Ať promluví moře

 

 

 

 

Ať promluví moře.

Mně došla slova.

 

Neboj se.

Ticho také odpoví - a o mnoho příhodněji než já!

 

To tvoje M L Č E N Í .

 

 

 

Zapomeneme na minulost,

není nač vzpomínat,

to ses učil déle než já.

 

 

Ničemu nerozumíme!

Vlny narážejí

a hluk jim bere věčnost.

 

Otáčíme se na střechách blýskajících dávnem,

nadechnout se nikdy nebylo snazší, šeptáš si

a tvoje vlasy ztrácejí hebkost -

 

 

Přístavy už vědí o pradávných lodích,

ale proč by se jich kdo ptal, co vědí.

Ani ty ses mě nikdy nezeptal

a ptáci neumějí uhýbat před vlnami,

přivykají samotě.

Jako ty.

 

Jak to pochopit a moci odejít, když nechci?

 

Na dně leží lastura

jako zahnutý otazník.

Vytáhneš ji, oschne, a ona ztratí lesk:

 

a pro ztracenou něhu se nepláče.

 

Objetí buď trvá navždy nebo nikdy nebylo, lásko.

 

 

S takovým úsilím zapomínaná

všeobsažná pomlka,

obroušená panikou a vysloužilou snahou o změnu...

 

 

Jsem vysílená.

Prosím –

když skloním hlavu, jsem níž a ještě níž

a prosba je stále tolik nízká.

Kdo by ji poslouchal, natož ty?!

 

 

Prosba musela být vyslyšena ještě předtím,

než ji kdo slyšel.

Jinak byla vždy zanesena hloubkou v písku

a tmou v sloupcích vod.

 

Ať promluví moře –

mně došla slova.

 

 

Ladná křivka písku lemuje moře,

trochu mizí v přílivu nevyřčeného,

jež je tolik silné a věčné ve mně a v tobě,

 

a ty se nadechuješ a přitom nezní nic než bolavý záblesk čehosi,

a to ani nevíš,

co mělo být po té pomlce přilité do prázdna

 

a proč ten sklopený pohled.

 

 

Já jen tolik chtěla, abys nezapomněl,

že ti patřím.

 

 

 

 

 

---