Pomsta část 1

Černooký jezdec s dlouhými havraními vlasy, vzadu stažené do culíku, vidouc brzkou mstu, popohnal koně k  rychlejší jízdě. Uřícený vraník se už něco naklusal, leč takhle rychle zatím nikdy neběžel.

Sedm jezdců, které mladík stíhal, už měl na dohled a to v něm rozdmýchalo ještě větší hněv. Když byl na sto kroků od nich, všiml si jej poslední člen skupiny. Ten okřikl ostatní. První jezdec zpomalil a mírným obloukem navedl zbytek skupiny naproti pronásledovateli.

Mladík zpomalil. Zastavil. Sesedl a rozvážně vykročil k jezdcům. Ti mezitím kolem cizince vytvořili půlkruh.

„Co chceš, holobrádku?“ zeptal se muž s temně modrýma očima uprostřed skupiny. Oblečen byl v nachovém kabátě, jelenicových botách a kožených kalhotách. Seděl na bílém koni, dle mladíkova odhadu šlechtěného rodu.

„Pomstu,“ odtušil chladně cizinec.

„Běž si hrát na schovávanou a nás neotravuj,“ řekl muž úplně vpravo a vyvolal tím vlnu smíchu.

„Který z vás to byl?“ promluvil mladík nedbaje posměšků, oči stále upřené na muže uprostřed.

„Radči se strať! Eště bys moh přijít k ourazu,“ dostalo se mu odpovědi.

„Nemusíte umřít všichni,“ vyšlo k překvapení všech z úst cizince.

Po krátkém tichu a nejistých pohledech zavládl opět upřímný smích.

„Ruvode, Proku, Azute!“ křikl jezdec uprostřed, který se jako jediný nesmál, „postarejte se o něj.“

„Jasnačka, šéfe!“ odpověděl druhý muž z leva a kývnul na zbylé dva. Ti sesedli a pohledem se domluvili, kdo bude mít tu čest mladíka zabít a tím získat největší podíl z jeho peněz. Zbytek skupiny mezitím zmizel v nedalekém lese.

„Tak pojď mladej, ať to máme z krku,“ řekl Prok s úsměvem. Z pochvy vytáhl krátký meč a několikrát jím proťal vzduch před sebou.

Černovlasý jinoch také obnažil čepel meče a vykročil muži naproti. Ruvod a Azut stáli stále u koní a rádoby vtipnými poznámkami povzbuzovali svého druha.

Ostří se setkala. Na kabátě se objevila krev. Meč spadl na prašnou zem. Azut a Ruvod ztuhli překvapením. Prokovi se podlomila kolena a s rukama tisknoucíma si břicho padl na zem.

Umíral.

„Řekněte mi, kdo to udělal a nemusí váš kamarád zemřít,“ řekl klidně mladík, aniž by se přesvědčil, zdali svého protivníka opravdu smrtelně zasáhl.

„Ty zmetku!“ zařval Azut as taseným mečem se vrhl vpřed.

Jinoch prudce trhl levou rukou. Víc nic. Dál stál klidně a bez sebemenších výčitek pozoroval, jak člověk zápasí o poslední nadechnutí.

„On nemusel zemřít. Ani ty nemusíš.“ Černé oči se zapíchli do posledního stojícího protivníka. „Stačí, když mi povíš, kdo to udělal a nechám tě žít.“

Ruvod přejel pohledem z mrtvého Azuta na svíjejícího se Proka. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Chtěl pomstít své druhy, ale měl strach. Strach ze smrti. Smrti, kterou černooký mladík bezlítostně rozséval. Snažil se jej překonat. Pomalu se dařilo. Pomalu ho přeměňoval v hněv. Když se mu to zcela podařilo, zaútočil. Nedokázal však nabitou sílu vhodně využít a to mu bylo osudné.

Boj byl rychlý. Vlastně skoro žádný. Ruvod se rozběhl a mohutným máchnutím chtěl vše ukončit. Mladík jeho útok vykryl a úkrokem vpravo mu uhnul z cesty, přičemž mu zabodl dýku do nechráněného boku. Ostří projelo mezi žebry až do srdce a než muž padl na zem, byl mrtev.

Černooký mladík vytáhl vrhací nůž z Azutova krku. Přešel ke stále se svíjejícímu a naříkajícímu Prokovi a pošeptal mu cosi do ucha.

„Esex!“ odpověděl horlivě umírající a vytřeštil oči, když ucítil chladnou ocel na krku.

„Nikdo z vás nemusel zemřít,“ řekl mladík a přejel muži dýkou přes hrdlo.

•••

„Už se vrátili?“ zeptal se malý tlouštík, který si právě sedl ke stolu, aby se nasnídal.

„Zatím ne,“ odpověděl vysoký pihovatý zrzek s plnou pusou.

„Kde je Esex a Hamzir?“

„Hamzir před chvílí odešel pro dříví a Esex je jako každé ráno u vodopádu.“

„Co myslíš, že je zdrželo?“ otázal se tlouštík, když dojedl.

„Co asi?“ odpověděl zrzek, „potom co zabili toho kluka, si zajeli do nevěstince za jeho prachy a teď si dávají někde v hospodě snídani.

Tlouštík se rozesmál. Živě si dokázal představit, jak by on sám utratil lehce vydělané peníze. Dal by si pořádné jídlo, piva dle libosti a nakonec pěkně baculatou nevěstku.

„Kde se fláká Hamzir s tím dřevem?“ přerušil tlouštíkovi snění zrzek. „Rád bych už začal opékat toho kance, ať nejíme až večer.

„Jdu mu pomoc,“ zvedl se tlouštík od stolu a zamířil ke dveřím. Ty se náhle rozlétly a slunečný svit pronikl šerem místnosti.

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal malý tlouštík a rukou si zastínil oči před náporem ranních paprsků.

„Který z vás je Esex?“

„Kdo si?“ podivil se zrzek, „a kde je Hamzir?“

„Jsem Seton,“ odtušil černovlasý cizinec, „a Hamzir, pokud je to ten nakrátko ostříhaný dlouhán, je mrtev.“

„Tys ho zabil?“ křikl tlouštík. „Ty svině!“ při dalších slovech tasil.

Seton se tlouštíkovi kotoulem vrhl k nohám a zabodl mu meč do břicha, dřív než stačil muž jakkoliv zareagovat.

„Odpovíš na mou otázku anebo se chceš přidat ke svým kamarádům?“ zeptal se jinoch, zatímco s námahou vytahoval zaklíněný meč z mrtvého tlouštíka na zemi. Musel mu stoupnout na břicho a zabrat oběma rukama, aby jej dostal ven.

Zrzek hořečnatě přemýšlel. Neměl proti mladíkovi sebemenší šanci a moc dobře si to uvědomoval. Nikdy nebyl velký zabiják, vždy jen pomáhal zastrašovat lidi a vařil pro ostatní.

„Můžeš si tu na něj počkat anebo jdi k vodopádu. Šel se tam vykoupat,“ vyhrkl ze sebe nakonec, když se mu jeho mlčení zdálo příliš dlouhé. Avšak až poté si uvědomil, že je pro cizince po těchto slovech bezcenný. K jeho překvapení se však Seton otočil a zmizel ve slunečním světle.

Zrzek nevěřil vlastním očím. Viditelně si oddychl. Nikdy nebyl tak blízko smrti. Přesněji vlastní smrti. Smrt jiných byla skoro na denním pořádku. I když mu zabíjení nedělalo radost jako ostatním, byl už natolik otupělí, že ji nevnímal jako něco strašného, ale jako naprosto přirozenou věc. Avšak smrt člena skupina byla o něčem jiném. Za dobu co byl s Esexem, nabyl dojmu, že jsou všichni ve skupině pod zvláštní ochranou. Po všech zvěrstvech co za poslední měsíce udělali, by na jejich hlavy měla být vypsána pěkně tučná odměna a nejeden penězchtivý lovec odměn by je rád přivedl před rytíře spravedlnosti, ale nikdy se ani náznakem o to nikdo nepokusil. K tomu to sebejisté vystupování Esexe. Něco na jejich veliteli bylo. I když byl zbabělec a k esexově skupině se přidal, aby byl chráněn před cechem lupičů, které okradl, nebyl to podrazák a dokázal se svých kumpánů zastat. Proto když teď nebyl v bezprostředním nebezpečí, neváhal ani vteřinu a popadl z krbové římsy kuši. Spěšně natáhl tětivu a založil šíp. Vyběhl před dům, ale mladíka nikde neviděl. Rozběhl se nejkratší cestou k vodopádu. Po několika krocích ho cosi zasáhlo do hlavy. Zavrávoral a upadl. Pokusil se vstát, ale zamotala se mu hlava a zatmělo před očima. Než ztratil vědomí, uslyšel rychlé kroky, které jakoby proletěly kolem něj.

---