Láska bolí?!

"Láska bolí."

  Zajímalo by mě, kdo řekl tuhle trapnou větu? Láska je citový vztah, vzniklý z několika emocí, a jak víme, emoce nebolí. Bolet nás může třeba zlomená ruka, nebo monokl, který vám uštědří psychicky nevyrovnaný člověk. Bolí nás naše tělo, ale láska ne. Věta v základu povedeným nesmyslem. Takže to nejspíš řekl někdo, kdo se chtěl za každou cenu prosadit s hodně „duchaplným“ mottem – láskou ztrápený emo nadšenec, či milovník beatníků. Ještě to mohl být Kurt Cobain, kterého láska dohnala tak daleko, že si vystřelil mozek z hlavy.
  Čím to ale je, že nás láska bolí? Na to je jednoduchá odpověď. Jenže říct vám jí hned na začátku, nemusela bych se snažit o další řádky a nestala se tak jednou dobrou spisovatelkou.
  Láska nás bolí (mluvíme momentálně jen o její nezdařilé formě), ale přesto nás baví. Ze začátku si myslíme, že je láska krásná a mocná čarodějka, ale po nějaké době zjistíme, že je to ve skutečnosti striptérka v laciném klubu - přitažlivá na pohled, ale při bližším ohledání obyčejná děvka. Láska semlela už hodně duší a pohřbila tolik životů, že to nelze spočítat. Pohleďme jen do světa knih… Julie a Romeo by nám mohli vyprávět. Díky těmto románovým postavám si mnoho žen zažilo lásku tak šlechetnou a hory přenášející, že zapomnělo na realitu, která je knihám vzdálená tisíce světelných let. Tyto ženy se uvěznily v představě citu, který je v dnešní době téměř vyloučený. Kdo však takový vztah nalezne, může o sobě říci, že je jako Indiana Jones, který získal zlatý grál.
  Současnost ale není dělaná pro velké city. Prchavé povrchní vztahy, milenecké poměry a jednovečerní sexuální eskapády, takový je opravdový obraz lásky. Mlžný a barevný impresionismus zmizel jako pára nad hrncem a objevil se strnulý socialistický realismus. Takto by vám bolest lásky popsal zhrzený umělec.
Avšak neházejme flintu do žita. S láskou to ještě není tak špatné, jen je potřeba pečlivě hledat.
  Pravdou ale je, že žijeme v době, v níž je vše příliš čitelné a ochuzené o lyriku. Lidé jsou odcizení a internetové prostředí tomu nijak nepřidává. Doba ale není tím nejzásadnějším determinantem vývoje vztahu. Dobu totiž přijímáme takovou jaká je. Nic jiného nám vlastně ani nezbývá, když jsme si pokrok, který nás vymaňuje z reality, přivodili my sami. Poměrně často se právě v případě neveselé lásky stává, že zapomínáme na ten nejvlivnější činitel - nás samotné. Musíme se naučit analyzovat. Bez toho se dokola vrháme do vztahů, o nichž víme, že nemají smysl. Bez analýzy nás, partnerů a pro nespočet malicherných důvodů nejdeme kupředu. A i když nám dojde, v jakém vztahu žijeme, či přežíváme, stejně v něm ze setrvačnosti zůstáváme po několik dalších zbytečných měsíců a v horším případě i let. 
  To všechno znamená jediné - jsme zloději vlastního blaha. Tolik promarněných šancí pro nalezení někoho lepšího uběhne a my jsme stále na jednom místě. Z lenosti setrváváme s lidmi, kteří nám nemají co říci. Z  nudy či jen proto, abychom nebyli sami, radši přečkáváme vzácné chvíle života s někým, kdo už pro nás nic ve smyslu duchovního spojení neznamená.
Trpíme my, a pokud ne, pak necháváme trpět náš protějšek a to jen proto, že neumíme bojovat sami proti sobě.
  Kdysi mi jeden muž řekl, že láska nestačí. Netušila jsem, o čem mluví, ale pak mi to došlo. Byla to jen chemie, na čem původně dotyčný chtěl citový život vystavět, ale chemie je příliš vratká pro základy pevného vztahu. Proto se musíme naučit číst sami v sobě a protějšku. Zapomeňme na beletrii, která nám předkládá charismatické rytíře na bílých koních a dokonalé princezny ve věži. Poslouchat srdce bývá mnohdy ušlechtilé, poslouchat instinkty bývá zábavné, ale poslouchat rozum, byť vede válku s naším srdcem, je obvykle záruka záchrany. Je to jediný způsob, jak zajistit, abychom nedleli dál ve vztahu, který nemá budoucnost. Přesto je potřeba naslouchat i srdci, dát prostor komunikaci naší řídící nervové soustavy s branou k naší duši.
  Negativní formy lásky prožilo už mnoho párů, včetně mě. Přičemž mnoho je v tuto chvíli dost malé slovo na to, aby vystihlo, jak mnoho. Láska bolí už tisíce let.
  Téměř každý z nás si tuto holou větu o dvou slovech prožil na vlastní kůži. Kvůli mně se jeden muzikant málem upil whisky k smrti a já jsem si ve svých osmnácti myslela, že už se v životě nemohu znovu tak intenzivně zamilovat. Ale dnešek není zítřek. Proto je škoda se o něj ochudit kvůli nezdařilé lásce, nebo bránit jeho návnadám proto, že vedle sebe máme někoho, kdo už by měl být na vlastní cestě životem. Ti šťastní, jichž se to netýká, pořádně netuší, jakého psychického mučení byli prozatím ušetřeni, nemusí se však ničeho bát, je téměř nemožné, aby se jim toto vyhnulo. Život není dokonalý a mezilidské vztahy už vůbec ne.
  Takže pomineme-li onen nesmysl, že láska není živá tkáň a přesto bolí, pak je nutno tuto větu přeformulovat, aby byla výstižnější. „Láska je jako krásné štěně, které si přineseme domu, mazlíme se s ním, chceme ho umačkat láskou a ono nám při nejbližší možné příležitosti rozcupuje gauč na kousky čehosi, co jen těžko skládáme dohromady.“
  Tragikomické na tom všem je, že jdeme a koupíme hned druhý den nový gauč, jen proto, že má to malé rozkošné stvoření tak nevinný pohled. Nakonec má i tento gauč stejný konec, a tak je to i se zkaženou podobou  lásky, její nevinnost je klamná a my příliš slabí na to jí odolat.