Nokturna

Kapičko rosy, lapená ve větru,

proč srdce touží žít

a duše umírá?

 

Odpověď leží v korunách stromů,

když končí noc a začíná nový den

a hrůzy tmy se mění v groteskní sen

a my se konečně vracíme domů.

 

Kapičko rosy na okvětním plátku růže,

co je dobré a co zlé,

když srdce krvácí

a duše v kleci úpí?

 

Ten, kdo zná bolest ze ztráty

A věčné bloudění labyrintem života,

ten, kdo se raduje z maličkostí,

i když plamínek naděje zahalila slepota.

Ten ví.

 

Kapičko rosy, stržená bouří a zmítána vichřicí,

co drží srdce tlukoucí,

když duše již ztratila víru?

 

V kopcích na loukách stojí dřevěný přístřešek.

Je zapomenutý, nikdo v něm nežije.

V noci hořívá pampeliškovým ohněm.

Tam na dně tlející truhly na klíček

leží slovo.

 

Kapičko rosy, prosvícená rozbřeskem,

jak dovolím srdci plát

a duši nevyhasnout?

 

Uprostřed záplavy zlatých slunečnicových polí

roste starý, větrem ošlehaný dub.

U jeho kořenů je ztracený ve chvojí

malý, stříbrný a rosou pokrytý

klíček.

 

Kapičko rosy, chycená na stéble trávy,

kdo mé srdce zacelí

a duši zachrání?

  

---