...a Bůh si zakryl tvář

Výsměch normálnosti, potupa všednosti, ujařmení přirozenosti. To vše lze směle prohlásit o době, časovém úseku dějin, v němž se momentálně nacházíme.

Není normální věřit v Boha a žít normální katolický život bez modloslužeb blahobytu a vše požírající rakovině neopohanství, jež se od starého pohanství liší především absolutní resignací na jakýkoliv duchovní přesah, absencí touhy po nadpřirozenu, komunikaci s božstvy. Dnes je božstvem každé z několika miliard zvířat chodících, vyměšujících a sterilně se rozmnožujících v tomto slzavém údolí. Již není Božích obrazů. Jsou tu jen mátožně se ploužící dvounožci, kteří si dobrovolně uzmou to, co je spojovalo se Stvořitelem víc, než cokoliv jiného - tvoření nových bytostí. Dobrovolně sterilizovaní kurevníci a děvky kopulují „zodpovědně“ a hlavně bez následků. Pokud se snad nějaký takový následek vyskytne, je šetrně ukončen vrahem v bílém plášti, kterému se, kdo ví proč, stále ještě říká lékař. Nic totiž neléčí, pokud však nový život není považován za chorobu. Podle mnohých zcela jistě je chorobou, kterou vyléčí podaná tabletka a krvácení do bílého porcelánu, případně výškrab zbytků smrti se bránící lidské bytosti, obrazu Božího, svatokrádežně rozporcovaného na kousky za účelem bezživotí.

Normálnost je k smíchu, urážky a dehonestace prší na hlavy hloučku věrných duší, které snad ještě zachovávají nauku Spasitelovu a modlí se k Nejsvětější Panně o útěchu. A Ona slyší, pomáhá a utěšuje své opuštěné děti. Pastýře nebylo ani třeba být, rozutekli se od stádce dobrovolně s vidinou bohatých prebend, záře televizních kamer a masturbace vlastního ega v literatuře pochybné kvality. Prznění duchovního stavu dosahuje až do nebes, děvkaři v sutanách a sukkuby v kalhotách vesele smilní jen pár kroků od Ukřižovaného, který si nemůže zakrýt tvář. Ruce mu zastavují hřeby, a proto mu nezbývá, než zpod trnové koruny přivírat oči krví zborcené. Není kam jít.

Peleš lotrovská roztahuje své sítě v každičké oblasti života nebohých oveček, jejich starý pastýř stále vyčkává na správný okamžik, šelest v půlnočním tichu, záblesk paprsku Nejvyššího ve vitraji rozmláceného kostela. Stále je dost času, stále je kam padat a bahna přibývá.

Najde Syn víru, až znovu přijde? Nebo snad již přišel? Jaká je odpověď na tuto otázku nám Písmo neříká. Přestože mocnosti pekelné Jeho nevěstu nikdy nepokoří, nikde není řečeno, že bude uchována na zemi, růže mezi trním. Zůstane třebas jen triumfující na nebesích, vítězná a čistá, zatímco pošpiněné tělo umučené dívky poplivají a štítivě překročí ti, kdo by ji měli podpírat svými berlemi a širokými rameny.

Ví Bůh, který však svou tvář dávno odvrátil. Jako vždy, když se blíží potopa, dává maximum ze svých milostí těm, kdo o ně ještě prosí. Kolik jich však zbývá? Zbývá vůbec někdo?