Loučení na Střeláku

Koupila si nový notes s koženým pouzdrem. Vypadal luxusně, byla přesvědčená, že se nad ním každý pozastaví, až ho v kavárně nebo ve škole vytáhne a začne do něj psát. Úšklíbne se nad myšlenkou, která jí proběhne hlavou – stál pouhých pětatřicet kaček. No jo, zlatý výprodeje. Vlastnila několik podobných notesů, ale žádný z nich nevypadal tak okázale. Znamenal pro ni speciální příležitost, pořídila si ho asi před půl rokem. Pilně navštěvovala kavárny a pečlivě do něj zapisovala, načež se rozhodla, že každý měsíc ve stejnou dobu pojede do Prahy. Jezdila nalehko, jen s kabelkou bez batůžku a dalších zbytečných věcí. V plátěné kabelce s sebou vždy vozila notes.

Po příjezdu se vydala na Střelecký ostrov, nespěchala. Když se náhle rozpršelo, svezla se tramvají, ale při slunku neměla problém s procházkou. Ráda pozorovala staré budovy, jejich propracované balkónky, důmyslné fresky a staré nápisy hlásající někdejší povolání majitelů. Když došla na samý okraj skoro-pláže Střeláku, shodila kabelku do trávy a vytáhla notes. Rozhlížela se po okolí a vždy se přesvědčovala o kráse Karlova mostu a bezejmenných věžiček. Přetrvával i charakteristický čmuch Vltavy. Po tomto rituálu otevřela notes a nahlas přečetla několik stránek. Občas přestala a listovala k další části textu. Při její čtvrté návštěvě si jí všimnul kolemjdoucí. Potichu se k ní přiblížil, a když ji srozumitelně slyšel, opatrně se opřel o strom a zůstal tam dokonce jejího předčítání. Všimla si ho až po chvíli, ani nehnul brvou, když si ho podezíravě měřila. Odlepil se od stromu a sedl si k její pravé ruce. Chvíli oba mlčeli a pozorovali Karlův most. Pak se vzpamatovala, schovala notes a při vstávání zadrmolila:

„Příští měsíc ve stejném čase.“ Pochopil až po pěti minutách, co znamenalo její úsečné sdělení. Přemýšlel o textu, co četla a také o tom, jestli chce příště opět poslouchat neznámou holku a zřejmě jí samou psaný text. Po půl hodině odešel ze skoro-pláže Střeleckého ostrova s myšlenkami o fotbalu a dalším zápase.

Když přijela popáté, už se opíral o kmen stromu a pohrával si se stýblem trávy v puse. Ani ho nepozdravila, pouze mu dala krátkým pohledem znát, že o něm ví. Jako pokaždé provedla své rituály, nalistovala založenou stránku a pustila se do hlasitého předčítání. Oproti minulým měsícům četla déle. Když skončila, opět si k ní sedl a jakmile viděl, že se chce balit, promluvil na ni:

„Takže nejsi z Prahy, proto tu sedáš jen jednou měsíčně.“

„Máš postřeh.“ zkusila se usmát, ale nešlo to.

„Byli jste si hodně blízcí?“ pokoušel se udržet konverzaci. Neznámá nevypadala sdílně.

„Hele občas i jo, volali jsme hodiny.“

„Aha, takže je to celkem čerstvá záležitost?

„Někdo by řekl, že ne, ale pro mě je to sakra čerstvý i po pěti měsících.“ když mu odpovídala, koukala se kamkoli jinam, jen ne do cizincova obličeje. Cítila na sobě jeho propalující pohled, znervózňoval ji. Byla překvapená, že ho znovu vidí. Úplně ho vypustila z hlavy. Nechtěla s ním komunikovat z očí do očí.

„Zvláštní, jak se se svými problémy vypořádáváme každej po svým. Mě by o nich nikdy nenapadlo psát.“

„Hm… pomáhá mi to. Jde o můj způsob loučení. Řekla bych.“

„Víš, to já vždycky dostanu vztek, a snažím se ho ze sebe fyzicky dostat.“

„Heh, takže jdeš do první putyky, kterou potkáš, hodíš do sebe půlky a někoho zmlátíš.“? pronesla s ironickým zápalem.

„Ne, tak sem to nemyslel. Jakmile dostanu vztek, spaluje mě zevnitř. Takže musím ven – třeba běhat nebo plavat. Jednoduše cokoli, co dá mýmu tělu zabrat. Jako terapie to asi nefunguje, ale jako očista to stačí.“

„Hm, určitou logiku v tom vidím. Nechceš se vybíjet na okolí, proto zkoušíš potrestat sám sebe.“ tentokrát mu věnovala alespoň boční pohled. Všimla si, že při pronesených slovech trochu zamrzl, tak se odmlčela. Společně sledovali, jak se kolem rozsvěcí pouliční lampy, Karlův most a jak se blyštivá světélka odrážejí od hladiny řeky. Atmosférický podvečer. Zvedla se, ještě jednou si prohlédla osvícenou stověžatku a s dlouhým povzdechem odešla.

Další návštěva neprobíhala podle jejich představ. Vlak měl zpoždění a nevychovaní spolu-cestující jí hráli na nervy. Vyrazila z nádraží pěšky, nálada z vlaku jí otrávila procházku, takže nevěnovala pozornost ani svému okolí. Staré domy vnímala jako překážející balvany, které musí obcházet a zdálo se, že ani zatažené nebe hrozící deštěm neroztrhnou sluneční paprsky. Sledovala své nohy, jak pravá míhá levou. Opakující se pohyb ji zaměstnal po zbytek cesty.

Se shrbenými zády si sedla na kabelku, chvíli pozorovala Kampu, hrad, turisty a cítila, jak ji opouští energie. Jak se boří její tvrdě vypracovaná přetvářka. Jak jí je najednou všechno jedno. Vzápětí vypustila přehradu slz. Už nemělo cenu vytahovat notes a předčítat z něj nahlas. Uvědomuje si, že se s tím musí konečně smířit, přijmout to a vstřebat. Ale stále se brání. Opět se cítí sama. Nikdo ji nevolá, nechytá ji za rameno ani neobjímá. S největší radostí by udělala nejobvyklejší věc ve svém dosavadním životě - zvedla mobil, vyťukala známé číslo a hodiny by poslouchala uklidňující hlas. S ubrečenýma očima sleduje display telefonu a uvědomuje si, že následující faktura za telefon bude o třech a ne o čtyřech číslech.