Tajný spolek kanibalů

Mladá, k smrti vystrašená dívka utíkala, seč jí síly stačily, avšak své pronásledovatele nemohla setřást. Dychtivě hltala chladný noční vzduch, aby jí čerstvý kyslík dostatečně okysličoval únavou pálící svaly.

Běžela temnou uličkou a v tichu kolem ní slyšela jen vlastní dech a zvuk bosých chodidel dopadající na chladný asfalt.

Blonďaté vlasy měla větrem rozcuchané. Jak se neustále otáčela přes rameno, aby zkontrolovala, kde jsou její pronásledovatelé, padali ji do obličeje.

Oblečení měla na mnoha místech roztržené a na zápěstích jí z odřenin od pout tekla krev. To jí však momentálně trápilo ze všeho nejméně.

Bylo to sice před pár okamžiky, ale jí to připadalo jako věčnost, kdy kopla jednoho ze strážců do slabin a rozdmýchala poslední kapku naděje.

Netušila kdo a proč ji drží v temné místnosti, ale v novinách často četla o podivných zmizeních dívek v jejím věku a prodávání na černém trhu do zemí blízkého východu jako otrokyně.

Znovu se ohlédla přes rameno.

Pronásledovatelé již za ni nebyli.

Že bych jim utekla? pomyslela si.

Odbočila a konečně spatřila světlo pouličních lamp.

Konečně ruch velkoměsta, zaradovala se. Už jen najít někoho kdo mi pomůže zavolat policajty.

Vidina úniku jí vlila novou sílu do žil, a proto mohla přidat do kroku. Snad s přemíry snahy, či ve tmě přehlédla překážku anebo zakopnutí o vlastní nohu způsobilo, že tvrdě a nekontrolovatelně spadla na zem. Snažila se rychle vstát, ale s rukama spoutanými k sobě to šlo těžce.

Bota jí šlápla na ramena a přitlačila zpět k zemi.

„Kampak sis myslela, že nám utečeš?“ zeptal se sarkasticky mužský hlas. Čtyři silné paže uchopily dívku a vyzvedly jí do vzduchu.

Blondýnka se zadívala do ulice před ní. Byla tak blízko, že rozeznala projíždějící auta, či obrysy spěchajících lidí.

„Pomóóóóc!“ zakřičela z plných plic.

Nikdo ji však neslyšel. Nikdo se nezastavil a nepodíval se do tmavé uličky, co se tam děje.

Jedna ruka blondýnku pustila a hřbet dlaně nevybíravě dopadl na dívčinu tvář.

„Drž hubu, čubko!“ uslyšela ještě, než plně ztratila vědomí.

Když se vzbudila, ležela na zemi v kamenné cele bez oken. Železné dveře byli zavřené a skrze dvojici průduchů, pronikalo dovnitř slabé žluté světlo. Byla jí zima a měla žízeň a hlad.

S námahou si sedla. Nohy skrčila v kolenou a pevně si je oběma pažemi přitiskla k hrudi. Aby udržela alespoň zbytek tělesné teploty, co jí zbýval. Zády se opřela o vlhkou zeď a jedním okem (druhé měla od rány do obličeje nateklé a víčko opuchlé) si prohlížela důvěrně známou místnost.

Na chodbě uslyšela kroky, a proto se rychle přemístila ke dveřím a vší silou na ně zabouchala. Teprve teď si uvědomila, že již nemá pouta.

Na dveřích se otevřel malý průzor a pustil více žlutého světla do cely.

„Co je?“ zeptal se chladný ženský hlas, jiný – nejspíš nový.

„Mám hlad a žízeň. Navíc je mi zima,“ odtušila prosebně dívka.

„Když si utíkala, tak ti nic z toho nechybělo.“

Průzor se uzavřel a celu opět ovládla tma. Vzdalující se kroky byli důkazem, že strážkyni dívčiny problémy vůbec nezajímaly.

Dívka si opět sedla do kouta naproti dveřím. Neměla ponětí o čase, ale v té tiché tmě se zdálo jako věčnost, než znovu zaslechla dopad těžkých bot na podlahu chodby. Tentokrát se ani nesnažila zvednout a otravovat svými problémy, věda, že by stejně nedokázala nijak obměkčit necitlivou strážkyni. Svoji šanci utéct dostala a využila ji - neúspěšně. Teď si určitě na ni dají větší pozor. Už jen změna na postu strážné na chodbě toho byla jasným důkazem.

Když však světlo s chodby ozářilo její tvář, leknutím se kousla do rtu. Průzor se opět zakryl a na to v zámku zarachotil klíč. Zdravé oko, přivyklé na tmu, si musela dívka po otevření dveří zastínit rukou.

„Byla jsi moc a moc zlobivá holka,“ řekl přívětivý mužský hlas. „Ale jako důkaz mé dobrosrdečnosti ti dám ještě druhou šanci.“

Muž postavil před dívku džbánek a talíř s jídlem. Poté jí přes ramena přehodil deku.

„Jez pomalu, ať se nezalkneš,“ poradil jí  a se skřípáním za sebou zavřel dveře.

Dívka počkala, než se kroky ztratí z doslechu a pustila se do jídla. Bylo ještě teplé a naplňovalo jí žaludek příjemným pocitem. Místo očekávané vody ho však zapila sladkým červeným vínem. Po jídle se pořádně zachumlala do deky a během chvilky se jí zmocnil příjemný bezesný spánek.

---