Balada o zrůdnosti

Je někdo – netvor, lidská stvůra
komu snad smíme život brát?
Sypká je pod nohama půda
více než mohlo by se zdát
Trpaslík, obr, desperát
těm přece nelze život přát
Má zničit se, co nechce zrát?
Vteřiny běží do popravy
Věřit se tomu nechce snad
vraždou se nikdo neozdraví

 Neplní funkci – někdo udá
jedince, jenž má dostat mat
Jde se prý jenom po obludách
jiným se nemá snad, co stát
Žene nás strach, strach zaostat
Bližní je vinen – zato stát
duše všech může zaprodat
Plameny přece všechno stráví
Nejdou vzít zpět – už napořád
vraždou se nikdo neozdraví

Zastat se zrůdy je prý blud a
falešná lítost akorát
Společnost „skvělých“ je však chudá
Ne rukách krev – ne saponát
těch ulpí, co se chopí dlát
Bodnou – a budou omílat
jak ti či tamti boří řád
Hladomor, války, volné mravy
Takový ráj má řadu vad
vraždou se nikdo neozdraví

 Odpad jsou ti, kdo mají hlad?
Dále je napnut ostrý drát
Panika nevzdělané slaví
Agrese značí mnoho ztrát
Děsem se nikdo neuzdraví