Tajný spolek kanibalů část druhá

Když se dívka vzbudila, seděla v krásném dřevěném ručně vyřezávaném křesle, hnědého zbarvení. Byla umytá, vlasy učesané a na sobě měla bílé roucho. Cítila heřmánek. Chtěla vstát, leč ruce měla přivázané lýkovým provazem k vlnitým opěradlům křesla a ani s nohama nedokázala pohnout. Musely být rovněž pevně uchyceny. Chvilku se snažila vyprostit z pout, ale marně. Ten, kdo jí spoutal, byl mistrem svého řemesla a svou práci odvedl dokonale.

Zoufale se rozhlédla po místnosti. Byla jen sporadicky osvětlena několika loučemi, které se snažily ovládnout tmu. Kamenné zdi byly vlhké a šel z nich chlad. Po pravé straně ruce měla několik stolů obtěžkanými stříbrnými podnosy s jídlem a džbánky. Uprostřed byl velký, nejspíš taneční parket.

Po levé ruce se cosi pohnulo. Dívka otočila hlavu, jak jen dokázala a zjistila, že vedle ní je stejně dřevěné křeslo, ke kterému byl připoutaný mladý muž. Stejně jako ona, byl oblečený v bílém rouchu. Oči měl zavřené, hlavu skleslou.

„Haló? Slyšíš mě?“ zeptala se dívka.

Odpověď nedostala.

Chtěla to zkusit znovu, ale na protější straně místnosti se otevřely dveře, které předtím musela přehlédnout. Dovnitř začali vcházet lidé, oblečeni všichni stejně. Bílé hábity v pase převázané různobarevnými šňůrami a s kápí přes hlavu. Jednu ruku schovanou v rukávu druhé ruky a tichými kroky se řadili uprostřed místnosti. Bez jediného slova během chvilky utvořily pravidelný tvar.

Poslední vstoupivší za sebou zavřel dveře, které se ve stejnobarevné zdi opravdu zdánlivě ztratily. Poté se propletl lidským úhelníkem a vyšel tři dřevěné schůdky na podium a postavil se mezi křesla. Otočil se čelem k ostatním a sňal kápi.

Byla to žena.

„Vítejte, mí drazí!“ promluvila.

„Buď pochválen …“ (démon, co pojídá lidské maso) odpověděli sborově všichni.

„Sešli jsme se, abychom zasvětili nové členy do našeho řádu. Prosím dotyčné, aby předstoupili.“

Dva bílé hábity se odtrhly od ostatních a došly před schůdky. Poklekly a sejmuli kapuce z hlavy.

Byl to muž a žena.

Dívka připoutaná ke křeslu muže okamžitě poznala. Byl to Pavel. Kluk, se kterým se seznámila přes internet. Cesta taxíkem ze seznamovací schůzky na společné večeři v restauraci, byla to poslední, co si pamatovala, než se probudila spoutána v cele.

„Vybrali jste dobře, mí drazí!“ pokračovala žena mezi křesly. „Žádné špeky. Jen maso. Výborný zápisný dar,“ rozplývala se. „Než však začneme, musíme probudit spáče.“ Přestoupila před muže v křesle a dala mu facku hřbetem ruky.

Mladík se leknutím probudil. „Co se děje?“ zněla jeho první slova. Poté se pohnout, ale zjistil, že je připoutaný. Zkusil to znovu a s větší vervou, rovněž bezúspěšně.

„Proč jsem připoutaný?“ vyslovil další otázku. „Kde to jsem?“ Rozhlédl se kolem sebe. Před ním stála žena v bílém hábitu s černými oči a tmavými krátce střiženými vlasy. Za ní klečeli dvě osoby, také v bílých hábitech. Zbytek místnosti vyplňovala zhruba třiceti členná skupina stojících postav. Protože měli kapuce přes hlavy a koukali do země, neviděl jim do tváří. Pohledem se vrátil k dvěma klečícím. Teprve teď si uvědomil, že jednu znal.

„Jano! Co tu proboha děláš?“

Dívka na něj pohlédla a lehce se zarděla.

„Ona tě nám darovala,“ oznámila tmavovláska stojící před ním.

„Co se mnou chcete udělat?“ zajímal se mladík.

„To brzy zjistíš,“ usmála se žena a přešla zpátky mezi křesla.

„Hej! Kam jdete? Rozvažte mě.“

„Ticho nebo dostaneš roubík.“

„Jano! Rozvaž mě prosím.“

Černovláska pokynula hlavou a jeden z bílých hábitů přešel k mladíkovi.  Z pod roucha vytáhl kus látky a přes marné vzpínání ho umlčel.

„Dívce raději také, prosím,“ požádala žena. „Děkuji.“

Osoba v bílém hábitu se uklonila a vrátila se zpět na své místo.

„Nyní vám povím,“ začala již spokojená, „co je vaším posledním úkolem, abyste jste byli přijati mezi nás.“ Přešla za dřevěná křesla a ze stolu za nimi vzala stříbrný tác. „Je to prosté,“ pokračovala, když se vracela na původní místo mezi křesly. „Zabít lidskou bytost jste již dokázali. Teď však musíte vyříznout srdce žijícímu člověku a ještě teplé jej sníst.“

Pavel i Jana kývli na souhlas.

„Prosím pojďte ke mně,“ požádala je černovláska. „Vezměte si každý jeden nůž a můžete začít s rituálem.“

Oba noví členové předstoupili a sáhli po stříbrných nožích s hadím ostřím. Přešli ke svým darům a zmáčkli skryté tlačítko na opěradlech křesel. Ta se dala do pohybu a během chvilky se z křesel stala lůžka. Spoutané osoby nyní leželi na zádech. Dívku již dávno zachvátila panika a ze všech sil se snažila vyprostit z pout. Marně. Ti kdo je spoutali, to nedělali poprvé.

Pavel i Jana rozřízli obětem obřadní roucho v oblasti hrudníku. Poté zabodli ostří do levého prsa a vyřízli na něm písmeno X. Nebylo to tak jednoduché, jako když si to nesčetněkrát zkoušeli na mrtvolách. Důvod byl prostý. Mrtvým se strachy nepohyboval hrudník nahoru a dolu ve zběsilém rytmu nádechu a výdechu.

Pavel to měl snazší, jelikož dívka po několika vteřinách s dýkou v prsu šokem omdlela.

Jana to měla těžší. Její dar se vzpouzel, seč mohl a i přes roubík bylo slyšet jeho bolestný a bezmocný křik.

Oba odchlípli kůži i s masem pod ní. Vzali nabízené kleště, aby mohli přeštípnout žebra. Když prasklo první, upadl do bezvědomí i mladík. Netrvalo dlouho a životy obětí navždy vyhasly.

Pavel i Jana zkušeně vyjmuli srdce a s chutí se do nich zakousli. Úplně se jim rozplývala na jazyku. Natolik báječný a vzrušující pocit ještě nikdy v životě neprožili. S posledním soustem přišli radostné ovace zbylých členů řádu, následovány gratulacemi. První jim blahopřála tmavovláska.

Přistoupila k Janě a srdečně ji objala. „Vítej mezi námi, sestro!“

Poté objala Pavla. „Vítej mezi námi, bratře!“ řekla mu a nechala i ostatní, aby postupně přivítali nové členy řádu. Když se všichni vystřídali, začala hostina.

Zatímco lidských klobás, salámů a masa zpracovaného na nejrůznější možné způsoby bylo dost, na příděl museli být oční bulvy a pikantní jazýčky. Specialitou pro pány nadívaná prsíčka a pro dámy delikátní marinovaný pyj. Nechyběla ani smažená játra či ledvinky. Srdce a mozek byly jen pro vybrané členy řádu. Pila se krev ředěná červeným vínem či vodou.

Pavel s Janou seděli v dřevěných křeslech, která po odnesení mrtvých darů k opečení, byla již umytá od krve a výkalů. Oba se usmívali a pozorovali své nové bratry a sestry.

„Také ti tak bušilo srdce vzrušením?“ zeptala se Jana.

„Ano. Myslel jsem, že mi každou chvíli vyskočí z těla ven,“ odtušil Pavel. „Konečně jsme se dočkali, co?“ dodal a chytil Janu za ruku.

„Ještě se celá třeseš,“ podotkl. „Pojď, projdeme se.“

Společně se zvedli a zamířili ke stolům s jídlem. Tam si nandali na stříbrné talíře od každého trochu, a zatímco odpovídali na očekávané otázky svých nových bratrů a sester, naplňovali žaludky delikátními pochutinami. Zhruba po třech hodinách opékání byly na stoly dodány naporcované dary a během chvíle se po nich slehla zem.

„Není nad čerstvě upečené lidské maso,“ zhodnotil chuť jeden z členů řádu a ostatní s ním hlasitě souhlasili.

Po hostině se všichni shromáždili před pódiem s křesly a napjatě očekávali závěrečnou řeč své vůdkyně.

„Mé drahé sestry!“ začala tmavovlasá žena. „Mí drazí bratři! Doufám, že se vám naše dnešní setkání líbilo. Doufám, že stejně jako já se budete těšit na další setkání, které se bude konat opět příštím novu měsíce. O jídlo se postará skupina delta. Přeji dobrou noc a za čtyři týdny zde na viděnou.“

Všechny bílé hábity se uklonily a za hrobového ticha opustily sál. V šatně se členové řádu převlékli a se sdělováním svých pocitů se odebrali k autům a rozjeli se domů.

Pavel s Janou podlehli touze již v autě a pomilovali se na zadních sedačkách.

---