Venku

Odměňuješ mne svými vlasy
mne, který jsem vítr známý svými kousky 
jako když milion žen najednou si drží sukni
nebo zavírá dveře domů za zapomnětlivé domovníky
a pak se vteřinu před bezvětřím 
stává padlým dotekem 
venku šumí město jako mušle měsíčního moře
jehož vlny utíráš každou neděli
a kapky prachu jeho 
voní jako tříkrálový sníh 
pamatuji se 
že jsi tenkrát uměla nechat roztávat vločky sněhu v pravý čas
a hrát tak pláč, kterým si dnes omýváme nad něčím ruce 
a zároveň se kymácíme na skloncích dnů
když zrcadlíme se do nekonečna, neboť nedokážeme odtrhnout oči 
od svých podob, jimiž si namlouváme svoji přítomnost
a přitom 
ve skutečnosti jsem jen to, co chceš vidět  
a stín letícího ptáka na tvých rtech
když hledáš jak mlčet
a kruh očí na hladině tváře se tvoří pokaždé pod kameny mých pohledů 
než propadne víčkům tohoto těla
a mne, který jsem touhou 
potěší tma 
jíž ti ukážu jak ztratit strach
který nás kdysi naučili jako první věc
abychom nespatřili, že je cestou vedoucí v jedno
kterým jsme ty a já