Dům vlků

Existuje místo,

jež bývalo symbolem pravdy.

Palác světla,

křížem spojen s nebem,

býval lodí v poklidném přístavu

a jeho vchod,

zdoben ornamenty světa,

jakoby portálem do jiného vesmíru.

Svatyně ticha,

ráj poutníků,

v aleji oken tisíce barev

vidina naděje.

 

Snad vnější vzhled dómu padlých andělů

přilákal studenta blíž.

 

Obehnána hradbami,

stojí dnes bývalá sláva

a hroby lemují krvavé stěny katedrály.

 

Chlapec nedbá,

míjí hrobky beze jména

a překračuje práh zničeného Elysia.

 

Uvnitř vše na pohled vznešené,

nečisté síly v kostře ztraceného půvabu.

Vzduch čpí pachem monster,

démonů noci z temných dob.

Spoutáni v podsvětí denním světlem,

čekají.

 

A ve středu toho zmatku

tyčí se do výše pískovcová socha.

Žena s křídly,

nádherná ve svitu lucerny.

V ruce kopí,

vítězně vztyčenou hlavu.

Na krku řetízek s železným motýlkem.

 

A u jejích nohou,

leží poražen sám ďábel.

Při pohledu na něj  studenta zamrazí,

a náhle je šero,

dlažba zebe,

i ledový vítr započal vát.

 

 

 

Takto zde stojí, anděl a antikrist,

řetězem na zápěstí spoutáni

navždy,

jako svár ctnosti s neřestí,

sudba, sebeobětování,

kontrast dobra a zla

a proroctví časů, které mají přijít.

 

Mladík je náhle znaven.

Opřen o stěnu, oči zavřeny,

odchází do snových zemí,

daleko od břehů reality.

 

---