. Branka zarostla. Dlouho jsem nechápal, proč odešel. Vždyť co může být krásnějšího než život v ráji? Až teď vím, že štěstí není v místě, ve kterém žijeme, ale že štěstí je v nás. A tak teď i já chodím po cestě kolem zdi. A nejsem vůbec zvědav, co za ní je. Nehledám ráj! Protože jsem šťasten zde a s tebou. Ty jsi má rajská zahrada.“

Polibek na konci Gabrielek neviděl, protože už spal.

 

Vědma

 

Právě v ten čas, kdy oči měst pohasínají, a vše se ubírá do hlubin slastného zapomnění. Sny roztahují rty do sladkého úsměvu nebo vraští čela. Sem tam noční můra zkoušenou duši s hrůzou ve tváři probudí. Možná i leckterá maminka je probuzena pláčem dítěte hledající potmě dudlík. Ale to jsou jen drobné výjimky. Jinak je všude klid. A vše kromě pouličních lamp, chodníků a silnic u jejich nohou, je ponořeno do tmy letní noci.

Jen dvě duše co se nechytily do pavučiny spánku, bloudí městem ruku v ruce. Mlčky sledují své kroky, které je nikam nedovedou. Mlčí tak jak jen lidé mlčet dokážou. V hlavách poletuje mnoho slov, ale žádné se neprodere ven. Ticho jejich hlasivek. Ticho letní noci. I vítr v korunách stromů mlčí. Ale jeden zvuk tuto harmonii absolutního ticha narušuje. Je to tlukot jejich srdcí. Je to vzrušený a hlasitý tlukot. Je to řeč. Řeč, které rozumí jen oni. Říkají si tak pocity, které nejsou schopni zformulovat do slov a vyslovit je. Stále jdou ruku v ruce. Jejich kroky už opustily městskou dlažbu a vyměnily ji za orosenou trávu. Stále je slyšet jen jak krok střídá krok a rozmluvu jejich srdcí. Buch buch – buch buch – krok krok - buch buch - buch buch – krok.

Náhle kroky ustanou. To milenec zastavil a stiskl milence silněji ruku. I ona nedovolila vzniknout novým šlápějím a stočila se čelem ke svému milému. Ten večer se jejich pohledy setkaly poprvé. I přes hustou tmu viděli si až na dna svých roztetelených duší.

 Milenec stiskl její horké ruce ve svých hrubých, prací zničených, dlaní. A pod vzrostlým dubem, mocnou korunou chráněni před jemným mrholením, mladík se zhluboka nadechl a spustil: „Má drahá, má sladká, má. Před tebou jsem své srdce držel při životě jen tím, že jsem ničil srdéčka ubohých dívek, které se do mě zamilovávaly. Ubližoval jsem jim a nejspíš vědomě. Stydím se za své chování. Byl jsem lump v lásce. Zamilován jen dvakrát v životě, už to je dost. Dříve jsem myslel, že se to může stát jen jednou. Poprvé jsem se zamiloval do dívky, která stála na počátku mé cesty lumpa v lásce. Ona mi byla vším, byla mým životem. S ní život i na poušti připadal, jako život v rajské zahradě. Daroval jsem ji své srdce. Díky ní jsem také oslepl, ne snad její krásou, její skutečná krása byla v duši. O zrak jsem přišel v den, kdy jsem ji spatřil se líbat s jiným. V ten den její duše zčernala a má duše vzplála. Vrátila mi srdce na kusy rozbité. A od té doby jsem jen svou neschopností se zamilovat ubližoval neviňoučkým dívkám. Ale vše se změnilo, když jednoho dne přiletěl anděl. Usedl vedle mě a svým nebeským pohledem mi spravil srdce a uhasil duši. A já se do toho anděla, který mi teď tak bedlivě naslouchá, zamiloval. Považuji ten okamžik za zázrak. Moc lidí nemá takové štěstí, aby se mohli zamilovat podruhé v životě. Je to výjimečné, ale stále mě sužují obavy. Chtěl bych, abychom byli spolu navěky. Ale slíbit ti něco takového nemohu. Ale ani ty mě nemůžeš dát takový slib. Mé city, má láska jsou k tvé něžné bytosti tak silné, že je zbytečné cokoliv slibovat. Ale i bez slibů mohou tvé pronikavé oči navždy krotit vítr v mé mysli. Nechci, abys byla jen mou ozdobou, ale chci, aby ses stala mou součástí. A nemohla mě nikdy opustit. Přesně to je ta má obava. Spolu navždy! A vím jak toho docílit, aniž bych se musel pokoušet být Bohem.“

Držíc ji ruku, obešel mohutný kmen stromu. Ona ho následovala. U jejich nohou byl krkolomný sráz.

„Stačí krok a … .“

Ona ho s přiloženým prstem na rtech umlčela, pochopila jeho záměr a nenamítla jediného slova. A tak mlčky oba naráz udělají ten jeden jediný krok – k věčné lásce.

Po dlouhém pádu přichází hořké otevření očí. Mladík v bolestech zjišťuje, že vstříc věčnosti putuje sám. Ona, jeho falešný anděl, stojí dál zděšena nahoře.

Tiše si uvědomuje svůj osud: „Všechno na mě padá a já nevím, jak tu lavinu padajících balvanů zastavit. Snažím se zapřít nohama ve štěrbině a zachytit pád kamenů ve tvaru mého zkamenělého srdce. Poslední pokus o záchranu mé existence mě bude, jak to vypadá, stát život.“ Rozlámán mezi šutry. Rozdrcené kosti prosí mozek o milost. Ale ten se vzdát nechce. A bojuje. Zvykl si bojovat o každý den. Pomíchané vnitřnosti ani pukající kamenné srdce ho nepřesvědčí, aby marný boj vzdal a ukončil tak pomačkanému tělu utrpení. Ten naivní mozek stále čeká na anděla, co s ním stál nahoře na srázu. Marně! Ale naštěstí přilétá pravý anděl. Pomocí perutí vysvobozuje milencovu zmrzačenou duši z trpícího se těla. A míří s ní do nadoblačných výšin. Zatímco láskou zničená duše stoupá vstříc věčnosti, město se nic netušíc probouzí do oroseného letního rána. Ani první otevřené oči nezahlédnou anděla, jak stoupá s duší utrápeného milence vzhůru do nebes. Teď už je jeho srdce klidné a beze strachu.  

 

Ale kolem Gabrielka ještě všechno spí. O smrti mladého muže se dozví možná až déle. Teď leží na lehátku a už pěknou chvilku upřeně hledí na meč Gnósis. Probudila ho oslňující stříbrná záře, která se linula z kousku čepele, špatně zastrčeného meče v pochvě, na stole kousek od něho. Nemohl od záře, odtrhnou oči. Magickou silou ho nutila meč uchopit. Tak zlehounka vstal. Malými krůčky se přibližoval ke stolu. Váhavě vztáhnul ruku k jílci a sevřel jej v dlani. Poté se ho zmocnil pocit, který už znal. Zažil ho včera před zrcadlem ve sklepě. Opět, vše bylo stejné, ale přesto se něco dělo. Gabrielek se pomalu, s mečem v ruce, otočil čelem k prosklené obývací stěně. Tentokrát se tolik nepolekal, když ve skle uviděl postavu krále Gabriela, jak bezcílně tápe ve tmě. Prstem levé ruky se dotkl skla a v tu chvíli ho pohltila tma. Obývací pokoj zmizel. Viděl jen tam, kam dopadalo stříbrné světlo meče. Ve světle ho obcházela mohutná postava krále. Gabrielek stál bez pohnutí a očima sledoval zkroušenou postavu, jak chodí stále dokola.

Náhle se král Gabriel zastavil a pohlédl utrápenýma očima na Gabrielka. „Tak vědma měla nakonec pravdu. Už se stalo to, co řekla. Už bloudím v temnotě. Ale nic neslyším. Měl bych slyšet hlas.“

„Jaký hlas?“ zeptal se zmateně Gabrielek.

„Kdo to řekl?“ trhnul sebou král.

Teď si Gabrielek uvědomil, že královi oči hledí skrz něho někam do tmy. „Vy mě nevidíte?“

„Kdo jsi a co pohledáváš v mé temnotě?“ Král bloudil pohledem ve tmě, ale Gabrielka skutečně neviděl.

„Jmenuji se Gabriel,“odpověděl chvějícím se hlasem Gabrielek. „Já jsem byl u toho, u té bitvy a u Vás ve stanu, když jste se připravoval do té bitvy.“

„Ach, už vím. Ty jsi mé svědomí. Čekám už věky na to, kdy už se konečně ozveš. Vědma říkala, že mě spasí jen mé vlastní svědomí. Poté co se ozveš, tě mám za ní poslat. Prý bude nablízku. Mé svědomí, prosím tě najdi vědmu a spas mou duši. Prosím!“

„Gabrielku, je ti něco?“ ptala se babička a třásla mu ramenem. Byl zpět, prstem se stále dotýkal skla, tma zmizela a jílec meče ho pálil v dlani.

„Nic mi není, jen jsem se zamyslel,“ odpověděl Gabrielek duchapřítomně.

„Jsi bledý, jako stěna. Ale pokud ti skutečně nic není, tak odlož tu hračku a běž se umýt. Za chvilku ti udělám snídani. Jdi potichu, ostatní ještě spí!“

Gabrielek položil meč na stůl a šel si vyčistit zuby do koupelny, která nebyla přímo v bytě, ale v mezipatře. Ve společné koupelně nejvíce místa zabíral velký bojler na ohřívání vody, neboť to byl velmi starý dům a stále neměl přívod teplé vody. Pro někoho kdo je zvyklí otočit kohoutkem a mít teplé kolik je libo, je ranní mytí ledovou vodou příjemným zpestřením. Dnes přišla ledová voda Gabrielkovi obzvlášť vhod. Opláchnul si obličej, což ho vzpružilo a začal se vymotávat z mrákot, do kterých se začal propadat už včera. Přisunul k umyvadlu stoličku a zdlouha se zahleděl na svůj odraz v zrcadle. Ne! To je jenom moje fantasie. Už jsem moc velkej na to, abych věřil tomu, co se mi jenom zdá. Ale bude to zajímavá historka pro kluky ve škole. Pomyslel si, šibalsky se usmál a zrcadlo mu úsměv vrátilo. Osušil si obličej, uklidil stoličku a vyšel z koupelny.

Na třetím schodu mu přeběhl mráz po zádech. Chodbou jako by se prohnal stín. Všechno utichlo. Veškerý šrum domu byl náhle pryč. Zvyšujícím tepem vyšel zbývajících pár schodů. Ale cosi ho přimělo neodbočit ke dveřím do bytu prarodičů, nýbrž pokračovat po schodech výš. Pomalu postupoval nejprve do prvního patra, ale stále ho to táhlo výš. Až se octl podkroví, kde byl už pouze jen jeden byt.

Zdobené dveře z masivního dřeva nesly skleněný štítek. Na kterém bylo vybroušené jméno Isabela. Vedle dveří vysela dřevěná deska oznamující: Věštírna – vykládání budoucnosti z karet, z koule a čtení z ruky – návštěvní hodiny: kdykoliv, pokud budu doma. Po dočtení mu hned svitlo: Vědma! Chtěl zaklepat, ale dveře se před jeho klouby samy pootevřely. S vrznutím je rozevřel. Vstoupil téměř bezmyšlenkovitě. Dveře se za ním lehce zavřely. Á pěkné a efektivní, člověk by si až myslel, že snad nějaké kouzlo. Pomyslel si při pohledu na zavírající se dveře. Očkem prozkoumal okolí zárubní, ale nenašel žádný viditelný mechanismus. Ještě zajímavější. Když se obrátil do světnice, jako by se před ním rozevřel jiný svět. Připadal si jako ve filmovém ateliéru, kde se filmaři chystají točit scénu do pohádky. Zatemněná místnost, osvětlená jen dvojicí svíčk. Velice starý nábytek pokrytý vrstvou prachu. Každá škvíra, lustr pokrývaly veliké pavučiny. Ze škvír na Gabrielka hledělo několik očí, až z toho začal přejíždět mráz po zádech. Uprostřed místnosti mohutný starý psací stůl. Na stole největší pozornost vzbuzovala křišťálová koule. Za stolem křeslo zády otočené, ale bylo zřejmé, že v něm někdo sedí. V Gabrielkovi náhle trhlo, neboť se mu o nohu otřela černá kočka. Jedeš potvoro! Řekl si v duchu a nohou kočku odstrčil. S hrůzou v očích si začal představovat, že v křesle sedí ošklivá a zlá čarodějnice a promění ho v něco nehezkého.

A na klidu mu nedodalo ani, když chraptivým hlasem se z křesla ozvalo:„Nečeká nás nic hezkého, zas se to sem žene. Každých pět set let se to opakuje.“

Křeslo se začalo zvolna otáčet. Gabrielkovi se ulevilo, když v křesle místo ošklivé čarodějnice spatřil sympaticky vyhlížející starší dámu.

„Posaď se u nás Gabrielku,“ řekla chraptivě, ale s milým úsměvem.

„Vy jste vědma?“

„No nevím, zda jsem vědma, ale vím toho víc, možná až příliš. A víš ty, kdo vlastně jsi?“

„Jmenuji se Gabriel Ar…“

Gabrielek nedokončil větu, neboť ho dáma přerušila: „Neměla jsem namysli tvé jméno, ale chtěla jsem od tebe slyšet jestlipak víš kým skutečně jsi. Gabrielku ty jsi výjimečný a díky tomu jsi naším vyvoleným.“

„To ty vidiny?“ šeptl polohlasně Gabrielek.

„To nejsou vidiny. Ono se to těžko vysvětluje. V mém oboru se tomu říká VSTUPY. Vidina je výplod tvé fantasie, ale vstup je záblesk skutečnosti. Můj mistr mi jednou řekl, že vstupy jsou výkřiky minulosti, v kterých minulé životy prosí o pomoc. Ale to je na dlouhé vysvětlování. Podstatné je to co ti musím vyprávět. To co provedl král Gabriel, to ti dědeček už vyprávěl. Také padla zmínka o jakémsi černém mraku. Ta pohroma se opakuje každých pět set let.“

„Pohroma? Jaká pohroma?“zeptal se nechápavě Gabrielek.

„Vztahuje se to k tomu masakru, který spustil král Gabriel, poté co zjistil, že jeho děti jsou mrtvé. Pokusil se tenkrát vyhladit celou zem svého bratra. A duchové těch zavražděných se každých pět set let probudí. Garyl v těchto duších získal mocnou zbraň. Naštěstí jsou uvězněné a bránu může otevřít jen krev zrazené lásky,“ náhle s povzdychem přestala mluvit.

„A kdy to začne?“ zeptal se Gabrielek, který si stále nebyl jistý tím, jestli si ta dáma z něho netropí žerty. I přesto mu v paměti uvízla zmínka o Garylovi.

„Ty mi nevěříš, že?“

„Já už od včerejška nevím co si nám myslet a čemu mám věřit,“ odpověděl popravdě Gabrielek.

„Ale tohle asi bude skutečné.“ Isabela se nahnula přes stůl a uchopila Gabrielkovu prvou ruku a obrátila ji dlaní ke stropu. Až teď si Gabrielek všiml, že má dlaň popálenou. „Jen vyvolený může zářící Gnósis udržet v ruce, ale ještě se budeš muset hodně učit, jak sním zacházet,“ dodala.

„Víte, já mám rád pohádky. Často svou fantasií přímo žiju, ale teď bych se radši snesl na pevnou zem,“ řekl roztrpčeně, hledíc na svou ruku.

„Tady, namaž si to touhle mastí. Vím, že ty splníš svou povinnost. I přesto, že ničemu nerozumíš. Vím to, neboť vím, co se každých pět set let odehrává. Nejprve se začnou kupit mračna.“

Gabrielek si vzpomněl, co říkala večer babička u barometru, ale nechal si to pro sebe.

Isabela vycítila, co se chlapci honí hlavou a tak plynule pokračovala: „Nejprve pár obláčků. Poté sebevražda mladé zrazené lásky, která vše odstartuje. A do týdne přijde téměř až zatmění, veškerá úroda uschne, dobytek ve stájích pochcípá. Vypuknou velké požáry. Novorozeňata bezdůvodně umírají. Je velké množství předčasných porodů a ty dětičky také …. ,“ nedokončila větu. Chlapcův vyděšený výraz ji nedovoloval pokračovat.

Gabrielkem jako blesk projela hrozná myšlenka. Která ho přiměla brát ji o trochu vážněji. Uvědomil si při zmínce o předčasných porodech, že jeho maminka každým dnem očekává narození jeho dvou bratříčků Michala a Radka. Nic dalšího ze strachu ani nedomýšlel.

„A proč se ti duchové mstí na dnešních lidech? Vždyť nemůžeme za to, co se stalo tak dávno?“ zeptal se.

„Neznáš ještě celý příběh. Král Gebriel, když se procházel po tom masakru a uviděl tolika mrtvých těl, uvědomil si, co provedl svou nenávistí a zlobou. Neunesl vinu za to vše, pod tíhou krve, která ulpěla na jeho rukou a vrhl se ze srázu. Zrovna ze stejného srázu, ze kterého skočil dnes ráno ten mladík. Ale jeho muka tím neskončila. Právě naopak to pravé peklo na zemi pro něho právě začalo. Jeho duše neodešla. Žádná neklidná duše z tohoto světa nemůže odejít, alespoň do chvíle než nalezne klidu. Gabrielova muka pokračují, musí jako strážce bránit svou zem každých pět set let, před nájezdy z podzemí. Garyl mu to značně stěžuje, duše oněch mrtvých drží ve svých kobkách a deformuje a trýzní je a ve chvíli kdy se brána otevře, vypustí je ven i s ostatními obludami. Jednou se Gabrielovi nepodaří je zahnat zpět a potom Pán Bůh s námi všemi.“

„A dá se to zastavit?“ zeptal se Gabrielek s neskrývaným zájmem.

„Hledáme možné vyvolené již po generace, ale žádný z nich to ještě nedotáhl moc daleko.“

„Zemřeli?!“zeptal se polekaně Gabrielek.

„Né,“odpověděla důrazně. „To bychom nikdy nedopustily!“

„A jak se to dá zastavit?“ zopakoval svůj dotaz.

„Stačí jen pár maličkostí, krále Gabriela očistit od jeho velkých hříchů, to znamená usmířit duši prince Jana. Uzavřít bránu a zničit černý meč, nebo ještě lépe zničit Garyla.“

„Jak?“

„Tak to Gabrielku nevím. Jsem jen, jak jsi řekl, vědma, nejsem Bůh. Já uvidím tvou cestu až poté co na ní vkročíš. Má poslední rada: tak aby ses dostal do světa, ve kterém teď král je, musíš projít skalním tunelem, kterým protéká řeka. Víš kde to je?“

„Ano vím, máte na mysli Průrvu. Ale co mám dělat potom?“

„Nech se vést svým srdcem.“  Po těchto slovech se Vědma otočila ve křesle a zmizela. Dveře se otevřely. Svíčky zhasly. Oči ve škvírách přestaly civět. Gabrielek se zvedl a odešel. Přišel zrovna, když babička podávala snídani. Všichni už byli vzhůru. Tatínek s dědečkem si pročítali noviny. A maminka s babičkou si opět něco špitaly. Tatínek to špitání po očku sledoval a měl z toho nevýslovnou radost, kterou projevoval úsměvem schovaným za novinami.

Dědečkovi nemocí zežloutlé oči jezdily po řádcích, když dočetl článek, všiml si Gabrielka stojícího v předsíni. „Dobré ráno mladý muži,“ řekl Gabrielkovi. A hned se otočil k babičce: „Ty jsi sundala ten zvoneček ze dveří? Nebo jsem snad ohluchnul. Já jsem ho neslyšel zacinkat.“

„Já taky ne,“ přitakal tatínek.

„Nesundala. Proč bych ho asi sundávala? Jestli zase neupadl.“ Babička obešla Gabrielka a podívala se nahoru nad dveře. „Zvoneček tu je.“

„To je naše malá myška, neslyšně proklouzne sem, ale ke stolu se už nedostane,“ řekla maminka a pokynula Gabrielkovi, aby se posadil ke snídani.

„Sousedka říkala, že se dneska brzo ráno zabil skokem z Jůlinky mladý Hlávka,“ řekla babička po chvilce ticha.

„Nesmysl! Proč by to dělal? Bába odvedle zas nasávala a měla vidiny,“ zabručel dědeček.

„No uvidíme za pár dní,“ dodala babička.

Gabrielek zbledl. Podíval se na maminčino bříško. Chtěl se tatínka zeptat: Kdy pojedeme domů? Věděl, že tou otázkou zarmoutí dědečka, ale v sázce byly životy jeho dvou nenarozených bratříčků. Ale dědeček, jako by tušil, otázku položil tatínkovi sám.

„Po obědě vyjedeme,“ odpověděl tatínek dědečkovi.

Ještě chvilku všichni strávili u snídaně, poté babička s maminkou šly na zahrádku nasbírat zeleninu k obědu a tatínek s dědečkem šli zabít králíka, kterého babička udělá na smetaně a to tak skvěle, že Gabrielek na chvilku zapomene na své trápení. Ale mezitím zůstal sám v kuchyni. Hlavou se mu honily hrozné myšlenky nahánějící strach. Přemýšlel, jak se dostat k Průrvě, která nebyla zrovna blízko u města. Nápad by měl, ale to byl jeden z těch lehčích úkolů. Daleko víc ho zatěžovaly otázky jako: Co když vše co říkala je pravda, já se tam dostanu a budu muset splnit ty úkoly, jak?  Taky mi mohla trochu víc pomoct.

Po obědě pomohla maminka babičce umýt nádobí. Tatínek pobíhal kolem auta a dědeček s Gabrielkem zůstali chvíli sami.

„Víš Gabrielku,“ spustil po chvilce mlčení dědeček, „v životě každého člověka přicházejí těžké chvíle a těžká rozhodnutí. Každý by se měl osudu postavit čelem a z cesty, kterou se dal, neuhýbat. Jen zbabělci zavírají oči a kráčí cestou vykládanou zlatem, po které jdou slepě do zkázy. Ty můj blonďatý vnoučku, vkládám do tebe své naděje. Snaž se, aby tvé jméno, aby naše jméno pokračovalo ve cti, kterou v sobě nosí už po generace. Včera jsem ti dal Gnósis, dnes ti přidám, co jsem po letech konečně našel.“ Dědeček podal Gabrielkovi kožený malý pytlíček. „Je v tom pět velice starých a vzácných zlatých mincí. Uschovej si je. Pokud zvolíš správnou cestu a budeš držet správný směr, tak ti tyhle mince pomohou usnadnit tvé kroky. Mohou zabránit vločkám, aby tě zábly na chodidlech, mohou zabránit vodě, aby nepromáčela tvé šaty, mohou zabránit trní, aby nedrásalo tvou kůži, slunci zabrání, aby nespálilo tvou tvář, a zastaví i vítr, který by tě mohl odvát špatným směrem. A tady ti daruji něco velice zvláštního. Je to ručně tkaná deka z té nejlepší ovčí vlny. Dostal jsem ji od tety, víš od té, co zahynula na tom mostě, když jsem šel poprvé na čundr.“ Dědeček před sebou rozložil velkou, silnou a krásně zdobenou deku. Gabrielek slyšel několik historek, které dědeček zažil na svých mladických toulkách. Když slyšel první dědečkovu nejoblíbenější, přál si tam být také. A teď si to přál dvojnásobně, protože se ho zmocnil strašný pocit, jakoby se s ním dědeček nenápadně loučil. Dědeček se odmlčel, zabalil deku do ruličky a uvázal ji řemínkem, tak aby se dala deka nést pohodlně přes rameno. Mlčky s obtížemi vyprovodil Gabrielka ven k autu. Políbil ho na čelo a do ouška mu pošeptal: „Nezapomeň včas roztáhnout svá křídla.“

Gabrielek se později v autě ptal tatínka, co tím dědeček myslel. A tatínek s úsměvem mu odpověděl, že to jednou sám pochopí.

Mlčení přerušila až maminka, která se podivila: „Na dnešek hlásili, že bude jasno a zatím se to až nepříjemně mračí.“

Tatínek jen očkem pohlédl na oblohu a přikývl.

Gabrielek do té chvíle na nic nemyslel, ale maminčina zmínka o mracích ho přivedla zpět do spleti myšlenek, které ho začínaly čím dál víc znepokojovat. Ale tentokrát nedostal moc času přemýšlet. Zrovna projížděli kolem Novin. Takové malé vesnice téměř ničím nezajímavé. Když v tom maminka podruhé přerušila vlnu ticha ostrým výkřikem bolesti.

„Co ti je miláčku?“ zeptal se polekaný tatínek.

Gabrielek se také lekl. Ale maminka jen špitla, že ji nic není, ale druhá vlna bolesti na sebe nedala dlouho čekat.

„Tak už dost, hned jedem do nemocnice. Gabrielku vysadím tě tady v Novinách u strýčka Pavla. Zůstaneš tam, dokud tě nevyzvednu. Já potom strejdovi zavolám co a jak,“ rozhodl tatínek a odbočil. Zastavil před dvoupatrovým rodinným na žluto natřeným domem.

Gabrielek si vzal vše, co mu daroval dědeček, aby se mohl pochlubit bratránkům. Vystoupil. Tatínek se spěchem odejel.

 

Průrva

 

Gabrielek zazvonil a čekal, ale nikdo nepřišel otevřít, zazvonil znovu, nic. Dveře byly zamčené. Tak obešel dům podívat se, jestli někdo není na zahrádce. Nikdo nikde. Nejsou doma. Co budu dělat? Počkám. Tak si sedl na lavičku pod višní. Nad jeho hlavou zpíval drozd. Gabrielek se pokoušel ptáka spatřit, ale marně. Jak se koukal do koruny stromu, dostal chuť na višně. Vyskočil na lavičku a přehoupl se na první větev. Lezení po stromech má každý kluk v krvi, a čím více mu rodiče ze strachu lezení zakazují, tím leze raději. Trhal, cpal si višně do pusy a kapes, když už mněl dost rozhlížel se z koruny po okolí. Jeho pohled upoutala řeka. Očima proti proudu doplul až k obrysům Průrvy. Ovšemže! Začal v duchu přemýšlet. Jen se tam podívám, zkusím kousek projít. Pokud se nic nestane, vrátím se a počkám na strýčka. Nic horšího než, že se vykoupu a nic nenajdu, se stát nemůže. Alespoň se přesvědčím o slovech Vědmy. Slezl ze stromu, hodil si ruličku s dekou a mečem přes rameno a šel k Průrvě.

Stačilo pár minut chůze a stanul na místě. Před malým jezírkem, které po několika metrech plynule přecházelo v řeku. Jezírko napájela voda z Průrvy, vysekaného otvoru v pískovcové skále. Teď by se hodil ten neopren. Pomyslel si při pohledu na vodu. Nohou zkusil teplotu vody. I přes nevídaně vysoké teploty posledního měsíce voda byla velice chladná. Ach jo. Jiná cesta by nebyla? Ptal se sám sebe a vzápětí si i odpověděl. Ne, jiná není. Budu muset plavat. Pravý okraj vypadá, že by se na něj dalo jednoduše vylízt. Sundal si tedy kalhoty, tričko a přibalil je k dece s mečem. Mráz mu přejel po zádech, když ponořil chodidla do vody. Chlad jím bolestivě projížděl, jak se nořil do ještě studenější částí, než ty které zkoušel na okraji. Když stál na špičkách a bradu měl těsně nad hladinou, začal plavat. Pravou rukou se snažil držet uzlíček nad hladinou, levou rukou pod sebe vháněl vodu, aby se nepotápěl a nohama kopal, co mohl. Snažil se obeplout proud vody, která do jezírka vtékala z Průrvy půl metru nad hladinou. Úspěšně. Hodil uzlíček na úzký břeh na pravé straně Průrvy. První pokus nebyl úspěšný. Uzlíček se odrazil od stěny pískovcové skály a skutálel se mu zpět, naštěstí přesně do ruky. Napodruhé se to podařilo. Vyškrábal se za ním. Chvějící se zimou, usedl a snažil se zahřát. Marně. Na břehu mu byla větší zima než ve vodě. Chlad pozvolna, jak usychal, ustupoval. Oblékl si jen tričko, kalhoty nechal uložené. A přelezl okraj otvoru na místě, kde neproudila voda. Zprvu byl dostatek světla, tak Gabrielek bilancoval na větších kamenech při okraji, přes které neproudila voda. Ale hlouběji v tunelu světla ubývalo. Začal se obtížně brodit proti proudu. Vlny proudící vody mu olizovaly kolena. Postupoval podél stěny, uprostřed by ho proud jistě strhl a vyplivnul zpět do jezírka. Tunel lehce zatáčel do leva. Ledová voda ho stále bolestivěji bodala do nohou. Bolest trochu polevila, když stanul na druhém konci tunelu a rozhlédl se. Pískovcové skály se vysoko tyčily po stranách řeky, vytvářely kaňon, který po pár metrech zahýbal doleva. Gabrielek toho vlastně moc neviděl. Jen nahoře oblohu, po stranách pískovcové skály a vodu, v níž stál. Nevěděl, jestli pociťuje zklamání nebo radost. Bylo mu jasné, že ho Vědma tahala za nos. Podivil se sám sobě, jak je hrozně důvěřivý, že uvěří troše fantasie, pár historkám, replice meče a potrhlé staré dámě. Usmál se nad tím, neboť mu ze srdce spadl stín pochybnosti. Už si nepřipouštěl, že by zlé síly mohly ovlivnit příchod jeho dvou bratříčků. A opět se mu navrátila plná důvěra v lékaře a moderní medicínu. Ale na druhou stranu pocítil drobné zklamání. Které vyhnal vzápětí z hlavy: „Stejnak to i tak bylo skvělé dobrodružství.“

Otočil se a absolvoval nepříjemnou cestu spět. Promrzlý se usadil tam, kde vylezl z jezírka. Skrčený seděl na kameni a třel si ruce, aby se trochu zahřál. Vzpomněl si na deku od dědečka, tak rozbalil ruličku, kalhoty dal stranou a meč s cinkotem položil vedle sebe. Roztáhl deku a zabalil se do ní. Pocítil nával tepla. Mlčky seděl a na hladinu hleděl. Zrcadlila se na ní stále houstnoucí mračna.

„Tak jedete mladý muži?“ ozval se hlas za zády.

Gabrielek prudce otočil hlavu do tunelu. Tam při okraji seděl na pramici starý vousatý pán. Veslem zapřený, tak aby ho nestrhl proud.

„Mladý pane, jestli nejedete, tak nevím proč jste si mě přivolal?“ podivil se stařík.

„Kdo jste? A jak jsem Vás přivolal?“ zeptal se překvapený Gabrielek.

„Převozník. No přeci, tak jak se převozníci volají, zacinkáním na zvonek, nebo zavoláním,“ odpověděl převozník.

„Ale já jsem nezvonil ani nevolal,“ řekl Gabrielek a postavil se. Když vstával, popostrčil meč a ten opět zacinkal.

„Nezvonil? Nezvonil si ani teď, že chlapče?“ s úšklebkem se převozník podíval na meč.

Gabrielkovi už došlo, jak nevědomky přivolal převozníka. A už ani na chvíli neváhal. Hlavou mu totiž prolítlo - řiď se svým srdcem. „Svezete mě?“

„Proto jsem přeci tu.“

Opatrně nasedl do loďky. Ale převozník se neodstrčil a nerozjel proti proudu. Místo toho se podíval na Gabrielka a zeptal se: „A na zaplacení máš?“

Gabrielek zajel rukou do kapsy u kalhot a našmátral stokorunu, celé své kapesné. Podal bankovku převozníkovy. Ten si nechápavě papírek prohlížel. Po chvilce vrátil bankovku. „Moc hezké. To sis maloval sám, chlapče? Ale je mi líto, já obrázky za svou práci neberu. Těmi rodinu nenakrmím. Zaplať nebo vystup!“

„Ale to je sto korun, víc nemám,“ hájil se Gabrielek.

„Co máš v tom měšci? V tom co ti tamhle visí?“ převozník ukázal na zabalenou deku.

Až teď si Gabrielek vzpomněl na měšec se zlatými mincemi. V autě si ho přivázal k poutku na pásek u kalhot a strčil měšec do kapsičky. Teď mu musel vypadnout a vysel z ruličky, v níž měl sbalené i kalhoty. Vyndal z měšce jednu zlatou minci a podal ji převozníkovy.

„Pro Krista, kde jsi vzal takovouhle minci?“ zarazil se převozník. Ale po krátkém zaváhání ji přijal. „Za to tě až se budeš vracet, zavezu i zpět. Teď se usaď, vyplouváme.“

Převozník se opřel do nezvykle krátkých vesel. Gabrielkovi teď proud už nepřipadal tak silný. Několik silných záběrů a přiblížili se ke konci tunelu. Teprve když vypluli na denní světlo, měl Gabrielek příležitost si převozníka pořádně prohlédnout. Šedovlasý stařík se stejně zbarveným plnovousem, částečně zahalený v kapuci starého tmavého pláště, kterému chyběly všechny knoflíky. Pod pláštěm byla k zahlédnutí zašedlá zapraná košile z hrubé látky. Po látce přejížděl, jak převozník vesloval, ze strany na stranu na šňůrce zub. Gabrielek pohlédl převozníkovi do zelených očí, které obklopovaly vrásky, a stínilo husté obočí v barvě dlouhých vlasů. „Co je to za zub?“ zeptal se zvědavě.

„Ten patříval mému psovi,“ odpověděl převozník.

„Vy jste ho…..?“ polekal se Gabrielek.

„Ne! Já ne! Zemřel, když mě bránil před medvědem. Jednou na lovu jsem narazil na obrovské medvědí stopy. Druhý den jsem se sbalil, vzal jsem luk, šípy a Bena. Tak se chudák jmenoval. Chtěl jsem tu potvoru vystopovat a zabít. Nevím jak, ale přelstil mě, dostal se mi do zad a napadl mě. Ben se do něho okamžitě pustil, ale medvěd ho praštil tak silně, až odletěl do nedalekého křoví. Na místě byl mrtvý.“

„A utekl jste, nebo…?“

Převozník vytáhl zpod košile zub, dvakrát tak větší než byl Benův. „Neutekl jsem, ale zabít ho nebylo jednoduché.“ Prsty odtáhl kousek kapuce z pravé tváře, měl ji zohyzděnou drápy. „Takových dárečků na rozloučenou mi ten méďa nadělil víc, ale ty ti ukazovat nebudu. Něco ti dám.“ Z kapsy vytáhl na šňůrce zub. „To je levý špičák té potvory, já mám na krku pravý.  Patřil mému synkovy. Když byl asi tak ve tvém věku, zemřel na horkost a kašel. Ani babka kořenářka mu nepřišla nepomoct.“ Se slzami v očích se odvrátil. Chvíli nevesloval a proud je zanesl o pár metrů zpět. Gabrielek si šňůrku se špičákem přetáhl přes hlavu na krk.

„Jak ti říkají chlapče?“ zeptal se po chvilce ticha převozník. Opět držel v rukou vesla a pravidelně, i když zvolna vesloval. Proud byl mnohem mírnější, hladina téměř klidná.

„Jmenuji se Gabrielek.“

„Vzácné jméno. V podstatě se tak jmenoval jen jeden náš král, ale to je už dávno. Říká se, že zde po okolí bloudí jako přízrak na svém koni. Ale to jsou jen babské povídačky.“

„Já,“ Gabrielek zaváhal. „Já ten přízrak musím najít,“ dořekl tiše.

„Kdybys byl jen o něco starší musel bych se ti smát. Kdo to kdy slyšel hledat přízrak! Která bába ti tenhle nesmysl poradila?“

„Vědma.“

„Vědma? Tu potrhlou babku jsem už dávno vezl na konec tunelu, dodnes se nevrátila. Ty jsi s ní mluvil?“

„Ano mluvil, dneska ráno jsem ji navštívil. Jen co domluvila, zmizela. Bylo to dost zvláštní.“

„Jo, tak to ona umí. Když jsem ji vykládal, tak mi řekla, že brzo povezu nějakého vyvoleného. Rozesmálo mě to. A když jsem se otočil, abych se rozloučil, už byla pryč. Ty na vyvoleného nevypadáš. Vlastně proč bys to nemohl být ty. Netuším o kom nebo o čem to mluvila.“

„Nevíte, kdo by mohl vědět, kde krále Gabriela najdu?“ zeptal se Gabrielek poté co pochopil, že převozník mu nejspíš radu, kterou potřebuje, nedá.

„Já jsem s problémy chodíval za Křivohubou bábou. Je to kořenářka, ale ví víc než bys čekal,“ odpověděl převozník. „Nedávno jsem ji i potkal. Ale co mi to jen říkala?“

„Kde ji najdu?“

„Bydlí nedaleko. Vyložím tě co nejblíže, ale na zpět tě zavezu nejdřív za týden. Uposlechnu rady, kterou mi dala Křivohubá bába. Tobě to poradí jistě také. Tenhle týden se tu budou dít prý hrozné věci, všichni kolem dokola odešli na pár dní na západ. Já jdu také tím směrem. Mám tam bratra. Pěstuje koně a slíbil, že mě naučí jezdit. Docela se těším,“ domluvil s úsměvem převozník.

Už je po stranách neobklopovaly skály, ani vysoký les. Převozník přirazil k malému molu obrostlému vysokou trávou. Gabrielek poprvé od začátku plavby zpozoroval špičku Ralska. Skály a vysoké jehličnany mu neposkytly takový pohled. Nižší listnaté stromy ukázaly hrad na špičce hory v plné kráse. Gabrielek vytřeštil oči. „To není možné, kdo tu zříceninu opravil?“

„Menší opravy udělal kníže Jiří, ale zřícenina? To je trochu přehnané! Vy u vás máte asi všechny hrady, tvrze a zámky nové, když o tomhle krásném hradu mluvíš jako o zřícenině. Sice to co se skrývá pod ním, nahání kdekomu strach, ale jinak je v bezvadném stavu!“ řekl převozník s podrážděním v hlase.

„Co se pod ním ukrývá?“

„Psssst,“ špitl převozník. „Slyšíš?“

V dálce se ozývalo tlumené hřmění. Gabrielek mrkl na oblohu. Bylo zataženo. „Asi bude pršet.“

„Ne to není hřmění. Přibližuje se to. Přikrč se. To jsou koně.“ Okolo se rychle přehnal oddíl jezdců v černé zbroji. „Už je to tu. Křivohubka nelhala.“

„Co to bylo?“ zeptal se vystrašený Gabrielek.

„Banda šílenců, černí rytíři si říkají.“ odpověděl převozník, který očkem vykukoval a oddíl cválající pryč zahlédl.

„Gabrielova garda?“ ptal se Gabrielek sám sebe, ale nahlas.

Převozník se pousmál. „Pohádka, ti už jsou dávinko mrtví. Také jsem tu pohádku slyšel.“ Při vzpomínce na staré vyprávění převozníkovy přeletěl v očích stín strachu. „No nic, ať to byl kdokoliv, já okamžitě odcházím pryč. Asi nebude mít cenu tě přemlouvat k ochodu?“

„Jen mi řekněte, kde najdu tu dámu a já se o sebe postarám.“

„Jdi rovně po pěšině. Nemůžeš zabloudit.“

„Děkuji za všechno a snad se brzo shledáme,“ poděkoval Gabrielek.

„Hodně štěstí chlapče. Rád jsem pomohl,“ s úsměvem poklepal kapsu, ve které měl minci za převoz.

Gabrielek zůstal stát na malém molu a koukal se na odplouvající pramici. Před chvilkou sám sebe přesvědčil, že jsou to jen povídačky a jeho fantasie. A teď si připadá jako princ, který mluví se zvířaty a žáby mu prozrazují svůj královský původ.

Vydal se po cestě ukrytou ve vysoké trávě. Moře vysokých stonků mu nedovolovalo předpokládat, kam cesta za další zatáčkou pokračuje, nebo co vpředu na něho číhá. S rostoucími obavami zpomaloval krok. To ticho je hrozivý. Pomyslel si. Jenom šumění trávy, sem tam nějakej ten pták, odfrkávání koní,… Zasekl se. Koní!  Skočil šipku do trávy. Kousek se prodíral, než zastavil a naslouchal. Zvuk byl slyšet zřetelněji. Proč se plaším? Třeba tu jsou jenom stáje, ale co když to jsou oni? Co když se vrací? Gabrielek se oklepal při pomyšlení na černé rytíře. Ale jací vlastně jsou? Vím o nich jen, že byly věrní králi Gabrieli. A na jeho rozkaz třeba i vraždili. Jaký může být člověk, který zavraždí na rozkaz? Ale co, nebudu se tu ukrývat, musím najít tu bábu. Prodíral se travou zpět k cestě. Přiblížil se natolik, že stačilo udělat jediný krok a byl venku z bezpečí travnatého úkrytu, ale zarazil se a poslední krok neudělal. Zůstal skryt, tak že ho bylo jen těžko vidět, on přesto na cestu viděl. V poslední chvíli totiž uslyšel dusot koňských kopyt a pobízení jezdců. Téměř u nosu se mu prořítilo několik koní. Gabrielek viděl jen nohy zvířat. Chvilku počkal, než vystrčil svoji blonďatou hlavu z trávy a zahlédl záda posledního mizejícího jezdce. Celý černý včetně koně. Když už byl klid, odvážil se vylézt, ale leknutí ho srazilo zpět. Dopadl na zadek. Se zatajeným dechem si lehl a vyčkával co se budě dít.                                                                                                                              Opozdilý jezdec, který projížděl právě v té chvíli, kdy Gabrielek hleděl za mizející skupinou, si blonďaté hlavičky všiml jen mlhavě. Pochybovačně zastavil koně, se zahřměním zbroje sesedl. Došel do míst, kde jak se domníval, něco zahlédl. Chvilku naslouchal, poté vytasil meč a jeho ostří zajelo mezi stébla. Když se o nic nezastavilo, začal trávu prosekávat. Gabrielka v tu chvíli začala zasypávat useknuté stonky. Rytíř si prosekal cestu asi tak na dva kroky. Jeho noha zastavila těsně u Gabrielokovi hlavy, ještě párkrát naslepo pročísnul trávu ve svém okolí, ale zasypaného Gabrielka nezahlédl. Nakonec usoudil, že ho klamal zrak, vrátil se ke koni a odcválal za ostatními. Gabrielek zůstal ležet. Tlukot srdce cítil až v krku. Tráva kolem tiše ševelila. Ve výšinách plachtil orel. Když tu čísi ruka rozhrnula travní přikrývku. Gabrielek cítil orla ve výšinách, cítil ševel trávy a neuniklo mu ani to, že kdosi z něho odstranil vrstvu napadané trávy. Ale byl stále tak vyděšený, že se neodvažoval otevřít oči. Zábla ho záda, od vlhké země, ale víčka stále křečovitě sevřená.

„Gabrielku, už se nemusíš bát, jsou pryč,“ řekl sametový hlas, přesně takový hlas, kterým babička Gabrielkovi čte pohádky.

Gabrielek pohnul víčkem, ale hned co spařil nad ním sklánějící se osobu, víčko opět křečovitě přivřel. Sevřel pěsti, zatnul zuby a pomaličku pohlédl do tváře ženy, která se nad ním skláněla. První leknutí, kdy spatřil pouze nakřivo narostlou čelist v matné tváři, pominulo. Teď si tvář ženy prohlédl důkladněji, bez důrazu na nepěknou čelist. Žena byla až nápadně podobná Vědmě, jen mnohem mladší. 

„Křivohubá bába?“ zeptal se Gabrielek.

„Lidé jako převozník mi tak říkají, ale přátelé mi říkají slečna Elvíra. Pro tebe doufám budu také Elvíra. Ale teď už vyskoč, ať se nenastydneš.“

Gabrielka už ani nepřekvapilo, že ho zná jménem. Zvedl se a už chtěl jít za slečnou Elvírou, když vtom se zděsil. „Kde, kde?“ koktal. „Kde mám své věci? Meč, deku? Musel jsem je ztratit někde v té trávě.“ Chtěl se vrhnout zpět, ale Elvíra ho zadržela. Pohlédla k oblakům. A plachtící orel se snesl níž, zakroužil nad lánem vysoké trávy. Po několika vteřinách se střemhlav vrhnul do zeleného, větrem vlnícího se moře vysoké trávy. Po několika máchnutí křídly se vznesl a zamířil k připravené ruce slečny Elvíry. V zobáku držel ruličku s dekou a mečem.

„Dovol Gabrielku, abych tě seznámila s jedním ze svých přátel, toto je Artur?“

„Dobrý den, Arture,“ pozdravil Gabrielek, nevycházejíc z údivu.

„Je mi ctí Gabrielku,“ odpověděl orel Artur, poté co odevzdal ruličku.

„Mockrát děkuji, za pomoc při hledání mích věcí.“

„Ale to byla maličkost. Celou dobu jsem Vás sledoval a musím uznat, že jste se zachoval velice statečně. To jak jste se ukryl pře tím rytířem, no úchvatné,“ rozpovídal se orel.

Gabrielkovi orlova chvála, ale moc nepolichotila. Ještě teď cítí, jak se mu strachy třásla kolena. „Co je statečného na tom mít štěstí?“ zapochyboval.

„Mladý muži, trochu důvěry v sám sebe by neuškodilo. Štěstí je požehnáním hrdinů. Chrabrý rytíř kromě zbroje oděn i ve své odvaze, se srdcem velkým jako jeho štít, pln ušlechtilé síly, mlád a přesto v boji zběhlý, bez špetky štěstí nemusí být živ na bitevním poli ani o minutu déle, než přiletí první šíp a najde jedinou skulinku v jeho zbroji. Ale věří-li ve štěstí, šípy a smrtelné rány se mu z dálky vyhnou a dopadnou na hlavy zbabělců, ukrytých před nebezpečím bitevního pole, kteří čekají na vhodnou chvíli, aby se mohli na konci bitvy přidat k vítězům a bez nebezpečí se stát falešnými hrdiny. Hrdina na rozdíl od zbabělce je požehnán štěstím. A pokud máte štěstí, o čemž není pochyb, máte v sobě i velkou dávku odvahy. Jen si to přiznat. A k tomu potřebujete jediné! Věřit v sám sebe!“ dořekl Artur, bez rozloučení roztáhl křídla a vznesl se do výšin.

Mávající křídla vmetla Gabrielkovi proud vzduchu do obličeje, tak nepříjemně, až musel přimhouřil oči, když je opět otevřel, Artur byl už vysoko. Jen pírko z jeho křídla se snášelo lehce k zemi.

„Slečno Elvíro, proč Vám převozník říká křivohubá bába,“ zeptal se Gabrielek, s důrazem na slovo bába, cestou do chaloupky Elvíry.

„Nemá mě rád,“ odpověděla vyhýbavě.

„Jen tak, bez důvodu? Když já nemám někoho rád, tak se mi ten člověk nelíbí, tím jaký je. Anebo mi ublížil.“

„Máš pravdu. Nemá mě rád protože… . ,“ na chvilku se odmlčela a zahleděla se na ruku, kterou svírala kliku od branky: „víš, všichni děláme chyby. I já jsem se pár omylů dopustila. A jedena z těch chyb se přímo dotýkala převozníka. Jistě ti vyprávěl historku o medvědovi, kterého zabil.“ Pustila kliku a prohlídla si medvědí zub na Gabrielkově krku. „Přesněji řečeno byla to medvědice. Osobně jsem ji znala a byly jsme přítelkyně. Kdyby se převozníkovy nezachtělo jejího kožichu, tak by ještě žila. Ale podstatné je, že jsem tuhle „vraždu“ převozníkovi nikdy neodpustila. A když potřeboval jeho syn pomoct v nemoci, já jsem odmítla a nepřišla. Ten chlapec zemřel.“ Podívala se Gabrielkovy zpříma do očí a kajícně dodala: „Mojí vinnou. Kdybych jen…,“ pod přílivem vzpomínek jí selhal hlas.

Gabrielkovi se sevřelo srdce. Chvilku stál jako z kamene.

 „Mě převozník vyprávěl, že mu ten medvěd zabil psa Bena,“ podivoval se.

„Byla to těžká doba. Když zajdeš do města, uslyšíš spoustu dalších verzí, jak se to událo. Podstatné je, že zbytečně zemřely dvě krásné bytosti.“

Slečna Elvíra otevřela neuzamčené dveře své chaloupky. „Postavil ji náš otec,“ řekla již téměř klidným hlasem a gestem ruky pobídla Gabrielka, aby vstoupil.

„Náš otec? To je množné číslo, to znamená, že máte sourozence?“

„Ano sestru. Dokonce ji osobně znáš.“

Znám? Zde znám jenom převozníka a Artura. Artur ani převozník její sestra určitě nebude.  Že by její sestra byla Vědma?A ta podoba! Zauvažoval v duchu.

„Přesně tak. To je moje sestra.“

To umíte číst myšlenky?

„Není na tom nic těžkého, když to člověk dostane darem od Boha. Nemá tak velký dar, jako moje sestra, ale pár triků znám,“ odpověděla s úsměvem na Gabrielkovu zamýšlenou otázku.

Gabrielek s výrazem údivu, který nasadil už včera a stále z něho nevycházel, vešel do chaloupky. Za prahem se mu před očima rozprostřela útulná, čistá a skromně zařízená světnice, která krom půdy tvořila celý dům. Z pece, která dominovala světnici, se linula krásná vůně. Zbytek zařízení tvořila postel s péřovými, nadýchanými poduškami, malovaná truhla v rohu a stůl s židlemi.

„Buď tak hodný a přilož pár polínek,“ požádala slečna Elvíra poté, co odložila svůj šál. „Já se kouknu do pece. Modli se, aby už nebylo pozdě. Až přiložíš, tak se převlékni, na opěradle máš suchou košili a na zemi teplé bačkory. Ty promočené boty ti potom dám uschnout.“

„Pozdě na co?“ zeptal se Gabrielek otevírající dvířka kamen tak, jak to mockrát viděl dělat dědečka. Vhodil do ohně pár polínek z úhledně poskládané hromádky dříví. Opět dvířka uzavřel. A převlékl se.

„Na tohle.“ Slečna Elvíra za pomoci utěrky vytáhla pekáč z trouby a naklonila ho směrem ke Gabrielkovi.

„No tohle! Buchty! Ty dělá jenom paní Procházková, ale maminka ne.“

„Ale ty budou až po večeři. Neboť jsem čekala velice důležitou návštěvu, uvařila jsem tu nejlepší houbovou polévku.“

Hmm. Tak to asi nečekala mě. Brr. Houby nemůžu ani vidět a natož je dát do pusy. Pomyslel si, ale v úvahách dál nepokračoval, protože si uvědomil, že slečna Elvíra…

„Ale! Takhle ošklivě o jídle! Čekala jsem jen tebe Gabrileku a vím, že nemáš rád houbovou polévku. Co víc, že ji k smrti nenávidíš. Ale počkej, až ochutnáš moji. Myslím, že zapomeneš na buchty a budeš chtít radši ještě jednu porci.“

Ve světnici se začalo stmívat. Slečna Elvíra vzala z police, s dřevěnými talíři, svíčku. V kamnech zapálila klacík, který přiložila ke knotu. V té chvíli kdy se jí rozhořela svíčka v ruce, roztančili se plamínky i u svíček v oknech a na stole. Gabrielek už trochu otupělí vůči podobným překvapením se nad tím vůbec nepozastavil a sledoval Elvíru dál. Ta vzala z police dřevěný talíř a nalila do něho porci husté polévky, ukrojila krajíc chleba a s dřevěnou lžící vše položila před Gabrielka na stůl.

Gabrielek se z nechutí zadíval do talíře. Vytřeštil oči. V husté hnědé polévce plavaly kousky brambor, jako útesy v moři. Na kousky brambor se drápaly tuze malinké (asi jako poslední článek Gabrielkova palce) hříbky a skákaly zpět do polévky. Z talíře se ozýval tichý smích a halekání. Jeden z maličkých hříbků na Gabrielka mrkl.

„Nemohu jíst něco, co na mě mrká!“ řekl rázně a odstrčil talíř.

„Ale Gabrieli!“ zazlobila se slečna Elvíra. „Jak by na tebe mohla mrkat houbová polévka?“

„Jak by, jak by. Prostě na mě ta houba mrkla.“

Slečna Elvíra už s úsměvem: „Gabrielku hříbky jsou rostliny a rostliny nemají oči ani víčka, tak je jasné, že na tebe mrkat nemohou. Ochutnej jeden z těch hříbků a uvidíš, jak ti zachutná.“

Gabrielek se otočil zpět k talíři, ale hříbky už v polévce neskotačily. Od talíře vedly malé polévkové ťápoty, až k okraji stolu. Na hraně desky zahlédl hříbečky, jak skáčou na podlahu. Chvilku jim trvalo, než se dostaly ke dveřím a jeden po druhé za nimi zmizely. Poslední hříbek na Gabrielka zamával a poté také zmizel.

„No vidíš, jak to jde,“ řekla slečna Elvíra, když se otočila od kamen na Gabrielka. „Jak ti chutnaly houby?“

„Já je nesnědl, oni odešli ven,“ odpověděl rozpačitě.

„Bylo by mnohem jednoduší zalhat a říct, že byly dobré. Ale ty jsi řekl i tak bláznivou pravdu, za kterou bych se ti mohla vysmát.“

„Vy jste o nich věděla celou dobu?“

„Říkala jsem, že je to ta nejlepší houbová polévka.“

„Nejlepší je proto, že kolem ní houby jen proběhly,“ dodal s úsměvem. A pustil se do polévky. Zprvu pomalu, aby na něho nebafla zapomenutá houbička. Ale po houbách ani stopy, krom těch na stole. S úlevou zjistil, že na houbové polévce mu vadí jen ty houby, bez nich to není vůbec špatné jídlo. Vydatnou polévku zakusoval chlebem.

„Gabrielku mohl bys otevřít dveře dokořán?“ poprosila slečna Elvíra. A sklidila ze stolu prázdný talíř.

Gabrielek netušil, proč má otevřít dveře. Nepřemýšlel nad tím a prostě je otevřel, jak nejvíc se dalo. Nic se nadělo. Už se chtěl zeptat, proč mají být ty dveře otevřené, když vtom do místnosti vlétl Artur. Na dvě mávnutí. Při prvním máchnutí z drápů upustil do levé ruky slečny Elvíry šest malých hříbků a s druhým máchnutím jí usedl na nastavenou pravou ruku.

„Je to pěkná banda uličníků. Slyšel jsem je na kilometry, jak dělají neuvěřitelný povyk, ale i přes můj dobrý zrak mi dalo velkou práci je najít.“

Slečna Elvíra vyšla s Arturem na ruce před dům. Gabrielek zaslechl rozhovor mezi nimi, aniž by chtěl poslouchat.

„Tak jak? Zalhal?“ zeptal se tiše Artur.

„Ne, řekl pravdu,“ usmála se.

„Takže je to on?“ šeptl nejistě Artur.

„Tím jsem si jistá od začátku. Nechtěla jsem ho testovat, ale seznámit s bratry hříbečky, mám pocit, že se s nimi ještě setká. A to setkání by mohlo být pro jednu stranu osudné, bude lepší, když je v té chvíli bude už znát.“

„Ty a …,“ zarazil se a pohlédl ke dveřím, jestli nejsou posloucháni. Nikoho nespatřil. Gabrielek seděl u stolu a jedl buchty, které mu slečna Elvíra nachystala, zatímco otvíral dveře.

„Ano,“ odpověděla a pousmála se nad ostražitostí svého přítele. „Mockrát děkuji za ty nezbedy. Sbohem.“

Artur se také rozloučil a odlétl strážit své nebeské království.

Slečna Elvíra se vrátila do světnice a nasypala nezbedné hříbky do sáčku, utáhla smyčku a uložila do truhly, ale schválně ji nedovřela. Poté se posadila ke stolu. Pohlédla na Gabrielka: „Jestli se chceš na něco zeptat, ptej se.“

Gabrielek přesně věděl, na co se chce zeptat, ale nebyl si jist, jak otázku co nejpřesněji formulovat. Netušil kde to je, místo znal, ale byly a děly se tu věci, jaké tu normálně nebyly a neděly se. Jako ta chaloupka, rytíři, mluvicí orel, o hříbkách ani nemluvě. Místo poznával, chodil sem s rodiči na maliny. Nakonec se rozhodl zeptat se co nejjednodušeji. „Kde to jsem? Znám to tu, ale nepoznávám to tu.“

„Vím, chodíte sem s rodiči na maliny, jsou tu nejlepší. Ale vysvětlit ti kde jsi.“ Slečna Elvíra se na chvilku zamyslela, ale hned pokračovala: „Víš tohle je země Strážců. Jsou to dva světy v jednom místě. Pochopitelně o sobě neví. Před pár hodinami v tvém světě na tomto místě dvě děvčátka trhala maliny, ale v mém světě na tom samém místě sedíme my. Vím, zní to šíleně. Proto se vyvoleným nemůže stát nikdo z dospělých, nepochopil by… Ale chlapci jako jsi ty, stačí ukázat tohle.“ Vstala a z šuplíku pod stolem vyndala v šátku zabalený předmět. Postavila ho před Gabrielka na stůl. Ten neváhal ani chvilku a rozhrnul šátek. Byla to zmenšenina Ralska ve skleněné polokouli na dřevěném podstavci. Podobnou věcičku tatínek na svém stole používá jako těžítko. Prohlížel si detaily zříceniny na kopci, krásně provedené lesy kolem. Ale nenašel ani stopy po třpytkách, které po otočení hračky měly vyvolat sněžení. Zkusil polokoulí zatřepat. Celá se nato zbarvila hnědožlutě. Chvilku trvalo, než si hnědožluté třpytky sedli na dno. Poté už Ralsko a lesy kolem nebyly sytě zelené, jehličnany zůstaly stejné, ale listnaté stromy si oblékly podzimní šat. V polokouli zavládl podzim. Dobrý. Pomyslel si. A zatřepal znovu. Tentokrát se zvedl býlí oblak. Když se usadil, v polokouli zavládla zima. Napotřetí bylo Ralsko opět v letním, jen nebylo zříceninou, ale obývaným hradem.

„To je kouzlo?“ zeptal se zvědavě Gabrielek.

„Jen trik. Pokaždé jak si zatřepal, tak sis ji o kousek pootočil a pokaždé ses díval z jiného úhlu. Chápeš, co se ti snažím naznačit?“

„Země Strážců je něco jako těžítko?“

Nepochopil. Pomyslela si s úsměvem Elvíra. „Možná. Podívej se z okna.“

„Venku sněží!“ vykřikl, když se podíval z okna ven. Běžel ke dveřím, ale za dveřmi panoval zamračený letní podvečer. Vrátil se k oknu, krajina v něm byla pokryta sněhem. „Nechápu,“ přiznal zklamaně.

„Záleží jen na pohledu člověka. Věříš tomu, že to tu není postavené jen, aby tě to oklamalo? Věříš, že ti rytíři nejsou jen komparsisté? Že Artur neměl skrytou vysílačku, jejímž prostřednictvím za něho na dálku mluvil člověk? Že ty hříbky nebyl jen optický klam. Stejně, jako to těžítko? Ne. Bereš vše, tak jak to vidíš. Dospělí by si, ale kladl hned všechny ty otázky. A dětí, které ztrácí svou nevinnost a jednoduchost čím dál tím dřív, přibývá. Ubývá dětí, které dokážou vidět sníh za oknem i v létě. Země Strážců existuje, tak jako existuje vesmír, jen o něm lidé nevědí.“ Na chvilku se odmlčela a poté s úsměvem dodala: „Až na výjimky.“

„Třeba moje maličkost,“ doplnil Gabrielak.

„A je to tak správně, že oněm ví jen ti, co vědět mají. Země Strážců není pro obyčejné lidi. Je dobře, že o něm nikdo neví a ani by se nikdo o něm neměl dozvědět.“ Vážně pohlédla na Gabrielka.

Ten ke své lítosti pochopil, že své dobrodružství nesmí vyprávět kamarádům. „Ani dědovi nemohu nic říct?“

Slečna Elvíra na vteřinku zesmutněla, ale rychle se vzpamatovala a s úsměvem kývla na souhlas.

„Ten sníh za oknem, to bylo kouzlo, nebo tam byl, že jsem si přál, aby tam skutečně byl?“
„Občas mluvíš nespisovně, jako malý chlapec, ale vzápětí mluvíš, jako tvůj tatínek. Ale k tvé otázce. Zkus se tím oknem podívat teď a možná odpověď nalezneš sám. Gabrielek se zvědavě zahleděl z okna. Nic, jen stmívající se zamračený svět. Podíval se ještě jednou a najednou spatřil postavu muže v dlouhé chodbě, jak chodí sem a tam se svěšenou hlavou. Po několika krocích se muž zastavil před postavou v bílém plášti a naslouchal. To je tatínek! Viděl svého otce, jak čeká v nemocniční chodbě na informace od lékaře.

Ve chvíli, kdy Gabrielek rozeznal místo a postavu muže, měl jeho tatínek pocit, že ho někdo pozoruje.

„Viděl jsi to, co jsi vidět chtěl?“

„Ne tak docela, chtěl jsem vědět, jak se daří mamince,“ řekl smutně.

„Víš co, venku je vědro, to je takový dřevěný kbelík, s vodou. Umyj se a ráno se pustíme do práce. S tvojí pomocí bude vše zas v pořádku, uvidíš. Určitě jsi nikdy nespal na peci, bude se ti to moc líbit.“

Ale ať se slečna Elvíra smažila sebevíc, úsměv na Gabrielkově tváři ten večer už nevykouzlila.

Usínal na peci s myslí plnou úvah, jakpak se asi daří mamince. Trochu litoval, že nemá, jak se s tatínkem spojit a zeptat se na maminku. Třeba se s maminkou setkám ve snu. Byla jeho poslední myšlenka toho dne.

Tu chodbu sem už někde viděl, ale kde? Ptal se Gabrielek sám sebe, když ve snu kráčel nemocniční chodbou. Všude tma a ticho, které prořezává jen nepříjemné skřípění bot. S každým krokem se přilepovaly Gabrielkovi podrážky k linu páchnoucího chlórem. S každým krokem se také přibližovaly dveře. Jistě už vím, tu chodbu jsem viděl v tom okenním výjevu s tatínkem a doktorem. A tohle jsou dveře, do kterých tatínek vstoupil, poté co s doktorem domluvil. Proběhlo mu hlavou, když zastavil, u býlích dveřích nemocničního pokoje, na chvilku zaváhal, ale přeci jen stiskl kliku a tiše vstoupil. V pokoji byly tři postele se spícími pacienty. Šel rovnou k lůžku u okna. Maminka tvrdě spala. Pohladil ji po vlasech. „Neboj se mami, všechno bude v pořádku. A až bráškové vyrostou, naučím je všechny lumpárny, co umím,“ pošeptal s úsměvem.

„Gabrielku.“

„Ano mami?“

„Já nejsem tvoje maminka. Vstávej, máme před sebou perný den,“ řekla Elvíra.

Gabrielek se mžouravě probouzel. Sen byl pryč. „Promiňte, zdálo se mi o mamince.“

„Jak se má?“ zeptala se slečna Elvíra.

„Nevím. Byl to jen sen.“

„Jsi si jistý?“

 

Cestou necestou zemí Strážců

 

 Další den plný hádanek. Pomyslel si Gabrielek, ale zapomněl, že slečna Elvíra umí číst myšlenky.

„Neboj se, brzy budeš znát odpovědi na všechny hádanky. Ale teď už vstávej. Musím tě ještě před snídaní někomu představit,“ odpověděla na Gabrielkovu myšlenku a podala mu už suché kalhoty.

„Představit? A komu?“

„Mě,“ ozval se hluboký majestátný hlas.

Gabrielek se podíval přes okraj pece směrem ke stolu. Uviděl černým pláštěm zahalená záda a obrysy hlavy pod černou kapuci. Postavě sedící u stolu, zpod pláště čouhala bohatě zdobená pochva dlouhého meče. Nic víc nebylo vidět.

„Kdo je to?“ zeptal se Gabrielek polekaně slečny Elvíry.

„My se přece známe, mladíku,“ odpověděl muž za slečnu. Otočil se na Gabrielka a pomaličku si sundal kápi, která mu halila hlavu a část obličeje.

„Král Gabriel!“ vykřikl. Před očima se mu promítly všechny vstupy, ve kterých viděl krále poprvé. A teď tu seděl, z masa a kostí. Dědečkův popis, který mu utkvěl v paměti z celého vyprávění nejasněji, byl naprosto přesný. (… Králi plál v očích oheň moci spalující poddané, oči rozdávající smrt se stejnou lehkostí s jakou dávají lásku. Mocné oči, mocného monarchy. Zasazené do ostrých rysů obličeje s hustým obočím a havraními vlasy. Hlava spočívala na širokých ramenech mohutného a silného těla muže v nejlepších letech. Pokořující autorita v živé formě. …) Jen s tím rozdílem, že v těch očích byla nyní i neuvěřitelná lidská kajícnost velkého hříšníka. Oblékl si kalhoty a slezl z pece, aniž by přerušil kontakt očí mezi ním a králem Gabrielem. Usedl před krále Gabriela s pocitem, že se nachází opět v nějakém vstupu. „Potkal jsem včera Vaše rytíře a málem jsem přišel o hlavu,“ vyhrknul, aniž by si uvědomoval, proč začal zrovna tímhle.

„Včera tu byli a sháněli se po Vás Veličenstvo. A Tibor trochu nevědomky polekal Gabrielka,“ vysvětlila slečna Elvíra.

„Tibor? Ten rytíř včera to byl ten samí rytíř, co byl u Vás králi, tenkrát před tou osudnou bitvou, ve stanu?“ zeptal se zvědavě Gabrielek.

Královi neklidné tmavé oči se udiveně zahleděly do Gabrielkových modrých jezírek. „Tam,“ zamyslel se, „tam nikdo jiný, krom mne a Tibora, nebyl. Stráže by zabily jakéhokoliv vetřelce bez varování a slitování. Nemohl jsi být v tom stanu! Nemohl jsi, jsi moc mlád a nedostal by ses tam ani ven živ.“ Královy oči neklidně těkaly, ukrýval se v nich strach usazený hodně hluboko dosahující až na dno jeho srdce. Ale jeho klidný hlas prozrazoval, jak pevná ocel se v něm skrývá.

Gabrielek nevěděl, jak oponovat. Hleděl do královy ocelově pevné tváře, v níž se hýbaly jen těkající oči. Teď si uvědomil, že už dokáže popsat nepříjemný pocit, který v něm tento muž vzbuzoval od první chvíle. V duchu si to pojmenoval monarchismem. Chyběla tomu muži jakákoliv špetka lidskosti? Vždy byl tím vládnoucím, neosobním a chladným králem? Gabrielkovy běhal mráz po zádech, když si představil, že by se tak chovali všichni lidi. Ale přeci jiskřička lidskosti byla nyní nepatrně znatelná, měl strach z vlastní minulosti. Přeci je to jen člověk! Řekl si, když se vzpamatoval. „A přeci jsem tam byl!“

Jeho slova nečekaně prořízly ticho. Vzpomněl si co pronesl králv tom rudě červeném stanu a nahlas řeč zopakoval. „Gabriely! Gabriely! Archanděly Gabriely! Zvěstoval si narození Páně a Jana Křtitele. A mě bylo vyloženo, že jen ty spasíš mou bídnou duši, která se provinila sama proti sobě. Všichni svatí stůjte dnes při nás všech!“

Král vytřeštil na Gabrielka oči, ale jeho tvář zůstala kamenná. Klidným hlasem se obrátil na slečnu Elvíru: „Jak je to možné? Ten chlapec zopakoval slovo od slova přesně tak, jak jsem je tam pronesl.“ Na chvilku se zamyslel. Vteřinu nato vložil obličej do dlaní a zabrumlal: „Ten zrádce!“

„Ne, tak to není! Tibor je Vám stále věrný, proto Vás tu včera hledal. Gabrielek je vyvolený, proto ví, co jste říkal a dělal.“

„On je ten co mi má pomoci?“ podivil se král Gabriel. „Vždyť je tak malý.“

„Jeden malý, druhý velký. Myslím, že budete sehraná dvojce,“ s úsměvem špitla slečna Elvíra.

Až teď si Gabrielek všiml, že oblečení slečny Elvíry značně kontrastuje se vším, co zde zatím viděl. Přímo na ní zářil krásně vyšívaný bílý jezdecký kostýmek, který nedávno viděl v maminčině módním katalogu.

„Copak Gabrielku? Stalo se něco?“ optala se, když si všimla jeho pohledu. Ale nečekala na odpověď: „Líbí se ti můj jezdecký kostýmek?“

Gabrielek přikývl.

„Ale moc ti sem nezapadá?“ pokračovala slečna Elvíra. „Nejspíš jsi předpokládal, že pojedu v šatech. V těch šatech, které způsobují muka na koni! Střih mám z tvého světa, ale ušila jsem si je sama. Jen pláštík a klobouček jsem si navrhla sama.“

Tak je to už lepší. Pomyslel si Gabrielek s úsměvem. Elvíra oblékla dlouhý bílý, také vyšívaný, plášť. Když si ho uvázala u krku, nasadila si bílý klobouček. Po zapnutí pásku s dýkou u pasu, byla připravena vyrazit.

Král Gabriel se postavil, hlavu měl mírně skloněnou, aby neškrtal o nízký strop. Vyšel z chaloupky a rovnou ke koni. Gabrielek si v rychlosti nazul suché boty, přes rameno hodil ruličku s dekou a mečem. Vyběhl těsně před slečnou Elvírou.

Král Gabriel už seděl v sedle na svém silném černém hřebci a nabízel Gabrielkovi ruku. „Pojedeš se mnou můj spasiteli?“ zeptal se štiplavě.

Gabrielek zaváhal.

V rozhodování mu pomohla slečna Elvíra. „Králi, pokud dovolíte, Gabrielek pojede semnou. Musím mu vysvětlit pár věcí, které jsme nestihly probrat. “

„V pořádku.“ Král ke Gabrielkově překvapení popojel blíž k nim a vytáhl ho za ruku do sedla před slečnu Elvíru. „Pojedu kousek před vámi, hvozdy jsou v téhle době plné nebezpečí.“

Koně vyjeli krokem. Jemný vánek ovíjel všem tváře. Kromě ptáků a zašramocení v křoví, způsobené prchající zvěří, nepotkali živou duši. Blížilo se k poledni, když byli na cestě už dvě hodiny. Mračna zahalovaly slunce a stále houstla. Les ponořen v šeru vháněl Gabrielkovi do žil nepříjemné chvění. I přesto, že Elvíra slíbila vysvětlování, až doposud mlčela.

„Cítíš to?“ zašeptala chlapci do ucha.

„Nechápu, co chtějí, pokud nemají zlé úmysly, tak proč… .“

„Kdo?“ zeptala se překvapeně slečna Elvíra.

„Já myslel, že tím cítíš to, se mě ptáte, jestli vím o Černých rytířích.“

„No vidíš, říkala jsem ti, že nejsem tak dobrá jako moje sestra. Něco jsem vycítila, ale je to jen pocit. A ty přímo cítíš přítomnost Černých rytířů?“

„Ne. Sem tam je v záblesku mezi větvemi zahlédnu.“

„Obalili koňům kopyta slámou a pytlovinou,“ bez ohlédnutí, vložil se do rozhovoru král Gabriel. „Vy se nemáte čeho bát, chtějí mě.“   

 Jemný vánek, který všem ovíjel tváře, sílil. Mračna zahalovaly slunce a stále houstla. Les ponořen v šeru vháněl Gabrielkovi do žil nepříjemné chvění. I přesto cesta probíhala celkem klidně. Monotónní pohyb koně a stejná zalesněná krajina, která obklopovala cestu, mu dala brzy zapomenout na svůj neklid v hlubinách spánku. A tak ani nepostřehl, jak rychle přišel soumrak smáčený deštěm.

Král Gabriel sjel z cesty a zamířil k blízkému skalnímu převisu, pod kterým se pro tuto noc utábořili. Slečna Elvíra uložila Gabrielka pod jeho deku od dědečka. A usedla ke králi, který mezitím rozdělal oheň. Hovořili dlouho do noci, než se také odebrali do říše snů.

Hodina za hodinou plula v návalech nekončícího deště. Kapky vody si razily cestu bezhvězdnou nocí. Ty šťastnější dopadly přímo na zem, ale většina narážela do listí či jehličí stromů a snažila se stéct co nejrychleji k zemi. Kde je nasákne žíznivá půda a ony budou zachráněny. Ty kapky, které nebudou mít tu sílu a štěstí se ukrýt dřív něž přijde den a odejde mrak, čeká nezvratný osud vysušení pod dotyky teplých slunečních paprsků. Ale zatím je noc a den se sluncem je daleko. Tak v té hluboké noci pokračuje šílený boj dešťových kapek o přežití. Jen kdyby tušily, že zítra mrak neodejde a slaboučké sluneční paprsky nebudou mít takovou moc, jistě by krkolomný pád do tmy, vyměnily za promyšlené a pomalé klesání, s výběrem místa dopadu. Jistě by potom byl déšť mírnější a moc tak snesitelnější.

Byly by tak určitě slyšet i kroky plížící se postavy do tábora pod skalním převisem. Ale šikovné nohy zloděje dokonale kryje neustále bubnování dešťových kapek do listí, jehličí, větví, kaluží a skály nad hlavami spící malé družiny. Tichoučké krůčky nezaregistroval ani lehce spící král Gabriel. Stačilo by zapraskání malé větvičky a král by okamžitě byl na nohou s vytaseným mečem. Ale temná postava žádnou takovou chybu neudělala, i kdyby déšť by vše zamaskoval. Jediný zvuk, který nezapadá je praskání dohořívajícího ohně, jen matně odhalující siluetu postavy, sklánějící se nad spícím Gabrielkem.

Chlapec neměl po ostrém probuzení moc času přemýšlet, čí ruka mu zabraňuje dýchat a teď i křičet o pomoc. Cukal sebou, házel na všechny strany, mlátil pěstmi, dokud měl ruce volné, kopal nohama, dokud mohl. Ale proti síle dospělého muže a jeho provazu, byl bezbranný. Smažil se zoufale křičet. Nic. Ale přeci se muž dopustil chyby, když povolil ruku, která Gabrielkovi zabraňovala křičet i dýchat. Boj Davida s Goliášem. Pouhá vteřinka nepozornosti a už se muži zoubky šelmičky bojující o holý život, zahryzly do prstu. Muž stěží potlačil výkřik bolesti. Vyšlo z něho jen zasyčení. Ale nad bolestí rychle zvítězila zuřivost. Rozpřáhl se, rozhodnut, Gabrielka za jeho troufalost potrestat. Jeho zuřivost rychle schladila ledová čepel šimrajícího pod krkem. Hloupé zasyčení! Které probudilo krále.

Král Gabriel lehkým pohybem meče přinutil muže pustit svou kořist.

Gabrielek zhluboka dýchal, celý se chvěl pod provazem, kterým byl spoután a ze kterého ho, probuzená, slečna Elvíra vysvobozovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se, když rozvázala poslední smyčku.

Gabrielek ji neodpověděl, obrátil se směrem ke králi a chvějícím hlasem tiše řekl: „Děkuju.“

Král Gabriel odpověděl letmým pohledem. A hned se věnoval svému zajatci: „Sundej si kápy, červe!“

Muži nezbývalo nic jiného než poslechnout, ostří na krku byl dostatečně silný argument. Argument, který povolil ve chvíli, kdy se v pohasínajícím ohni objevila tvář, kterou všichni znali. „Ty?! Můj nejvěrnější. Pochopil jsem, že mi nechceš sloužit, ale nikdy by mě nenapadlo, že se postavíš proti mně, Tibore!“

„Výsosti, díky Vám jsme zde. A popravdě už nevěřím, že jste schopen nás vést a natož nás dostat odsud pryč. Já ani ostatní nejsme proti Vám. Jen se snažíme přežít.“

„Jste dost staří na to, abyste přežili i bez tohoto malého chlapce. Nebo nejste schopni si ulovit ani králíka, že lovíte malé děti?“ řekl sarkasticky král.

„NE! Veličenstvo ten chlapec je způsob, jak zachránit naše životy. Oni už brzo opět přijdou! Od minule a předminule zbyla z naší družiny jen třetina. Zbyli už jen ti nejlepší, nejudatnější. A zlo je pokaždé silnější a silnější. Nevím, zda tentokrát někdo zůstane živ. Garyl, strážce Brány zkázy, mi slíbil, že když mu přinesu toho chlapce, nechá už navždy Bránu zavřenou.“

„Hlupáku!“ zaburácel král.

„Kdyby Garyl dostal Gabrielka do rukou, už nikdy by se brána neuzavřela. Brána se musí otevřít! Tak je to dáno! Jsou věci, které nezměníme, jako třeba déšť. Otevírání už započalo, ale tenhle chlapec ji může uzavřít už jednou provždy! Pokud mu pomůžeme!? A když už nebudete chtít pomoci, tak alespoň nestůjte v cestě!“ řekla slečna Elvíra do doznívající ozvěny králova zaburácení Hlupáku. Ozvěna utichla. Tibor pohlédl přímo do očí krále Gabriela. Slečna Elvíra pohlédla do očí chvějícího se Gabrielka. Král spatřil v Tiborových zoufalství. A Gabrielek v očích slečny Elvíry, jako v televizi uviděl události, které přijdou za několik okamžiků. Ale dříve než nestihl krále Gabriela varovat, Tibor rozkopl oheň. Z následujících událostí byl vidět jen hořící plášť krále Gabriela. Scénu osvětlovaly slaboučce roztroušené uhlíky. Král odrazil první Tiborův útok a pěstí ho srazil k zemi. Několika rychlými kroky zatarasil cestu dalším rytířům, kteří se vyřítili ze tmy lesa a mířili rovnou ke Gabrielkovi, kterému slečna Elvíra pomáhala vylézt do sedla.

„Hlavně nespadni z koně. On tě k ránu doveze na místo, kde se opět setkáme,“ šeptla, když mu uvazovala deku kolem krku namísto pláště. Do rukou strčila uzdu a meč. Plácnutím pobídla koně a ten ve vteřince zmizel ve tmě.

Co se dál dělo pod skalním převisem Gabrielek neviděl.

Kůň uháněl tmou. Déšť je smáčel a studený vítr ostře olizoval. Ale Gabrielek měl teď jedinou starost. Zuby nehty se snažil udržet v sedle. Což pro malého chlapce, který nohama nedosáhne do třmenů, i za dobrého počasí a klidné jízdy je nesmírně těžké. Ale kůň nebral ohled na svého malého pána. A uháněl tmou, občas klopýtnul, přeskočil větev či prudce změnil směr. Gabrielek se na hřbetě koně zmítal, jako pytel přivázaný k sedlu. Trápit se přestal ve chvíli, kdy mu mokrá kůže uzdy vyklouzla z křečovitého sevření promrzlých a mokrých dlaní. Po chvilce letu, po zachrastění křoví, po začvachtání nasáklého mechu, se ocitl na zemi. Kůň se ztratil ve tmě. Gabrielek zůstal ležet tak jak dopadl na zem. Víčka křečovitě sevřená, mokrý a chvějící se nejen zimou.

(Myslíte si, že víte co je to strach? Buďte malým chlapcem uprostřed lesa v neznámém světě, za tmy, za deště. A zkuste si přemýšlet o tom co udělat, aby ses dostal co nejrychleji do sucha, tepla a bezpečí. Zkuste přemýšlet o čemkoliv, když přes drkotání zubů neslyšíte ani sebe, natož nezvyklé praskání větví. Zkuste se zvednout a jít tmou do neznáma, když se kolena podlamují. Jen si zkuste vymyslet v takové situaci, tak jednoduchý pokus o záchranu, jako ten co napadl Gabrielka.)

Umírám tady a napadne mě něco tak dětinského. Trošku pookřál, když ho zaplavila teplá vlna naděje z jeho bláznivého nápadu. Vstal a vykročil do neznáma. Po třech krocích před sebou nahmatal strom. Pokusil se po něm šplhat vzhůru, tak jak to dělal už mockrát, ale marně. Kůra byla příliš mokrá a nejbližší větve moc vysoko. Obešel ho a ke svému překvapení na druhé straně objevil žebřík. Přibitý ke kmeni. Tam nahoře je posed. To je z pekla štěstí, že jsem narazil zrovna na tenhle strom. Usmál se a šplhal vzhůru. Oči si už pomalu zvykaly na tmu a dovolovaly mu rozeznávat alespoň obrysy okolních stromů. Skutečně to byl myslivecký posed. Bohužel nekrytý a nahoře v koruně byla větší zima než dole mezi kmeny. Takže odmítl nápad, který dostal, když šplhal nahoru a uvažoval o posedu, jako o dobrém místě na přečkání noci. Vrátil se k původnímu cíli. Očima z výšky přejížděl tmu a koukal…

„To snad není možný,“ radostně vydechl. „Člověk si vzpomene na hloupou pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Hned leze na nejbližší strom a ono tam je.“

Gabrielek hledal, to jediné co se v téhle tmě dalo hledat, světlo. Slezl dolů. Sebral meč a deku, kterou nechal ležet na zemi. A vyšel směrem ke světlu. No vyšel, spíš se začal prodírat křovisky, kapradím a vysokou trávou. Díky těmto překážkám a tmě neviděl na krok, tak našlapoval pomaličku a opatrně. Jediné co viděl, byly obrysy korun mohutných stromů nad jeho hlavou. Bohužel to zjišťoval ve chvíli, kdy jeho našlapující noha nenašla pevný podklad pro další krok a vnořila se do prázdna. Za nohou, která už měla stát na zemi, se přenesla váha, kterou doposavad držela levá na pevné zemi. A Gabrielek opět padal dolů. Naštěstí ne moc dlouho, pouhé tři metry a rovnou šplouch do vody. Je docela legrace skákat ze tří metrů do rybníka. Člověk projede hladinou, jako nůž máslem a bezbolestně zas vyplave se nadechnout. Ale není legrace spadnout ze tří metrů do kamením posetého koryta řeky. Řeky, jejíž dno je od hladiny vzdáleno pouhých deset centimetrů. Takový dopad je bolestivý. A stejně jako v rybníku ani teď se Gabrielek nemohl hned nadechnout. Hrudníkem dopadl na kámen a obličej zajel pod hladinu. Krom nárazu ucítil, jak se mu o tvář otřela rybka. Ve chvíli kdy mu tvář přejely drsné šupiny a tlukot rybího srdce se mu rozezněl v hlavě, prudce se vynořil a zalapal po vzduchu, ale chvilku trvalo, než se mu vrátil vyražený dech. 

„Už toho mám dost! Já chci domů! Pomoc, pomoc!“ zakřičel do tmy. Poslední pomoc se téměř ztratilo, to jak se Gabrielkovi zlomil hlas a přešel ve vzlykání a vzlykání v pláč. Klečíc ve vodě, plakal. Slzy mu proudem kanuly po tvářích a poté se mísily s vodou řeky. I přes všudy přítomnou ledovou vodu jím znenadání projelo teplo, to jak ho čísi ruka objala kolem ramen. Byla to dědečkova ruka. A Gabrielek už nebyl ve vodě, tmě a zimě, seděl u dědečka na pohovce. Před sebou hrnek čaje a bábovku. Z čaje se kouřilo a bábovka nádherně voněla. Babiččin úsměv hřál u srdce a dědečkův moudrý a rozvážný hlas hladil po duši.

„Víš Gabrielku,“ spustil po chvilce mlčení dědeček, „v životě každého člověka přicházejí těžké chvíle a těžká rozhodnutí. Každý by se měl osudu postavit čelem a z cesty, kterou se dal, neuhýbat. Jen zbabělci zavírají oči a kráčí cestou vykládanou zlatem, po které jdou slepě do zkázy. Ty můj blonďatý vnoučku, vkládám do tebe své naděje. Snaž se, aby tvé jméno, aby naše jméno pokračovalo ve cti, kterou v sobě nosí už po generace.“                            

Osudu postavit čelem a z cesty, kterou se dal, neuhýbat. Opakoval si pořád dokola. Čaj, bábovka, pohovka i dědečkova ruka postupně zmizely. Chlad vrátil Gabrielka z hřejivé vzpomínky zpět do ledové vody, deště a tmy.     

„Neboj se dědečku! Nevzdám!“ vzdorovitě špitl. Nepřekonal sice zimu, tmu a strach, ale překonal slabost ve své mysli, které mu jako rarášek našeptávala: vzdej to, ušetříš si mnoho trápení. Vstal a rozhlédl se. Břehy byly moc vysoké a strmé. Musím kousek popojít, třeba budou břehy dál nižší. Musím! Musím! Přesvědčoval v duchu sám sebe. Musím pokračovat! Nic jiného mi nezbývá. Tady mi nikdo nepomůže. Když tu zůstanu … Raději dál ani nedomýšlel, co hrozného by se mohlo stát. Zaťal pěsti a vykročil po proudu. Klopýtajíc o malé kamínky a obcházeje ty velké se brodil řekou, ale břehy byly všude stejně vysoké ne-li vyšší. Nízké nikde, pomoz nikde, ráno v nedohlednu a drtící zima, neustále vháněly Gabrielkovi myšlenky do hřejivých a bezpečných vzpomínek. A ty samé ingredience ho opět ve vteřince vracely zpět do tmy, zimy a bezmoci. Krok za krokem vnořoval nasáklé boty do ledové vody. Hukot řeky, neutuchající déšť, ševelení lesa a drkotání vlastních zubů, to vše rázem přehlušilo zadunění hromu. V dálce kousek oblohy ozářil blesk. Gabrielek sebou trhl. Strašpytle! Napomenul se. Lekáš se všeho a chceš si tu hrát na hrdinu? Dědeček to je hrdina. Nebál se ani tenkrát, jak vyprávěl, že šel, ještě zamlada, brzo ráno na pstruhy.

Gabrielek historku zaslechl, když ji dědeček vyprávěl přátelům a rodině na oslavě svých narozenin. Seděl v čele stolu s tahací harmonikou v ruce. Mrkl na babičku, ta se ujistila zda Gabrielek spí. A po babiččině kývnutí začal vyprávět. Gabrielek pochopitelně jen předstíral, že spí a naslouchal.

Zamlada jsem se jednou vypravil na pstruhy. Někde jsem zaslechl, že berou nejvíc hodně brzo ráno. I vydal jsem se ve tři ráno s vysokými holínkami a prutem k řece. Nic jsem neviděl. Pomalu ani na krok, ale to mě neodradilo. Nahodil jsem poprvé a poté nepočítaněkrát, ale nic, vůbec nic. Ne a ne zabrat. Ani jediná rybička. Postupoval jsem stále po proudu, až jsem se po hodině octl mezi vysokými břehy. Vůbec mě to neznepokojilo. I přesto, že jsem ten úsek řeky vůbec neznal. Tehdy jsem si řekl, že to bude tou tmou. Dneska si to už nemyslím. Šel jsem dál. K mé smůle začalo hustě pršet. Nasadil jsem si tedy kapuci. Začalo to známé bubnovaní, přes které nikdy nic neslyšíte. Však to tu známe všichni, že? Najednou se mě zmocnil pocit, že jsem něco zaslechl. Sundal jsem kapuci a zaposlouchal se, ale nic nezvyklého jsem neslyšel. Nasadil jsem tedy kapuci a pokračoval. Po chvilce ten samí pocit. Sundám kapuci a poslouchám, klid, nic neobvyklého. Pokračuju dál. Když se mě ten pocit zmocnil potřetí, sundal jsem kapuci, ale už ji nenasadil. Popojdu kousek a za mnou se ozvalo zaplácání několika, snad desítek, malých nožiček. Zamrazilo mi. Nejistě jsem se do tmy zeptal, kdo tam je? Na odpověď se mi dostalo jen zvuku, který mi připomínal klapání obrovských račích klepet. Neměl jsem náladu zkoumat, co to vylezlo za příšeru z temnot. Jeden z usmívajících se hostů se dědečka zeptal: A cos udělal, hrdino? To co bys udělal ty, nechal jsem se sežrat. Hosté se rozesmáli. A dědeček posmutněle nakonec dodal. Sebral jsem se a vzal nohy na ramena. To je ta nejrozumnější věc, kterou člověk, pokud nezkamení, může udělat.

Gabrielek se chvěl zimou, ale strachem ještě víc. Vzpomínka mu odvahy zrovna nedodala. Otočil se a naslouchal do tmy. Nic neobvyklého. S drobnou úlevou vykročil, aniž by cítil promrzlé nohy. S každým krokem přemýšlel víc a víc, co by mohlo být pravdy na dědečkově vyprávění. Myšlenky nad tou příšerou nahlodávaly Gabrielovi zbytky odvahy. A jeho srdce se nořilo hloub a hloub do beznaděje.

Po hodině šlapání ve vodě zahlédl v dálce stoupat sloup kouře. To musí být ten oheň. Jsem zachráněný. Bože děkuji. Pomyslel si, když se drápal po nižší stěně koryta řeky. Kterou zahlédl společně se sloupem dýmu, na vteřinku osvětlené bleskem. Po kořenech vrby se jednoduše dostane z téhle pasti a poběží k ohni se ohřát, i kdyby ten oheň udržovala dědečkova příšera. Zachycen kořenů a lezouc ven, náhle ztuhnul. Ruce povolily a Gabrielek sjel ochromený zpět do vody. Krev v žilách se mu změnila v ledové krystalky, bodajíc do srdce, které mu na chvilku přestalo být. Jediné na co se zmohl, bylo naslouchat několika desítkám malých nožiček, které se přibližovaly ke strachem ochromené kořisti.

Náhle se šplouchání a plaskání nožiček zastavilo a ozvalo se to co už Gabrielek očekával. Ale nečekal, jakou hrůzu vněm ten zvuk vyvolá.

V hrozivé blízkosti se do tmy ozvalo hrůzostrašné zaklapání obrovských klepet. I přestože Gabrielek nic neviděl, jeho fantasie klepeta spěšně vykreslila v těch nejděsivějších barvách a rozměrech. Jako bonus mu promítla scénu, ve které obrovská klepeta drtí lidské kosti, jako by byly z papíru.          

Hrůzu nahánějící scény v Gabrielkově mysli, vystřídala dědečkova slova: Sebral jsem se a vzal nohy na ramena. To je ta nejrozumnější věc, kterou člověk, pokud nezkamení, může udělat. A když člověk zkamení. Nezbývá mu nic jiného než se nechat sežrat. Pomyslel si a začal se modlit. „Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, jak ne zemi, tak i na nebesích. Amen. Bože jestli mne teď posloucháš, pomoz mi. Vím, že mě odsud nemůžeš dostat pryč, tak alespoň zařiď, ať ohluchnu, ať neslyším déšť, hromobití, klepání těch klepet, cinkání a šplouchání kopyt v řece. Ať … ,“ zarazil se ve své modlitbě. Nastražil uši na opačnou stranu, než stála klapající příšera. A skutečně se nemýlil.

Korytem řeky se hnal kůň. Hrom v dálce zaburácel. Kůň se přibližoval, až byl téměř nadosah. Kůň se na jezdcův povel vznesl. Gabrielek zaklonil hlavu a na okamžik v záblesku zahlédl břicho koně, stačilo natáhnout ruku a dotknout se mokrého zvířete. S dopadajícími kopyty vzduchem zasvištělo ostří meče. Obluda zakvílela bolestí. V obraně se ozvalo cvaknutí klepeta, naštěstí naprázdno. Žádné drcení papírových kostí. V odpověď ostří podruhé zasvištělo vzduchem. S kvílením obludy a praskáním krunýře, meč našel svůj cíl. Ale jak zápas ve tmě dopadl Gabrielek nevěděl, neboť ve chvíli, kdy vedle něj dopadlo uťaté klepeto, vyčerpaný omdlel. 

Na chvilku se probral až v jeskyni u ohně. Ležel na krásně teplém kožichu, přikrytí černým pláštěm se stříbrnou nití vyšívaným lemováním. Mokré šaty byly pryč, ležel jen tak. V teple, suchu a snad i v bezpečí. S tímto slastným pocitem se zavrtal do pláště a unaven usnul tvrdým spánkem.

Víčko oka se pomalu otevírá. Oko mžouravě zachytává první bledé světlo časného rána. Ohniště doutná. Oheň musel hořet celou noc. Gabrielek se protáhl a zívl. Bolestivě zjistil, že protahovat se není dobrý nápad. S roztažením rukou se ostře ohlásila modřina na hrudi od včerejšího nárazu. Tak noční můra to nebyla. Pomyslel si s úsměvem. Včerejší strach a hrůza jsou už pryč. Teď je nový den. A už nejsem sám. Jak zjistil, když si pozorně prohlédl plášť, který mu sloužil momentálně za přikrývku a sedlo, které leželo naproti. Podle pláště a sedla poznal svého zachránce. Už podruhé mu král Gabriel zachránil život. Ale v jeskyni nebyl. U hlavy našel své šaty. Umazané od bláta a trávy, ale suché. Oblékl se tedy a vyšel ven. Déšť ustal, ale oblohu stále halil mrak. Hleděl do pochmurného dne z deseti metrů nad zemí. Jeskyně byla dostatečně vysoko, vhodný úkryt před všemi druhy nebezpečí, i před „hepčík“ rýmou. Pokud se člověk schová včas. No bude to pěkná rýma, zatracená studená voda. Pomyslel si, když hledal kapesník. Co to? Á třešně. Ty se hodí, mám hlad, že bych … Tam to je, král Gabriel. Zahleděl se na malý palouček pár desítek metrů od jeskyně. Gabriel tam klečel na pravém koleni, levý loket opřený o levou nohu.  Před sebou držel meč a čelo skloněné k jílci. Zdálky scéna vypadala, jako by Gabriel byl pouhý rytíř a mohutná Lípa, před kterou klečel, byla král a měla ho vyznamenat za zásluhy. Nebo snad modlitba u tak majestátného stromu?

Gabrielek sešel po pěšině podél skalní stěny. Na palouček přiběhl zadýchaný. Král nebyl za kmenem stromu téměř vidět. Tichounce, jak nejlépe to uměl, se přiblížil ke stromu. Obešel ho a stanul před klečícím králem.

Ten zvedl hlavu a pravil: „Už na tebe čekáme.“

„Dobré ráno. Musím Vám poděkovat za záchranu života,“ sklonil vděčně hlavu. Po chvilce se, ale neovládl. Zvědavost zvítězila nad dobrým vychováním. „Zajímalo by mě, co to tam vlastně bylo?“

Král se usmál svým vladařským kamenným úsměvem. Ale neodpověděl.

Odpověď zazněla za jeho zády kousek nad hlavou. Polekal se, cukl sebou směrem ke králi. Ten ho pobaveně zachytil a otočil směrem ke kmeni statné Lípy. Gabrielkovi oči přelétly kmen od kořenů až ke …

„Za těchto zlých časů kdejaká temnota vylézá ze svých děr. Nikdo nemůže vědět, co to bylo. I kdyby ses zeptal nejmoudřejších a nejučenějších, nikdo ti na tvou otázku neodpoví. Jsou věci v temných dírách, o kterých ani Bůh neví. To na co si v noci narazil, se vymyká chápání nás denních tvorů. Netrap se tím. Na povrch je láká zlo, až zlo vymýtíme, opět zalezou do svých temných děr.“

„Tamten už do díry nezaleze, blíže se seznámil s mým ostřím,“ poznamenal král.

„Nemaje srdce, nemaje duše, neznaje smrti. Nelze zabít temnotu, lze ji jen vyhnat světlem.“

Král Gabriel si povzdechl. Poté pohlédl na vykuleného Gabrielka. „Ach promiň. Toto je jediný přítel, kterému zde skutečně důvěřuji. To on mi včera řekl, kde tě naleznu a že jsi v nebezpečí. Představuji ti čaroděje Kristiána.“

Gabrielek nechápavě koukal na Kristiána. Obrázek, který se mu nabízel, vyvracel veškeré představy o podobě čarodějů. Na zemi ležela větev, kterou snad ulomil blesk, silný vítr či obr. A v ráně po větvi byl zády přirostlý čaroděj Kristián. O velikosti větší panenky. Celý dřevěný. Ručičky i nožičky pohyblivé tak, že by se dalo pochybovat o tom, že jsou dřevěné. Při pohledu do dokonale dřevěné tváře se všemi detaily lidské, při pohledu na dřevěné dětské tělíčko s obličejovými rysy moudrého starce, Gabrielkovi hlavou prolétla jediná asociace, která ho napadla nad něčím tak neuvěřitelným a také ji nechtěně vyslovil nahlas: „Pinoocioo.“

„Nikoli hochu, nejsem oživlé dřevo. Já jsem ochránce stromů a ne loutka z pohádky. Ale nechme hašteření. Máme velice málo času. Musíme společně zachránit zemi Strážců. Brána Zkázy se již otvírá.“

„Brána Zkázy?“

„Tam jsme měli včera namířeno, ale jsme zde,“ odpověděl pohotově král Gabriel na Gabrielkovu otázku. Poté se obrátil na čaroděje Kristiána: „Přesvědčil jsem rytíře Tibora, aby hlídal u brány. Má sebou ty nejlepší. Víc jich už ani není.“

„Budou brzy ustupovat. Tlak brány roste každou hodinu. Musíme spěchat. Teď už je pozdě uzavřít bránu dle původního plánu, proto musíme nalézt poslední Stříbrnou Lípu a získat její květ z vrcholku koruny. Cestou budu chlapce učit zacházet s… Gnósis? Kde máš meč?“

„Nejspíš v jeskyni,“ odpověděl Gabrielek.

„Už ho víckrát nespouštěj z očí! Teď odstupte.“

Král i Gabrielek o několik kroků odstoupili. Kristián zašeptal několik slov, načež přilétlo hejno datlů a začalo klovat do dřeva za jeho zády. Po chvilce přestaly létat odštěpky a Kristián se volně snesl na zem. Opět zašeptal několik slov a ovinul se černým pláštěm a na hlavu si nasadil klobouk spletený z větviček, listí a trav.

„Čekám jen na vás,“ řekl, když z lesa přiběhl býlí vlk, kterému vylezl mu na hřbet.

Oba Gabrielové spěchali do jeskyně pro své věci. Král osedlal koně a posadil si Gabrielka před sebe.

„Musíme projet skrz táhlé lesy a hnát se, jako štvaná zvěř. Vyhnout se problémům, získat květ a dvakrát tak rychleji zpět,“ volal Kristián, když se hnal na svém vlkovi před nimi.

Po několika hodinách jízdy projeli kolem domku slečny Elvíry. Což Gabrielka přivedlo na otázku: „Kde je slečna Elvíra?“

„Nemusíš se obávat. Umí se o sebe postarat,“ odpověděl král.

Kristián se i s vlkem ztratili ve vysoké trávě. Na konci pěšiny u malého mola, na kterém Gabrileka nedávno vysadil Převozník, král navedl koně do vody a pobídl ke cvalu proti proudu. Od koňských kopyt všude okolo cákala voda.

Gabrielka se začal zmocňovat pocit, že studená voda je jeho prokletí. Neustále mezi poletujícími kapkami vody vyhlížel Kristiána na bílém vlku, ale marně. Jako by se po nich slehla zem. Vyhlížením Kristiána se zaměstnal natolik, že téměř nepostřehl, jak je sevřely stěny skalisek a octli se před Průrvou. Gabriel koně nezastavil ani nepřibrzdil, prostě se vehnal do šera tunelu. Gabrielek zavřel oči a zaťal pěsti. Sevření víček povolil až ve chvíli, kdy se kůň na konci tunelu vznesl a dopadl do vody.

Bylo to lepší, než když sem se tam tudy prodíral poprvé. Napadlo Gabrielka. Kůň vycválal na břeh, kde už stál Kristián na svém vlkovi. Jak se sem dostal?

„Čarodějové si máčet pláště nemusí. Škoda, že jste nám ujeli. Nemuseli jste být mokří,“ řekl se šibalským úsměvem Kristián.

Král Gabriel by jistě rád něco řekl, ale nedostal příležitost, neboť vlk s Kristiánem už uháněli k lesu. Zarazil tedy třmeny do slabin koně a započal další zuřivý boj s časem.

V šeru lesa pod hustými mračny míjeli strom za stromem, kličkovali, projížděli keř za keřem, prodírali se kapradím, přeskakovali padlé kmeny, kopyty a packami zkalili nejeden potůček nejednu tůňku. Mezi zvěří sice už kolovala zpráva o vlku nesoucího větev a o obrovském koni s jedním velkým a jedním malým člověkem, ale lidé je nezpozorovali, neboť neprojeli kolem jediného lidského obydlí. Ale takové štvaní nemůže žádné zvíře, ani žádný jezdec vydržet moc dlouho. A tak když se den schyloval ke svému konci, rozhodl Kristián, že se utáboří, neboť pokračovat v cestě po tmě by bylo nerozumné.

Král sesadil Gabrielka z koně a již po několikáté se ohlédl zpět. Se zachmuřeným čelem se podíval na Kristiána. Ten se zrovna také ohlížel. Kývl hlavou na krále, že o jejich pronásledovateli ví. Ale více o tom nemluvili.

Gabrielek si jejich tichého rozhovoru nevšimnul. Neboť se sháněl po něčem k jídlu. Kapsy měl už prázdné. Vrhl se tedy do blízkého borůvčí.

Král si povšiml jeho hladového počínání a přistoupil k němu se slovy: „Nech to být, chlapče. To není krmě pro muže. Pojď kousek odtud je řeka plná pstruhů.“

Po pěti minutách chůze skutečně dorazili k malé říčce.

„Ale jak je nachytáme. Bez háčku a vlasce?“

Král Gabriel neodpověděl. Vstoupil do řeky, vyhrnul si rukávy a zahleděl se do proudící vody. Chvilku stál jako z kamene. Když jeho oko lovce zpozorovalo kořist, mozek vzal v potaz lom světla a dal pokyn rukám, aby se jako šípy vnořily pod hladinu a prsty lehce sevřely rybu, kterou se stejnou hbitostí vymrštily na břeh. Vše proběhlo během vteřinky a král Gabriel stál ve vodě tak dlouho, než se na břehu mrskala pěkná hromádka lesklých pstruhů.

„Základ na pořádnou večeři bychom měli.“ Vylezl na břeh. Shrnul si nohavice, rukávy a obul boty. Vrátili se do provizorního tábora.

„Sleduj. Veličenstvo se bude snažit rozdělat oheň,“ šeptl Kristián Gabrielkovi.

Král v ruce držel klacek a kus dřeva ze stromu, který v noci zasáhl blesk. Bez jediného slova se uvelebil do tureckého sedu. Menší část klacku ořezal na koncích do špičky. Na jedné straně si s ostrostí hlavu nedělal. Ze zbytku klacku udělal malý luk. Do něhož napnul místo tětivy koženou tkaničku ze svého pláště. Gabrielkovi už svitlo. O tomto způsobu rozdělávání ohně lukem už mockrát slyšel. Ale toto bylo poprvé, co celý postup viděl na vlastní oči. Král Gabriel své vyrobené náčiní láskyplně uchopil, jako umělec basu a smyčec, v jeho případě lukem, rychlými pohyby začal, vyluzoval první zvuky. Které na rozdíl od basy nebyly nikomu milé. Vrzání tupé strany o kámen, kterým král přitlačoval ostrou stranu k dřevěnému výseku a vrzání kožené šňůrky, (která ve smyčce otáčela klackem, aby se vytvořilo třením dostatečné teplo, pro rozdělání ohně) žádným uším skutečně neladilo.

Po pár minutách tření a přidávání troudu král vše vzdal. „Otec nás s bratrem brával do lesa na celé dny. Učil nás jak přežít. Učil nás jak rozdělat oheň. S tím, že každý poddaný to zná a králi to nemůže být na škodu. A zde je výsledek otcova snažení.“ Pohlédl na Gabrielka, snažíc se zakrýt hněv, který v něm planul, nad nedařícím se dílem a řekl: „Chlapče, jdi se podívat po klaccích, na které napíchneme ryby.“

Gabrielek poslechl a bez většího otálení se vydal hledat. Během chůze jeho oči zaměstnávaly obrazce, které vytvářela mračna, jimiž občas pronikly paprsky zapadajícího slunce. Po několika minutách příjemné procházky začal Gbrielka přepadat nepříjemný pocit, že zabloudil a celá včerejší moc se bude opakovat. Pohledem přejížděl okolí, hledajíc směr, kterým přišel, hledal něco, co by poznal a co by mu pomohlo se vrátit. Nic.

Znenadání mu u srdce bodlo, jakoby ho někdo zasáhl kordem. Ale nebyl to kord, byly to oči. Oči, které ledabyle přejel svým pohledem. Až když jeho podvědomí zareagovalo, bodnutím u srdce, až poté se Gabrielkův pohled vrátil k očím, které na něho cenily zuby a hladově ho zkoumaly. Nohy jako přikované, pohled svázaný s pohledem vlčím.

Stál tam, padesát metrů od Gabrielka. Stál na vyvýšenině, pohublý, s raněnou packou, v očích zaměřenou kořist neschopnou odporu. Kořist! Hlad! Kořist! Hlad potlačil bolest vystřelující z raněné packy. Zvíře šílené bolestí, hnané hlady, vyrazilo kupředu.

Gabrielek stál. Boty jako by zapustily kořeny.

„Tak nestůj, kluku! Zmiz! Pryč! Utíkej!“ ozvalo se několika hlasy naráz.

Gabrielek vyrazil jako střela. Zběsilý běh směřoval do neznáma. Cítil funění za zády. Vlk byl rychlejší. Doháněl svou kořist, neboť i on byl pronásledován. Stíhala ho smrt. Jediná možnost jak jí utéct byl úspěšný lov. S každým krokem se Gabrielkovi šance zmenšovaly. Běh se po několika minutách únavou měnil v chůzi. Naštěstí i vlk nebyl při síle. Nemohl popadnout dech, zkřiven bolestí, svým pronikavým vlčím pohledem pozoroval udýchaného Gabrielka. Netrvalo dlouho, než se dal, z posledních sil, opět do pronásledování. Pronásledovaný se také vzchopil a klopýtaje prchal dál.

„Tamhle proskoč tou řadou jehličnanů!“ křikl slabý hlásek.

Gabrielek se nestaral, kdo to řekl, ve své únavě a bezmoci uposlechl. Při posledních krocích si zakryl obličej lokty a skočil. Jehličí ho pohltilo. Škrábající a píchající bylo všude.

Na druhé straně hradby z jehličí čekala náruč měkkého mechu. Dopadl. Zhluboka oddychoval. Po vlkovi ani památky.

„Kdo mi to poradil? Nějaký duch?“ lapaje po dechu, breptal polohlasně.

„Kdepak duch, to jsme byli my,“ ozvalo se sborově.

„Kdo my?“

Začali pomaličku vylézat z ruličky s dekou a mečem. Jeden po druhém. „Ta tvá pokrývka má na rubu několik kapsiček. A nás to u slečny Elvíry nebavilo. Také jsme se chtěli po několika letech vrátit domů. A tak jsme….“

„Hříbkové z mé polévky,“ podivil se Gabrielek.

„Albert, Bohdan, Ctibor, Daniel, Evžen a já jsem Filip, k vašim službám mladý pane.“  Naráz se uklonili. „Byla to velice dobrodružná cesta. Velice se nám líbila, ale dále už cestovat nebudeme. Zde je náš domov.“

„Jsem rád, že jste se dostali v pořádku až domů. Ale co mám dělat já? Jak se odsud dostanu zpět a co s tím vlkem tam za stromy. Určitě mě hledá a jen tak se nevzdá.“

Všichni hříbkové se naráz poškrábali na kloboučcích a podívali se jeden na druhého, ale jediné co z toho vzešlo, bylo sborové zasmušilé: „Nevíme.“

„Zeptáme se šamana Leopolda?“ navrhnul Filip. A všichni sborově šamana zavolali. Chvilku bylo ticho.

Gabrielek se v očekávání rozhlížel po malém paloučku, který dokola kryly hustě semknuté jehličnany. Vcelku obyčejný palouček plný hrbolů pokrytých mechem a napadanou kůrou a suchým listím. Mezi nimi vyšlapané cestičky. Zahlédl i několik docela malinkých tůněk. Ale jak tak pozoroval celý ten palouček, najednou se mu zdál plný života. Lístky a kůra na hrbolcích se hýbaly. Sem tam se cosi kmitlo.

„Vás je tu víc?“ zeptal se šesti hříbků.

„Už jsem říkal, že jsme doma. Toto je naše osada. Ty mechové kopečky jsou našimi domovy a suché lístky a kůra jsou naše dveře a okna. Počkejte, mladý pane, až se ostatní hříbci a hříbjenky otrkají, přestanou se bát a vylezou. Máme z lidí strach, což je pochopitelné. Ale ne ze všech, z těch co nekopou do hub a ani je nejedí, strach nemáme. Z pojídačů hub bychom strach také neměli, jen kdyby věděli, že pod hlavičkou máme váček s prudkým jedem,“ vysvětlil Filip.

„To není možný. Neřeknu ve světě Strážců, tam bych se nad vámi nepozastavoval, ale zde v normálním světě malý mluvící hříbci? To není možný. Nejspíš se mi jenom zdáte. Tady neexistují kouzla a zázraky. Tady vše řídí počítače, létá se nadzvukovou rychlostí, koně jsou vzácností. A vy neexistujete i přesto, že se na vás dívám.“

„Seč nevím o čem mluvíš, ale vyčkej příchodu šamana. Ten určitě zodpoví tvé otázky.“

Nemuseli čekat dlouho. Když Filip dořekl poslední slovo, vznesl se před Gabrielkem malý obláček dýmu. Dým se rozptýlil a na mechu stál hříbek stejně velký jako ostatní, jen v plášti z listu Lípy, v ruce myší kost místo hole, ozdoben korálky a pomalovaným kloboučkem.    

„Mé jméno je Leopold. Zdravím tě lidské mládě. Slyšel jsem, co jsi udělal pro našich šest statečných. Celá osada je ti zavázána.“ Hluboce se Gabrielkovi poklonil „A abych se vrátil k tvé poslední otázce. Také nevím přesně, o čem to mluvíš, ale jsou báje o jiných světech. Podle nich se do jiného světa lze dostat jen za pomoci převozníka a vodní brány, která je odsud několik let putování.“

„Na koni to není tak daleko. Dnes ráno jsme vodní bránou projížděli. Viděl jsem ji na vlastní oči,“ pochlubil se Filip.

„Och báje tedy nelhaly. Vodní brána existuje.“ Leopold se otočil na zástup zvědavých hříbků, kteří se pomaličku přestávali bát. „Bratři a sestry! Konečně přišel den, který očekáváme po celé generace. Vyslal jsem do světa již tolik statečných mladíků, aby pátrali po vodní bráně. Nikdy se k naší lítosti ani jediný nevrátil. Ale dnešního dne již neproteče jediná slza matky nad ztrátou syna. Neboť těchto šest statečných mladíků se nejen vrátilo, ale vědí, kde je vodní brána. A dokonce znají zvíře, jemuž říkají kůň, které nás k vodní bráně odveze za pouhý jeden den. Tak bratři a sestry nemeškejme a připravme se vyrazit.“

Najednou to Gabrielkovi došlo, domníval se, že průjezdem Průrvy se automaticky dostali ze světa Strážců. Ale asi to tak nefunguje, je na to zapotřebí převozník! „Moment. To jako chcete přejet s převozníkem do mého světa?“ zeptal se zděšeným výrazem Gabrielek. Vyděsila ho představa národa malých hříbků ve zmatku uspěchaného a nebezpečného světa. Lidé by byli nebezpeční hříbkům a hříbci by se svým jedem byli hrozbou lidem.

„Báje praví, že jednoho dne naši mladí muži najdou vodní bránu. Která je v bájích nazývána Průrvou. Poté celý národ hříbků nalezne za branami ráj a věčný klid,“ vysvětlil Leopold.

Gabrielek přejížděl pohledem po celém národu těchto pozoruhodných bytůstek. Věděl, že se ženou do jisté záhuby. Také měl na paměti dědečkova slova: Nevymlouvej věřícímu existenci Boha, když chce skočit z desátého patra, jen aby byl Bohu blíž. Jen v něm upevníš odhodlání. Není to lehké, ale je lepší věřícího přesvědčit, že Bůh sídlí v prvním patře. Z prvního ať si blázen klidně skočí. Bude žít a v tobě nebude spatřovat ateistu a nepřítele.

Nemohl tedy říct hříbkům pravdu, že jejich ráj neexistuje. Beznadějně se díval do těch stovek malinkých zaslepených párů očí. Až se jeho pohled setkal s pohledem Filipovým. Hodně už zažil, on by mohl pravdu strávit a přesvědčit ostatní, že toto místo je tím zmiňovaným rájem. A to co zamýšlí, bude jejich zkázou. Pomyslel si, popadl Filipa do ruky a šeptem mu vše vyložil. Gabrielkovi zamrazilo, když Filip s úsměvem řekl, že se o ně nemusí obávat. V tu chvíli věděl, že všichni tito drobečkové jsou ztraceni. Že není argumentu, který by mohl konkurovat jejich bájím. Cítil se vinen. Vždyť to on přivedl tě šest nezbedů sem a oni teď povedou celý svůj národ do záhuby. Ale nenapadal ho způsob, jak je přinutit sejít do prvního patra, aby je pád nezahubil.

 Je jen jediný způsob! Pomyslel si. Lež, nic jiného je nezachrání. Radši těch šest než celý národ.

„Rád bych něco navrhnul. Čekali jste tak dlouho, a tak pro vás pár týdnů zdržení nic nebude.“

„Co tím chceš říct?“ zarazil se Leopold.

„Jen to, že by bylo nerozumné vydávat všechny na pospas osudu. Nevíte, kam jdete. I v ráji se mohou ukrývat mnohá nebezpečí. Bylo by nerozumné, milujete-li své děti a manželky, pokud si vážíte starších, vystavit je možným nástrahám světa, který znáte pouze z bájí. Lidé v takových případech vysílají průzkumné oddíly, které nejen prozkoumají, ale zajistí dopravu a bezpečné místo pro osídlení. Já se budu za pár dní vracet Průrvou zpět, můžu vzít průzkumný oddíl hříbků sebou. A toto jsou vhodní kandidáti.“ Popadl šest hříbků, které sem přinesl, strčil je do deky s mečem a proskočil bez rozloučení zpět do lesa. Vlk nikde. Bez rozmyšlení se rozeběhl směrem, který považoval za správný. Nejspíš zázrakem našel krále a Kristiána. Udýchaný, usedl k ohni. S pocitem spasitele, který ukázal cestu do pekla a poté postavil vratké schodiště do nebe, které nikam nevede.

„Stalo se něco?“ zeptal se Kristián.

„Co? Ale to jen… To ten vlk!“ odpověděl vyhýbavě.

„Vlk?“ optal se král Gabriel, šmátrající po meči. Rozhlížel se po lese hodnou chvilku, ale nic neviděl. Opět usedl a podal Gabrielkovi klacek s pečenou rybou.

Chlapec se do ní s chutí pustil. Jedl, mlaskal a vytahoval rybí kůstky.

Král Gabriel na sobě nedal znát, jakou radost má z jeho apetitu.

Kristián ukázal na vyčnívající meč a zeptal se: „Mohu si ho půjčit?“

Gabrielek s plnou pusou kývl na souhlas.

Kristián vytáhl zlehka čepel meče z pochvy. Palcem cvrnkl do kovu, až se špička lehce rozechvěla. Sevřel meč v dlaních a namířil před sebe a spustil: „Dvacet palců dlouhý, jeden palec široký, jílec pět palců dlouhý, třetí rubín z jílce chybí. Znám ten meč, vím o něm vše, ale v ruce ho držím prvně. Je to zbraň, která není za zbraň považována.“

„Kde je ten třetí rubín?“ zeptal se Gabrielek.

„Dobrá otázka. Kdo je tvůrcem toho meče zajisté víš. Starý Augustin ho ukoval způsobem, který byl již dávno zapomenut. Ukoval ho v měsíčních paprscích a na pomoc si zavolal archanděly. Každý z nich vložil do jílce mocný rubín. A vypráví se, že se později ztratil rubín právě Gabrielův. Ale je to jenom dohad. S rubínem mohl mečem vládnout kdokoliv. Díky tomu, že rubín chybí, meč sám o sobě nevládne, ožívá až v rukou toho, kdo ho dokáže ovládnout a probudit v něm jeho sílu. V podstatě nahradí moc chybějícího rubínu. Takže si dokážeš představit, jaký člověk musí být, aby dokázal nahradit sílu archandělova rubínu. Takže aby tvé poslání dopadlo úspěšně, musíš se naučit mečem vládnout.“

Gabrielek se zarazil a zamračeně se zeptal: „A proč se s ním nenaučí někdo jiný, třeba král Gabriel? Já jsem přece ještě malej.“

Po otázce se rozprostřelo hrobové ticho. Gabrielek nechápal, co řekl, ale Kristiánův zakaboněný pohled, který mu letmo věnoval a dlouhé zadívaní se zkoumavým pohledem na krále Gabriela, hodně prozrazoval. Ticho každou vteřinkou narůstalo do astronomických výšin. Kristián už v hlavě splétal záchranné sítě pro případ, že by král reagoval nepřiměřeně. Po chvilce se mu ulevilo, když král s klidným hlasem řekl: „Jsi moc mlád. Proto ti odpouštím tvou otázku. A odpovím ti. Kdybych se o to pokusil, bylo by to, jako by si svá místa vyměnil ďábel se svatým Petrem. Mé srdce je temné a studenější než nejhlubší jezero na světě. Ty jsi vyvolený. Tvé srdce je oním rubínem. Musíš na to, ale nejprve přijít.“

„Skutečně jste zabil svého bratra, jak vypráví legenda?“ zeptal se nečekaně Gabrielek. Jeho otázka se rozlehla, jako ozvěna do celého lesa. Sám netušil, proč bezmyšlenkovitě položil zrovna tuhle otázku. Přišla mu znenadání na mysl a neodolal jí. Sice se zalekl, možnosti že král Gabriel propadne zuřivosti. Ale ústa byla rychlejší strachu. S napětím očekával, co se stane. 

Král na něho jen pohlédl, bělmo očí zšedlo přikryto závojem vzpomínky. Nerozzuřil se, i přesto, že to byla už druhá opovážlivá otázka. Jen se zahleděl do ohně a začal vyprávět: „Během tažení byla má mysl plná hněvu. Na sklonku dne vojáci postavili tábor a ulehli, ale já nemohl spát, nemyslil jsem na nic jiného, než na krev ve které si v následujícím dnu budu máchat ruce.

Má nenávist k bratrovi mi byla hloupostí, má touha po větší moci mi byla jedinou vidinou pravdy. A vše se vystupňovalo tím, že zajal mou rodinu. Nenávidím bitvy, nenávidím krev, znetvořená těla, uťaté údy, přítomnost smrti a její pach. Ale poté co začala bitva, ta podívaná, ze které mi bylo vždy zle, mi poskytovala nesmírnou radost. Naplňovala mé srdce, vyžrané nenávistí, krví. Vroucí krví padlých. Kolem mě životy končily, ale mě srdce životem po dlouhých rocích překypovalo. Zasažen šípem padl jsem na kolena. Neklesl jsem však pod náporem bolesti, ale pod tíhou svých černých nelidských pocitů, které mnou projely ostřeji než šíp mým ramenem. Zaleknul jsem se natolik, že jsem chtěl umřít. Zápach krve byl silnější než zápach potu a vojáků, a havrani se chtivě snášeli ve velkých obloucích z nebe a jejich hejna neustále rostla. Ale pomyslil jsem naštěstí na svou rodinu. A tehdy se ve mně naposled ozvalo mé staré dobré Já. Nevnímaje fyzickou bolest, probil jsem se se svými věrnými až do hlavního stanu, až ke svému bratru. Tam se uzavřelo nadobro mé prokletí,“ na chvilku se odmlčel. Setřel si pot z čela a tichounce pokračoval: „Stal se ze mě bratrovrah. Mé Já mě nadobro opustilo. Mou mysl zkalila čerň. Mé srdce zmrazila bolest. Tehdy jen má fyzická schránka nařídila to hrozné vraždění.

To co jsem udělal, dozvěděl se, až když jsem se o dva dny později probral ve svém stanu. Bolest je slabé slovo na popsání toho co jsem cítil. K večeru procházel jsem mezi mrtvolami. Zápach byl nesnesitelný. Hyeny se rvaly o těla, i když jich bylo dost. Černé slzy mi kanuly po lících. Chtěl jsem zemřít. Neboť smrt by byla pro mě vykoupením. I vytáhl jsem svou dýku a chtěl si ji vbodnout do hrudi, ale čepel se proměnila v prach. Nebe pro mne bylo uzavřeno už dávno, ale v té chvíli mě nechtělo ani peklo. Musím se svou vinou, s tím mrtvolným zápachem v nose, se svým bolavě ztvrdlým srdcem a zčernalou myslí žít navěky. Stín smrti mi navždy utkvěl na duši.“

Gabrielka nesmírně dojalo, jak Kristián ze své dřevěné tváře vyzařoval pochopení. A paprsky pochopení pronikaly kameně zachmuřelou tváří krále Gabriela. Po chvilce se v králových očích rozjasnilo cosi, jako pokus o úsměv. Jeho koutky zůstaly nadále kamenné, ale šeď z jeho bělma zmizela. I nálada kolem ohně se uvolnila.

„Každý máme na srdci nějaký tem šrám, někdo větší někdo menší. A proto je tu s námi duše neposkvrněná. Této duši musíme pomoci dojít k cíli. A třeba,“ položil králi svou dřevěnou paži kolem ramen, „kousek z neposkvrněnosti Gabrielkovi duše pronikne, během cesty, i do našich srdcí. Ale musíme mu pomoci, jinak jsme všichni nadobro ztraceni!“

„Máš pravdu, příteli. Je před námi dlouhá, a jak jsme se už přesvědčili i nebezpečná cesta. Je načase, abych Gabrielka naučil zacházet s mečem.“

„Nikoliv!“ zarazil ho Kristián. „Gabrielek je sice ozbrojen, ale až se naučí Gnósis držet v rukou a ovládat ho svým srdcem, nebude mu zapotřebí síly jeho paží a obratnosti jeho těla. Dokud se to Gabrielek nenaučí, máme na případný boj sebou tebe.“

„No tak nač čekáš?“ pobídl král Gabrielka.

„Zadrž! Není to úkol zas tak snadný. Ani vyvolený nemůže jen tak uchopit Gnósis a vládnout jeho silou. Gabrielek ho už jednou uchopil a určitě nechce mít ruce opět popáleny.“

„Jak se naučím meč ovládat?“ zeptal se Gabrielek, prohlížejíc si hojící se popáleniny na své dlani. Sám se divil jak to, že ho dlaně nepálí. Jednou se popálil o dvířka od kamen u dědečka a nesmírně ho to dlouho pálilo. To bude tou mastí od Vědmy. Pomyslel si v duchu.

„Budeš to umět ve chvíli, kdy ovládneš své srdce a očistíš jej do té míry, aby se mohlo rovnat srdci andělskému. Sice máš srdéčko neposkvrněno, ale jsi člověk a to je samo o sobě nevýhodou. Lidské srdce se andělskému může rovnat jen v případě, že bude žít správným životem. A správný život je jako voda, která je ze všech věcích nejpoddanější a přeci dokáže přemoci to, co je ze všech věcích nejtvrdší.“

Gabrielek nechápavě pohlédl na Kristiána.

„Neřekl jsem, že to bude snadné, ale až přijde pravý čas tak pochopíš. A cesta to bude obtížná. Neboť se budeš muset ponořit hluboko do svého nitra a očistit se od sama sebe, neboli se budeš muset zbavit svého JÁ. Jednoduše řečeno budeš se muset stát téměř andělem.“ Kristián se na chvilku odmlčel a v duchu přemítal. Tak málo času. A já mám v tomhle chlapci probudit vnitřního ducha, ke kterému se mnozí dospělí po letech učení ani nepřiblíží. Kdyby mě tak slyšel můj učitel, jak se chystám několikaleté učení shrnout do rychlokursu. Ach jo. Kristiáne tak do toho. „Můžeme třeba začít tím, jestli dokážeš rozpoznat lidské nectnosti? Temnou stránku lidských srdcí?“

Gabrielek se, k velkému Kristiánovu překvapení, pousmál a spustil recitaci básničky, kterou ho naučil tatínek:           

Sedmero hříchů

špačka Čiperky

 

Pýcha

Zobáček nosí stále vzhůru,

tluče s ním do stromu nevinného,

narazí však už o tvrdou kůru,

tak jde o kus dál tlouct do jiného.

 

Závist

Jak krásné peří mají papoušci,

on pírka jako do polštáře,

v bahně barví si křidélka na konci,

duši mu to rve, trhá a páře.

 

Hněv

Proč trpět musí v tomhle lese,

všechnu zkázu zde zastane,

veškerou hloupost za ostatní nese,

však jednou čas odplaty nastane.

 

Lenost

Bez práce, hnízda,

bez přátel, družky,

ne větvi provokativně hvízdá,

asi dostane do držky!

 

Lakota

S bratry rozdělit se o zrnko?

Nepřipadá v úvahu!

Radši ať mu praskne bříško,

i přes velkou námahu.

 

Nestřídmost

Zrnko do hrdla padá za zrnkem,

cpe si celý život do bříška,

žaludek čeká, že bude mrzákem

a ptáka čeká v kriminálu mřížka.

 

Smilstvo

Poslední hřebík do rakve

v tomto mém seznamu,

zatlouk si špaček do krve,

kvůli nápadu hloupému.

 

„Hm, kdo tě jí naučil?“

„Tatínek.“

„Tvůj otec je moudrý muž. Mě by trvalo mnohem déle než bych ti vysvětlil co je to třeba nestřídmost či smilstvo. Pozoruhodné. První bod máme za sebou. Rozpoznáváš lidské nectnosti, dále musíš rozpoznat lidské ctnosti, což je jednoduché, neboť jsou opakem nectností. Třetí bod je jen na tobě, musíš upustit od těch prvních a osvojit si ty druhé. Což by neměl být problém neboť tvé srdce je čisté, ale měj to na paměti do budoucna. A o základních lidských pocitech tě tatínek naučil také nějakou básničku?“

„Pokud myslíte jako lásku nebo nenávist, tak ta básnička se jmenuje Patero:

Nenávist

Temná je věž,

v duších nás všech,

probudí ji vždy lež.

Tak spát ji prosím nech!

 

Stud

Rudý jako západ slunce,

nesluší nikomu z nás,

nezaskočí však milence,

ti schovají se včas.

 

Zloba

Pouhá pošetilost lidí.

Že vina je v nich samých,

to nikdy neuvidí

a tak se zlobí na druhých.

 

Strach

Z čeho? Ze stínů?

Z nenávisti, studu, zloby?

Z temných věží a komínů,

z poselství co přiletělo s holuby?

 

Láska

Nejzhoubnější z pocitů. Někdo nevěří?

Dává i bere, naplňuje a ničí,

každý rád alespoň jednou ochoří,

ať tedy Amorkovi šípy kolem fičí!

 

Vzdušný maršál Dunihlas

 

Cesty osudu jsou spletité a nepředvídatelné. Často do cesty přímé zasadí křižovatku. A jako ukazatel směru kudy se má život ubírat, si vybírá pouhou náhodu. Stačí, aby zkřížil dvě spolu nesouvisející cesty a už se cesta jedna či druhá ubírá jiným směrem. Hlavní je držet zvolený směr. Kupříkladu obyčejná dřevorubcova rodina. Může se stát křížením cest rodinou neobyčejnou. Dřevorubec Štefan se svou chotí, blonďatou modrookou štíhlou seveřankou, seznámil na jarmarku. Karin prodávala perník, který sama pekla. Štefanovi padla do oka, jako hvězda padá do rybníka. Jen s tím rozdílem, že ve Štefanově srdci nezhasla, ale roznítila obrovský plamen. A srdce kovářovo je jako výheň, která jen tak nevyhasne. I Karin se urostlý a sympatický kovář zamlouval. Netrvalo dlouho a pod jednou střechou vzplály dva ohně. Jeden měnil železo v pomocníky při práci a druhý z těsta slast nejen pro jazyk, ale i pro srdce. Do roka pod střechou zazněl pláč. Dívčina se jménem Karolínka, blond s modrými kukadly a s věrným srdcem po matce a železnou vůlí po otci.

Štefanova tvrdá práce a Karinino sladké pečivo, odháněly ode dveří chmury z chudých let a krutých zim. Štěstí, láska a pospolitost rodiny, byly jako zastavené hodiny. Bohužel osud zastavené hodiny považuje za anomálii, kterou musí dřív nebo později napravit. Ve chvíli kdy se ručičky u hodin pohnuly kupředu, byla Karin opět těhotná. To co mělo být štěstím, předznamenalo velký zármutek. V těch dobách úmrtí matky po porodu nebylo nic neobvyklého. Bohužel Karin se stalo druhé dítě osudné. Půl hodiny po narození chlapce Karinino srdce navždy utichlo.

Štefanovo srdce se v ten den roztříštilo na kusy. Uzavřel se a postupem času ztrácel kontakt s realitou. Léta plynula. O malého Rafaela se starala sestra.

Po dvou letech Štefanův ocelový rozum byl v troskách. Pošramocená mysl začala vidět v sedmnáctileté Karolínce její matku. Podoba byla jako odraz v zrcadle. Štefan začal říkat Karolínce -Karin má lásko- a přesvědčen, že jeho dcera je jeho choť se tak i choval ve všech směrech. Karolínka nedobrovolně nastoupila místo své matky. I přesto, že ji to ubližovalo, nikdy neřekla otci jediného křivého slova. Její hněv spadal v plné míře na Rafaela.

Rafael takto vychováván od útlého věku měl své hodnoty naprosto převrácené. Zlobu své sestry považoval za projev lásky. Vše pro nás zlé bylo pro něho dobré. Viděl-li jak vlk loví srnku, jak jeho ostré zuby pronikají masem a krev se řine z ran, považoval to za akt lásky.

Otce nenáviděl, domníval se, že ho nemá rád, když místo pohlavků ho hladil po jeho blonďatých kudrlinkách.

Ani požár neukončil rodinné zoufalství. Plameny temnoty jejich duše odmítly a nebe se jim uzavřelo. Tak se jako mnozí další stali zdejšími obyvateli. Kde jejich utrpení pokračuje.

Dveře se kolem jedenácté hodiny se skřípotem rozevřely a vstoupil pán domu, kovář Štefan.

Takové pozdní příchody a večeře nebylo nic neobvyklého.

„Co bude k jídlu, drahá?“ otázal se Karolínky.

„Zelňačka.“

Kovář si svlékl kabát a zasedl ke stolu. Z bochníku chleba začal ukrajovat krajíce. „Nad čím přemýšlíš, chlapče?“ otázal se Rafaela, který z okna hleděl do tmy.

„Neumíš odpovědět otci!“ zakřičela Karolína.

„Skládám básničku,“ šeptl Rafaelek.

„Tak to si rád poslechnu, spusť.“

Rafaelek se otočil na otce, na chvilku zaváhal, ale poté spustil.

 

 

 

 

Zlý sen

Jednou takhle zrána

koukám, jak v parku

v trávě černá vrána,

klove raněnou veverku.

 

Klove a klove

zobákem do ní,

všude plno krve,

už je nejspíš po ní.

 

V rezavém kožichu

rána vedle rány,

krev teče potichu

ze zobáku černé vrány.

 

Ve vraních očích

touha po krvi,

veverčino srdce mlčí,

její duše vše Bohu vypoví.

 

Příštího dne zrána

koukám, jak v parku

ta samá vrána

klove tu samou veverku.

 

„Říkám pořád, že není normální! Co je to za nesmysl! Nikdy jsi zámecký park neviděl. A vůbec, nech těch hloupostí a dones dříví do kamen.“

Rafaelek se bez slova zvedl a vyšel ze světnice na dvorek ponořený do tmy. Po paměti přešel napříč k fůře nasekaného dříví. Polínko za polínkem si kladl mezi pravou ruku a hruď.

„Vrr. Tak to tě tvůj zachránce opustil brzo!“

S Rafaelkem to ani nehnulo, jen pohlédl do zářících očí ve tmě a dál nabíral dříví.

Kulhavý kníže byl tak klidnou reakcí zaskočený. O krok couvl. Rozhlížeje se přemýšlel, není-li to past. „To tě rychle přešel strach. Vrr.“

„Nemám čas si s tebou povídat vlku. Musím donést sestře dřevo do kamen. Promiň, snad jindy.“

„Pro tebe už žádné jindy nebude! Vrrrr.“

„Tady to je.“ Kristýnka zrovna pokládala před kováře zelňačku, když se ozval Rafaelův bolestivý výkřik. Na vteřinku se oči obou střetly. Kovář prudce vstal, popadl lucernu a z almary vyndal kulovnici. Vyrazil ze světnice na dvorek. Bohužel pozdě. Na dvorku našel už jen krvavé stopy.

Kulhavý kníže dosáhl svého cíle, ale netušil, jakého omylu se dopustil. 

…………….

 

Král Gabriel pozvedl oči od ohně a zamyšleně řekl: „Váš rozhovor ve mně probudil starou vzpomínku, která mne vždy udivovala. V den mích třicátých narozenin jsem se rozhodl, že propustím zvěda, který byl uvězněn v temnotě našeho vězení. Ve zbídačeném stavu byl předveden přede mne, aby složil slib a zařadil se do řad mého vojska. Řekl mi, že je uvězněn již osmnáct let. To jsem byl ještě chlapec a vládnul otec. Dále dodal, že to nebyl tak hrozivý život, jen při několika příležitostech musel čelit velkému nebezpečí. Myslel jsem, že hovoří o ohrožení svého života. Ale když jsem se ho zeptal, o jaké nebezpečí šlo, odpověděl: „Že ztratím soucit s vězniteli“. To považoval za nebezpečí! Většina z nás by s hrdostí vyprávěla druhým, jak jsme se hněvali, jako bychom byly nějací hrdinové. Ale on ne.“

„Co se s ním stalo potom?“ optal se Gabrielek.

„Stal se mým nejoddanějším rytířem.“

„Tibor?“

„Byl jako můj anděl strážný, studnice moudrosti, srdce plné soucitu, neúnavně se snažil stavět v srdci národa val mravnosti. Ale nakonec ho všechny ty hrůzy, kterým se stal svědkem, pohltily. Jeho srdce se stalo přístupné strachu a strach, jak sis mohl všimnout, mu zatemnil rozum a nakonec se mi vzepřel.“

„Co ty Gabrielku? Strach si v básničce uvedl, ale co si o strachu myslíš ty sám?“ zeptal se Kristián.

„Strach? Posledních několik dní mám strach pořád. Když si vzpomenu na deštivou noc v korytě řeky, sám na neznámém místě s příšerou v patách, i teď se mi roztřesou kolena. Byly chvilky, kdy jsem myslel, že se už strachy nezvednu. Kolena se mi třásla a zuby drkotaly o sebe, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Chvilkami jsem se styděl za svůj strach, ale zahnat nešel. Stále se stydím, nejsem žádný hrdina,“ odpověděl zasmušile Gabrielek.

„Nemáš se zač stydět. Strach je naprosto přirozený pocit. Každý se bojí i já mívám strach. Strach může být užitečný. Například tobě v korytě té řeky zachránil život, beze strachu bys zastavil, vyhledal suché místo a vyčkával příchodu jitra. Ale dočkal by ses jen té obludy, která by vyčenichala tvůj úkryt dřív než by jej našel král Gabriel,“ hlas Kristiánovi při poslední větě pozvolna klesal, až ztichl.  Zbytek myšlenky mu proběhl hlavou jako hrot kopí. A to by byl konec všem našim nadějím a v té chvíli neodvratitelný, osmí den by nastal, aniž bychom tomu mohli zabránit. Ale má naděje stejnak skomírá, neboť tak malý chlapec nemůže pochopit, jak vládnout tímto mečem. Naštěstí naděje umírá poslední. A pokud na své cestě zklameme, tak zemřeme s ní.  Ale zadusil svá slova dříve, než se dostala ven z jeho hrdla. Po chvilce přemýšlení, jeho slábnoucí naději posílil nový nápad. Pozvedl svou malou dřevěnou hlavu a řekl Gabrielkovi: „Jeden strom, jehož rozměry byly ostatním jen pro smích. Rostl kdysi v mém Měsíčním háji. Stříbrné veverky ten malý stromek měly v lásce, podle jeho přání mu ukusováním zkracovaly větvičky a on vypadl díky tomu stále stejně malý.“ Kristián se pousmál při pěkné vzpomínce. Ale hned zas pokračoval: „Ale abych se vrátil i já měl ten stromek v oblibě. Často jsem s ním rozmlouval. Vypadl v nádobě s hlínou z vozu obchodníka ze vzdálené země na východě. Udivovalo mě, s jakou láskou se o takové stromky lidé v té zemi starají. Ale to je nepodstatné. V těch rozhovorech mi předal hodně z moudrosti lidí v jeho zemi. A vzhledem k tomu, že nás tlačí čas, vyzkoušíme jednu techniku ve zdokonalování sebe sama. Pohodlně se usaď a dýchej zhluboka. Soustřeď se na to dýchání. Nádech by měl trvat, tak dlouho než v duchu napočítáš do tří a výdech stejně dlouho. Soustřeď se na to dýchání. Nádech a výdech.“ Kristiánův hlas zněl téměř šeptem.

I král Gabriel se nechal strhnout a také soustředěně dýchal.

Slunce zapadlo a na oblohu se vyhoupl stříbrný měsíc. Houkání sýčků se střídalo s vytím vlků, ale nikdo z družiny si ničeho nevšímal. Všichni už dýchali, tak jak řekl Kristián, aniž se na správné dýchání soustředili. Jediné co Král a Gabrielek vnímali, byl Kristiánův šeptající hlas, který jako by přicházel odněkud z dáli: „Cílem není toto soustředěné dýchání. Teď popostoupíme dál. Stále dýchej, to je důležité. Teď se pokus dostat, hlouběji, k jádru našeho bytí, a pokládat si otázku: „Co je to?“ Pokus se, vládnou touto otázkou jako mečem. Tni co možná nejhlouběji, až k samému jádru. Ptej se znovu a znovu „Co je to?“. Neměj slitování, zaryj se do svých nejniternějších pocitů. Nenech se ničím odradit ani přesvědčit. A hledej odpověď na svou otázku.“   

Jak jako do nitra? Pomyslel si Gabrielek. To si mám vydloubnout oči a spolknout? Na chvilku se zarazil. Možná to tak Kristián skutečně myslel. Pochopitelně jenom jako. Sevřel křečovitě víčka a představoval si, jak jeho zrak proniká jícnem do žaludku, žaludeční stěnou se noří do krve a společně s krví obíhá. Postupně proplul všemi končetinami. Párkrát se octl těsně pod kůží, až ucítil chlad, který sálal zvenčí. Všechno okolo pulsovalo a bylo v pohybu. Gabrielkovi se až točila hlava z toho, jak obíhal, zatáčel, zmítal se nahoru a dolu v širokých cévách, tísnil v cévkách a vlásečnicích. Nakonec se dostal do široké tepny a plul k srdci, které považoval za cíl poutě. Ale srdcem proplul a nic pozoruhodného se nestalo.

Praskla větvička a Gabrielek otevřel oči dokořán. Na ohništi jen žhnuly uhlíky. Kristián a král byli pohrouženi hluboko do sebe. Rozhlížel po tmavém lese, ale marně, nic nezhlédl. Nejspíš se mu to zapraskání jen zdálo, pomyslel si a otáčel hlavu k ohništi. Když vtom špička jeho nosu škrtla o studený a vlhký čumák umístěný na obrovské tlamě. Z níž čněly ostré špičáky a stékaly sliny. Leknutím polkl nasucho a po zádech mu přejel mráz, který se mu usídlil v hlasivkách, takže nebyl schopen křikem upozornit krále Gabriela.

Zvíře couvnulo a Gabrielek v matném světle žhnoucích uhlíků spatřil obrovskou postavu vlka.

„Vrr. Ty jsi vyvolený? Vrrr,“ zeptal se vlk.

„Říkají to o mě,“ odpověděl s obtížemi Gabrielek a očkem koukl po králi. Ale ten nehnutě seděl, jen hrudník mu klesal a stoupal, jak hluboce dýchal. „Jmenuji se Gabrielek a támhle můj přítel má obrovský meč a ví o tobě,“ dodal hlasitě. Ale ani s jedním z jeho druhů to nehnulo.

„Ty jsou, vrr, mimo. Nepomůžou ti. A ani nemusí, nechci ti ublížit, jsem na tvé straně. Říkají mi Kulhavý kníže. Jestli máš zájem o měsíční lipový květ, tak mne prosím následuj.“

„Pokud jsi na naší straně, proč nevezmeme sebou i mé přátele?“ zeptal se nedůvěřivý Gabrielek.

„Neřekl jsem, že jsem na vaší straně, nýbrž na tvé straně. Půjdeš sám nebo nechoď vůbec!“

Gabrielek zaváhal. Cítil, že je to moc riskantní. Že v sázce je až příliš a to na obou miskách váhy osudu. Nejdůležitější je být co nejrychlejší. Tak nač otálet se získáváním květu a čekat na zítřek, když zítra můžeme být na cestě zpět. Tahle myšlenka Gabrielka přiměla k nejistému souhlasu. Zvedl se a po vlčím boku vyrazil do tmy.

Hlava Kulhavého knížete byla na úrovni chlapcovi, tak velký to byl vlk.

„K večeru, když jsem byl hledat houby, pronásledoval mě jeden kulhavý vlk. Nevíte o tom něco?“ optal se.

Vlčí oči zářily do tmy, na cestu bylo tedy jakž takž vidět, ale i přesto se Gabrielek přidržoval vlčí hrubé srsti.  

„Zajisté sis povšimnul, že byl podstatně menší. Vrr. To byl jeden z mích poddaných. Zranil se při lovu, když v tom spatřil pozoruhodně blonďaté děcko samotné v lese. Měl jsi štěstí, že byl raněný. A když mi vše vyprávěl, o tom jak ses mu ztratil a o tvých druzích, vrr, došlo mi, že to bude nejspíš vyvolený. Krajem o tobě jdou velké zvěsti. Vrrr. Vypráví se, že jsi velký hrdina, že jsi zabil toho velkého říčňáka s klepety. Je to pravda?“

„Vypadám snad na to?“ odpověděl rázně.

Kulhavý kníže jen zavrčel. Nejspíš byl s odpovědí spokojen.

Gabrielka se zmocnil pocit, jako by mu něco lezlo po boku směrem ke krku. Dřív než se stačil nepříjemného pocitu zbavit, vylezl mu zpoza límečku hříbeček Filip.

„Mladý pane, tiše neprozraďte mne.“

„Říkal jsi něco?“ zeptal se ostražitě Kulhavý kníže.

Gabrielek zachránil situaci otázkou, jak vlk přišel k tomu jménu.

Kulhavý kníže se pustil do vyprávění, že je z knížecího vlčího rodu a jako malý si poranil packu, která se mu nikdy správně nezahojila.

Ale Gabrielek jeho vyprávění nevnímal a soustředil se na to, co mu šeptal Filip.

„Mladý pane, je mi líto, že jsem Vás nemohl varovat dříve, ale ten vlk nemá tak dobré úmysly, jak Vám nalhává. Nevím, co zamýšlí, ale nic dobrého od něho nečekejte. O Kulhavém knížeti a jeho smečce se tradují jen samé špatnosti.“

Gabrielek znejistěl. „Chtěl bych se vrátit pro své druhy,“ tiše skočil vlkovi do řeči.

„Cože? Vrrrr,“ štěkl vlk.

„Chtěl bych se vrátit pro své druhy,“ zopakoval. „Bez nich dál už nejdu!“

„Jsi skutečně tak naivní, kluku? Půjdeš semnou! Tady ti už nikdo nepomůže, tak mne přestaň rozčilovat hloupými podmínkami a pojď! Nebo tě roztrhám namístě! Vrrr!“

„Ne!“ řekl Gabrielek, snažíc se skrýt svůj strach.

Vtom vlk bolestí zavil. Drápy zaryl do jehličí, ale ať se vzpínal, jak chtěl, cosi ho za ocas táhlo do tmy. Z lesa se poté ozývalo hrůzostrašné vytí, úpění, údery silných ran a praskání větví. Po chvilkovém zápasu bylo do absolutního ticha slyšet bolestivé sípání poraženého zvířete. Gabrielkovi tuhla krev v žilách. Bál se, kdo zvítězil, vlk nebo zvíře ze tmy? Když vlk nic se na situaci nemění, ale co když zvítězí tajemné zvíře? Je-li to zvíře! Připadám si jako uprostřed klády vedoucí přes rokli, zprava vlk z leva obluda a mě zbývá skočit nebo se nechat sežrat. Sem to, ale strašpytel. Přemýšlím o hloupostech, když bych měl brát nohy na ramena. Gabrielkovo přemýšlení přerušily dvě zářící oči, které se vynořili z lesa.

Jen ty oči byly k vidění v otvoru černého koženého pláště s kapuci. Zbytek mohutné postavy, dalece přesahující mohutnost krále Gabriela, byl skryt nocí a zmíněným pláštěm.

„Ty!“ K mohutné postavě se přidal hluboký, jako dunění hromu znějící, hlas.

Mraky odkryly kousek měsíce. Měsíční světlo se zastavilo o zvednutý rukáv, pokrývající pravou paži mohutné postavy. Gabrielek hleděl přímo do ústí rukávu, ze kterého vyčníval kousek dlouhého špinavého nehtu.

Mohutný naň ukazoval a zopakoval: „Ty!“

Gabrielek byl uchvácen prstem, který naň mířil. Chvilku si myslel, že to na posledním článku prstu není špinavý a nestříhaný nehet, ale dráp. Ta myšlenka se mu za mák nelíbila, a tak ji zapudil. Jistě věděl, že z konce nehtu stéká krev. Bezpochyby vlčí krev.

„Ano?“ odpověděl třesoucím se hlasem.

„Bojíš se mě?“ zahřměl mohutný do noci.

Věděl, že by se měl bát, ale strach nepociťoval. Jako kdyby svůj kalíšek strachu už vypil do dna. Cítil se ohrožený, ale kolena se mu přestala třást. S naprosto klidnou myslí se zahleděl do zářících očí, klidným a pravdivým hlasem odpověděl: „Mám strach, ale z tebe ne. Bojím se, že mě zabiješ dřív, než dokončím, co jsem začal.“

„Zabít tě? Ha, ha. Co z toho?“ Mohutný se nachvilku se odmlčel. Z temnoty jeho kožené kapuce zářily jen dvě oči. Zářící jako hvězdy a upřené na Gabrielka. „Malý, blond a vystrašený nebo vyvolený. Ty musíš být Gabriel. Je-li tomu tak, kde máš svůj doprovod? Pochybuji o tom, že by tě Kristián, slečna Elvíra, nebo někdo takový, nechali takhle v noci pobíhat po lese. Nevěřím ani tomu, že by si byl tak hloupí a nechal se doprovázet tím kulhavým zakrslíkem.“ Jeho hlas už nehřměl do noci, mluvil tišeji, tišeji hřměl.

„Jsem Gabriel, říkají, že vyvolený, s doprovodem a trochu i hlupák. Doprovázejí mě král Gabriel a Kristián. A s Kulhavým knížetem jsem šel, neboť mi slíbil, že mě zavede k něčemu, co hledáme. Slíbil mi Měsíční lipový květ.“

„Ha, ten prašivý zlodějský vlk a kníže? To je k popukání. Ale o tobě jsem slyšel už ledasco. Znám tvůj úkol. V tvém úspěchu či krachu je budoucnost nás všech. Včetně mé maličkosti. Mimochodem jsem vzdušný maršál Dunihlas. Pokud vím Měsíčních Líp je už málo. A nejbližší je odsud dva dny cesty. Dalo by se to ujet i za dvě hodiny, ale musí se projet Spálenou zemí.“

„Zítra ráno vyrážíme a z nedostatku času nic objíždět nebudeme. Tím sem si jist. A kopyta koně krále Gabriela, packy vlka, na kterém jede Kristián, už určitě zvládly těžší cesty, trocha popele je přece nezastaví,“ řekl Gabrielek sebejistě. Jeho strach prchl jako laně z palouku.

„Pokud je tomu jak říkáš. Poté vidina budoucnosti nás všech se rozplývá, jako tvůj strach ze mne. O tuto zem a její lid, na těch tolik nezáleží. Většina z nich jsou černé duše, které peklo nechce, neboť saze jejich duší by zamazaly i pekelnou černotu. A nebe? Nebe je milosrdné. Tam by je přijali a očistili jejich duše. Ale andělé jsou křehká stvoření a nedokáží vynést nahoru jejich duše i s břemeny, kterými jsou obtěžkány. Snadno se řekne: Nejprve odpust sám sobě. Abys pochopil, peklo chce jen ty, kteří provedli něco hrozného a nelitují toho, tudíž nejsou schopni si odpustit. A tato země je útočiště pro tyto trosečníky, kteří uvízli mezi nebem a podsvětím. Raději říkám podsvětí, jen kvůli tobě jsem používal výraz peklo. Peklo je pohádka, podsvětí je realita. Podsvětí je o čisté temnotě, o hrůze vyvěrající z hlubin této temnoty, o hřmícím strachu,“ poslední větu zahřměl do Gabrielkova srdce, jako hrom do statného stromu a štěpíc ho vedví.

Gabrielkovi se roztlouklo srdce, chvějící se položil otázku, kterou položit nechtěl. „Jak – to – to – víte?“

„Byl jsem první. Kvůli mně se mocné síly tohoto světa spojily, snad poprvé a naposled, aby vytvořily tento svět. Od té doby jich vznikala řada. Vznikají vždy tam, kde se objeví brána temnoty, brána do podsvětí. Jistě jsi o té naší už slyšel. A my co jsme zde, ji musíme hlídat. Neboť by temnota pohltila náš i váš svět.

A jak vím, jaké je podsvětí? Byl jsem zde první, sám se svým břemenem. Rozhodl jsem se nabídnout duši temnotě, chtěl jsem klid, zbavit se svědomí. Prošel jsem bránou a to co jsem neviděl, ale cítil, ti nemohu vyprávět. Slova to nedokáží popsat, a kdyby taková slova byla, tvá duše by takové vyprávění neunesla. Těch pár hodin strávených tam dole, ze mne udělali to, čím jsem. Velké nic. Tak velké a přesto nicotné nic, že mohu plout na oblacích. Zbyla mi jen má špinavá duše, mé zářící oči, hlas a tento plášť.“

„Musíte být, existovat. Nemůžete být jen nic. Jak byste jinak zabil toho vlka? A viděl jsem váš prst s vlčí krví,“ oponoval nevěřícně Gabrielek.

„Nevěř tmě, mate smysly. Pohlédni ještě jednou do mého rukávu. Vidíš? Je prázdný. Ale máš pravdu. Vlk musel dostat za vyučenou. Se zvířaty je to tu těžké, mají složitější charaktery a občas se musí použít silnějších argumentů.“

Gabrielkovi zmínka o zvířatech, v souvislosti s černými dušemi zdejších obyvatel, polechtala vzpomínky. „Znáte orla jménem Artur?“

„Zajisté.“

„Co provedl, že je tady?“

„Arturův příběh je prostý. Byl členem početné orlí rodiny, která soupeřila s jinou velkou rodinou o rozsáhlé území. Došlo ke vzdušné bitvě, která měla rozhodnout, který z rodů bude ovládat ono území. Artur se, ale před rozhodující velkou bitvou ze strachu ukryl. Naštěstí jeho rodina zvítězila. On vylezl z úkrytu těsně po bitvě, schválně se zamazal krví a zobákem si poranil nohu. Nikdo si nevšimnul, že se bitvy nezúčastnil. Všichni vyslechli jeho líčení vzdušných soubojů a považovali ho za hrdinu. Jen on věděl, že hrdinou není a opak jest pravdou. Mučil tím sám sebe. Po několika měsících vše pravdivě vyprávěl sestře, vzkázal po ní ostatním svou hlubokou omluvu, odletěl a převozník ho zavezl sem. Myslím, že se to území jmenovalo Orlické hory. Teď když znáš Arturův příběh doufám, že se mě nehodláš vyptávat na příběhy všech, které jsi již potkal­?“ Pohlédl tázavě na chlapce, a když se další otázky nedočkal, dodal: „Měli bychom již vyrazit k Měsíční Lípě.“

„Co prosím?“ zarazil se Gabrielek.

„Čemu se divíš? Přeci tě nenechám projíždět Spálenou zemí na koni. Ne nadarmo mi říkají vzdušný maršál. Plout v oblacích je mou jedinou radostí. Já mohu plout na jakémkoliv obláčku, musí být jen dostatečně velký. Na jeho hustotě mi nezáleží, velké nic jako já se může plavit i na obláčku tenkém jako papír. Ale pro tebe musím zavolat pořádně hustý mrak, abys jím nepropadl. Pojď kousek cesty za mnou, zavedu tě na nedaleký palouk.“

Bez jediné otázky následoval mohutnou postavu. Takřka neviděl na cestu, i přes dostatek měsíčního světla, jehož většinu bohužel zachytával Dunihlasův plášť. Po několika minutách chůze stáli na kraji malého paloučku, který byl zalit měsíční září. Jen si sednout na pařez uprostřed a číst si.

Dunihlasova mohutná postava se vzpřímila. Zaklonil hlavu a zářící oči upnul na nebeskou klenbu. Svým hlasem, doslova a do písmene, zahromoval: „Godolphime! Tvůj pán, vzdušný maršál Dunihlas tě volá!!“

Dlouhou chvíli se nic nedělo.

„Godolphime! Můj drahý a věrný Godolphime!“ zvolal Dunihlas, když se na paloučku začalo stmívat. Nebe zakryl hustý mrak. Klesal níž a níž. Náhle se zastavil.

Gabrielek s překvapeným výrazem pohlédl na Dunihlase.

„Níž už sestoupit nemůže. Pojď pod můj plášť,“ pobídnul ho.

Gabrielek poslech a vlezl pod Dunihlasův plášť. Obklopila ho tma a nicota. Až se mu srdce z té prázdnoty sevřelo. Jen matně vyděl, jak se země pod jeho nohama vzdaluje. To byl jediný směr, ve kterém se dalo něco spatřit, ale i tento směr brzy pohltila houstnoucí mlha. Náhle se ocitl v naprosté tmě. Ale jen na chvilku, po jejímž uplynutí Dunihlas odhrnul plášť a Gabrielek se octl opět pod nebeskou klenbou posetou hvězdami. Nemohl tomu uvěřit, ale skutečně stál na mraku.

„Posaď se a vychutnávej si plavbu. Nemusíš se bát. Tohle není obyčejný mrak, ze kterého prší. Je velice starý a naprosto suchý, alespoň na povrchu. Všechna vláha je uvnitř. Jsou dva typy mračen, ty které se vypláčou do poslední kapičky a zmizí, jako většina. A ty jako je Godolphim, kteří nepláčí nikdy.“

Dunihlas se na chvilku pomořil do sebe, pohladil oblázky kolem sebe a poté dodal: „Je ještě jedno mračno. Vzácné na výskyt. Bohužel právě toto mračno se v těchto dnech vztahuje nad naše duše. Určitě si ho vyděl. Sem dorazí co nevidět. Jsou to mraky plné nenávisti. Vše a všechny přikrývají pocitem zoufalství, beznaděje. Toto mračno na své pouti sbírá menší mraky a bez ptaní si přivlastňuje jejich vláhu. Což bude s jistotou konec i Godolphimovi.“ Ještě jednou mrak pohladil. „Neboj se, my tě nedáme, Godolphime. Doletíme pro ten květ.“ Zarazil se a upřeně se zářícíma očima podíval na Gabrielka: „Co sním, ale poté budeš dělat?“

Gabrielek bez rozpaků odpověděl: „Nevím. S tím mi snad poradí Kristián nebo slečna Elvíra. No vidíte. Teď mě napadlo, proč je tu vlastně slečna Elvíra?“

„Umíš se skvěle vracet k původnímu tématu. Znám příběhy všech, kteří tu žijí. Všem jsem četl v duši jako v knize. Slečna Elvíra je pro mne malým tajemstvím. Její duše byla i pro mé oči nepřístupná. Tváří se jako světec, koná dobro a podobné, pro tento svět neobvyklé, skutky. Na jednu stranu jí nevěřím a na stranu druhou se modlím, abych se mýlil. Ale teď už dost otázek. Vplouváme nad Spálenou zem.“

Gabrielek se doplazil na kraj mraku, zvědavý co spatří dole. Ale nezahlédl nic. Spálený les ve tmě je nerozeznatelný od lesa nespáleného. Jediné co potvrzovalo Dunihlasova slova byl dým, který ho šlehl přes nos ve chvíli, kdy zaklonil hlavu dolu k zemi.

Vrátil se k Dunihlasovi. „Jak to, že …. .“

„Pššššt. Za chvilku se vše dozvíš. Teď si lehni a mlč,“ přerušil ho Dunihlas.

Gabrielek se pomořil do mraku. Obraz odehrávající se na obloze vyděl skrz vrstvu mraku jako přes lehce zamazané okno.

Co se to tamhle vepředu děje? Pomysle si, ale raději s přímou otázkou počkal. Hleděl dál na záblesky daleko před nimi. To nemůžou být blesky, vypadá to jako plameny. Ale kde by se vzal oheň v téhle výšce?

 Zatímco si Gabrielek lámal hlavu s pohledem upřeným na ohňostroj plamenů a jisker, s hvězdami v pozadí. Pluli záhadě vstříc. Čím blíž byli, tím větší údiv mu šlapal mrazivými kroky po zádech.

„Teď sleduj, uvidíš něco, cos nikdy neviděl,“ zašeptal Dunihlas.

Obří okřídlené potvory se do sebe zaklesávaly, narážely znovu a znovu, jejich rudě žíhaná černá těla, vypadala, jako když v noci ze sopky vytéká láva. Za letu vypadaly jako dva klacíky vytažené z ohně, s kterými pobíhají děti za tmy po zahradě. Teprve když podplétávali, do noci zářícími a sírou páchnoucími, obludami, viděl Gabrielek detaily jejich strašlivosti. Zaklesnuti do sebe a supící únavou, se safírovou barvou očí. Jen chvilku si je prohlížel a vycítil, že ten zápas není na život a smrt, ale že jde jen o pošťuchování. Málo kdo by při takovém pohledu odhadoval, že je to přátelský zápas. Při zabodnutém dračím drápu v rameni dračího protivníka a při zabodnutých ocasních výrůstků v zádech trýznitele, by nikoho nenapadlo říct, že jsou to jen dračí hrátky. Ale Gabrielek tuto domněnku vycítil právě při pohledu do safírových očí obou zápasníků.

Během sledování zápasu, si Dunihlas všiml krve, která stékala kousek od jeho ramene. Neváhal a trošku si jí nachytal do malé lahvičky.

To už Gabrielkova zvědavost narostla do neudržitelných velikostí: „Co to …?“ vyjekl. Ale vzápětí si uvědomil svou chybu a zbytek otázky zachytil do dlaně.

Ale pro dračí uši to bylo moc hlasité. Cokoliv se pohnulo na zemi, ihned spálily, ale ve vzduchu plaché srny s křídly. Uslyšeli Gabrielkovo vyjeknutí, zanechali boje, rozprostřeli svůj safírový zrak na mrak a v okamžiku zmizeli.

A právě v tuhle chvíli Gabrielek zahlédl jejich oči a pochopil smysl jejich boje. To jediné chápal, tím jediným si byl naprosto jist, ale už netušil proč ten Dunihlasův zájem o jejich krev.

„K čemu je ta krev?“

„To je velká vzácnost. Viděl si, jak zmizeli. Dokáží být neviditelní. Stačí malá kapička jejich krve na jazyk a člověk dokáže to samé.“

„Být neviditelný?!“ zopakoval Gabrielek s úsměvem.

„Na, je pro tebe. Určitě se ti bude hodit. Zeptej se Kristiána, on ti má slova potvrdí.“

Aniž by to Gabrielek zpozoroval, mrak zastavil a klesl.

„Jsme tu,“ řekl Dunihlas. Přehodil přes Gabrielka plášť. A v černé nicotě klesli až na pevnou zem. „Dál si musíš poradit sám. Já počkám zde. Víc pro tebe udělat nemohu, snad ti jen popřeji, ať vrabce v tvé duši déšť nesmáčí. Hodně štěstí.“

Gabrieleka takové přání trošku zaskočilo. Nikdy žádné takové neslyšel. Divný, ale jak říká táta, jiný kraj, jiný mrav. Pomyslel si.

Lípa stála na malém kopci. Nic zajímavého, kromě velikosti, na ní nebylo. Ohromný strom. Ohromný. Zalitý měsíčními paprsky. Malými krůčky zdolával mírné stoupání. Pod jeho podrážkami se skláněla tráva. Sklonila a opět se narovnala. Ne taková ta obyčejná tráva, která pokrývá všechny palouky, složená z mnoha druhů rostlin, různých velikostí a barev. Tohle byla tráva jako z parku. Takový travnatý koberec. Z jednoho rostlinného druhu, ne vyšší než tři centimetry. Přesně taková tráva, ve které je blaho se ráno proběhnout bosky. Ale Gabrielek momentálně neměl myšlenky na nějaké pobíhání v orosené trávě.

Čím blíž byl Měsíční Lípě, tím větší obavy v něm vzbuzovala mohutnost stromu. Jen pár kroků a bude se moci dotknout kůry.

Na ohmat obyčejná lípa, tak jako na pohled, jen větší.

Obcházel kmen, mohutnost stromu na něj dopadala jako kámen. Bože můj, jak se mám dostat nahoru? Ptal se sám sebe při pohledu na nejbližší větev. Nejbližší větev se totiž vplétala do koruny několik metrů nad jeho hlavou. Tady mi musí pomoct Dunihlas se svým pláštěm. Jinak nemám šanci dostat se nahoru. Udělal čelem vzad ke stromu, a kdyby mu v otočce něco nepošimralo koutek oka, nejspíš by i vyrazil. Co to bylo? Otočil se zpět ke stromu. Leknutí a úsměv mu na tváři vykouzlily komickou grimasu. Otočil se totiž tak blízko ke kmeni, že se jeho špička nosu dotýkala čumáčku drobného zvířátka. O krok couvl. Až poté rozeznal veverku. A ne ledajakou, nýbrž stříbrnou veverku.

Přichycena na kmeni hlavičkou dolů, řekla: „Co tady děláš kluku?“

„Musím nejít Měsíční květ, abych mohl zachránit tento svět,“ odpověděl bez váhání.

„Naše květy jsou vzácné, ale k ušlechtilým účelům, jako je ten tvůj, je ti naše bujará koruna k dispozici, stačí si jen správně vybrat.“

„Ale já nevím, jak se dostat nahoru.“

„Koruna stromu pomůže jen tomu, kdo má čisté srdce, moudrost starce nebo dětskou duši. Tak poslouchej, nastraž uši! Ve hvězdách vystoupej k vrcholu, ostražitě, ale ne pomalu! Jen větve a listí, nic jiného tvé oči nepřipustí. Ta koruna je země snů, chvilka se tam rázem promění v řadu dnů, tak na paměti měj svůj cíl a nevšímej si víl! Jinak pohltí tě ten strom a nepomůže ti ani burácející hrom. Na vrcholku bílí květ s mocí měsíce, ten pravý jen jeden nejsou jich tisíce. Pospěš! Nelze jej spatřit ve dne, ztracená duše po něm prahne, protože jen s mocí toho květu přivedeš i skálu k životu. Unp rumbum arlote - probuď se živote.“

„Mockrát děkuji za radu. Ale poradíš mi, veveřičko, jak mám ve hvězdách vystoupat nahoru?“

„Uhádni klíč, kterým se hvězdy přivolají, a o nic víc se už nestarej. Napoví ti verš:

Vězen co létá v kruhu, jeho oči pláčí, když na hlavě duhu a křídla mu déšť smáčí. Kdo je to?“

„Hmm, tak to nevím. Děkuji za radu. Já skočím pro Dunihlase, snad mi pomůže,“ rázně skoncoval s přemýšlením nad hádankou.

„Pokud nevíš, tak ti nikdo nepomůže,“ řekla veverka a zmizela, tak jak mizí veverky v parku.

Gabrielek zůstal stát a v duchu přemítal. Co to je za hádanku? Co má na hlavě duhu a křídla. Křídla a barevná hlavička? Barevnou hlavičku má přece….  Vzpomněl si na podivné přání, které řekl Dunihlas.

„Vrabec v dešti,“ nejistě zašeptal. Nic se nestalo. Když odpovím špatně, tak mi za to nikdo hlavu neutrhne. Povzbuzoval se.

„Vrabec v dešti,“ zopakoval svou odpověď nahlas.

Ale nic se nestalo. Jen slabounký větřík se otřel o kůru stromu a jeho tvář.

Gabrielkovi se začala do mysli vkrádat zoufalost. Naděje se dala na zbabělý útěk. Jako noční můry čelo zkrabatěly chmury a kolena se podlomila slabostí.

Poklekl a s tváří přitisknutou na kůře zopakoval: „Vrabec v dešti. Vrabec v dešti!“

Jakékoliv místo na světě, ať je vně či mimo, je plné kouzel. Ne těch jevištních triků či televizních iluzí. Ale kouzel. Takových kouzel, která člověk nevidí, když na ně nevěří a vidět je nechce. Věřit znamená být očarován. Když nevěřím, nebudu radostí tleskat nad zázraky. Uvidět velrybu, která se jako hora vynoří na klidné hladině a zalapat po dechu v náhlé radosti a údivu, znamená věřit v kouzla přírody, v ta nepřekonatelná kouzla. Jenže Gabrielek si v posledních dnech na kouzla a zázraky zvykl již natolik, že naprosto zapomněl, jak se člověk musí na svět dívat, aby zázraky přírody spatřil.

Tak už dost! Rozhněval se sám na sebe. Když to nejde takhle, tak nahoru třeba i vyšplhám! Musí tu být někde hrubší kůra, po které by se snad dalo lézt. Otřel si slzu a vstal.

Přejížděl kůru pohledem, prsty hledajíc místo pro zachycení. Nic, jen dokonalá kůra, bez chybičky jako sestava rybích šupin. Gabrielek v hledání nepolevoval. Pohled po pohledu, dotyk za dotykem a krůček za krůčkem. Až se dostal na opačnou stranu kmenu. V tu chvíli zůstal stát před rozevřenou kůrou, jako profesionální iluzionista při pohledu na kouzlo zrození. V naprostém údivu stál ozářen světlem proudícím z otvoru v kůře. Hleděl dovnitř a pozoroval malé hvězdičky, které v mlhavém oparu stoupaly vzhůru. Tak jako bublinky v sodové vodě.

Vrabec v hrsti! Pousmál se. Tak takhle myslela to, vystoupat po hvězdách k vrcholu.

Se zaťatými pěstmi vstoupil do hvězdného výtahu.

Hvězdičky se začaly točit ve víru a Gabrielek, aniž by to zpozoroval, stoupal.

Je mnoho světů, jeden pozoruhodnější než druhý. Světy planin, hor, vody či písku, rozlehlé i malinkaté. Plné prapodivných úkazů a tvorů. Ale svět, který spatřil, když s ním hvězdičky od nejnižšího patra koruny zlehka stoupaly středem stromu, se nepodobal žádnému popsanému či vymyšlenému světu. Listy, které ze země byly pokryty tmou a jejich přítomnost prozrazovaly jen měsícem ozářené okraje. Tytéž listy uvnitř koruny byly vidět jako ve dne, ozářeny tisíci pochodněmi, loučemi a lampičkami. Rozhlížel se a nevycházel z údivu. Lampičky vysely u malých postýlek, ve kterých malé maminky uspávaly malinkaté dětičky, s loučemi poletovali sem a tam malá děvčata a chlapci. Pochodněmi si svítili k práci ševci, krejčí, hrnčíři, dokonce i kováři si s nimi u svých ohňů svítili.  Stoupal výš a výš. Minul sovu s velkýma očima, kterou obletovala děvčátka se zářivými křidélky. Míjel větev za větví. Všechno jako ve snu. Opar s hvězdičkami vířící kolem něho pocit snu jen umocňoval. Viděl kováře jak buší kladivy do kovadlin a neslyšel jediný úder. Viděl maličké hudebníky a nezaslechl jediného tónu. Vidět brečící dítka v kolébkách a neslyšet ten nářek. Všechno mlhavé a hluché. Přesně takové jsou sny mlhavé, hluché a zmatené. Může snad být taková i realita.

Stále stoupal. Větve začaly být menší a kratší, blížil se k vrcholu. Náhle ta nadpozemská beztíže, která ho nadnášela, zmizela i s hvězdičkami a mlhavým oparem. Usedl na větev. Vrcholek stromu měl téměř nadosah. Ale květ nikde neviděl.

Po naprosté hluchotě ve hvězdném výtahu, mu teď pronikající tlukot života v koruně stromu až rval uši. Až nepříjemně jasně slyšel údery kladiv, nářek maličkých dětí. Vše smíšené s tóny harf, fléten, kytar, zpěvu a hlasitého smíchu. Všechny zvuky podmalované všudypřítomným třepetáním křidélek.

Rozhlížel se a sledoval dění kolem sebe. Náhle třepetání křidélek přehlušilo všechny ostatní zvuky. Ze všech stran přilétala maličká zářící stvoření. Sedala si na větev před něj. Jeden zářící tvoreček na druhého. Přilétali další a další. Kteří formovali jakýsi obrys lidské postavy. S přistáním posledního se začala křidélka ostatních uklidňovat. S každým posledním mávnutím se modeloval detail postavy. Postavy chlapce v Gabrielkvě věku. Jako poslední dostával tvar obličej. Od brady ke rtům, tváře, uši, nos. Od nosu, mávnutí za mávnutím, k modrým očím a poslední křidélka vypracovala kudrlinky na blonďatých kadeřích. S proměnou posledního křidélka se Gabrielka zmocnil pocit, že hledí do zrcadla bez rámu. Neznámí zářící tvorečkové vytvořili jeho kopii. Vystrašeně sebou cuknul.       

Lidé se bojí neznáma. A čím víc se jim neznámo podobá, tím větší se jich zmocňuje strach. Když člověka honí známí neznámí vrah po setmělých ulicích, strachy mu nohy zakrsávají a srdce tluče jako Ringo Star do svých prvních bubnů. Zběsilý strach, který nutí zakrslé nohy zaběhnout sto metrů pod deset vteřin. To pociťují lidé, když se bojí neznáma. Ale strach, který slovy nelze popsat. Je strach z obličeje, který zahlédnou v zrcadlové masce vraha. Vraha, jenž využil jejich slabosti, jejich strachu a zmocnil se moci nad smrtí a životem. Vraha bez tváře. Děs, běs, hrůza. Spatřit před smrtí svou tvář na místech, kde by měla být tvář vrahova. V té chvíli je strach tak velký, že smrt se stává vykoupením. Možná přehnaný příklad, ale hledět v neznámu na neznámého a přitom hledět do své tváře je děsivý zážitek. Pokud ovšem nejste malý chlapec se smyslem pro fantasii. Dospělý člověk si začne klást spoustu otázek. Jak je to možné? Hrozí mi nebezpečí? Pokud ano, mám po ruce zbraň?… A strach narůstá.

Gabrielek se sice trošku polekal, ale vzápětí se začal vyptávat. Nejprve šeptl: „Je to tu překrásné.“ A v téže větě dodal: „Kdo jsi?“                 

„Kdo jsem?“ usmál se neznámí. „Já se prosadil za to, aby toto místo vzniklo.“

Z Gabrielova slabého stínu úsměvu a lehkého pokrčení ramene pochopil, že nápověda byla nedostačující, pokračoval tedy: „Jistě si v kostele viděl cherubíny, takhle si nás lidé představují. Jen ti skutečně osvícení, nás hledají v lidských bytostech a ne v nadpřirozených postavičkách s křídly. Ano mluvím o andělech. Já jsem z jedné sorty andělů. Ty máš stejné příjmení.“

„Archanděl?“ tázavě doplnil Gabrielek.

„Ano archanděl. Jestlipak uhádneš, který archanděl jsem já?“

Gabrielek zapátral, co mu o archandělech vyprávěla babička: „V Písmu svatém se jich objevuje sedm, ochránci různých národů, ve Starém a Novém zákoně se jménem vyskytují tři. Ale který jsi ty, netuším.“

„Vzhledem k tvému věku mě udivují tvé znalosti. Jsem Gabriel.“

„Gabriel zvěstoval narození Páně a Jana Křtitele,“ nahlas zalistoval v paměti.

„Překvapený?“ 

„Trochu jo. Představoval jsem si anděly jinak. Tak trochu nebesky.“

„Co je na mé podobě špatného?! Zjevil jsem se ti až moc andělsky. Malý klučina s blond kučeravými vlásky a andělským výrazem v očích.“

„Vypadáš jako já,“ nepochopil Gabrielek.

„Správně,“ usmál se archanděl. „Však ty jsi takovým pozemským andílkem. No neříkají ti lidé v tvém okolí často: andílku? Já vím, že říkají. Jsi výjimečný čistotou svého srdce. Andělské srdce uvězněné v lidském těle. Prach jsi a v prach se za čas navrátíš, ale tvé srdce přežije navěky. Jsi naší poslem na Zemi a v těchto těžkých dobách i spásou v zemi Strážců.“

Archanděl se na chvilku odmlčel. Hledíc Gabrielovi do očí pokračoval. „Vidím ti v očích otázku. Divíš se, proč nezachrání tento svět někdo jako já nebo král Gabriel. Možná jsme silnější, ať už svaly či duchem, ale naše síla nás už předem odsuzuje k nezdaru. Klíčem k potlačení temnoty je květ Měsíční lípy. A ten může uchopit jen čisté srdce z pozemského světa. Mé ruce květ zmrazí a Gabrielovi ruce zas rozdrtí. Jen ty ho můžeš uchopit a zachránit tento svět před zkázou. Hodně štěstí chlapče.“ Domluvil, aniž by Gabrielek dostal příležitost položit další otázku či se rozloučit, začala se archandělova postavička proměňovat zpět v chaos mihotajících se křidélek. Postupně odlétal tvoreček za tvorečkem. Poslední okřídlení, nebylo jich mnoho, tolik co by se vešlo do rozevřené dlaně dospělého člověka, se opozdilo. Rozlítli se v jediném okamžiku. A na jejich místě zůstal lipový květ, takový jaké Gabrielek znal. Tento však zářil jako měsíc v úplňku. Tentokrát nezaváhal, už přesvědčen o svém poslání, vyndal kožený váček se čtyřmi mincemi. Mince vysypal do dlaně a strčil do kapsy. Rozevřel váček, jak jen to bylo možné a opatrně do něho vložil květ. Utáhl smyčku a uvázal si váček ke kalhotám, tak že mu splývavě vysel u boku. 

Než se nadál už se s Dunihlasem vznášeli na hřbetě Godolphima a směřovali k místu, kde se Gabrielek rozdělil se svými druhy. Pluli nad Spálenou zemí, kde předtím zápasili draci. Nyní byl v oblacích klid, až hrozivý klid.

„Kde jsou ty obludy? Myslel jsem, že je ještě uvidím,“ povzdychl si Gabrielek.

„Tiše! Cesty osudu jsou nepředvídatelné, stejně jako tyhle dračí potvory. Mohou být již ve své sluji. Je čas na jejich spánek, za chvilku bude svítat. Ale kdo ví? Mohou být na blízku, aniž bychom je zahlédli. Viděl jsi přeci, co dokáží. Budeme raději opatrní a potichu.“

„Ale, já musím,…“

„Co?“

„Hepčííík,“ kýchl.

„Tiše! Kluku jedna!“

Ale pozdě. Náhle se pár metrů před nimi objevili černí ohnivě žíhaní draci. Safírové oči upřeny přímo na Godolphima.

„Vždyť do nás narazí!“ vyjekl Gabrielek a začal couvat.

„Stůj! Na mrak nezaútočí! Bojí se vody jako črt kříže. Stůj!!“

Ale to už bylo pro chlapce pozdě. Neboť ve chvíli Dunihlasova zahřmění, byla jeho měsíční chůze, po mračném koberci, u konce. Přepadl a mizel v hloubce pod mrakem. Draci unaveně podlétli mrak a zamířili do své sluje. Nic z toho co se v několika vteřinách odehrálo na hřbetě Godolphima si ani nepovšimli.

Nebeský maršál se střemhlav vrhl svému malému příteli na pomoc. Ale po Gabrielekovi nikde ani vidu ani slechu. Prohledal místo kam měl Gabrielek dopadnout, ale ani po jeho těle nikde nebylo památky. Vrátil se tedy na mrak a prohledával z výšky okolí.

V tutéž chvíli prohledávali les i král Gabriel s Kristiánem. Před několika hodinami se probrali. A k jejich zděšení byl Gabrielek pryč. Zprvu je vedl po stopě Kristiánův vlk, ale ten se bezradný zastavil na místě, kde se střetl Dunihlas s Kulhavým knížetem. I přesto se stále slábnoucí nadějí pátrali dál.

Čas svítání, ale slunce nikde. Hustá mračna už dorazila i sem. I v tak slabém světle nemohly Dunihlasovi oči přehlédnout blonďaté kadeře nehybné postavičky ležící v lese. Poslal  Godolphima do bezpečí, pryč od hustých mračen a sám se snesl na zem.

U roztrhaného tělíčka se setkal s králem Gabrielem a Kristiánem.

„Selhali jsme, všichni upírali nadějné pohledy k nám a my jsme selhali, tak hloupě!“ hněval se Kristián.

„Nedokázal jsem ochránit ani své děti, proč jsem si namlouval, že mohu ochránit cizího chlapce!“

„To se mi nezdá. To jsou přeci rány od vlka,“ nahlas uvažoval Dunihlas.

„Co se Vám na tom nezdá. Je mrtev! Naše naděje je mrtva! Zemřel malý chlapec a Vám se to nezdá?“ obořil se naň Gabriel.

„Promiňte, tak jsem to nemyslel. Doprovázel jsem chlapce k Měsíční Lípě a na zpáteční cestě spadl z mraku. Ale toto nejsou přeci poranění, která se utrpí při pádu. A má jiné oblečení, uzlíček s dekou tu nikde nevidím a je velice daleko od místa kam měl dopadnout. Vím, zní to velmi krutě, ale přemýšlím ryze logicky.“

I král s Kristiánem nyní hleděli na tělíčko chlapce, který se velice podobal Gabrielovi, trochu s nedůvěrou.

„Pokud máte pravdu, kde je Gabrielek a kdo je tohle?“

„Nemám tušení, králi. Mohu se i mýlit. Chlapce či jeho tělo jsem nikde nespatřil. Zcela zřetelně jsem viděl, jak padá z mraku ve stejnou chvíli,“ na chvilku se Dunihlas zarazil. „Ve stejnou chvíli kdy nás podlétali ti draci. Možná že se zachytil jednoho z nich.“ Kdyby měl Dunihlas tvář jistě by mu ji nyní ta úvaha protáhla v úsměv, ale další myšlenka opět zmrazila. „A letí s nimi do jejich sluje!“

„Prostě nevíme kde je,“ zkonstatoval Kristián. „Nezbývá nám nic jiného než tohoto chlapce pohřbít a modlit se za Gabrielka. My mu nepomůžeme. Snad by mohla Elvíra. My se musíme vrátit, zde již nejsme nic platní.“

„Je tu jedna možnost,“ zauvažoval král Gabriel. „Mí věrně nevěrní černí rytíři se pokusili zmocnit Gabrielka, naštěstí jsem jim v tom zabránil. V zoufalství ho chtěli vyměnit s Garylem, za příslib, že bránu uzavře. Takový obchod je nereálný, Garylovi se nedá věřit, ale můžeme použít mrtvolky tohoto chlapce a dostat se ke Garylovi blíž a… Myslím, že boj není ještě zcela ztracen. Milý Kristiáne, ty jistě víš, jak se žádá o audienci u strážce brány Zkázy. Máme s ním jisté jednání!“ Král šibalsky mrkl na Kristiána a tomu svitla v úsměvu nová naděje.

 

Elvířin hlas

 

„Uáááá,“ zakřičel Gabrielek při svém krátkém pádu. Štěstí nebo smůla? Spadnout z mraku a místo dlouhého pádu mezi stromy, zažít jen krátký let a dopadnout na hřbet mezi křídla draka. Ve chvilce pádu je to určitě štěstí. Místo jisté smrti vyhrát nejistý život.

„Co to?“ rozhlédl se rychle kolem sebe. Byl to jen mžik pohledu, delší pozorování mu nedovolil oblak sazí, který ho oslepil. Pevně se zachytil drsných dračích šupin. Nos plný odporného zápachu, kterému vévodila síra. Strach rozpumpoval jeho srdce na maximum. Strach stejně velký jaký zažíval v korytě řeky, když jej pronásledovala potvora s obrovskými klepety. Jen prostředí a obluda se změnily. Místo řeky nebesa, místo vody plameny. Alespoň věděl, s jakou obludou se to tentokrát potkal. Ale nemohl ani ve snu počítat s pomocí ostří meče krále Gabriela, neboť jeho kůň neuměl létat.

Rukávem si utřel oči, i přesto se s obtížemi mžouravě rozhlížel. Opatrně si prohlédl draka, který letěl před nimi. Jeho hrozivě vyhlížející rohovité výrůstky na hřbetě nevěstily dobré přistání. Stačilo jen spadnout o vteřinku dřív a Gabrielekovi by dračí výrůstky zajely do břicha. Při této nepříjemné představě se otřásl. Další štístko v pokračující noční můře.

Draci mířili k odpudivě vyhlížejícím skalám. Zamířili do středu největšího štítu. Do poslední chvíle Gabrielek neviděl otvor, do kterého poté vlétli. Prostorný tunel ve skále mu připomněl Průrvu, kterou všechno tohle začalo. Draci s neuvěřitelnou manévrovací schopností se proplétali mezi výčnělky a nerovnostmi tunelu. V té chvíli však Gabrielovou prvotní starostí nebyl tunel, ale udržení se v šupinatém sedle ohnivého vzdušného oře. Dračí hřbet sebou divoce házel ze strany na stranu, jak drak manévroval. Držet se dračích šupin potřebuje hodně silný stisk, takový stisk, který nelze hledat u chlapce Gabrielova věku. On se však držel téměř doslova zuby nehty. Ale drak se náhle otočil o sto osmdesát stupňů a Gabrielek vysel dolů drže se už jen jednou rukou za dračí šupinu. Prsty nepovolily, i přesto spadl. Naštěstí ne z příliš velké výšky. Kolena si stejnak odřel.

Drak vyjekl bolestí. Zamával křídly proti směru letu a přistál kousek od vystrašeného Gabriela.

„Co je ti?“ optal se druhý drak, který přilétl hned, jak uslyšel zasténání svého druha.

„Jau. Něco mi vytrhlo šupinu,“ odpověděl.

„Prosím tě, co by ti trhalo šupiny. Neumíš létat, škrtnul si o skálu a budeš mi tady vyprávět pohádky o šupinotrhačích. Nech toho a poleť, už se mi chce spát!“

Drak bez šupiny se ještě rozhlédl svým smaragdovým zrakem, ale Gabriela sedícího těsně před ním neviděl. Nakonec uposlechl svého druha a letěl dál.

Jak je to možný? Určitě má zrak uzpůsobený k vidění ve tmě a přesto mě neviděl!? Tázal se v duchu sám sebe.

To je tou dračí krví. Potřísnilo tě několik kapek z té šupiny, která ti zůstala v ruce. Přesně jak ti říkal Dunihlas. Stačí kapička na jazyk, nebo máš-li té krve dost, můžeš se jí potřísnit celý. Výsledek je stejný staneš se dočasně neviditelným, jen pokud se potřísníš celý, tak ti neviditelnost vydrží déle. Zaznělo mu v hlavě, ale jeho myšlenky to nebyly.

„Kdo to byl?“

To jsem já Elvíra.

„Kde jste? Nevidím vás.“

Jsem daleko do tebe. Jen můj hlas slyšíš ve své hlavě. Teď se uklidni. Poslouchej mě a vše bude v pořádku. Vstaň a dojdi na konec tunelu.

Gabrielek potěšen tím, že není až zas tak sám. Uposlechl hlasu slečny Elvíry, vstal a opatrně vykročil.

Jdeš špatným směrem! Musíš na druhou stranu, do nitra hory.

„Nevidím na krok.“

To je pořádku, budu tě vést. Jen opatrně našlapuj. Pomalu nespěchej.

Elvířin hlas dovedl Gabriela až k ústí tunelu. Před ním se rozevřela obrovská jeskyně, které dominovalo velké jezero. Sestupující dno jezera vytvořilo prostorný suchý břeh, na němž spali draci. Vlhké stěny se třpytily a v jeskyni bylo nevídaně dobře vidět.

„Kde se tu bere tolik světla?“

Podívej se nahoru, tím otvorem.

Gabrielovi oči zamířily ke stropu jeskyně. Slabé paprsky světla ze zamračeného svítání pronikaly otvorem ve stropě jeskyně. Pronikaly dovnitř a odrážely se ve hře na honěnou od vlhkých stěn. Jen břehu se vyhýbaly. Draci spali ve stínu a suchu.

„Dunihlas říkal, že se bojí vody jako čert kříže. Tak proč si zvolili za domov vlhkou jeskyni s jezerem uprostřed?“

Gabrielku, bohužel neznám odpověď úplně na všechno. Ale teď už neotálej. Opatrně slez dolu. Patnáct metrů pod tebou je římsa. Po ní bezpečně přejdeš k místu, kde spí naši dráčci. Tak opatrně slez.

Gabrielek se během klopýtavé cesty k ústí tunelu uklidnil natolik, že se přestal třást. I přesto, že byl ve velkém nebezpečí, mu jistotu dodávala jeho prozatímní neviditelnost a hlas slečny Elvíry. Začal tedy slézat po stěně. Naštěstí byla poseta výčnělky a štěrbinami. Pomaličku slézal. Držet se hrubé, silné dračí šupiny bylo snadnější než se udržet na vlhké kolmé stěně. Neviditelnost je skvělá věc, když na tebe hledí oči nepřítele a nevidí tě, ale při lezení po skalách, když člověk sám nevidí své ruce a nohy, zrovna nepomáhá. Ale i přesto Gabrielek pomaličku bez zaváhání slezl až na římsu. Když se nohama dotkl římsy, přeběhl mu mráz po zádech. To zamrazení způsobil stín, který proběhl na stěně před ním jako na plátně v kině. Prudce se otočil, ale nikoho komu by stín mohl patřit, nezahlédl. „Je tu někdo?“ optal se roztřeseným hláskem.

Někoho si zahlédl Gabrielku? ozval se Elvířin hlas.

„Ne, jen se mi něco zdálo. Kam mám jít teď?“

Po římse dojdi až na pláž, kde spí draci. Musíš kolem nich projít potichu. Opatrně našlapuj, ať je neprobudíš. Pokud je probudíš, je s tebou zle, v tu chvíli ti niko už nepomůže.

Gabrielek se zhluboka nadechl a vykročil. Šel po římse a oči nespouštěl ze spících oblud.

Musím být opatrný, jen neudělat hluk! Nevidí mě! A když budu tiše, nemusím se ničeho bát. Ujišťoval se v duchu. Jak se blížil k drakům, nohy mu těžkly. Kapičky vody padající z krápníků v té chvíli zněly jako celý vodopád, který s hřmotem padá do hlubin. Zapištění gumové podrážky jeho boty, která neopatrně sjela z mokrého balvanu, který přelézal na konci římsy, způsobilo, že Gabrielek ztuhnul a celých pět minut se nepohnul. Jen sledoval, jestli zvuk jeho neopatrnosti neprobudil spáče. Všechno okolo zmlklo. Voda dopadala nehlučně. Slabí vánek, který se proháněl jeskyní, utichl také. Gabrielek celých pět minut vnímal jen funění spících draků. Ti naštěstí spali dál. Tak už běž! Pobídl se. Ztuhlé nohy se malými krůčky daly do pohybu. Jak se blížil k dračím spícím tělům, teplota vzduchu prudce stoupala. Čelo mu pokryly krůpěje potu. Odporný zápach sýry štípal v nose. Nohy klopýtaly o roztroušené kosti zvířat. Které si odmítal prohlížet zblízka.

„Ježíši!“ vyjekl, když jeho oči spočinuly na lidské lebce. Ruku si přitiskl na ústa, aby zabránil dalším sebevražedným projevům hrůzy.

Pozdě.

Víčko draka, jehož šupina zůstala Gabrielovi v ruce, se pootevřelo. Smaragdové oko ho probodlo jako ledové ostří meče. Drak zvedl hlavu a z nozder vypustil obláček dýmu. Gabrielek pustil ruku z pusy. A ouhle. Zahleděl se do dlaně. Do své růžové dlaně. Koukal a měl pocit, že jeho čára života se zkracuje. Jako by v dlani viděl živě konec té životní brázdy. Při slézání stěny neviděl své ruce, lezl pouze po hmatu, teď už tenhle problém neměl. Dračí krev přestala účinkovat. Byl viditelný! Drak na něho hleděl, jako by přemýšlel, není-li to jen sen. Dračí maminky svým obludným drobotám radí, aby zlé sny zaháněli ohněm. Šupináč polkl a zhluboka se nadechnul.

Utíkej!! Tak běž! Nebo tě sežehne! 

Gabrielek už neváhal. Vyrazil kupředu. I olympijští sprinteři by v údivu zůstali na startu. Gabrielův běh o život však neohlásil výstřel z pistole, ale výšleh plamenů. Naštěstí vyrazil o vteřinku dřív, tak je neviděl, ale ucítil za zády. Běžel co mohl, kosti nekosti. Drak se prudce zvedl a nadechnul se k dalšímu ohnivému výboji.

Rychleji! Ještě pár metrů. V protější stěně je otvor skoč do něho.

Gabrielek uposlechl a skočil do tmy.

Doškrábej se vpravo! A stůj!

Prudce zatočil a narazil do stěny. „Jau!“

Říkala jsem stůj. Buď chvilku tam kde jsi!

Úzkou chodbou vytesanou do skály se prohnaly plameny, ale Gabrielek byl ve výklenku mimo jejich dosah. Plameny se chodbou prohnaly ještě několikrát. Pokaždé naštěstí bez úspěchu. Náhle se vše ponořilo do naprosté tmy, plameny se přestaly prohánět chodbou.

Gabrielek dál strnule stál ve výklenku. „Slečno Elvíro?“ zašeptal. Ale slečna se neozvala. „Slečno Elvíro! Slyšíte mě? Co má dělat dál?“ ale slečna mlčela. Octl se ve tmavé chodbě zcela bez pomoci. Na jedné straně číhal drak a na straně druhé neznámá temnota. Vystrčil hlavu z výklenku a rozhlédl se na obě strany. Nic. Přiběhl jsem z pravé strany. Do dračí tlamy nepolezu. Rozhodl se a vykročil hlouběji do neznámé tmou pohlcené chodby. Klopýtavě ušel několik kroků, když zahlédl malý plápolající plamínek. Nevěřícně došel až k němu. Na zemi před ním ležel klacek, většina z něho byla skryta za kamenem, čouhala jen špička obalená smolou. Malé štěstí ve velkém neštěstí. Pomyslel si při pohledu na primitivní pochodeň, kterou mu zde sama náhoda přichystala. Zvedl ji a šel dál číst řádky, které mu osud vepsal do knihy života.

Kráčel kupředu, sužován žízní a hladem. Plamínek pochodně pomaloučku skomíral. V plané naději, že bude vyslyšen, hlasitě zakřičel: “Slečno Elvírooo!“ Zvolání se rozletělo chodbou, ale odpovědi se nedočkal. Gabrielův hlas dozněl a rozhostilo se hrobové ticho. V zoufalství se podél stěny sesunul k zemi. Mlčky seděl a hleděl před sebe. Rukou pevně svíral hasnoucí pochodeň. Bezduchý pohled cosi náhle probudilo. Hleděl na protější stěnu. Co to? To nemůže být můj stín! Já sedím a ten stín stojí. Světlo držím v ruce, nemůže přeci vrhat stín přede mne. Začínám z toho bláznit!  V duchu uvažoval, když hleděl na stojící stín postavy před sebou.

„Kšááá! Jedeš halucinace jedna,“ snažil se zahnat přelud. Spolužáci se často podivovali Gabrielově slovníku. Slovo halucinace slýchával často od tatínka, když něco hledal. S oblibou říkal: „Semhle jsem je položil, netvrďte mi, že mám halucinace, když je tu teď nevidím.“ Pochopitelně klíče našel vždy jinde, nikdy na místě kam je položil.

„Co je to halucinace?“ ozvalo se.

Gabrielek sebou leknutím cuknul. „Kdo nebo co to mluví?!“

„No přeci já. Hned před tebou.“

„Vidím jen stín, ale komu patří?“

„Ano stín. Jen stín,“ povzdychl si stín.

Gabrielek se rozhlížel, nemohl uvěřit, že pouze stín. Stín neexistuje, pokud není něco, co by ho vrhalo. Nemohl si pomoct, neboť hleděl na výjimku tohoto tvrzení.

„Jak se jmenuješ?“

„Nevím, je to už moc dlouho co jsem naposled slyšel své jméno. Byl jsem člověk jako ty. Také jsem tady bloudil celé dny. Bez světla se snažil najít cestu ven. Koukám, že ti plamínek dohasíná. Tamhle leží další klacek. Zde na okraji se sem tam vyskytují. Netuším, kde se tu berou.“

Gabrielek se vrhnul po klacku. Utrhl si kousek košile, obalil tím cárem konec smolnatého klacku a posledními plamínky zapálil. „Říkal jsi zde na okraji, takže víš o té jeskyni. Proč si tedy neutekl?“

„Bloudil jsem hlouběji a toto jsem objevil nedávno. Bloudil jsem a v zoufalství se posadil tak jako ty. Nevím, jak dlouho to trvalo …,“ náhle se odmlčel.

„Co trvalo?“

„Než mě černý kámen pohltil.“

Gabrielek vyskočil a odstoupil od stěny. „Je to čedič.“

„Co prosím?“

„Říká, že ten černý kámen je čedič. Tatínek říkal, že Ralsko je vyhaslá sopka a v okolí je to samí čedič.“

„Ralsko? Ano tak se jmenoval hrad, do jehož podzemí mě uvěznili,“ vzpomněl si stín.

„Slyšel jsem příběh o jednom princi, kterého do podzemí uvěznili, ale nevzpomenu si za co. Ten princ se jmenoval Jan.“

„Ano! Jan. Tak mi říkali.“

„Princ Jan?“

„Bloudím tady již tak dlouho, že jsem zapomněl své jméno. Dokonce si teď nevybavuji ani jméno svého věznitele.“

„Král Gabriel,“ vyřkl jméno za stín. „Musím se odtud dostat. Znáš už cestu ven?“

„Jsou čtyři, jedna těžší než druhá,“ odpověděl stín a hned zapomněl původní směr rozhovoru. „Ty znáš tu, kterou jsi sem přišel a vracet se po ní nejspíš nechceš. Chápu. Další jsem se sem dostal já. Ta taktéž nepřipadá k úvaze. Třetí cesta je odsud několik hodin cesty chodbami. Je to hluboká studna. Nevím, jestli je to skutečně studna, ale její hladké stěny a obezdívka u vchodu nabádají k tomu označení studna. Hodně nebezpečný výstup. Poslední možnost je.“

Stínův popis únikových cest přerušily zvuky, kterým Gabrielek nemohl uvěřit, že je slyší právě zde. „Slyšíš to?“ optal se stínu prince Jana.

„Ano.“

„Ale to zní jako zpěv velryb, které má doma tatínek na cédéčku.“

„Nevím co je to cédéčko, ale to jsou skutečně velké ryby. Slýchával jsem o nich v dětství a až zde jsem je viděl prvně. Přes den se vyhřívají v jeskyni a na noc odplouvají do hlubokých a temných podzemních vod. Ty mladé naší řeči nerozumí, ale je tam jedna velice stará a ta rozumí. Ona ti jistě pomůže. Pojď a draků se bát nemusíš, teď spí velice tvrdým spánkem.“ No, před chvílí tomu tak nebylo. Pomyslel si Gabrielek

Cesta zpět byla kratší, neboť stín prince Jan ji znal a nebloudil ve spleti chodeb jako Gabrielek. Velrybí zpěv sílil, jak se blížili k jeskyni. Stanuli na konci chodby a krása velrybího chorálu přikovala na chvilku Gabriela k zemi. Naposled něco podobně nebeského slyšel, když ho tatínek vzal sebou na varhanní koncert, který složil Johann Sebastian Bach. Tehdy se rozhodl, že se stane varhaníkem. K tatínkově úlevě na to však brzy zapomněl. Jezero předtím klidné a průzračné, bylo nyní plné prapodivných velryb. Byly menší, tvarem připomínaly kosatky, jen hlavy měly tvar vorvaně. Celé černé a oči velké jako talíř. 

Přilehlá strana jeskyně byla vybavena stejnou římsou, jako byla ta, po které přišel. Stín prince Jana již byl daleko a rozmlouval s jednou z velryb. Gabrielek po římse došel až k místu rozhovoru. Ve chvíli kdy se přiblížil, se princ i ryba odmlčeli.

První promluvila stará velryba: „Už jsem o tobě hodně slyšela. I sem dolů se donese to co se děje na povrchu, ale nikdy bych neuvěřila tomu, že se s tebou setkám osobně. Mé jméno je Ília. A bude mi ctí ti pomoci. Z toho co vím a co mi přítel stín řekl, usuzuji, že jediná cesta jak se nejrychleji dostaneš před bránu Zkázy, je ta kterou jsi přišel. Vím, že z mé rady nejsi nadšený, ale je to jediná možnost a čas neúprosně plyne. Poslední rada, kterou ti mohu dát je zatnout zuby a splnit své poslání.“

Gabrielku! To jsem ráda! Na chvilku jsem tě ztratila. Asi si se dostal moc hluboko.

Ozval se opět hlas slečny Elvíry. Zdravým tě princi Jane.

 „Ten hlas! Slyšíš ho taky?“ vyjekl poplašeně stín prince Jana.

Zdravým i tebe Ílio, dávná přítelkyně.

„Taktéž přijmi můj pozdrav, Elvíro. Je to moc dlouho co jsme se naposled slyšely. Je tu s námi tvůj chráněnec malý Gabrielek. Poradila jsem mu, aby se vrátil tou cestou, která ho sem přivedla.“

Děkuji ti Ílio za tvou pomoc, ale tou cestou kterou navrhuješ, se vrátit nemůže, na to je příliš málo času. Osud je nevypočitatelný a opět nám všem trochu pomotal cestičky. Gabrielovi druhové se vydali za Garylem strážcem brány Zkázy. Rozhodli se podniknout zoufalý plán a Gabrielek musí za nimi. Ílio, ty znáš cestu. Prosím splň mé přání a doprav našeho malého hrdinu ke Garylovým jeskyním.

„Ale přeci ho nezavezu vstříc jisté záhubě!“ zhrozila se Ília.

Prosím věř mi! Vím, co říkám. Prosím udělej, oč tě žádám.

„Nikdy za tu dobu co tě znám, ses nemýlila, udělám to tedy. Pokud Gabrielek bude chtít?“ Ília tázavě pohlédla na chlapce.

„Já půjdu tam, kam slečna Elvíra radí.“

To jsem ráda, Gabrielku. Musíš si pospíšit. Brána se již pootvírá. Černí rytíři zatím odráží tu kapku temnoty, která z ní proniká, ale dlouho to nevydrží. Jejich srdce tuhnou. Pospěš!

„Tak pojď, chlapče. Naskoč si na můj hřbet a zachumlej se do něčeho teplého, jestli něco máš. Voda je ledová a budeme muset chvilku plout pod hladinou.“

Gabrielek se bez námitek zabalil do deky od dědečka a Gnósis si strčil za opasek. Zlatej dobrej neopren, říkám to pořád, pod hladinou mi tahle deka moc nepomůže. Pomyslel si.

„Výtečně! Nasedni a pevně se drž mé hřbetní ploutve. Neboj se a pevně se drž. V Garylových jeskyních se zahřeješ.“

Gabrielek nasedl, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Voda byla skutečně ledová. Cítil, jak mu proniká všude. Deka, ve které byl zabalený, moc tepla neposkytovala. Ruce a nohy měl během chvilky prokřehlé. Zima jím prostupovala, a jako tisíce malých jehliček bodala. I přes zimu nevydržel svou zvědavost a otevřel oči. Všude kam dohlédl, se rozkládala chladivě mokrá tma, kterou rušili jen světélkující tvorové rozmanitých tvarů. Kolem Ílii se rozprostírala nepatrná záře z fosforeskujících pruhů na bocích. V dálce se sem tam mihly stejné pruhy. Nejspíš další velryby, které se zrovna nevyhřívaly v jeskyni u draků. Rozmanitost života v těchto místech Gabrielka ohromovala. Na své ohromení zapomněl, když proplouvali hejnem malých rybiček, kterým světélkovaly jen špičky ploutviček. Několik z nich mu narazilo přímo do obličeje. Rukama je odháněl. Těmi, kterými se měl držet hřbetní ploutve. Než si svou chybu uvědomil, byla Ília daleko předním. Octl se uprostřed černé studené vody bez pevného bodu, o který by se dalo opřít. Chlad a ztráta bezpečí, které představovala hřbetní ploutev, nebyly jediným problémem. Ten nejhorší se přihlásil o slovo v podobě sebezáchovném pudu. Gabrielek se jednoduše začal topit. Nedostatek kyslíku a ztráta jediné šance, jak se dostat opět na hladinu způsobí u každého okamžitou paniku. Gabrielek je výjimečný, ale v tomto ohledu výjimkou není. V panice sebou začal mrskat jako ryba na suchu. Rukama začal máchat ve snaze plavat ke hladině, ale netušil kde je nahoře a kde dole. Neměl čas o tom přemýšlet. V takové chvíli člověk jedná instinktivně. Bohužel lidské instinkty nejsou dokonalé a Gabrielek, netušíc jakého omylu se dopouští, plaval hlouběji. Zoufalá potřeba vzduchu mu vháněla do plic mrazivé trošky vody. V posledních zoufalých vteřinách ucítily Gabrielovy prochladlé konečky prstíků tvrdý předmět, kterého se zachytily. Byla to hřbetní ploutev Ílii, která si včas všimla ztráty svého pasažéra a okamžitě se ho vydala hledat. Když ucítila Gabrielovu ručku na své hřbetní ploutvi okamžitě zamířila k hladině. Na hladině Gabrielovo bezvědomí nerušil ani gejzír vzduchu, který Ília vypustila ze svého dýchacího otvoru. Jen instinktivně vykašlával trošky vody z plic a lapal po vzduchu. Měl namále, ale přežil! Vyčerpaně ležel na Ílianě hřbetu, která v klidu plula k malému břehu. Před suchou vyvýšeninou, dalo by se říci břehem, u vstupu do Garylových jeskyní, se pootočila a Gabrielek se skutálel na suchý břeh. Ještě trochu pokašlával, ale dýchal klidně a plnými doušky. Určitě si po této zkušenosti bude vážit svého zdravý a jistě nikdy nezačne kouřit nebo si jiným způsobem vědomě ubližovat. Několik minut jen ležel a zhluboka dýchal. Probralo ho až zadunění. Jako by Dunihlas radostně zahřměl, jen o nějakou oktávu výš. Zem pod ním se z toho zachvěla. Byl to projev Garylovy radosti, když mu král Gabriel a Kristián předložili mrtvé Rafaelovo tělíčko a vydávali ho za Gabrielka.

Slabý Gabrielek se zvedl a vešel do chodeb, podobným těm do kterých utekl před drakem. Jen v těchto chodbách nebyla tma, světlo dodávaly louče rozmístěné po stěnách. Stejnak klopýtal, jen za příčinu byla slabost a ne tma. Byl zesláblý předešlým zážitkem a měl hlad, jen žízeň ho netrápila, vody měl plné nejen zuby. Ale vysoká teplota, která v chodbě panovala, rychle vysoušela vodu z Gabrielových věcí. Minul balvany zasypaný vchod nejspíš do jiné spleti chodeb. Ušel malý kousek od tohoto místa, když ho do nosu udeřil zápach hniloby a síry. První co ho napadlo: Draci? Ale zápach byl slabší než u draků. Chodba před ním se prudce stáčela. Plný zvědavosti opatrně nakoukl za roh. Nebyly to draci, ale Garylovy stráže střežící vchod do jeho trůnního sálu. Gabrielek se polekal a couvl. Co teď? Tudy projdu jen s jednotkou rychlého nasazení. A já mám jen Gnósis. Sáhl na jílec meče, ale rychle ucuknul. Byl horký. K čemu je mi meč, s kterým neumím zacházet? Kam mám jít? Kde je hlas slečny Elvíry, když potřebuju radu? Gabrielek se dostal do velkých nesnází, ale tentokrát si uvědomoval, že pomoc nepřijde ani z nebeských výšin. Byl vtom zcela sám. Beznadějně se sesunul na zem. Slzičky se začaly mísit se špínou pod ním. Nejsem první vyvolený co selhal! Ale co ta zasypaná…? Velikáni, ač jsou malý, mají jednu výhodu oproti nám obyčejným smrtelníkům, jejich mysl může v době krize klesnout až na dno, ale jejich velký duch je nikdy neopouští. Tento duch, který v sobě Gabrielek objeví až za řadu let, mu nyní vnukl spásnou myšlenku. Ten zasypaný vchod! Třeba půjde odstranit pár balvanů! V nové naději chtěl doběhnout k zasypanému vchodu, ale jeho slabost mu dovolila jen mírnou chůzi. Myšlenka je však jedna věc a realizace věcí druhou. Na to aby se člověk dostal přes balvany, by potřeboval buď dynamit, nebo velké štěstí na to aby za prvním balvanem byla malá škvíra na protáhnutí. Stačí být dítětem štěstěny a dynamit nepotřebujete. Slzička štěstí z Gabrielkova oka ukápla na odvalený kámen, za kterým se skrývala škvíra, kterou by se dospělý člověk neprotáhl, ale malému chlapci byla ušita přímo na míru. Neváhal a protáhl se. Octl se ve tmavé chodbičce, světlo na jejím konci vycházelo z Garylovy jeskyně. Kde král Gabriel zcela zahalený ve svém náhradním plášti, před chvilkou předal mrtvé zabalené Rafelovo tělíčko. Garylův jásot již dávno dozněl. Stráže tělíčko převzaly od krále a předložily jej Garylovi k nohám. Ten jej dlouho zkoumal a očichával jako pes. Poté zdvihl hlavu směrem ke králi a Kristiánovi, jeho rudé oči zaplály hněvem.

„To se dalo očekávat!“ zařval. „Mě tak snadno neobelstíte! Toto není ten váš vyvolený! O co se pokusí jeho veličenstvo nyní?“

Král sklopil svou kápi a ruku položil na jílec svého meče. „Garyle! Již mnoho mých věrných padlo, když se ti po staletí snažíme zabránit ve tvých choutkách na ovládnutí světa lidí. Již se ti to několikrát podařilo, tvá morová armáda už natropila u lidí velké ztráty, ale tentokrát ti vtom zabráním. Tvou vlastní krví uzavřu bránu již navždy!“

„Na to jsi příliš sláb! Dovol otázečku, jak to chceš vykonat, když se nemůžeš ani pohnout?“

Skutečně král nemohl udělat ani krok. Nohy mu pohltila skála. Otočil se s prosebným pohledem na Kristiána, který ale měl stejný problém.

„Je mi líto Gabrieli, ale na to jsou má kouzla slabá. Zde dole jsem takřka bezmocný. Proti jeho temné magii nic nezmůžu.“

Rozhovor již poslouchal i Gabrielek, který se krčil za balvanem kousek od krále s Kristiána.

„S radostí bych vás zabil, ale musíte být zoufalý, když jste se mě pokusili tak hloupě podvést. Využiji vaší zoufalosti a dám vám ještě jednu šanci. Vezměte si tohle tělo a vraťte se s vyvoleným. Dohoda je jasná, uzavření brány za toho kluka!“ Garyl mávl rukou a nohy obou vězňů skála uvolnila. Stráže podaly králi tělíčko zabalené v plášti a gestem je i s Kristiánem vyprovodily.

Gabrielek zbledl, když si uvědomil, že je v ještě větší šlamastice než před chvílí. Ruce mu strachem téměř zmrzly. Pokoušel se je rozehřát dechem. Co teď? Co teď? Co mám dělat? Strčil si rozechvělé ruce do kapes, aby je trochu zahřál. A přitom nahmatal Dunihlasův dárek. Lahvička s dračí krví. Že jsem si na ni nevzpomněl dřív! Vyndal ji a vytáhl z hrdla špunt. Jen kapku, může se ještě hodit. Rozhodl se a nechal na špičku jazyka stéct kapičku krve. Krev byla odporná. Až se mu zvedl žaludek, ale zvracení vůlí potlačil. Zazátkoval zbytek a vložil lahvičku zpět do kapsy. Chvilku sledoval, jak mu postupně mizí prsty od nehtů. Vše netrvalo dlouho a byl opět neviditelný. Zvedl se a opatrnými krůčky vyplížil z jeskyně, aniž by se podíval, jaká zrůda se skrývá pod jménem Garyl. Jeho vůle chtěla spěchat, aby dohnal své přátele, ale síly to nedovolovaly. Šel a klopýtal příliš pomalu.

Kristián šel chodbou za jedním ze dvou strážných, následován králem Gabrielem, kterému za krk funěl druhý strážný. Nešli moc rychle, ale vůči Gabrielově chůzi to byl přímo běh. Králův koutek úst již delší chvíli cukal, to se o slovo hlásily jeho instinkty. A podvědomí hlásilo, že je někdo na blízku. Někdo známí. Před Garylem král volání svých smyslů ignoroval. Ale pocit, že je někdo známí na blízku teď při chůzi zesílil. Před očima mu proběhla vzpomínka na událost pod skalním převisem, jak se Tibor pokusil zmocnit Gabrielka. „Gabrielek! Ale tady?“ zašeptal tak tiše, že to slyšel jen on sám.

I Kristián vytušil, že chodbou neprochází jen oni. Aniž by slyšel, co král zašeptal, lehce pootočil hlavu a přes rameno na krále kývl, čímž potvrdil Gabrielův dojem.

Ten se prudce zastavil. Zezadu do něj narazil strážný. Ten zavrčel a šťouchnutím pobídl krále. Ale král se ani nepohnul. Vztekle se obořil na strážného: „Ještě do mě strčíš a zlomím ti vaz! Jsem unavený, musím si odpočinout!“ Gabrielovy oči provrtaly strážného, který se nezmohl na jediné slovo odporu. Jen sevřel pevněji své kopí. Toto gesto pochopitelně králi neuniklo. „Zapomeň na to! Je-li ti život milý! Smiř se s tím, že dřív jak za deset minut se mnou nehneš!“

Strážný kapituloval, opřel kopí o stěnu a sedl si na zem. Ostatní udělali totéž. Každý se zaobíral svými osobními myšlenkami, jen král Gabriel ve slabém světle pochodně sledoval chodbu, kterou právě prošli.        

Těch deset minut Gabriekovi stačilo k tomu, aby své přátele dohnal. Zastavil se metr od strážného a jen stál, vychutnával si tu neuvěřitelnou úlevu.

Král Gabriel moc dobře viděl stopy, které udělaly Gabrielkovy boty. Nepřemýšlel nad tím, proč chlapce nevidí. Věděl, že je to on a to stačilo k tomu, aby kamenná slupka na jeho srdci popraskala. „Co sedíš! Vstávej a jdeme!“ zavelel strážnému, jako by to byl jeho poddaný. „Ale hezky pomalu! Není kam spěchat!“

Setkání s přáteli dodalo Gabrielovi klidu na duši a trochu sil do jeho unaveného těla. Tiše skupinku následoval. Chodby měly mírnou stoupavou tendenci. S každým krokem byli blíž povrchu.

Král Gabriel se tvářil zachmuřeně. V duchu totiž hovořil se slečnou Elvírou, řekl ji,

že Gabrielek je s nimi, že pokus zabít Garyla pohořel. Elvíra krále na oplátku informovala o nezvladatelné situaci před bránou. Černí rytíři s dalšími ozbrojenými obyvateli země statečně odráželi pronikající zlo z brány.

Ale nezadržitelně se otevírající brána propouští stále víc a víc. Museli jsme se stáhnout a jen přihlížíme, jak se před bránou formují celé pluky Garylových temných duších. Zatím vyčkávají na svého hlavního velitele. A vzhledem k tomu, že jste ho nezabili brzy se Garyla dočkají a poté nám nemůže pomoci ani Bůh. Řekla na závěr králi Elvíra.

Bůh ne, ale vím o někom jiném.

Nikdo jiný neví lépe, než král Gabriel, jaké to je když válka v posledních chvílích odhalí svou temnou tvář a vojákům se před zraky objeví zář tunelů mířící na věčnost. V takové chvilce se roztřesou kolena i těm co mají srdce z kamene. Ale když zatroubí k boji, nechají na místě tu svoji obavu či strach a jak šílenci se řítí vstříc nepříteli s kopím připraveným, aby projelo první svalovinou, na kterou ostří narazí. Šílenství, strach a nenávist doprovází každou válku, každou bitvu. Ale ne každý boj je malicherností velkých pánů. Jsou i války, které se vedou jen o přežití. Zde nejde jen o přežití země Strážců, ale i o přežití světa lidí. Celé přežití, celé břemeno války je naloženo na zádech vyslance světa lidí. Na ohnutých a zesláblých zádech malého chlapce.

Na konci chodby nečekalo denní světlo, na které se Gabrielek těšil. Ale tma. Ne však noční tma, ale slunce zakryla mračna. Mračna ztmavlá nenávistí. Nenávist tížil i vzduch a otravoval všechna srdce. Kristián se svým dřevěným srdcem a král se svým kamenným srdcem tu změnu nepostřehli, ale Gabrielek na hrudi pocítil, jak jeho srdce s tím jevem bojuje, prozatím úspěšně.

Král Gabriel přistoupil ke svému koni, kterého nenávist již zcela pohltila. Chytl ho za uzdu s tím, že ho pohladí a pochválí za věrné čekání na svého pána. Kůň zcela zaslepen nenávistí se vzepjal a zaútočil kopyty na krále. Pohotový králův úskok střetu zabránil a kůň splašeně utekl. Kristiánův vlk byl již dávno pryč.

„Nechte toho koně, ať si utíká! Pan Garyl vám přichystal jiný dopravní prostředek,“ řekl první strážný.

„Je to taková malá, no spíš velká, pojistka. Snad kdyby vás napadlo nedostát svému slovu, tak Vogel a Burda vás jistě, už jen svou přítomností, přesvědčí o tom, že takový nápad je hloupý,“ dodal druhý strážný.

„Bože můj!“ špitl se zděšením Kristián.

I král Gabriel věděl, na koho se to čeká. Jen Gabrielek netušil o kom je řeč. Což se zděšením vzápětí zjistil.

Na obzoru se objevila dvě letící monstra a rychle se přibližovala.     

„Bože můj,“ zareagoval Gabrielek, když zjistil, kdo se skrývá za jmény Vogel a Burda. Jeho staří známí dráčci. Zem se zachvěla, když přistáli.

„Pan Garyl má pro nás důležitý úkol. Co máme udělat?“ zeptal se Vogel. Burda ten, jemuž Gabrielkovou zásluhou, chyběla šupina, si v tichosti prohlížel krále a Kristiána.

„Máte dopravit tyhle dva, kam si budou přát a až splní úkol, dopravíte je zpět,“ chvějícím hlasem vše vysvětlil strážný.

Burdův smaragdový zrak sjel z krále Gabriela na zem po jeho pravé ruce. Královy oči sjely vzápětí na totéž místo. Zatímco Burda nechápal, co ho uchvátilo, král Gabriel pochopil ihned a udělal krok stranou. Gabrielka překvapilo, proč si král tak náhle stoupl před něho. Při pohledu na své nohy se zděšením pochopil králův krycí manévr. Účinek dračí krve postupně vyprchával odspodu. Sáhl do kapsičky pro lahvičku a pozřel, tentokráte více než jen jednu kapku krve.

Burda přivřel víčka, ale ke královu překvapení jinak nezareagoval. Vše se odehrálo tak rychle, že si nikdo jiný ničeho nevšiml.

Králi se hlavou stále míjela otázka, proč drak nezareagoval, jeho pronikavé oči jisto jistě viděly, co se odehrálo. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ale teď mu mysl pohltil jiný problém, a to jak nenápadně dostat Gabrielka na hřbet draka. Sám bez pomoci neměl šanci se tam včas vyškrábat.

„Už neztrácejte čas! Nasedat!“ poručil strážný.

„Nesednu na tohle monstrum bez modlitby,“ řekl král. Poklekl a začal se modlit: „Pane, jenž si na nebesích, dodej sílu mému hřbetu, ať neprohne se pod tíhou břemene, které mi na něj osud nakládá. Amen.“ V duchu se mu ulevilo, když ucítil Gabrielovy ruce kolem krku a tělíčko přitisklé k jeho zádům. Bože díky, pochopil to.

Strážný vysadil Kristiána na Vogelův hřbet a král i s Gabrielem vyskočil na Burdova záda. Křídla obou draků současně silným mávnutím rozvířila těžký vzduch a vznesli se vzhůru.

Po chvilce letu král nevydržel a zeptal se Burdy: „Proč jsi neprozradil přítomnost Ga…

„Psssst,“ drak rázně utnul králův dotaz. „Počkej, až vyletíme nad mraky, Garyl má i zde své zvědy.“

Aniž by se oba draci domlouvali, začali stoupat. Rychle se přiblížili k hustým mračnům. „Teď zavřete oči a pevně se držte! Průlet nebude vůbec příjemný,“ současně draci varovali své pasažéry.

Měli pravdu. Průlet mračny ve službách temnoty je skutečně hrozný zážitek. Nejsou to totiž mračna plná nakumulované vody s energie, nýbrž seskupení temných duší prahnoucí jen po zlu. Stovky rukou se po vás tápe, tahá za vlasy a oděv. Doteky rukou jsou mrazivé. Král i Kristián se drželi šupin, bez větších problémů odolávali mrazivému tahání. Ale Gabrielek byl příliš zesláblí na to, aby odolával dlouho. Cítil jak ho desítky mrazivých prstů a dlaní tahají. A jeho ruce kolem Gabrielova pasu povolovaly. Neudržel se a náhle se ocitl obklopen množstvím těl, která se na něho mačkala. Připadal si jako zrno pšenice mezi mlýnskými koly. Bál se, ale ve chvíli kdy otevřel oči, se ho zmocnila panika. Neviděl nic, ale cítil množství tváří a dvojnásobek na něho upřených očí. Vše trvalo jen pár vteřin. Všude kde ho držely neznámé ruce, pociťoval mrazivý chlad. Náhle ucítil teplý dotek ruky, která ho táhla proudem těl jako pod vodní hladinou. To ho nahmatal král Gabriel a stiskl jeho ruku tak silně, že by Gabrielek za jiných okolností vykřikl bolestí, ale nyní byl vděčný za ten záchranný stisk. Prolétli mračny a náhle se objevilo jasné a hřejivé slunce. Ze všech opadl strach a hleděli vstříc blahodárné jasné hvězdě.

„Nejsme proti vám! Jsme Garylovi služebníci, ale máme dohodu i se slečnou Elvírou,“ řekl Vogel.

„Slečna Elvíra,“ řekl s vděčným povzdechem Král Gabriel, „na ni je vždy a ve všem spolehnutí.“             

„Věděl jsem, že tu žijí i draci, ale nikdy jsem nepochopil, kde se tu vzali, my je známe jen z vyprávění pohádek od našich dědečků. Konečně mám možnost a neodpustím si otázku: kde jste se tu vzali? Vaši předci vymřeli, pokud někdy existovali, již dávno,“ zeptal se Kristián s důrazem na slovo dávno.

„Nevím, jestli existovali naši předci, ale my dva jsme z kamene. Abych to vysvětlil: byly jsme sochami, které střežily bránu. Ale pán Garyl nás velkým temným kouzlem probudil k životu. Bylo to na samém počátku, nikdo z vás tu ještě nebyl. Jen nebeský maršál Dunihlas. Bojovali jsme s ním o nadvládu,“ odpověděl Vogel.

„Proč nebojoval sám Garyl?“ zeptal se král.

„Tehdy nebyl ještě tak silný, jako je nyní. Pamatuji si jak jednou Dunihlas odkudsi přilétl a v ruce držel květ. Dostal se až ke Grylovi a kouzlo toho květu ho málem zničilo. Mohl být klid, nebýt Burdovi hlouposti.“

„Nevytahuj stále tu starou historku. Poučil jsem se z toho. Proto jsem také souhlasil s tím, že odčiním spolu s vámi svou dávnou chybičku,“ řekl se studem v hlase Burda.

„Dlouho jsme jen přihlíželi. Teď je na čase zasáhnout. Slečna Elvíra předpokládá, že pokud se nevrátíme s vyvoleným, Garyl se ho bude chtít zmocnit osobně. Bude nucen vylézt ze svého úkrytu a stanout včele své armády.“

Gabrielku spěchej, již není času nazbyt! Ozval se náhle v Gabrielově hlavě Elvířin hlas.

„Musíme spěchat!“ přerušil, z popudu Elvířina hlasu, rozhovor Gabrielek.

„Držte se obzvlášť pevně!“ zavelel Vogel. Oba draci vzlétli ještě výš a střemhlav se vrhli do mraků. Tentokrát prolétli mračny tak rychle, že to nikdo z jejich pasažérů ani nepostřehl.

Brána byla nedaleko a tak postačilo pár minut letu, než bylo možno spatřit formující se Garylovu armádu. Hlouček černých rytířů bylo možno spatřit na ústupu včele se slečnou Elvírou. Ale to vše v šeru zdálky viděli jen draci svým dokonalým zrakem.

„Vysaďte nás nad bránou, tam na té plošině,“ poprosil král.

Jak to dořekl, dorazilo k Burdovi tisíce šípů. Všechny se odrazily od tvrdých dračích šupin, drak se v první chvilce polekal a zakolísal v letu. Bohužel pro Gabrielka dost nešťastně. Král Gabriel ho už tak silně nedržel a on spadl do středu formujících se nestvůr. Pád byl krátký a nad zemí ho zachytilo několik rukou. Octl se ve středu nepřátelského vojska. Obklopen bytostmi, které byly mazlavé a zapáchaly. Lidské postavy jako by polité něčím hustým a černým. Gabrielek si v souvislosti vzpomněl na televizní záběry zvířat, které se chytli do sítí ropné skvrny. Postavy kolem něho byly taktéž pokryty něčím jako ropou. Často bez rukou, nohou či očí a dokonce bez hlav. Celou armádou se rozezněl vítězný pokřik: „Máme ho, sláva, máme ho, sláva!“

Gabrielek by normálně z toho pohledu omdlel, ale posledních několik dní ho zocelilo natolik, že nezaváhal, šáhl po jílci svého meče a vytasil ho. Už nepálil! Hlouček kolem něho se rozestoupil. Gnósis zářil měsíčním svitem a jeho paprsky prostupovaly bytosti kolem Gabrielka. Chlapec pocítil, jak se síla meče spojila s jeho srdcem. Ale bytosti jen ustoupily, nepropadly moci meče.

„Ještě to nepochopil!“ řekl archanděl Gabriel, který se znenadání ocitl ne hřbetě draka za zády krále Gabriela. „Musíš mu pomoct! Ty stvůry brzy pochopí, že meč ještě nemá svou plnou moc a vrhnou se na chlapce.“

Ale dřív než to stačil doříct, se Burda otáčel a mířil zpět nad houfy nestvůr. Prolétl kousek nad hlavami Garylových neživých vojáků. Král Gabriel neohroženě seskočil z dračího hřbetu a dopadl na zem půl metru od Gabrielka, kolem kterého se už začal rozestoupený kruh zužovat. Vytasil svůj dlouhý meč a začal tnout. S každým seknutím se na prach rozpadly bytosti, kterých se ostří dotklo. Ale síla Garylovy  armády nebyla v odolnosti jednotlivých pěšáků, ale v jejich množství a v temnotě, která bodala do srdce jehličky namočené v jedu beznaděje. A královo srdce už nebylo celistvým kamenem, bylo popraskané a pomalu se probouzelo k životu. Praskliny způsobené strachem o malého Gabrielka se stále zvětšovaly a nyní byly už tak velké, že temnota svým jedem mohla otrávit i probouzející se Gabrielovo srdce. Po několika minutách se jed rozlil po králově ocelovém těle a oslabil ho natolik, že každé máchnutí mečem stálo krále sil za hodinu boje. Uvědomil si, že není schopen Gabrielka ochránit a ve slabosti beznaděje padl odevzdaně na kolena. Svůj zrak namířil vzhůru a poprvé ve svém životě upřímně prosil Boha o pomoc. 

Vogel sledujíc z dálky dění nezaváhal, vzlétl a zamířil na pomoc. Ale i v jeho žilách koloval jed, který otravoval všechny bytosti se srdcem v těle po celém Strážcově. Oheň v jeho hrdle zhasl, zbývalo tedy jediné zachytit drápy krále a Gabrielka a odnést je do bezpečí. Ale ne každá myšlenka, tak jak si ji drak v hlavě naplánuje, vyjde. Vogel přesně jak chtěl, slétl co nejníž, zahákl svůj dráp na každé noze do oděvu krále a Gabrielka těsně za krkem a vzlétl. Ale bohužel Gabrielova košile se rozpárala, Vogel odletěl jen s králem.              

Burda už chtěl vzlétnout na pomoc osamocenému Gabrielkovi, ale slečna Elvíra ho zarazila. Drak se na ni obořil drsným pohledem.

„Ne!“ odmítla jeho nesouhlas. „Je dost silný a má zbraň, se kterou porazí klidně dvě takové armády. Neboj se, bude v pořádku, věř mi.“

Gabrielek dopadl zpět na zem. Sáhl si na zátylek, krvácel. To od dračího drápu. Čert vem krev, ale co teď? Dračí krev….Sáhl do kapsičky, ale sklenička nikde…. nemám, Gnósis nepomáhá, medvědí zub, peříčko Arturovo nebo hříbeček Filípek mi nepomůže. Přikryju se dekou a umřu dřív, než mě rozsápou. Poslední myšlenka vyloudila na Gabrielově tváři slaboučký úsměv, ale následující mu roztáhla koutky rtů do šířky. Květ! Zalovil v koženém váčku a vytáhl květ Měsíční Lípy.

Skvěle, přišel na to! Pomyslela si radostně slečna Elvíra, ale následující zdrcující pohled na květ prolomil i emoční hráz vždy odměřené Elvíry a z jejich úst se prodralo: „Bože né! Květ uvadl a bez vody jeho moc mizí.“ Její hlas zesílil, náhle zněl tak silně jako bouře za letního dne: „Gabrielku, musíš květ potřísnit čistou vodou!“

Gabrielek slyšel Elvířin hlas jasně, ale kde vzít čistou vodu, když je všude kolem jen rozbahněná zem. Ale kdo nevěří na zázraky, je hlupák. Necelé tři metry od sebe pohledem objevil poměrně čistou malou kaluž. Vyrazil jejím směrem, jako by s klapkami na očích, jediné co před sebou viděl, byla ta troška vody. Po prvním krůčku mu na rozbahněné zemi ujela noha. Upadl obličejem do bahna, ale nedbal toho, nepokusil se ani vstát, jen se plazil za tou trochou vzácné vody. Je vyhráno!  Pomyslel si, když stačilo už jen natáhnout ruku a namočit květ do životodárné vody. Ale kdo věří v moc velké zázraky je ještě větší hlupák. Dřív než stačil smočit kvítek ve vodě, zkalila ji noha jedné z nestvůr a proměnila vzácnou vodu v zapáchající mazlavou tekutinu.

Gabrielovi v té chvilce proběhly hlavou všechny nadávky, které kdy zaslechl. Ale nic jiného už nezmohl. Odevzdaně zůstal ležet.

„Dunihlasi, kde jsi? Je tě tu teď zapotřebí!“ zašeptal zlomený král Gabriel. Nikdo kolem něho ho neslyšel. „Néé!“ zařval a postavil se zpříma. „Jdu pro něho! Mí věrní následujte mě do posledního boje. Je to beznadějné, ale nenecháme vtom toho chlapce samotného!“

Zmobilizovat poslední síly a ještě strhnout sebou všechny kolem, to dokáže jen skutečně silná vůdčí osobnost. Vytasil svůj meč a…

„Pane! Hleďte, tam v dálce něco je,“ zvolal jeden z rytířů.

Všichni pohlédli směrem, kterým mířil rytířův ukazováček. A skutečně pod černým mračnem byl malý bílý bod. Který se stále zvětšoval, jak se přibližoval. První svým zrakem rozeznali draci, co se to k nim blíží. Po nich poznali i ostatní Dunihlasovu postavu stojící na mraku.

„Nebeský maršál Dunihlas přilétá na tvé přání králi Gabriely.“

Slova se chopila slečna Elvíra: „Gabrielek potřebuje pár slz od Godolphina.“

„Rád se svým přítelem shladíme několika slzami chřtán rozpínavé obludy temnoty. Odpuste rodiče ze mě chtěli mít básníka a od té doby prostě občas neodolám, i přesto, že se rodičům jejich záměr nezdařil.“ Obrátil mrak směrem ke Gabrielkovi. „Bože chlapče, nevěřím svým očím, ty žiješ! A já tě už oplakal!“

Gabrielek se zprvu domníval, že má halucinace, když slyší Dunihlasův hlas. Ležel dál a bylo mu vše jedno. Svůj pohled nahoru k nebi obrátil až, když na něj dopadly první kapky vody. Jako uhranutý hleděl na bílý mrak rozprostírající se nad ním. I pod hustými mračny bylo vidět, že se stmívá. Šero se začínalo měnit ve tmu, jen nad Gabrielovou hlavou v nastupující tmě doslova zářil mrak, z něhož se spouštěly kapičky vody přímo do Gabrielkovy dlaně. Ale květ nezačal zářit a svým světlem neničil temnotu kolem, jak si Gabrielek představoval. Začal ho jen šimrat v dlani. Polekáním květ odhodil, netušil, že jsou to kořínky. Než se vzpamatoval, byl obklopen Dunihlasovím pláštěm a stoupal na mrak.

To co se začalo dít, nepřekvapilo jedině Kristiána. Ostatní hleděli a nechápali co se to děje.

Jak v zrychleném televizním dokumentu o přírodě začala z květu růst Měsíční Lípa. Během několika minut uprostřed Garylovy armády vyrostl mohutný strom obalený stříbrnými květy. Zářil do tmy a nestvůry kolem něho začaly ustupovat.

Dunihlas vysadil Gabrielka nad bránou na ploše pískovcové skály Jůlinky.

Z koruny Lípy se hrnuly proudy malých stříbrných veverek.

„Ony skutečně existují!“ vykřikl Gabrielek v nadšení. Ke stromu dohlédla, ale už neviděl, co se dělo na druhé straně u kraje lesa, kde stáli v hloučku jeho přátelé a černí rytíři.

Kristián pohladil svého vlka a něco mu pošeptal. Ten naposled zavil. Vlhký čumák se mu rozšířil v nozdry a tlama protáhla. Odfrkl. Rostoucí tlapky, ho vynášely víš, místo polštářků a drápů mu narostla kopyta. Když dorostla hříva, bylo načase přestat býti vlkem a stát se koněm. Bílý hřebec se vzepjal, aby všem ukázal tak jsem tu. 

O pár stop níž stál stále Kristián: „Teď je čas na mě.“ Přistoupil k nejbližšímu vzrostlému dubu a dotkl se ho dlaní. Kůra stromu se rozevřela a Kristián do něho vstoupil. Zelené listy stromu zežloutly a opadaly. To Kristián čerpal jeho sílu. Když se konečně kůra opět rozevřela, vystoupil urostlý rytíř v bílém brnění zlatem zdobeným. Na přilbici bílý dlouhý chochol.

Rytíř si zvedl hledí na přilbě. Pod nímž se objevila část Kristiánova dřevěného obličeje. „Králi Gabriely, nadešla chvíle, abych odčinil své chyby. O to svinstvo tam se postarám. Ty prosím se vydej se svými věrnými na Jůlinku. Gabrielek pro nás vykonal mnohé, nesmíme dopustit, aby se mu teď něco stalo.“

„Udělám, co bude zapotřebí, ale jak chceš ty sám porazit takové vojsko?“ optal se král.

„Nejsem sám,“ odvětil Kristián, zaklapl hledí, vyhoupl se do sedla a vyrazil. 

Cesty jsou spletité, jako větvě Měsíční Lípy. Jako by každá větev i větvička vedla jinam, ale ať už rostou kamkoliv, vždy vytváří celek koruny. Ať už jsou cesty osudu všelijak spletité, vždy nakonec vytváří celek. Naši přátelé se rozdělili, ale stále působí jako celek odporu.

Zapadající slunce si sebou odneslo i jediné paprsky, které se statečně prodíraly skulinkami hustých mračen, a na bojiště padla tma. Veškeré dění sledovala jen slečna Elvíra a na druhém konci na vrcholku Jůlinky Gabrielek.

Gabrielek se cítil v bezpečí. Po stranách nad ním bděli draci. A tak sledoval světlou postavu rytíře probíjející se nestvůrami k zástupu stříbrných veverek. Netušil, že je to ten malý čaroděj Kristián. A ani neslyšel, co Kristián zavelel veverkám, když se k nim konečně probil.

„Mé drahé, nadešel čas postavit se na odpor temnotě. Vezměte na sebe lidskou podobu a zašlapejte temnotu tam, kam patří!“

Veverky se rázem proměnily v krásné lidi ve stříbrné zbroji a stříbrnými vlasy, jako by to dělaly denně. A bez dalšího nabádání se pustily do ohromených nestvůr, které kladly jen nepatrný odpor. Chyběl jim vůdce. Zmateně pobíhaly což Kristiánovi a jeho druhům usnadňovalo boj. Žádná rána nepadla nadarmo, i ledabylé máchnutí mečem našlo svůj cíl. Řady nestvůr rychle řídly.

Ale nic není tak snadné, jak se může zdát.

Gabrielek a draci pocítili silné chvění skály pod jejich nohama. Brána Zkázy byla stále otevřená, což umožnilo příchod Pánům Temnot. Pěti pobočníků Garylových, pět jeho pravých rukou a zároveň velitelů. Gabrielek nezahlédl ani jednoho z nich, stačilo zaslechnout klapání jejich velkých klepet a okamžitě si vzpomněl na chvíli, kdy takové klapání slyšel poprvé. Vzpomínka jím projela mrazivě, jako voda, ve které se tenkrát nedobrovolně máchal. Couvnul o dva kroky dozadu. A v té chvíli si všiml i dvou kamenných dračích soch, které stály na místech, kde ho strážili Vogel a Burda.

„Jak se ti líbí mé sochařské umění, ty malý bídný lidský červe?“ Ozvalo se za jeho zády. Chvilku zaváhal, strach velel neotáčet se a uprchnout, ale na okraji skály nebylo kam. Chvějící rukou sevřel Gnósis a otočil se. „Garyle!“ Při pohledu na protivníka málem vyprskl smíchy, ale rychle si uvědomil nebezpečnost svého soupeře, i přesto, že byl jen o hlavu větší než on sám. „Garyle, přišel jsem, abych skoncoval s tvou ubohou existencí!“

„Kdybych měl kousku citu v těle, možná by mi bylo líto zabít tak malého chlapce, který mluví a chová se jako statečný a dospělý muž. Ale k tvé smůle nemám a překážíš mi v mých plánech. Ti hlupáci tam dole, věří v jakousi tvou výjimečnost. Takových už tu bylo a vždy zemřeli, tak jako teď zemřeš i ty. A s tebou padne i síla tvých přátel! A má cesta bude volná!“

Garyl vytasil svůj meč a přistoupil blíž ke Gabrielkovi. Jeho černé oči bez bělma se upřeně zahleděly do chlapcových. „Vše co má začátek má i konec, vidím, jak se už blíží, vidím jak se šíří temnota a v cestě ji stojíš jen ty. Brzy získám moc, která zničí tento svět!“ Jeho kožené rukavice zapraskaly, jak pevně obouruč stiskl jílec meče. Zvedl jej nad hlavu a chystal se Gabrielka smrtelně zasáhnout. V této pozici ještě dodal: „Účelem každého života je smrt, až skončím zde, připojím ke své říši i tvůj svět!“

Gabrielek pocítil, že už se mu nechvěje ruka, ale že se to chvěje Gnósis. Krev stékající z jeho poraněné ruky vyplnila místo chybějícího třetího rubínu. Gnósis se probudil k životu a byl připraven poprvé ve své existenci k zabití. Vše záleželo jen na Gbrielkově ruce. Ale ten vyčkával, sám netušíc na co. Nakonec se odhodlal a namířil čepel proti Garylovi.

„Cha, cha! Ty skutečně věříš, že bojuješ za něco víc než jen za své přežití? Za svobodu, mír, lásku? To je jen šálení smyslů, jen lidské slabosti. Ty mě nemůžeš zastavit tou svoji hračkou.“

„Dělám to pro své bratry!“

„Pro koho?“ zarazil se Garyl.

„Pro své blízké! Pozdravuj v pekle, mrtvolo!“ řekl král Gabriel. Který když uviděl, jak z brány vystupují Garylovy pobočníci, poslal své věrné na pomoc Kristiánovi a sám pokračoval za Gabrielkem. Na plošinu vylezl včas a tiše se přiblížil ke Garylovi, zopakoval Gabrielkovu odpověď a zároveň ho strčil.

Jen vteřinka stačila k tomu, aby Gnósis splnil svůj úkol. Lehce vnikl Garylovi do břicha. Jen kousíček, královo strčení nebylo dostatečně silné, aby Garyl ztratil větší část své rovnováhy. Garyl hleděl na pronikající ostří, které jak máslo prořízlo jeho koženou blůzu a vnikalo do těla, jako rozžhavený kov do kusu ledu, se syčením a oblakem páry. Dřív než si stačil uvědomit, co se stalo, objaly ho královy paže, uchopily Gabrielkovi ruce svírající jílec a zatlačil meč hloub. Černá mračna rozčísl blesk a ticho obklopující trojici, které nerušila ani válečná vřava, rozlomil hrom. Oba Gabrielové odstoupili.

Garyl jakoby zevnitř hořel, celý zčernal. Zem se chvěla stále víc. Umírající postava se sesypala v hromádku popela. Gabrielové se vítězoslavně na sebe pousmáli. Gabrielek chtěl, vyndal meč z hromádky. Uchopil ho, ale zůstal vystrašeně v podřepu. Z hromádky popela vyčuhovaly malé zobáky. Za nimi se začaly vynořovat ptačí hlavičky. Hejno vran, které z hromádky nečekaně povstalo, Gabrielka srazilo na zem.    

………..

 „Už ho máme!“ ozvalo se z reproduktorů vysílaček všech, kteří utvořili rojnici a pátrali po ztraceném malém chlapci.

Uplynulo několik hodin než se Gabrilkův tatínek konečně dovolal ke svému bratrovi Pavlovi. „Ahoj bráško, hele nechal jsem u tebe Gabrielka, což už jsi nejspíš zjistil. Musel jsem narychlo do porodnice. Neuvěříš tomu…“

„Ale, ale…,“ pokusil se Pavel přerušit svého bratra, ale bez úspěchu.

Ten nezadržitelně pokračoval: „Počkej! Už jsou na světě! Přišlo to o týden dřív, než jsme počítali. Máme dva nádherné zdravé chlapce. Je to neuvěřitelný a zní to šíleně, ale já, bráško, budu mít doma už tři Archanděly!“

„Počkej! Předem, ehm…, ti gratuluju, ale kdy jsi u mě nechával Gabrielka?“

„Je to několik hodin. Doufám, že něco neprovedl?!“

„Hlavě v klidu! Gabrielek nemohl nic provést! Protože on tu… . Gabrielek u mě není! Kluci si hrají venku, ale Gabrielek tu skutečně není.“

„Jak není?! Vždyť jsem ho tam vysazoval! Musí být u tebe!“

„Uklidni se! U mě není. Obejdu sousedy, zajedu k vám, jestli není doma, nebo u vašich sousedů. Podívám se po něm! Najdu ho máš mí slovo. Ty se postarej o manželku a ty dva mrňouse. Nedělej si hlavu! Na mě bylo vždy spolehnutí! Až ho najdu, zavolám ti.“

„Díky Pavle, zatím ahoj.“  Zavěsil a pomyslel si, že Gabrielka přetrhne a rodinná sbírka malých archandělů se rozšíří na čtyři. To však netušil jak závažná je situace.

Návštěvní hodiny v porodnici skončily a tak jel domů. Měl v plánu zastavit se u bratra, neboť mu ještě nevolal. Když vtom zazvonil mobilní telefon položený vedle na sedačce.

„Prosím?“

„Hele, já ho nikde nenašel,“ řekl Pavel chvějícím se hlasem do telefonu.

Ale na druhé straně byl slyšet jen hluk motoru a rostoucích otáček.

Gabrielův tatínek se k domu svého bratra přiřítil jako šílenec. Neschopen slova. Ale Pavel pochopil a informoval o všem, co zatím zkusil. Ale celou dobu jako by mluvil do těla bez duše. „Petře musíš jít na policii, ať vyhlásí pátrání.“ Ale jeho bratr nehnul ani brvou, jen hleděl do prázdna. A přemýšlel, kde by jeho syn mohl právě teď být, což jeho bratr nemohl vědět.

Pavel neváhal a zavolal na policii sám, tam slíbili, že přijede hlídka. Ale jen u tohohle telefonátu nezůstal, vytočil ještě jedno číslo. Chvilku tiše mluvil a pak přistoupil ke svému bratrovi: „Petře! Chce s tebou mluvit táta.“

„Synku! Vím, nad čím přemýšlíš. A vím i co cítíš. Mám stejný nejasný pocit. Tvůj bratr si myslí, že jsi duševně zkolaboval. Já vím, že tomu tak není. On necítí to samé co já a ty.“

„Tati! Je v nebezpečí! Tady někde poblíž a já nevím kde!“

„Já vím! Neklesej na mysli. Vyburcuj celé okolí, policii, hasiče, sousedy, každého! Utvořte rojnici a hledejte! Já udělám to samé a půjdeme z naší strany kopce. Najdeme ho!“

Přesně tak se i stalo. Z širokého okolí se sjely hasičské dobrovolné jednotky, stačil jediný telefonát od starého Archanděla. Dobrovolníci, sousedi, muži ženy se zvedly od televizorů a večeří. Všichni se postavili na nohy a utvořily rojnici. A hledali.

Ať už se snažíte o cokoliv jediným neporazitelným nepřítelem je čas.

Po dvou dnech hledání, to už se podílela i policie, odpadávali poslední dobrovolníci, zbyli jen střídající se policisté, hasiči a záchranáři. Velitelé celé akce se rozhodli věnovat pátrání poslední den. I přesto, že bylo celé okolí již několikrát důkladně pročesáno, vznikla poslední rojnice. Nazvaná „linie poslední naděje“. Už se chýlil den ke konci a vše vypadalo stejně beznadějně jako předešlé dny, když vtom se z reproduktorů vysílaček ozvalo: „Tady strážmistr Holý, už ho máme! Pošlete sanitku k Jůlince. Našli jsme chlapce v bezvědomí, s tržnou ránou na hlavě a podchlazeného na vrcholku Jůlinky, ale žije!“

 

Víčko oka se pomalu otevírá. Oko mžouravě zachytává první sluneční paprsky časného rána. Gabrielek se probral po dvou dnech na nemocničním lůžku. Vedle něho na židli seděl podřimující dědeček. Tatínek musel odejet, aby odvezl maminku s bratříčky domů. Pohledem projel celý pokoj. Ostatní postele byly prázdné. Pokoj byl jednoduše zařízený, nebylo v něm nic, co by upoutalo na delší dobu jeho pozornost, tedy až na dědečkovy oči, pod nimiž se tkvěl široký úsměv.

„Tak tě vítám. Měl jsi na mále! Kdybys byl kočka, měl bys už jen osm životů. A nám ostatním strach o tebe, životy zase o pár dní zkrátil.“

„Ahoj dědo. Kde je máma?“

„Tatínek maminku musel odvést domů, ale zanedlouho bude zpět. Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co jsi dělal?“

Gabrielek zívnul, protáhl se a začal dědečkovi vyprávět celé své dobrodružství. 

Dědeček celou dobu pozorně naslouchal. Jako bývalý dětský psycholog slyšel už spoustu dětí s přebujelou fantazií, ale v případě svého vnuka a jeho příběhu, který vyslechl, měl jisté podezření, že nejde jen o přebujelou fantasii. Dlouho zvažoval, má-li svého vnuka svěřit do rukou jiného psychologa. Ale rozhodl se, že se svého vnoučka ujme sám, nikoliv jako psycholog, nýbrž jako dědeček.

„Gabrielku, ten tvůj příběh je dost neuvěřitelný, ale já vím víc než ostatní, proto mě tak neuvěřitelně nezní. Ale ostatní by si mohly myslet, že s tebou není něco v pořádku. Proto o tom svém putování raději s nikým jiným nemluv. Tatínkovi to vysvětlím já, i když ještě nevím jak, ale něco už vymyslím. Ty mi na oplátku musíš slíbit, že se do podobného dobrodružství už nikdy nepustíš.“ 

---