Šťastně až do smrti?

Bylo devět hodin večer, když Veronika seděla u stolu v kuchyni. Malá Dorotka spala, prádlo bylo vyžehlené, v bytě uklizeno. Měla chvíli čas. Šáhla do po ličky nad sebou pro knížku, kterou si už dlouho chtěla přečíst, ale nějak na to nebyl čas. Začala v ní listovat. Na podlahu vypadl malý kus papíru, a ona se pro něj sehnula. Z očí jí začaly téct slzy. Jeden obrázek ultrazvuku a tolik vzpomínek...

S Patrikem se seznámila při autonehodě. Dávali společně umělé dýchání jeho kamarádovi, ale těch "pár" panáků se mu stalo osudnými,několik hodin po nehodě umřel. Patrik pak šel za Verčou a děkoval jí. Neuběhlo mnoho času, snad jen několik týdnů, a oni dva spolu začal chodit. Asi před rokem se však za pro Verču ne zcela jasných okolností rozešli.

Ona asi měsíc poté zjistil, že je těhotná.

Zkoušela Patrikovi volat, psala mu, jela za ním na místa, o kterých si myslela, že by mohl být. On ale telefony nebral, na psaní neodpovídal, na vytipovaných místech nebyl. Chtěla mu říct, že bude táta, ale po nějakém čase to vzdala. Jakoby se po něm slehla zem.

Veronika pracovala jako zdravotní sestřička v nedaleké nemocnici, a jednou, když jela z práce autobusem, kolemjdoucí chlap jí zmlátil. Tenkrát nevěděla proč, a neví to vlastně doteď. Pamatovala si ale naprosto přesně, jak tam ležela, jak se bála, že umře. Naštěstí šel kolem Marek, a ten jí nejspíš zachránil život. Zavolal jí sanitku, uklidnil jí. Když pak ležela v nemocnici, párkrát za ní zašel, a když byla už zdravá, začali spolu chodit. Přestěhovali se do bytu, kde Veronika bydlela doteď. Začali vybírat jméno pro miminko, koupili kočárek, Marek smontoval postýlku. A ona si uvědomila, že  nejspíš našla "náhrádního" tátu pro své nenarozené dítě. Pak ale přišel dopis, který Marka- vojáka povolával do boje. Rozloučili se spolu, a on jí slíbil, že do Vánoc bude doma.

Na Vánoce ale místo Marka dorazil dopis, který ukončil to krátce trvající štěstí. "...Upřímnou soustrast pozůstalým..." četla Veronika, v zádech jí mrazilo, do očí se jí hrnuly slzy. Marek umřel.

Měsíc poté jí narodilo dítě. Pojmenovala ho Dorotka, protože tohle jméno se Markovi líbilo.

Dnes byli Dorotce tři měsíce a Marek byl po smrti čtvrt roku.

Utírala si slzy. Nemá to cenu, takhle tady brečet, uvědomila si.

Najednou zazvonil zvonek. "Patriku?!" vykřikla Veronika, když otevřela dveře. Nervózně se usmál: "Ahoj, Veru... Já... chtěl jsem tě vidět." "Cože? Děláš si legraci?"  křičela na něj. "Ty se rok neukážeš, neumíš mi ani zvednout telefon, a teď přijdeš jen tak, a chceš mě vidět? A jak vůbec víš, kde bydlím?" "Jen tak ne. Přinesl jsem ti kytku," řekl tiše a natáhl ruku s kytkou. Verča si jí váhavě vzala. Prohlížel si jí. Modré oči měla pořád stejně krásné, blonďaté vlasy o něco delší, než si pamatoval. Byla pořád hubená, vůbec nepoznal, že se jí před nedávnem narodilo dítě. Pořád krásná, pomyslel si a usmál se. "Veru, já... Mohl bych se vrátit?" zeptal se tiše. Místo odpovědi se z bytu ozval dětský pláč. "Ty..máš dítě?" vykoktal zmateně. Přikývla. "Půjdu za ní," řekla a pohybem ruky mu naznačila, ať jde dovnitř.

V ložnici v postýlce ležela malá holčička. Krásná po mamince, napadlo Patrika. "Asi by si měl vědět, že je tvoje," řekla tiše Verča. "Cože?! Moje?"  "No..." "Veru..." Vzal jí kolem pasu a dal jí pusu. "Dokázala bys mi to odpustit?" Pokrčila rameny. Dal jí ještě jednu pusu. "A pak...? Šťastně až do smrti?" zašeptala. Paktrik přikývl, a dal jí další pusu.