Svědomí

S vinou ji k sobě přivíjíš..
Vnímáš vůni jejího těla..
Ze svojí skleničky upíjíš..
Chováš se, jak kdyby utýct ti směla..

Zápěstí její svíráš pevně..
čteš příběh v očích napsanej..
Dobře víš, že netváří se levně..
A cítíš, že polibek její už od slz je slanej.

Nemá na vybranou, a tak jen mlčky sedí..
po tvářích slzy a nohy zaklenutý mezi ty tvoje...
Bůh ví na co myslí, malá, do blba hledí..
Leč pro ni prvá, pro tebe známá situace to je.

Jen, odložíš cigaretu a vydechneš dým.
Její zápěstí už pod tlakem modrá..
Šance, že dostane volnost nevidím..
Na tohle ti je vždy každá dobrá!

Když pak s brekem utíká za mámou domů..
S tím, že už nevěří slibům a řečím..
Bolestí pajdá při zvuku kostelních zvonů..
Bohužel, to jen já dosvědčím.

Co se ti tehdy honí hlavou?
Víš, když ji vážeš k posteli?
S doživotní marnou snahou..
To kvůli tobě ty chudinky dospěly.

Příslib romantiky a nežnosti..
a dostanou jen chlad a strach.
K čemu jen uplnatníš ty svý znalosti..
Když jen na fotkách nahejch bezbranejch těl, utíráš prach

Lákavý pohled, když do dveří vchází..
Pokaždé jiná, ale stejně naivní..
Tobě jenom ukojení chtíčů schází..
A nacházíš ho právě v ní!

Když mrká sladce, sotva vidí..
A ty ji strháš šaty pryč.
Pak hledej někde soudost lidí..
Radši než je, sebe znič!

A přece spíš kldině, nerušeně..
Když ona vzlyká bolestí..
To jak se tváří ublíženě..
To přívádí tě k šílenstvi.

Ona leží, husí kůže po těle..
Snad už nevnímá dění kolem..
Už nebude chodit do cizích bytů nesměle..
Dá si pozor na setkání s takovým volem.

Jaktože jsi stále tady?
Když tě tížím den co den..
Než poslechnout mě, radši padneš hlady..
říkáš: ,,Jen ať se smíří s osudem!''

Já, svědomí tvé, kolabuju..
brzdím, dávám výpověď..
Jen házet to na někoho..zakazuju!
Sám dej jejich matkám odpověď.