Praha hl.n. (TVAR-ZE-SÍTÍ)

Hlavní nádraží

hlavního města

hlavní republiky

Střední Evropy

je to místo,

kde se právě nacházíme.

Ach, kolik já zažil už nádraží,

absdurdní lyriku syrových nocí,

bláznivou komiku oplzlou bezmocí.

 

Nechápavý pohled bezdomovce,

skoro nevinný výraz neznámé dívky

skoro krásné,

uspěchané suverénní mávnutí rukou chlapíka

v reflexní vestě,

tak suverénní,

že kdyby to byl váš známý,

měl byste pocit hrdosti.

 

Ušpiněné moderní reklamy na všecko.

Cestující s unuděnými výrazy

čekající na oznámení o jejich vlaku.

Nemůžeš najít odpadkový koš.

To ti připomene ostražitost společnosti

před bombovými útoky.

Ano, je tu bezpečno,

městská policie legitimuje

divně vypadajícího bezdomovce.

 

Jsme na jednom z nejfrekventovanějších míst v této zemi,

kde se střetávají lidé nejrůznějších osudů,

aby kolem sebe jen tak prošli.

Kotel jazyků,

kasty manažerů,

yappee a trampů

do sebe ladně zapadají v neutuchajícím mumraji

emocí, ambicí, lhostejností a tužeb,

v uklidňujícím stereotypním taktu jízdních řádů.

Výsledná symfonie za cvakotu pražců

vrcholí vzepětím smyčcové a dechové sekce,

pražce ale zpívají dál dvojí“

„Usiluj, usiluj, usiluj!“

„Pamatuj, pamatuj, pamatuj!“

 

Holofaust se mračí

z Faunovy kavárny v prvním patře,

kam prý chodí tříprocentní.

Má dlouhé bílé vlasy,

staromódní brýle s tlustými skly

a kouří levný tabák.

 

Je mu tak nějak ouzko,

poněvadž posledně tady dostal kolu bez problémů

a dneska se na něj gay obsluhující bar

tak nějak divně díval

jakoby něco tušil.

 

„Kam má asi namířeno?“

jakoby si v duchu říkal.

Nemůže přece tušit, že naopak já čekám někoho z Kyjeva,

z místa, kde před více než sedmdesáti lety ...

 

 

---